Článek
Občas si člověk připadá jako medvěd, který je uložený k zimnímu spánku, protože tomu odpovídá ponuré a chladné počasí, které v těchto dnech panuje. Aby toho nebylo málo, tak je leden a spousta lidí si vybírá zážitky, které dostala pod vánoční stromeček. Ani já jsem nebyla výjimkou.
Sednete do auta, vyrazíte do většího města, kde na vás mají čekat příjemné zážitky. Ano, skutečně na mě čekaly, ale naprosto v jiné podobě. Po pár minutách jízdy jsem narazila na starší auto, které bylo naleštěné. Už v hlavě mi běžela myšlenka, že se bude jednat o důchodce, který se o auto stará. Ve městě jsme jeli sice pomalu, ale nespěchala jsem. Mimo město jsme nepřekročili 70 km/h, ale stále jsem trpělivě jela za ním, protože mi do protisměru stále jela auta. Moc dobře jsem věděla, že za chvíli bude zase město, kde mě čeká relax, takže to pro dnešek nějak zkousnu.
Blížil se kruhový objezd a starší pán začal blikat, už trochu s nadějí jsem doufala, že odbočí k obchodu, ale stále blikal, tak jsem si začala držet o dost větší odstup. Jedno auto, druhé a třetí. Stále blikal, ale nepouštěl se na kruhový objezd, za mnou se ozvalo hlasité troubení z velké dodávky, až jsem se sama lekla. Ano, nebylo to asi na mě, protože řidič určitě dobře viděl na auto přede mnou. Najednou se pán rozjel, ale ve zpětném zrcátku se naštvaně díval mým směrem. Já to skutečně nebyla, ale co už.
Na druhém kruhovém objezdu to bylo podobné, ale nebyl takový provoz. Za kruhovým objezdem jsem už z dálky viděla, jak bliká autobus, který vyjížděl ze zastávky a už si pomalu najížděl do silnice, automaticky jsem hodně ubrala, ale řidič přede mnou mu tam naprosto na pohodu vjel, a ještě se vedle něj tlačil do protisměru, to už jsem si klepala na čelo, stejně jako řidič jedoucí v protisměru. Odstup už jsem měla tak na dvě auta a modlila se, aby už jel pryč. Místo zastavení před přechodem to jednoduše projel a mladá slečna uskočila.
Nakonec se řidič vydal jiným směrem a já si zaparkovala auto u obchodního centra. Všechno probíhalo docela poklidně, zaparkovala jsem, vydala se na zážitek, a nakonec mě čekalo ještě něco. Vedle mě si zaparkovala auta jedna maminka, která byla rozhodně věkově mladší než já. Už jsem odemykala to svoje, když najednou slyším dost hlasitě a vysokým tónem: Ježíššš, ahooj, představ si jakou jsem měla depresi o víkendu, to bys nezvládla. Ano, zrovna v momentě, kdy se k jejímu autu blížila stejně stará maminka s kočárkem.
No čauky, promiň, že mám zpoždění, ale povídej, malá byla zase protivná, dyť to určitě znáš, dodala druhá. No představ si, já jsem v sobotu zjistila, že se mi malej nevejde do autosedačky, prostě hrůza, normální deprese, no nakonec manžel jel koupit novou, ale já z toho byla úplně hotová, prostě depka jak prase. Druhá, pravděpodobně asi kamarádka, začala slečnu litovat a pomalu se z toho obě hroutily na parkovišti.
Jelikož jsme stály kousek od pána, který rozdával lístky s časem, nevěřícně jsem se otočila na maminky, pak na pána. Ten se najednou tak začal hlasitě smát, že jsem to nevydržela a vyprskla smíchy. Obě na nás koukaly jako na nějaké blázny. Když jsem odjížděla a podávala pánovi lístek, jen dodal: Zažiju tady dost věcí za den, ale tohle je perlička tohohle týdne. Já se usmála a v klidu odjela domů.
