Článek
Je zvláštní, jak některé věci zůstávají v paměti naprosto živé, zatímco jiné, zdánlivě důležité, dávno zapadly prachem. Vzpomínky, které mají své místo v našem příběhu, ať už je to lekce, nebo jako malé připomenutí, že svět nefunguje podle našich představ. Tohle je jedna z těch, které se mi do hlavy zapsaly až nepříjemně ostře.
Byla jsem tehdy dítě. Kluk od sousedů, stejně starý jako já, a ne kamarád, ani nepřítel, spíš takový běžný parťák. Jednoho dne se mu při hře s míčem stala nehoda. Snažil se prý míč chytit, ale nějak nešikovně se mu to nepodařilo a zlomil si prst na ruce. Tenkrát jsem to viděla úplně jinak. Běžně jsme si házely jako děti s míčem, hrály fotbal a další hry. V tu chvíli jsem si říkala, že tohle se mi přece stát nemůže.
Jak si někdo může zlomit prst při také jednoduché věci, jako je chycení míče? Tenkrát jsem se tomu smála, ne ve zlém, spíše s dětskou naivitou a nepochopením. Vždyť je to přece jasné, vidíš letět míč a připravíš se. Jak se to dá pokazit? Ten večer jsem šla domů s tímhle neotřesitelným názorem a vůbec by mě nenapadlo, že by mě další den mohl vyvézt omylu.
Jenže přesně to se stalo. Druhý den si naše parta šla opět hrát, tentokrát s mojí příbuznou. Házela mi míč, ne nějak prudce, spíš jen ze zvyku. A já jsem byla připravená, jako vždy. Jenže vteřina nepozornosti, drobný pohyb navíc a bylo to tam. Cítila jsem ostrou bolest prostředníčku na pravé ruce. Na té samé ruce, na stejné místě, jako měl zranění den předtím můj soused. Nejdřív jsem si myslela, že to nic nebude, že to je jen naražené. Ale bolest neustupovala, naopak sílila. Začala jsem si uvědomovat, že je něco špatně. Když jsme přijeli do nemocnice, potvrdilo se že jde o naštípnutý prst. Měla jsem prý ještě naštěstí štěstí.
Doktor se na mě podíval a s naštvaným výrazem mi jen oznámil, že takové lidi má nejradši, že to se jim stát nemůže. Bylo to jako facka. Nejen on bolesti, ale od reality. Od té doby si dávám pozor. Hlavně na větu typu: To se mi stát nemůže. Protože jakmile něco takového vypustím, jako by to byl magnet na přesný opak. Ano, párkrát jsem to ještě v životě řekla. Vždycky jsem toho hořce litovala. Postupem času jsem se naučila raději mlčet. Když jsem měla pokušení tuto větu zase pronést, vzpomněla jsem si na ten nechycený míč. A v duchu jsem si jen říkala, že bych dopadla zase blbě.
