Článek
Mnohokrát jsem si myslela, že mě žádné vyhoření nemůže postihnout. Jenže jednoho dne se to stalo i mě. A nemusí to být jen starší člověk, může to potkat kohokoliv, ve 20 letech, 30 letech, kdykoliv. Najednou vám tělo dá stopku. Tehdy jsem toho měla naloženého opravdu hodně. Neměla jsem pevné zázemí, bydlela jsem jinde než doma, byla jsem se součástí vztahu, který nefungoval a do toho ještě problémoví sousedé.
Všechno se sčítalo a já si připadala, jako chodící mrtvola. Když se k tomu přidá několik měsíců bez pořádného spánku a pocit, že se nemáte na co těšit, tělo vás prostě zastaví. Začaly se objevovat zdravotní problémy, které jsem se snažila řešit, ale nic nepomáhalo. V práci mi přidávali víc a víc úkolů, a já už nevěděla, jak to všechno zvládnou. Zkoušela jsem všechno možné, cvičit, běhat, ale nic nefungovalo. Až jednoho dne jsem si řekla a dost. Odešla jsem z práce, protože jsem byla vyčerpaná psychiky i fyzicky.
Mít šéfa, který na vás neustále křičí a kolegyni, která místo práce vysedává u telefonu. To byla kombinace, která mě dorazila. Začala jsem mít postupně strach, připadalo mi to jako vyhrožování. Když jsem se nakonec rozhodla odejít a přijela domů, všechno ze mě spadlo. Jenže s tím přišla i obrovská únava. Rodiče už dřív říkali, že pořád spím, a mysleli si, že ponocuji, jenže já jsem sama netušila, co se děje. Přes den jsem byla vyčerpaná, v noci jsem nespala, hlava jela na plné obrátky.
Když jsem usla, žádnou sílu jsem nenabrala. Nepomáhaly ani doplňky stravy nebo odpočinek. Cítila jsem se jako blázen, měla jsem strachy, které jsem nedokázala ovládnout. Přes den to bylo dobré, ale jakmile se blížila noc, zhoršovalo se to. Bála jsem se usnout, že už se snad neprobudím. Mnoho lidí se bojí jít k psychologovi, ale někdy stačí jen pár schůzek, abyste se zklidnili a pochopili, co se děje. Já bych se dřív nikdy nemyslela, že mě to nepotká, jako sportovkyni žijící zdravě.
Život nám občas zamíchá kartami, kdy nás situace donutí přemýšlet jinak. Odešla jsem tenkrát ještě od partnera, sbalila si věci a řekla že už nemám sílu. Následně jsem potkala jiného člověka a všechno se pomalu začalo měnit k lepšímu. Kdo mi tenkrát pomohl byla moje mamka. Chodily jsme denně na procházky, které byly klidně i deset kilometrů dlouhé. Jsem jí do dnešního dne za to velmi vděčná.
Dnes, když cítím, že jsem přetažená, připomenu si ten okamžik, kdy jsem měla vyhoření a zastavím se. Přece žádné peníze za to nestojí, zdraví je na prvním místě. Když si tím člověk projde, začne se na svět dívat naprosto jinak. Dřív jsem si myslela, že vyhoření potkávání starší lidi, kteří už nestíhají dlouhá léta. Ale dnes vím, že se to může stát komukoliv.
