Článek
Když se vlastní život začne tvářit jako cizí.
Čeština umí být něžná i krutá zároveň.
A někdy stačí jediné slovo, aby člověka píchlo přesně tam, kde už delší dobu tuší problém, ale ještě ho neumí pojmenovat.
Jedno z těch slov je: odcizení.
Na první poslech zní skoro úředně. Trochu jako kolonka v trestním oznámení. Trochu jako něco mezi psychologií, sociologií a rozvodovým řízením.
Jenže když se na to slovo podíváte pořádně, začne být až nepříjemně přesné.
Od-cizení.
Jako když se něco, co bylo vaše, začne tvářit jako cizí. Jako když se něco oddělí od svého původu. Jako když vztah přestane být domovem a začne být provozem. Jako když práce přestane být tvořením a začne být docházkou. Jako když člověk zjistí, že celý týden odžil, ale skoro u toho nebyl.
A právě v tom je to slovo tak přesné.
Odcizení totiž často nevypadá jako výbuch. Nevypadá jako drama. Nevypadá jako siréna. Odcizení vypadá nenápadně.
Chodíte do stejné práce. Mluvíte se stejnými lidmi. Spíte ve stejné posteli. Sedíte ve stejném autě. Pijete stejnou kávu.
A přesto máte zvláštní pocit, že už u ničeho z toho nejste opravdu doma.
Všechno běží. Jen vy jste z toho nějak potichu vypadli.
A tohle už dávno není jen téma filozofů. To je téma dnešních firem, vztahů, rodin, škol, institucí i jednotlivců.
Lidé nejsou jen unavení. Lidé jsou odcizení.
Od výsledku své práce, protože ji dělají pro tabulku, ne pro smysl. Od vedení, protože nahoře se mluví jiným jazykem než dole. Od vlastního těla, protože ho vnímají až ve chvíli, kdy začne bolet. Od vztahů, protože spolu žijí, ale málo se potkávají. Od společnosti, protože v ní bydlí, ale stále méně jí věří. A často i sami od sebe, protože už delší dobu žijí spíš režim než život.
Z pohledu KIFEN je odcizení jeden z nejdražších typů plýtvání.
- Protože jakmile se člověk odcizí tomu, co dělá, začne mizet energie.
- Když se odcizí výsledku, začne mizet odpovědnost.
- Když se odcizí týmu, začne mizet důvěra.
- Když se odcizí vedení realitě, začne mizet směr.
- A když se odcizí sám sobě, začne mizet radost.
Odcizení není hlučné. O to je dražší.
Nevstupuje do místnosti jako krize. Přichází tiše. Sedne si mezi lidi. Do porad. Do manželství. Do kanceláří. Do nemocnic. Do škol. Do politiky.
A postupně zařídí, že všechno dál nějak funguje, ale máloco ještě opravdu žije.
To je možná největší paradox dneška:
- Nikdy jsme nebyli tolik propojení, a přesto je tolik lidí vnitřně odpojených.
- Máme meetingy, ale málo setkání. Máme kontakty, ale málo kontaktu. Máme výkon, ale málo vztahu k výsledku. Máme komunikaci, ale málo porozumění. Máme systémy, ale málo smyslu.
- A pak se divíme, že přibývá únava, cynismus, vyhoření a tichá rezignace. Jenže možná nejde jen o tlak.
Možná jde o něco hlubšího.
Možná nejde jen o to, že toho je moc. Možná jde o to, že je toho moc cizího.
Cizích cílů. Cizích priorit. Cizích očekávání. Cizích slov. Cizího tempa. Cizího života.
A člověk pak jednoho dne nepadne proto, že by byl slabý. Padne proto, že už příliš dlouho nosil něco, co nikdy nebylo doopravdy jeho. Možná bychom proto měli přestat řešit jen výkon, procesy a výsledky.
A začít si znovu pokládat jednodušší, ale nepříjemnější otázky:
Co je nám ještě vlastní? Čemu jsme se odcizili? A kolik z toho, co každý den děláme, ještě opravdu patří nám?
Protože kde začíná odcizení, tam končí vztah.
Ke práci. K lidem. K sobě. Ke smyslu.
A kde končí vztah, tam dřív nebo později začíná plýtvání.
KIFEN pointa: Největší ztráta nevzniká ve chvíli, kdy o něco přijdeme. Největší ztráta vzniká ve chvíli, kdy se nám něco vlastní začne měnit v cizí.
#KIFEN #odcizeni #smyslprace #firemnikultura #leadership #duvera #vyhoreni #produktivita #management #vztahy #industry5.0
