Článek
PREVENCE prázdná.
AKUTNÍ PŘÍPADY plné.
Takto často vypadají průběžná hodnocení auditů plýtvání, které děláme.
Ve firmách, nemocnicích i veřejných institucích.
(KIFEN)
Ten obrázek není nadsázka.
To je zkratka reality.
Na jedné straně prevence:
minimum lidí,
minimum rozpočtu,
minimum zájmu.
Na druhé straně akutní případy:
plno,
fronty,
krize,
mimořádná jednání,
rychlá řešení,
dodatečné peníze.
A pořád stejný scénář:
Na prevenci nebyl čas.
Na prevenci nebyl rozpočet.
Na prevenci nebyla priorita.
Na průšvih se ale peníze najdou vždycky.
Ve firmách se neplatí za stabilní proces.
Platí se za krizový projekt.
Neřeší se přetížení lidí.
Řeší se až odchody.
Neřeší se slabé řízení.
Řeší se až ve chvíli, kdy začne padat výkon.
Ve veřejném sektoru se nefinancuje kondice.
Financují se následky.
To není náhoda.
To je nastavení.
Systémy dlouhodobě odměňují hašení akutních situací,
ale neumějí ocenit, že žádná akutní situace vůbec nevznikla.
Prevence není vidět.
Nemá titulky.
Nemá krizový štáb.
Nemá mimořádný rozpočet.
Nemá potlesk.
A tak se odkládá.
Až do chvíle, kdy se změní v akutní případ.
Z pohledu KIFEN je to jeden z nejčastějších vzorců plýtvání:
nejdřív šetříme na prevenci,
pak draze financujeme následky.
Vidíme to ve zdravotnictví.
Ve firmách.
Ve státním rozpočtu.
Ve školství.
Ve vztazích.
I v osobním životě.
Neplatíme za kondici. Platíme za kolaps.
Neplatíme za řád. Platíme za opravy.
Neplatíme za prevenci. Platíme za akutní případy.
A pak se ptáme, proč je všechno tak drahé.
Možná je ale špatně položená už samotná otázka.
Neměli bychom se ptát:
Proč stojí řešení tolik peněz?
Měli bychom se ptát:
Proč jsme si zvykli tunelovat dlouhodobou kondici ve prospěch rychlých výsledků?
Protože právě tam vzniká velká část zbytečných nákladů.
A právě tam začíná plýtvání, které pak celý systém draze audituje, opravuje a financuje.
KIFEN pointa:
Kde není prevence prioritou,
tam budou akutní případy vždycky plné.
A kde se šetří na kondici,
tam se dřív nebo později utrácí za kolaps.
