Článek
Poslední společensky tolerovaný důvod, proč dostat kytku bez KPI.
KIFEN:Ne všechno, co nevykazuje výkon, je nehodnota.Některé „neefektivní“ věci ve skutečnosti drží výkon vůbec při životě — protože drží lidi.
Zkusme si to říct narovinu - Jmeniny jsou zvláštní věc.
Narodíte se — to ještě chápu. Stárnete — to už méně rád. Ale že vám někdo popřeje jen proto, že kalendář rozhodl, že dnes je třeba Luděk?
To je vlastně úplně nádherný nesmysl. A právě proto bychom si ho možná měli nechat.Protože kdyby se jmeniny zaváděly dnes, neprojdou ani přes recepci.
„Co je cílem projektu?“ „Popřát Janě.“ „Proč?“ „Protože má svátek.“ „A obchodní přínos?“ „Jana bude mít radost.“ „Dobře, a teď seriózně?“ „Tohle je seriózní.“
Konec schůzky. Návrh zamítnut. Bez rozpočtu, bez vlastníka procesu, bez metriky dopadu.
A přesto to funguje už stovky let: Někdo vám zavolá - Někdo napíše zprávu - Někdo přinese čokoládu - Někdo kytku - Někdo jen suše pronese: „Ty jo, ty máš dneska vlastně svátek.“ A i to se počítá.
Na pár vteřin se stane něco skoro neuvěřitelného: člověk není zajímavý proto, co udělal, ale prostě proto, že je.
Žádný výkon. Žádná zásluha. Žádný titul. Žádný dashboard. Jen jméno. A pozornost. A to je dnes skoro radikální myšlenka.
Žijeme totiž v době, kdy všechno musí něco přinášet.
Schůzka musí mít výstup. Příspěvek dosah. Člověk výkon. Volno smysl. Kafe networking. A když se někdo jen tak zastaví, už to skoro budí podezření.
Jmeniny do toho všeho vstupují jako roztomile neefektivní sabotér.
Nic nezrychlí. Nic nevydělají. Nic nevylepší v Excelu. Nezvýší se EBITDA. Maximálně tlak cukru po bonboniéře.
A přesto mají něco, co spousta moderních systémů ztratila:
malé lidské uznání bez podmínek.
Ne „jsi skvělý, protože jsi něco dokázal“. Ne „vážíme si tě, protože jsi překročil plán“. Ne „děkujeme za mimořádné nasazení“.
Jen obyčejné: „Vím o tobě.“ A přesně tohle není málo.
Možná jsme si totiž zvykli smát se všemu, co není dokonale praktické. Tradice? Podezřelé. Laskavost? Měkké. Pozornost? Neškálovatelné. Kytka? Bez datové opory.
Jenže společnost nestojí jen na tom, co je efektivní. Stojí i na tom, co je obyčejně lidské.
Na malých rituálech. Na drobných gestech. Na chvílích, kdy si někdo vzpomene, i když nic nepotřebuje.
A tady jsou jmeniny možná chytřejší, než vypadají. Protože neoslavují úspěch. Neoslavují moc. Neoslavují výjimečnost. Oslavují přítomnost. Říkají: jsi tady, máme tě v kalendáři, nezmizel jsi mezi fakturou, poradou a dvěma urgencemi.
To není málo. To je skoro kulturní luxus.
Ano, můžeme se tomu smát. Můžeme říkat, že je to přežitek, evropský folklor, kalendářní bizár mezi pranostikou a receptem na utopence.
Ale upřímně?
Ve světě, kde si lidé často vzpomenou jeden na druhého hlavně tehdy, když něco hoří, chybí, nefunguje nebo se má dodat do pátku, je jakýkoli důvod k laskavosti docela dobrý důvod. A možná je na tom to nejlepší právě to, že je úplně zbytečný.
Protože ne všechno, co je zbytečné, je k ničemu. Některé „zbytečnosti“ drží pohromadě vztahy. A vztahy drží pohromadě svět líp než kdejaká strategie.
Takže ano - Jmeniny jsou trochu absurdní. Trochu nelogické. Trochu starosvětské. A přesně proto mi přijdou podezřele zdravé. Protože společnost, která už nemá místo ani pro malé, neproduktivní, milé gesto, může být sice skvěle řízená…
…ale taky dost studená na to, aby se v ní dobře žilo.
závěrečné 3 věty :
1. Ne všechno, co nenese výkon, je zbytečné. Některé věci nenesou výkon. Nesou lidi.
2. Jmeniny nic nevyrábějí. Jen občas připomenou, že člověk není výrobní prostředek.
3. Možná nepotřebujeme méně tradic. Možná potřebujeme méně chladu.
#KIFEN #jmeniny #lidé #pozornost #tradice #firemníkultura #leadership #produktivitabezchladu #industry5.0
