Manipulace, tichá zlodějka našich životů

Manipulovaní lidé jsou tak nuceni neustále domýšlet, naciťovat a sledovat, co manipulátor chce. Snaží se dělat vše proto, aby jeho nevyslovené přání naplnili a učinili ho spokojeným. Nejenže je to velmi vyčerpávající, ale je to také z podstaty nemožné. Proto se oběti manipulace potýkají s bezmocí, nízkou sebedůvěrou a především s neutichajícími pocity selhání.

Nechme pro teď stranou důvody, proč se druhým zavděčujeme a kam to vede. Není však nic špatného na tom, že chceme, aby se druzí cítili dobře.

A není nic špatného ani na tom, že chceme, aby s námi ostatní mluvili na rovinu. Upřímně druhému sdělit, co od něho potřebujeme, žádáme a očekáváme je základem každého zdravého vztahu. Vyjadřujeme si tak vzájemný respekt a dáváme prostor pro svobodné rozhodování.

Manipulace má však ke svobodě a upřímnosti velmi daleko. Každý, kdo ji zažil, ví, jak zraňující je být manipulován někým, koho bezmezně milujeme, komu důvěřujeme a s kým chceme vytvořit kvalitní vztah. To platí nejen o partnerstvích, přátelstvích a pracovních vztazích, ale především o komunikaci mezi rodiči a dětmi.

Manipulace je jednou z nejhorších forem psychického násilí, protože narušuje osobnost a potlačuje jedinečnost.

Je velmi těžko odhalitelná, a proto představuje skryté nebezpečí. Manipulovaný nevědomě nežije svůj život, ale život manipulátora. Nerozlišuje své touhy od cizích. Celý život nevědomě naplňuje přání druhých. Proto také téměř nikdy nezažívá radost a marně touží po svobodě, jíž hledá a nenachází.

Návyk manipulovat vzniká již v raném dětství jako důsledek nefunkční komunikace v rodině. Dítě se učí buď nápodobou komunikace dospělých, nebo si vytváří vlastní strategie přežití v reakci na strach z odmítnutí a nepřijetí okolím. Nejčastější je to kombinace obého. Manipulace a lež jsou způsoby, jak se dítě často vyrovnává s vlastní bezmocí a pozicí slabšího.

Bez korekce si tuto strategii zafixuje a v budoucnu ji uplatňuje v běžné komunikaci na každého. Udržuje si tak moc a kontrolu, kterou jako dítě neměl.

Problém vzniká především u dětí, které dosahují vyšší inteligence nebo mazanosti než rodiče. Autoritativní rodič může mít sice větší fyzickou sílu, může ze své pozice dítěti mnoho věcí přikázat, zakázat, může jej k mnohému donutit a řídit jeho život.

Pokud se ale dítě naučí nad rodičem získávat moc pomocí manipulace, aniž by si toho rodič všiml, začne mít dítě pocit neporazitelnosti, nadřazenosti a škodolibé radosti, že autoritu obelstil. A tento princip pak bude uplatňovat po celý život.

Manipulátoři si svůj naučený způsob fungování a komunikace přenášejí do všech vztahů. Tedy i tam, kde by mohli dojít k dohodě i bez manipulace.

V zásadě můžeme rozlišit dva způsoby manipulace. Vědomou a nevědomou. A podle toho, do jaké kategorie se řadí, také manipulátor reaguje ve chvíli, kdy ho na manipulaci upozorníme.

Nevědomí manipulátoři často manipulují s „dobrým úmyslem“. Takoví rodiče mohou rozhodovat a přebírat odpovědnost za dospělé děti, aby je uchránili od špatných rozhodnutí apod.

Ani dobrý úmysl však důsledky manipulace nijak neomlouvá. Nevědomá manipulace je stejně zhoubná, jako vědomá. Upírá lidem právo na svobodné rozhodnutí, odebírá jim moc a nutí je podřizovat se přáním druhých.

Ve chvíli, kdy se cítíme být manipulovaní a řekneme to, člověk, který nechce vědomě manipulovat, ale neumí komunikovat jinak, bude mít snahu své jednání zkorigovat. Často se za sebe i zastydí.

Nemusí se mu vůbec líbit, že se proti způsobu jeho komunikace vyhraňujeme a upozorňujeme na jeho nedostatky. Postupně však převezme za své jednání odpovědnost a naše prosby o změnu komunikace vyslyší.

Proces změny nebude náhlý a bude plný chyb. Změna návyku přeci jen nějakou dobu trvá a žádný učený z nebe nespadl. V případě potřeby je možné oslovit a požádat o pomoc odborníka na komunikaci, terapeuta, mediátora, který nás v tomto úsilí může podpořit.

Manipulátor, který manipulaci využívá vědomě a nehodlá svůj způsob zacházení s lidmi měnit, obvykle zareaguje velmi prudce. Útokem a přehozením viny. Nenávidí, když jeho způsoby, jakým dosahuje svých cílů, někdo prohlédne a hatí mu to, co na většinu lidí funguje.

Druhým extrémem, jímž se vědomý manipulátor vyznačuje, může být náhlý obrat, kdy na naši výtku zareaguje okamžitou změnou. To, na co ho upozorníme, přestane úplně dělat. Jakkoliv to může znít dobře, ukazuje to pouze na fakt, že manipulátor zjistil, že konkrétní technika na nás nefunguje, a přestane ji využívat. Místo toho však začne využívat jiné, často velmi skryté techniky, které už tak snadno neodhalíme.

Vědomý manipulátor jedná a komunikuje s lidmi z pozice síly a moci. Někdy k tomu může využívat na první pohled bohulibé nástroje,  jindy se manipulaci nesnaží příliš skrývat a manipuluje pomocí výčitek či výhružek (Jestli to neuděláš, budu smutný/á), jindy zase využívá důmyslné manipulační techniky (gaslighting, triangulace, zrcadlení aj.).

Pokud na někoho takového v osobním, či pracovním vztahu narazíme a setkáme se při nastavení hranic s jeho bouřlivou reakcí, je lepší se od takového člověka držet co nejdál. Žádné mediace ani terapie v takovém případě nepovedou ke změně. Vědomý manipulátor není schopen sebereflexe a marné snahy o nápravu jen prohloubí frustrace člověka, který nemanipuluje.

Každá manipulace přináší do vztahů zmatek, lež, neupřímnost a mocenský boj. Není však nutné hned na první dobrou odsoudit každého člověka, kterého při manipulaci načapeme. Než tak učiníme, je dobré ho upozornit, že způsob, jakým s námi komunikuje, je nám nepříjemný a do budoucna nepřijatelný.

Podle jeho reakce se pak můžeme rozhodnout, zda je bezpečné to s ním ještě zkusit a na vzájemné komunikaci pracovat, nebo bude výhodnější začít se mu obloukem vyhýbat.

Je potřeba přijmout, že manipulátora změnit nemůžeme. Můžeme však komunikovat své potřeby i hranice. A pokud nejsou respektovány, máme právo se svobodně rozhodnout, zda s ním chceme zůstat v kontaktu a hrát jeho hry, nebo nikoliv.