Článek
Tak nějak by se dalo shrnout, jak často hodnotíme puberťáky. Je snadné všechny těžkosti teenagerů hodit za hlavu s tím, že s nimi mlátí hormony a je třeba počkat, až je to přejde. Jenže, co když to nepřejde? A co když to je celé úplně jinak? Něco mi říká, že dnešní svět náctiletým moc nerozumí. A je to škoda.
Od chvíle, kdy jsem prošla výcvikem pro práci s dětmi nad 12 let, měla jsem možnost nahlédnout do vnitřního světa mnohých z nich. A díky tomu je vnímám úplně jinak než dřív.
Na práci s nimi miluju, že když dostanou prostor pro vlastní myšlení a názory, dokáží být velmi inspirující. Nesnáší nudu, nadřazenost a jsou alergičtí na rady do života. Vyžadují respekt.
Mají nevšední pohled na svět a umí nalézat neotřelá řešení. Obvykle mají odvahu mluvit o tématech, která jsou pro většinu lidí tabu. Jsou odhodlaní měnit svět. A to je na nich obdivuhodné.
Svět náctiletých ale není jen růžový. Má mnoho stinných míst, na která je potřeba si posvítit. Bez toho je nikdy nepochopíme, a místo abychom jim pomohli, budeme je dál považovat za hormony zaslepené fracky, kteří snad nemají na starosti nic jiného, než otravovat životy svých rodičů a učitelů.
Je třeba ale pochopit, že teenager stojí na pomezí dětství a dospělosti. Tělo je vyspělé, ale reálně ještě nemá dostatek vlastních životních zkušeností, o něž by se mohl opřít. Za to má dosti zidealizované představy o tom, jak svět a život funguje.
Děti v pubertě často trpí ztrátou smyslu a nejistotou z budoucnost
Potýká se často s tím, že v dětství nedostal přijetí. Že má potíže s vlastní osobností. Že nedokáže navazovat a udržovat vztahy. A také že sám sebe bezpodmínečně nepřijímá. Zdroje, které k tomu vedly, však sám rozklíčovat nedokáže.
Náctiletí také velmi silně podléhají nejistotě z budoucnosti. Ta je podpořena i jejich vlastní nejistotou o sobě a pochybnostmi, zda to v dospělosti dají: „Dokážu žít v nejisté budoucnosti? Vždyť svět je v rozkladu. Zmítají ho války, hlad, změny klimatu, finanční krize. Dokážu si jednou zajistit vzdělání, finance, bydlení, práce, vztahy?“
V hlavě se jim točí otázky spojené s budoucností a přežitím. A výsledkem je obrovská frustrace i bezmoc. Hormonální změny a příchod puberty spojený s proměnou fyzického těla jim rozhodně na psychické pohodě nepřidá. Jsou ze všech stran zavaleni příliš mnoha věcmi, se kterými si neví rady.
Zároveň si velmi dobře uvědomují, že jim jejich nejbližší okolí nerozumí a málokterý dospělý by je v případě nárazu neodsoudil, nezahrnul výčitkami, nebo dobře míněnými radami. Cítí se na to všechno sami a nemají důvod se svěřovat. Protože důvěru k dospělým ztratili už dávno, někde mezi 1. a 12. rokem života. Často proto hledají podporu u vrstevníků, pofidérních partiček či ve virtuálním světě.
Nahromaděné emoce a následky traumat z dětství do 12 let, které se v nich po celou dobu ukládaly, dokáží zcela nepokrytě a bez rozmyslu namířit proti sobě i svým nejbližším. Způsobují tím mnoho bolesti sobě i druhým.
Teenager ví, že se chce z toho, co jej v dětství tolik frustrovalo, nadobro vymanit. Často za každou cenu jde cestou extrému, aniž by dokázal odhadnout, kam tato snaha vede.
To vše je také důvod, proč se většina psychických potíží, sebepoškozování, poruchy příjmu potravy, závislosti i pokusy o sebevraždu nejčastěji objevují s příchodem puberty, tedy po 12. roce života.
Právě v tomto věku dítě vzdává naději, kterou si udržovalo po celou dobu prepubertálního života. Naději na to, že jednou dostane od svých rodičů a nejbližšího okolí přijetí. Že jednou si prosadí svou osobnost. A že jednou bude tvořit kvalitní vztahy.
Ztráta smyslu je nejčastějším důvodem k tomu vzdát život
Bez této naděje se však jeho frustrace prohlubuje a z ní pramenící bezmoc ve skutečnosti trhá teenagera na kusy. Obrovskou nástrahou je moment, kdy zjistí, že mu od této bolesti uleví únik mimo realitu, ať už v podobě přílišného snění, alkoholu, drog, počítačových her, závislých vztahů apod.
Zmatky, rozpory, nejistota, nezkušenost, nedostatek podpory zvenčí a snaha o hledání vlastního smyslu bez pochopení zdrojů, které které ho do stavu bezmoci přivedly, z něj dělá bytost náchylnou k tomu vzdát se naděje na naplněný život. A někdy i vzdát život jako takový.
Ztráta smyslu a s ním spojená bezvýchodnost je nejčastějším důvodem, proč lidé své životy vzdávají a někdy bohužel i ukončují.
Díky práci s nimi jsem pochopila, že jsou křehcí, i když se tato křehkost může skrývá za maskou siláka. Dobrou zprávou je, že pokud k tomu dostanou příležitost, (podpořeni hormony, vzdorem i chutí vymanit se z rodinných vzorců a prosadit se) jsou schopni využít své mladé síly ke změně řetězení vlastní osudovosti.
A právě v tom je potřeba je na jejich cestě aktivně podporovat a tuto možnost jim nabízet. Dávat jim prostor, aby sami sebe mohli poznat, zbavit se svých omezení a svůj život správně nasměrovat.
Nemusíme jim vnucovat osvědčená řešení. Stačí vytvářet bezpečný prostor, v němž si na své otázky odpoví sami. Dávat jim skrze opravdový zájem vědět, že do tohoto světa patří a že jejich hlas může být slyšet stejně jako každý jiný.
Bude-li život mladých naplněn smyslem a jistotou, že ví, kam v životě směřují, mohou být přínosem pro celou společnost.
