Článek
Říká se, že právě o Vánocích se s pomocí kouzel dětem splní i ta nejtajnější přání. Vánoce skutečně jsou obdobím, kdy se víc než jindy vracíme do dětských vzpomínek a oživujeme staré touhy a přání. Jaká přání?
Zkusme se ponořit do vzpomínek. Co je to, po čem děti nejvíc touží? Ve skutečnosti to nejsou hmotné dárky. Přáním, ukrytým hluboko v našich srdcích je, aby v naší rodině konečně zavládla harmonie.
Abychom společně prožili radostné chvíle v klidu a bez hádek. Abychom na sebe byli alespoň těch pár dnů v roce milí a laskaví. Abychom nemuseli nikomu dokazovat, že si zasloužíme respekt, lásku a pozornost.
A především, abychom dostali přijetí, které jsme jako děti nedostali. Protože teprve kdybychom ho dostali, mohli bychom konečně tuto nenaplněnou touhu po přijetí pustit a naplnit svá srdce klidem a radostí.
Právě o Vánocích víc než kdy jindy doufáme, že budeme svými nejbližšími pochopení, vidění, slyšení a vnímaní. Že se nebudeme cítit osaměle.
Že se budeme cítit v bezpečí. Že nebudeme muset přebírat odpovědnost za štěstí druhých. Že se budeme moct projevovat takoví, jací jsme. Že budeme moct svobodně a bez obav vyjadřovat své názory.
Zkrátka že budeme přijati bez podmínek. Nejen o Vánocích, ale pořád.
A protože naše nejniternější touha po přijetí nikdy nedošla naplnění, a když ano, tak jen na malou chvilku, třeba právě o Vánocích, tak se každý rok znovu a znovu upínáme na období Vánoc, doufaje, že tento rok se nám to konečně splní. Každé Vánoce se znovu stáváme malými dětmi, toužícími po přijetí.
Teprve když svátky skončí, vracíme se znovu nohama na zem a stejně jako v dětství zažíváme o to větší zklamání, že to ani letos nevyšlo. A tak s koncem Vánoc svou touhu odložíme, abychom si ji napřesrok zase připomněli…
Tak, jako se my již od dětství upínáme k rodičům v touze, aby nás přijali takové, jací jsme, upínají se i naše děti k nám.
Pojďme proto přerušit řetězec marného doufání a vkládání naděje do Vánoc a dovolme si toto dětské přání konečně doopravdy naplnit. Sami sobě a svým dětem.
Bez upínání se na druhé. Nejen o Vánocích, ale i během celého roku. Vždyť dnes už jsme dospělí a nemá smysl doufat v něco, co stejně nikdy nepřijde.
Jak?
Pojďme se zamyslet nad tím, co jsme od svých rodičů jako děti automaticky očekávali, že nám dají, ale nedali. Ať už to bylo z jejich nevědomosti, nezájmu, nebo z jiných důvodů. Ty v tuto chvíli nejsou podstatné.
- Jaké tělesné, psychické či emoční potřeby mi rodiče nenaplňovali tak, jak jsem potřeboval/a?
- Vnímali mě? Naslouchali mi? Viděli mě? Rozuměli mi?
Možná to bude celý seznam toho, po čem jsme toužili a nedostali to…
Tím, že si na tuto otázku upřímně odpovíme a začneme si to, co jsme v dětství nedostali, sami naplňovat, se vymaníme z bludného kruhu. A vyhneme se tak smutku a zklamání z toho, že se naše přání zase nesplnilo.
Přestaneme se konečně upínat na Vánoce jako na smilování. Uvolníme se a budeme si je buď mnohem víc užívat, nebo třeba dojdeme k závěru, že i Vánoce jsou úplně normální dny, jako ty ostatní.
To už záleží na každém z nás.
