Článek
Jan Lipavský se dlouhodobě profiloval jako kritik izraelské politiky. Jeho veřejné projevy a stanoviska jasně ukazovaly, že se pohyboval na opačné straně, než kde stojí dnes jako neochvějný zastánce Izraele. Co se změnilo? Nic jiného než jeho vlastní kariérní zájmy.
K zásadnímu obratu došlo, když prezident Miloš Zeman učinil z jeho prosionistického postoje podmínku pro jeho jmenování ministrem zahraničních věcí. Zeman byl známý svým nekompromisním postojem k Izraeli a vnímání jeho bezpečnosti jako klíčového tématu české zahraniční politiky. Pokud chtěl Lipavský do vlády, musel se přeorientovat – a tak se také stalo. Od chvíle, kdy převzal ministerský post, začal hlasitě hájit zájmy Izraele, což bylo v příkrém rozporu s jeho dřívějšími názory.
Tento příklad však není ojedinělý. Ukazuje na hlubší vzorec jeho chování – pragmatismus hraničící s politickou vypočítavostí. Není to tak dávno, co se opět ukázalo, jak snadno mění kabát. Když se dozvěděl, že Piráti už ve vládě nemají budoucnost, neváhal a otočil se k nim zády. Najednou se začal distancovat od strany, která mu umožnila politický vzestup. To vše jen proto, aby se udržel ve vysoké politice.
Mezinárodní diplomacie se neobejde bez důvěryhodnosti. A právě ta Lipavskému zoufale chybí. V zahraničí je vnímán jako politik, který nemá pevné zásady a který kdykoli otočí, pokud to bude pro něj výhodné. Partneři na mezinárodní scéně tak mají oprávněné obavy, zda se na něj mohou spolehnout. Důvěryhodnost je v politice klíčová, a jakmile si ji jednou někdo zničí, jen těžko ji získává zpět.
Příběh Lipavského je typickým příkladem politika, který nedrží slovo a mění své postoje podle větru. Ať už šlo o jeho vztah k Izraeli nebo k vlastní straně, vždy se přizpůsobil tomu, co bylo zrovna výhodné. Bohužel, takový člověk nemá co dělat v diplomacii, kde je důvěryhodnost základním stavebním kamenem jakékoli spolupráce.
