Divoká Šárka: dobrodružství v přírodě za Prahou

Přesně tohle se stane, když v Praze 6 vystoupíte z tramvaje číslo dvacet nebo dvacet šest na konečné zastávce. Je neděle ráno, slunce se teprve snaží prokousat skrze opar, a za mými zády na Evropské třídě hučí motory aut, brzdí autobusy a z nedalekého McDonald's voní přepálený olej a ranní káva. Prostě klasický městský ryk, který už člověk pomalu ani nevnímá.

Jenže pak uděláte doslova pár kroků stranou. Asfaltový chodník se zúží, stromy se nad vámi začnou nebezpečně naklánět a najednou to přijde. Teplota spadne snad o pět stupňů. Hluk velkoměsta jako by někdo uřízl tupým nožem. Místo něj se vám do uší vkrade tlumené hučení vody a do nosu vás udeří těžká, zemitá vůně mokrého listí, trouchnivějícího dřeva a chladného kamene. Vítejte v Divoké Šárce.

Dneska jsem se rozhodl, že si dáme s kamarádkou trochu do těla a projdeme si to tu pořádně. Žádná rychlá procházka s kelímkem kávy v ruce, ale poctivý trek místem, které ročně spolkne přes milion návštěvníků, a přesto si dokázalo zachovat tvář nezkrocené divočiny. I dnes je to stejné, venku krásné počasí a mnoho Pražanů tak vychází místo do rušného města do okolní přírody. Potkáváme nejen zamilované páry, pejskaře, cyklisti ale také mnoho rodin a maminek s kočárky.

Sestupujeme do soutěsky. Slovo „šarý“, ze kterého podle jazykovědců vznikl název Šárka, znamenalo ve staročeštině šerý nebo temný. A věřte mi, jakmile se před vámi rozevřou čelisti soutěsky Džbán, pochopíte proč. Slunce sem dolů proniká jen s obrovskou námahou. Všude kolem nás se tyčí masivní, téměř kolmé skalní stěny. I tyto stěny občas mají svůj energetický nádech, jak už řekla kamarádka „mít lano lezu nahoru“.

Jako fotograf, který fotí často v Národním parku České Švýcarsko, kde je také mnoho skalnatých údolí mě toto místo trochu vnáší do mého domova ale ono dokonalé světlo a kompozice, tady najednou mění svůj úhel pohledu. Kdybych měl do nějakého AI generátoru, se kterými přes týden pracuji, zadat prompty na dokonalou přírodní scenérii, nikdy by mi nevypadla takhle surová nádhera. Umělá inteligence je sice dokonalá ale prožitek, který vnese snímek pořízení fotoaparátem má větší hloubku. Ty skály nejsou obyčejný kámen. Jsou to takzvané buližníky, odborně lydity. Mají temně šedou až černou barvu, protože obsahují příměs uhlíkaté hmoty. Když k nim přijdete blíž a přejedete po nich rukou, cítíte, jak jsou neuvěřitelně tvrdé, protkané jemnou pavučinou bílých křemenných žilek.

Představte si tyhle horniny se usadily na dně prehistorického oceánu před více než šesti sty miliony lety, v období starohor. Vědci se dodnes dohadují, jak přesně vznikly, ale s největší pravděpodobností za to mohly horké hydrotermální prameny na mořském dně, které do vody chrlily obrovské množství oxidu křemičitého. Když se pak během kadomského vrásnění celá krajina ohýbala a lámala, tyhle buližníky byly tak tvrdé, že se nepoddaly poddajně, ale drtily se a praskaly, čímž vznikl jejich dnešní brekciovitý, rozlámaný vzhled, který je krásně vidět třeba na Nebušické skále. A to není všechno. Právě tady, v těchto černých kamenech, objevili paleontologové zkamenělé pozůstatky vůbec nejstarších mikroorganismů u nás.

Šárecký potok, který tu teď tak nevinně zurčí, je vlastně hlavní architekt celého tohoto epigenetického údolí. Miliony let se zařezával do měkčích hornin, až narazil na tenhle tvrdý buližníkový práh. Neměl na vybranou, a tak ho svou erozivní silou prostě rozřízl vejpůl.

Zastavujeme se u nejužšího místa soutěsky. Vzduch tu voní po studené vodě a mokrém kapradí. Kamarádka se rozhlíží po okolí a říká: „To je neuvěřitelný, že jsme furt v Praze.“ A má pravdu, nedaleko Divoké Šárky, je také zámek Veleslavín, o kterém jsem také psal článek. A místo rád navštěvuji, a ten už je v nedalekém hluku velkoměsta Prahy 6.

Člověku z toho trochu zatrne, když ví, jak málo chybělo a tahle scenérie by existovala už jen na starých černobílých fotografiích. V 60. letech 20. století se totiž v hlavách některých inženýrů zrodil naprosto šílený plán. Rozhodli se, že přímo tady, v té nejkrásnější skalní „bráně“ soutěsky Džbán, postaví patnáct metrů vysokou betonovou skořepinovou hráz údolní nádrže.

Když jsem o tom četl, měl jsem pocit, že mi někdo vypráví nějakou dystopickou fikci. Chtěli vzít miliony let staré údolí a prostě ho zalít betonem. Naštěstí se tehdy, v roce 1963, zvedla obrovská vlna odporu. Pražské středisko památkové péče a ochrany přírody se spojilo s tehdejším Útvarem hlavního architekta a svedli o tohle místo tvrdou bitvu. A vyhráli. Tedy, vyjednali kompromis. Hráz se nakonec postavila, ale byla odsunuta o zhruba 150 metrů dál proti proudu.

Díky tomu se v roce 1968 otevřela vodní nádrž Džbán. Se svou rozlohou 18 hektarů a hloubkou až sedm a půl metru to bylo po Hostivaři druhé největší koupaliště v Praze. Dnes, když jdete kolem, vidíte spíš rybáře a občas nějakého otužilce. Ta slavná éra, kdy tu o víkendech ležely hlavy na hlavě, už pominula, ale hlavní je, že soutěska Džbán zůstala zachráněna pro nás všechny.

Pokračujeme po pohodlné zpevněné cestě. Tenhle úvodní úsek je perfektní pro rodiny s kočárky, cyklisty, nebo prostě pro lidi, kteří si chtějí vyčistit hlavu po náročném pracovním týdnu. Koukám do země na kamínky a vzpomenu si na fenomén, který proslavil Šárku ve vědeckém světě daleko za hranicemi Česka. Šárecké kuličky. Není to žádný druh místního jídla, jak by si někdo mohl myslet. Jsou to křemité konkrece, kulovité až oválné útvary, které pocházejí ze spodního ordoviku (konkrétně z geologického stupně darriwilian).

Jak vznikly? Představte si prvohorní moře. Když tam tehdy uhynul nějaký živočich – třeba trilobit – a klesl na bahnité dno, začaly se kolem jeho rozkládajícího se těla chemicky srážet minerální látky. Vytvořily kolem něj pevnou kuličku, jakýsi přírodní sarkofág, který zabránil tomu, aby se křehká schránka tvora rozpadla tlakem dalších usazenin.

Dnes se tyhle kuličky zkoumají neuvěřitelnými metodami. Zatímco dřív do nich paleontologové museli bušit kladivem, dnes nastupuje virtuální paleontologie – rentgenová mikrotomografie, která kuličku prosvítí a vytvoří 3D model zvířete uvnitř, aniž by se kámen musel rozbít. Najít dnes kuličku jen tak na cestě je už spíš zázrak, lokality jsou vysbírané nebo zastavěné, ale ten pocit, že šlapete po místech, kde se v hloubce schovávají zkamenělá dramata stará stovky milionů let, tomu místu dodává neuvěřitelnou hloubku.

Scházíme po červené značce hlouběji do údolí a najednou se před námi mezi skalami otevírá prostor, který vypadá, jako by sem někdo teleportoval plovárnu z filmů pro pamětníky. Koupaliště Divoká Šárka neboli „U Veselíků“.

Tohle místo má naprosto neopakovatelnou atmosféru. Nevoní to tu těžkou dezinfekcí jako v moderních aquaparcích. Cítíte tu čerstvý lesní vzduch, mokré dřevo a něco nepopsatelně klidného. Koupaliště tu funguje už od třicátých let 20. století, kdy ho vybudoval pradědeček současných provozovatelů. Po revoluci ho rodina Veselíků získala v restitucích zpět a udržuje ho v neuvěřitelně autentickém prvorepublikovém retro stylu. Dnes za pokladnou sedí pan Jiří Veselík (respektive Petr Veselík, rodina se o odkaz stará pečlivě).

Je březen, takže koupaliště je zavřené, ale i přes plot to má své kouzlo. Jsou tu dva bazény pro plavce a malé brouzdaliště pro děti, staré dřevěné uzamykatelné kabinky, které si štamgasti pronajímají na celou sezonu, stolní tenis a hřiště na volejbal. Žádný vyhřívaný luxus.

A to je ten hlavní chyták. Ty bazény jsou napájené přímo ze Šáreckého potoka. Voda je tu tak čistá, že se obejde s naprostým minimem chloru, což je prý ráj pro alergiky. Ale má to jeden háček. Protože voda teče hlubokým stinným údolím, i v těch nejšílenějších srpnových vedrech se její teplota pohybuje jen kolem 18 °C. Četl jsem recenzi jednoho návštěvníka, který vyprávěl, jak se tam potkal s místním otužilcem. Zatímco normální smrtelník chytá křeče do lýtek, místní borci jsou zvyklí plavat přes Vltavu v zimě a sem si chodí sekat díry do ledu. Pokud se rádi otužujete po sportovním výkonu, je to tu dokonalé, ale na dlouhé lenošení na lehátku ve vodě to vážně není.

Zatímco začínáme stoupat po úzké stezce, stehna začínají pálit. Tohle je ten okamžik výletu, kdy se ze zádumčivé procházky stává regulérní fyzická námaha. Znáte to – batoh najednou těžkne, bundu si vážete kolem pasu, pot vám teče po zádech a srdce buší v uších tak hlasitě, že by se tím dal dobíjet mobil.

Vydrápeme se kousek pod vrchol masivu a já se musím zastavit, abych popadl dech. Oči těkají po údolí pod námi. Skála Dívčí skok, dominanta s takzvanou Korunou Šárky. Sedáme si na kámen a já kamarádce začnu vyprávět ten příběh. Ne tu suchou verzi z učebnic dějepisu, ale tu syrovou, krvavou legendu, která dala celému tomuto divokému místu jméno.

Po smrti kněžny Libuše se ženy, zvyklé na moc a vliv, odmítly podřídit mužské vládě knížete Přemysla. Vypukla takzvaná Dívčí válka. Bojovnice vedené neústupnou Vlastou se opevnily na Děvíně. Jenže muži byli v přesile. Vlasta proto musela použít lest. A právě tady, do těchto neprostupných šáreckých lesů, poslala jednu ze svých nejkrásnějších a nejodvážnějších bojovnic – Šárku.

Představte si ten les tehdy. Žádné cesty, jen divočina. Ženy přivázaly Šárku k mohutnému kmeni stromu, úmyslně tak, aby to vypadalo, že ji tam nějaký lapka nechal napospas vlkům. Vedle ní položily lesní roh a nádobu s opojnou medovinou. Šárka tam stála, rozehrála herecký koncert a začala usedavě plakat. A do toho, přesně podle plánu, přijíždí údolím vladyka Ctirad se svou družinou po zuby ozbrojených mužů.

Když Ctirad uslyší pláč, zastaví. Vidí spoutanou, krásnou dívku. Slezou z koní, přeřežou provazy. Šárka jim se slzami v očích (a perfektně potlačovaným úšklebkem) děkuje za záchranu. Nabízí jim medovinu na posilněnou. Muži, omámení její krásou a alkoholem, ztrácejí ostražitost. Dívka pak Ctirada požádá, aby zadul na lesní roh, prý aby svolal pomoc, nebo z nějakého jiného malicherného důvodu.

Ctirad zvedne roh k ústům a zatroubí. Ten zvuk se rozezní údolím a odrazí se od černých buližníků. V ten moment se peklo otevírá. Z křoví, zpoza skal, z každého stínu vyskočí po zuby ozbrojené bojovnice, které tu celou dobu ležely v záloze. Zmatená, opilá Ctiradova družina nemá šanci. Krvavý masakr trvá jen chvíli. Muži jsou povražděni, samotný Ctirad je zajat a odvlečen na Vyšehrad, kde je krutě umučen (mimochodem, slavné sousoší Josefa Václava Myslbeka „Ctirad a Šárka“ na Vyšehradě ukazuje ten napjatý okamžik zrady).

Ale legenda tady nekončí. Šárka sice splnila úkol a stala se hrdinkou žen, ale její vlastní svědomí to nevydrželo. Podle pověsti se do Ctirada během těch pár chvil zamilovala, nebo ji prostě dohnaly výčitky nad tou zbabělou léčkou. Trápila se natolik, že jednou vylezla na ten nejvyšší skalní ostroh nad potokem, zavřela oči a vrhla se dolů do propasti. Právě proto se téhle skále říká Dívčí skok.

Ten příběh má v sobě obrovskou dramatickou sílu. Není divu, že fascinoval umělce v době národního obrození. Smetana ho vetkl do třetí symfonické básně z cyklu Má vlast a Zdeněk Fibich napsal operu Šárka, která měla v Národním divadle premiéru těsně po Vánocích roku 1897 a od té doby se tam dočkala bezmála 350 repríz, kde Šárku zpívaly legendy jako Ema Destinnová nebo Marie Podvalová.

Když tak člověk sedí na té skále, vítr mu cuchá vlasy a dole se jako tmavá stuha kroutí potok, má pocit, že by z těch kamenů mohl tu zradu a bolest ještě vyždímat.

Po troše té krvavé historie začíná člověku vyhládnout. Sestupujeme zpět do údolí. Přímo pod masivem Dívčího skoku jakoby přilepená k úpatí skály, stojí stejnojmenná restaurace – Hostinec Dívčí skok. Původně to byla stará hospodářská usedlost, kterou koncem 19. století přestavěli na výletní restauraci.

Je to přesně to místo, kde si chcete po výšlapu odpočinout. Mají tu venkovní zahrádku, a i když v březnu může být ještě chladno, lidi tu sedí v bundách a pijí pivo. S majiteli, rodinou Brychtových, není problém domluvit se, že si na zahrádku vezmete psa. Pípa tu točí poctivé Svijany a z kuchyně voní klasická česká hotovkovitá klasika. Česká televize tu dokonce točila jeden díl pořadu Příběhy starých hospod, což jen podtrhuje, jak ikonické to místo je.

Kromě toho narazíte v mapách i na pojem Čertův mlýn. Dnes je to sice chráněná kulturní památka, ale když ho na přelomu 17. a 18. století postavili, netušili, že v první polovině 20. století bude sloužit jako neuvěřitelně prosperující výletní restaurace. Prostě ta prvorepubliková chuť uniknout se smogem zadušené Prahy sem do údolí na nedělní pivo a pečenou kachnu byla obrovská.

Vstáváme od stolu, zaplatíme, utřeme si pěnu z vousů a pokračujeme po žluté. Pořád ještě jdeme dnem údolí, cesta se vlní podél potoka. A pak narazíme na místo, u kterého byste, pokud neznáte historii, prostě prošli s tím, že je to jen nějaký zarostlý ovocný sad. Ale není. Nacházíme se v místech takzvaného Přírodního divadla v Šárce.

Byla to před první světovou válkou taková bláznivá myšlenka tří kamarádů, kteří se tu takhle jednou v neděli procházeli. Konkrétně to byl režisér Jaroslav Kvapil, divadelní podnikatel Antonín Fencl a pěvec Emil Pollert. Rozhlíželi se po těch strmých, akusticky dokonalých svazích a napadlo je: „Co kdybychom sem přenesli Národní divadlo?“ Šárka tehdy byla daleko za hranicemi Prahy, cesta sem trvala dlouho, ale ta idea zapustila kořeny.

A neuvěřitelné se stalo skutkem. 16. května 1913 se tu odehrálo vůbec první, historicky úvodní představení. Hrálo se pod širým nebem, kulisou byl samotný les a skály. Odezva byla tak masivní, že se sem sjížděly tisíce diváků z celých Čech. Tento koncept se stal inspirací pro celou republiku, podobná přírodní divadla pak vznikala v Brně, Plzni nebo v Piešťanech. Hrálo se tu s přestávkami až do června roku 1922, kdy proběhlo poslední představení.

Dnes tenhle prudký, sevřený svah v katastru Liboce spravují Lesy hl. m. Prahy. Staré ořešáky, slivoně a jabloně tu rostou tak blízko sebe, až se dotýkají větvemi, jako by si šeptaly repliky ze starých her. Město sem schválně dosazuje tradiční, zapomenuté odrůdy ovocných stromů. Pokud sem vyrazíte v létě, můžete si ze zdejších mladých stromků utrhnout třeba neobvyklou třešeň odrůdy Doupovská černá. Kde jinde si můžete při procházce utrhnout třešeň přímo na místě, kde dřív pěvci Národního divadla rvali srdce divákům?

Když opouštíme divadelní sad, musíme zase nahoru. Divoká Šárka, která je od roku 1964 chráněnou přírodní rezervací na více než 25 hektarech, je taková obří botanická laboratoř. Rozhlížím se kolem sebe a ten kontrast je obrovský.

Když se podíváte na severní, stinné stěny soutěsek, uvidíte vlhko a chlad. Rostou tam chladnomilné kapraďorosty. Kámen je pokrytý mechem a obrovskými trsy osladiče obecného (Polypodium vulgare). A teď se otočte o 180 stupňů a podívejte se na svahy, které směřují na jih, ke slunci, třeba u Kozákovy skály. Tam se opírá slunce od rána do večera, půda je mělká, překrytá jen hlinitými návějemi spraší. Tam najdete vyloženě stepní, suchomilnou vegetaci. Roste tam kostřava sivá, vlní se tam tráva kavyl vláskovitý (Stipa capillata) a v létě to kvete žlutou mochnou písečnou (Potentilla arenaria).

Zní to idylicky, ale udržet tenhle stav dá strašně zabrat. Ještě v roce 1848, jak dokazují staré mapy, byla velká část dnešního lesa v Šárce vlastně úplně holá. Byly tu jen louky, pastviny a skály. Lesníci to v minulosti osázeli stromy, které se sem vůbec nehodí – nacpali sem smrk ztepilý, borovici černou, americký dub červený a agresivní trnovník akát. Akát roste jako plevel a dusí pod sebou všechno původní.

Dnešní lesníci z Lesů hl. m. Prahy (kteří, mimochodem, mají od roku 2007 prestižní mezinárodní FSC certifikát pro ekologické lesnictví) teď dělají přesný opak. Vykacují tyhle nevhodné monokultury a sází sem duby, buky, habry, a dokonce vrací do krajiny jedli. A ty suché skalní stepi, aby nezarostly křovím, udržují starým dobrým způsobem – posílají tam stáda ovcí a koz na řízenou pastvu. Ochrana přírody tu prostě šlape jako hodinky.

Při stoupání nad potok se na chvíli zastavím a zkoumám koryto. Česká společnost ornitologická tady upozorňuje na jeden ornitologický klenot. V čistých a prudkých vodách Šáreckého potoka tu žije drobný pták zvaný skorec vodní. Tenhle frajer umí něco, co v Praze běžně neuvidíte – umí se normálně ponořit pod hladinu a běhat po dně potoka, kde chytá larvy hmyzu. Bohužel, dneska nemám štěstí. Nad hlavou nám přeletí jen konipas horský, ale i to se počítá.

Konečně se dostáváme na samotnou hranu údolí. Zdolali jsme strmější stoupání po cyklostezce A166 a jdeme po červené značce k rozcestí Purkrabský háj a dál. Tady nahoře, na rovině nad Libocí v okolí Kozákovy skály, se nachází místo s možná nejhustší historií ze všech.

Dívám se přes hranu skály do údolí. Výhled je tu tak ostrý a hluboký, že člověku dojde, proč si naši předkové vybrali právě tohle místo. Od přelomu 8. a 9. století, dávno předtím, než se vůbec začal stavět Pražský hrad, tu stálo mohutné slovanské hradiště. V průběhu 9. století to bylo absolutní mocenské a obchodní centrum celé pražské oblasti.

Představte si tam, kde my teď stojíme ve větrovkách a s chytrými hodinkami na zápěstí, stáli bojovníci v kroužkové zbroji. Hradiště chránily strmé srázy a z přístupnější strany ho obepínaly mohutné hliněné valy s dřevěnou konstrukcí. Bylo obrovské – skládalo se z centrálního vnitřního hradiska a dvou rozsáhlých předhradí. Život tu pulzoval neuvěřitelným tempem, obchodníci sem snášeli zboží z dalekých cest.

Sláva šáreckého hradiště ale netrvala věčně. Jakmile se začal na protějším břehu Vltavy formovat centrální přemyslovský stát se sídlem na Pražském hradě, začala Šárka ztrácet na významu. Na přelomu 9. a 10. století hradiště postupně zaniklo, valy zarostly trávou a stromy, a moc se definitivně přesunula dolů do kotliny k řece. Dnes celá tato plošina představuje významnou archeologickou rezervaci. Když přivřete oči, možná ještě uslyšíte hluk kovářských kladiv a štěkání dávných psů.

Pomalu dokončujeme náš téměř devítikilometrový okruh. Cesta se láme zpět k asfaltu, procházíme kolem Franciho studánky a Vaníčkova pomníčku. Šárecký potok se uklidňuje, soutěsky zůstaly za námi. Před námi začíná prosvítat rušná Evropská třída.

Cesta k autu uteče rychle. Jakmile dojdeme na kraj Evropské, znovu nás uhodí do uší hluk projíždějících aut a cinkání tramvají jedoucích na Nádraží Veleslavín. Kontrast toho, co jsme právě viděli, s tímto moderním shonem, je prostě šílený. Za zády máme místo, kde se lámaly prehistorické kontinenty, bojovaly dávné kmeny, umírali bájní rekové a na jevišti mezi jabloněmi zářily operní hvězdy. A před námi? Beton, sklo a mekáč.

Divoká Šárka ale přesně tohle potřebuje – ležet v těsném objetí civilizace, aby nám připomínala, že příroda byla vždycky silnější, starší a divočejší než my. Pokud přemýšlíte, kam v Praze o víkendu vyrazit, nehledejte nic složitého. Nasaďte si pohodlné boty (kameny v soutěsce Džbán kloužou), nechte sluchátka doma a běžte se ztratit mezi buližníky. Bude vás bolet tělo, vymrznete z chladné vody Šáreckého potoka, ale garantuji vám, že vaše hlava si odpočine jako už dlouho ne. Stojí to za to.

turistika.cz - Praha - Divoká Šárka, Tipy na výlet | Turistika.cz
turisticke-trasy.cz - Šárecký okruh - Turistické-trasy.cz
cnn.iprima.cz - Poznejte pražskou divočinu aneb po stopách dívčí války se může vydat každý
clanky.rvp.cz - Exkurze do Šáreckého údolí (PR – Divoká Šárka, proterozoikum – starohory) a opukového lomu v Šárce (bělohorské souvrství, spodní turon) - Odborné články
dspace.cuni.cz - Po stopách „šáreckých kuliček“ v Praze: podklady k virtuální naučné stezce
zcm.cz - Přednáška: Virtuální paleontologie – nová cesta k tajemství rokycanských kuliček - Západočeské muzeum v Plzni
praha.eu - Divoká Šárka aneb na místa ze Starých pověstí českých - Praha - MHMP
Otevře se v novém okně
seznamzpravy.cz - Dechberoucí výhledy i tajemné legendy: Projděte se s námi Divokou Šárkou
kudyznudy.cz - Koupaliště Divoká Šárka v Praze 6 - Kudy z nudy