Vítězslava Kaprálová: Zázračné preludium přerušené válkou a stíny lásek

Jihofrancouzské Montpellier, polovina června roku 1940. Vzduch je prosycen těžkou vůní blížícího se středomořského léta, ale za tlustými zdmi kliniky Saint-Eloi vládne chlad a ostrý, štiplavý pach karbolu a nemocniční dezinfekce. Na lůžku gynekologického oddělení, o které se starají řádové sestry, leží drobná pětadvacetiletá dívka. Blouzní. Zničující horečky a bolesti stravují její zranitelné tělo, zatímco se venku hroutí celý dosavadní svět a Evropou se valí nacistická vojska. V této propasti zmaru mladá žena vydechne naposledy. Podle svědectví jejího manžela, spisovatele Jiřího Muchy, nesplyne z jejích suchých rtů volání o pomoc, ale zcela nečekaná věta: „To je Julietta“.

Co se to vlastně děje? Proč geniální skladatelka na prahu smrti nevzpomíná na svůj prožitý život, ale odkazuje na snovou operní postavu svého učitele? Zde je na místě se zastavit a pohlédnout hluboko do jednoho z nejvíce fascinujících, a přitom nejtragičtějších osudů klasické hudby 20. století. Příběh Vítězslavy Kaprálové není jen suchým výčtem hudebních děl. Je to příběh o křehkosti lidského údělu, o spalující vášni, o dívce, která donutila staré evropské orchestry k absolutnímu respektu, a o nezodpovězené otázce, co všechno ještě mohla tato žena napsat, kdyby jí byl dán čas.

Příběh Vítězslavy, v rodinném kruhu láskyplně zvané „Vitka“, „Vitulka“ či „Vitulenka“, začíná 24. ledna 1915 v Brně. Narodila se do hudební rodiny – otec Václav Kaprál byl uznávaným skladatelem a žákem Leoše Janáčka, matka Viktorie (rozená Uhlířová) působila jako učitelka hudby a zpěvačka. Z dálky by to mohlo působit jako ideální inkubátor pro talent, ale realita v sobě nesla stíny.

Rodiče se rozešli, když bylo Vitce pouhých osm let. Václav Kaprál si v sobě nesl těžkou melancholii a pesimismus pramenící z odloučení během první světové války. Fyzické zdraví samotné Vitky bylo navíc nesmírně chatrné. Dlouhé měsíce svého dětství trávila v sanatoriích a lázních, často izolována od bezstarostného světa svých vrstevníků.

V dvacátých a třicátých letech 20. století byla představa ženy, která pevnou rukou řídí symfonický orchestr a skládá monumentální díla, pro mnohé naprostou absurditou. Dokonce i její vlastní otec zprvu skepticky pochyboval, že by se žena mohla v tomto výlučně mužském oboru profesionálně prosadit. Paradoxně právě v tomto křehkém těle se však zrodila ocelová tvrdohlavost. Ve svých devíti letech zkomponovala první klavírní skladby V říši bájí a Válka. O rok později věnovala svou práci samotnému prezidentu T. G. Masarykovi, z jehož kanceláře obdržela oficiální děkovný dopis, který vysoce ocenil její hluboký zájem o národní dějiny. S podporou matky vzdorovala otcovým pochybnostem a nastoupila na brněnskou konzervatoř, odkud její kroky vedly přímo do centra dění.

Pro pochopení jejího strmého růstu je klíčové podívat se, s kým mladá skladatelka zkřížila své cesty. Měla vzácný dar učit se od absolutní špičky tehdejší doby. Po absolvování brněnské konzervatoře, kde už na sebe upozornila nejen jako skladatelka, ale i jako mimořádně odvážná dirigentka, odešla v letech 1935–1937 na mistrovskou školu pražské konzervatoře. Tam studovala skladbu u Vítězslava Nováka a dirigování u Václava Talicha – tedy u dvou osobností, které představovaly samý vrchol českého hudebního života. Právě v Praze se její rukopis výrazně proměnil: získal větší formální jistotu, dramatičnost i barevnou odvahu. Z tohoto období pocházejí například Dubnová preludia, op. 13, věnovaná Rudolfu Firkušnému, v nichž se spojuje jemná klavírní obraznost s neobyčejnou kompoziční vyzrálostí, nebo Groteskní passacaglia, s níž uspěla v soutěži a která už zcela jasně ukazovala, že Kaprálová nechce být jen nadanou studentkou, ale svébytnou autorkou s vlastním hlasem. Její talent v Praze nerostl lineárně, nýbrž skokem: z mimořádně slibné osobnosti se stávala síla, s níž bylo třeba počítat. Ten skutečný historický průlom ale čekal v roce 1937.

Lze si jen stěží představit obrovský psychologický tlak, kterému čelila teprve dvaadvacetiletá, ani ne 160 centimetrů vysoká dívka, když 26. listopadu 1937 kráčela k dirigentskému pultu v beznadějně vyprodaném pražském paláci Lucerna. Před ní sedělo sto mužů – ostřílených elitních hudebníků České filharmonie. V lóži přihlížel prezident republiky Edvard Beneš, jemuž byla premiérovaná skladba věnována. Vítězslava Kaprálová se v tu chvíli zapsala do dějin jako první žena, která kdy tento orchestr řídila. Dílo, které zaznělo, neslo název Vojenská symfonieta, op. 11. Nevzniklo v izolaci od reality; odráželo temnou atmosféru Evropy svírané strachem z nacistické expanze. Kaprálová sama však prohlásila, že nejde o laciný válečný pokřik, ale o hudební vyjádření „psychologické potřeby bránit to, co je národu nejsvětější“. Hustá instrumentace, agresivní rytmika a monumentální stavba díla šokovaly všechny, kdo od „mladé slečny“ očekávali křehké salonní melodie. Získala za ni prestižní cenu Smetanovy nadace.

Tím však její triumf teprve začínal. V létě 1938 byla mezinárodní porotou vybrána, aby tehdejší Československo reprezentovala na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM) v Londýně, po boku takových gigantů jako byli Béla Bartók, Benjamin Britten, Aaron Copland či Anton Webern. Dne 17. června 1938 vystoupila na pódium legendární londýnské Queen's Hall. Tentokrát pod její taktovkou hrál slavný BBC Symphony Orchestra. Opět jako historicky první žena. Koncert byl živě přenášen evropskými rozhlasovými stanicemi a sítí CBS do USA.

Britský tisk se tehdy sice neubránil jisté dávce dobového šovinismu a patronizujícího tónu, když o ní v novinách The Daily Telegraph s úsměvem psali jako o „the little girl conductor“ (dirigující holčičce), ale její hudba veškeré pochybnosti tvrdě smetla. Skladatel a kritik Havergal Brian neskrýval absolutní úžas a napsal, že dílo je „úžasným kouskem orchestrální tvorby, s logickou a výborně vyváženou strukturou“. Americký časopis Time pak referoval, že právě Kaprálová se stala hvězdou celého otevíracího večera a sklidila nejmohutnější potlesk. Cesta k mezinárodnímu renomé byla otevřená. V té době se však osudové křivky jejího života již plně propletly s mužem, který navždy změnil její hudební i osobní směřování.

Rozhodující osobní zlom nastal na jaře roku 1937, když se Kaprálová v Praze setkala s Bohuslavem Martinů. Z tohoto setkání vzniklo osudové pouto, které křehce balancovalo na hraně mentorství, spalující vášně a bezmezného uměleckého respektu. Martinů, tehdy padesátiletý, usazený v Paříži, v ní okamžitě rozpoznal unikátní zjev a přesvědčil ji k odjezdu do Francie. Díky francouzskému stipendiu dorazila Vitka v říjnu 1937 do Paříže. Následovalo mimořádně intenzivní tvůrčí období. Ti dva se navzájem provokovali a motivovali. Skládali dechová tria, aby poměřili své síly, a dedikovali si milostné koledy. Martinů o ní ve svých dopisech psal jako o svém jediném slunečním paprsku, bez kterého nedokáže existovat. Vznikla tak tajná jména: on ji nazýval „Písničkou“ (Pisnicke), ona jemu dala přezdívku „Špalíček“.

Tato láska však měla temné a velmi lidské podtóny. Martinů byl v Paříži ženatý s francouzskou švadlenou Charlotte Quennehen. Charlotte, přestože dostávala anonymní dopisy o poměru svého manžela. Rozhodla se zprávy ignorovat a dopisy zahazovat. Vítězslava Kaprálová, bytostně toužící po vlastní nezávislosti, na jedné straně sála vliv velkého mistra, na straně druhé si ale neustále chránila svou hudební autonomii. Sám Martinů přiznal: „Bylo mi potěšením se s ní hádat o hudebních problémech… Ve skutečnosti jsem se učil spolu s ní“.

Nejhlubší důkaz jejich vzájemného propojení však neleží v dopisech, ale přímo v notách. Konkrétně v jedné z největších českých oper, v Juliettě (Snáři). Tato opera Bohuslava Martinů pojednává o snové lásce, o iluzích a ztrátě hranic mezi realitou a přeludem. Když do jeho života vstoupila drobná, rázná Brňanka, koncept snové Julietty pro něj ožil v realitě.

Hudebním kódem této opery jsou tzv. „Juliettiny akordy“ – tklivý melodický sestup (Es-D-C) s charakteristickým harmonickým zabarvením. Tento snový, melancholický motiv sestupné sekundy se stal tajným jazykem, kterým spolu komunikovali. Kaprálová tyto spoje zakomponovala do své orchestrální tvorby i do nádherné písně na slova Vítězslava Nezvala Sbohem a šáteček. Partitura Julietty, kterou jí Martinů věnoval, se pro ni stala posvátnou relikvií.

Každá píseň má ale svůj konec a dějiny neberou ohledy na umění. S příchodem jara 1939 se politická situace v Evropě zhroutila. Nacistická okupace Československa odřízla Kaprálovou od domova. Okamžitě ztratila stipendium i přístup k penězům od rodiny. Ocitla se ve válečné Francii jako chudá emigrantka. Přežívala jen s pomocí hrstky přátel, s nimiž sdílela v pařížských podkrovích existenční úzkost. I v této beznadějné situaci se ale odmítala vzdát. Vydělávala si skládáním příležitostné hudby, organizovala pěvecký sbor pro tvořící se československou armádu ve Francii a skládala hudbu pro rozhlas i scénické projekty. Její neskutečný vnitřní vzdor se otiskl například do skladby Vánoční preludium (1939), kam chytře a ironicky zakódovala posměšné narážky na nacistickou expanzi („Deutschland über alles“).

A právě v tomto turbulentním čase naprosté nejistoty, koncem dubna 1939 v pařížském Café Bonaparte, vstoupil do jejího života spisovatel Jiří Mucha, syn světoznámého secesního malíře Alfonse Muchy. Mucha představoval v jejím životě jakési existenční ukotvení uprostřed chaosu. On sám ve své slavné knize vzpomínek Podivné lásky popsal její povahu naprosto brilantně a lidsky: „Skromnost, pokud šlo o hudbu, nebyla její silnou stránkou. Při tom, jak byla malá a drobná, byla úžasně sebevědomá a rázná – zejména když to někdo nečekal“.

Bohuslav Martinů sledoval tento vývoj s naprostým zoufalstvím. Snažil se jí pomoci zajistit lístky a doklady k útěku do Ameriky, kam nakonec sám zamířil. Vítězslava se však rozhodla jinak. Chtěla zůstat s lidmi, s nimiž sdílela tvrdou realitu exilu. V dubnu roku 1940 se za Jiřího Muchu provdala. V té době už ale nebyla onou vitální dívkou, která dirigovala stohlavé orchestry. Byla vážně nemocná.

Na začátku května 1940 se zdravotní komplikace začaly prudce zhoršovat. Byla hospitalizována, ale válečná mašinérie neměla slitování. Německá vojska se valila na Paříž a město zachvátila panika a chaos. Jiří Mucha udělal to jediné, co mohl – 20. května 1940 naložil svou zesláblou, trpící novomanželku a zahájil evakuaci směrem na jih, přes rozvrácenou Francii, do města Montpellier nedaleko své vojenské posádky. Útočiště nalezli na klinice Saint-Eloi. Bolesti neustupovaly. Lékaři v zoufalství provedli těžkou operaci, aby vyloučili nádor. Diagnóza, kterou vyřkli, byla však pro tehdejší medicínu neméně fatální – miliární (rozptýlená) tuberkulóza.

Ačkoliv oficiální francouzské záznamy hovoří o tuberkulóze, moderní revize starých lékařských záznamů (prováděná např. americkým lékařem Philipem Mackowiakem) poukazuje s velkou pravděpodobností spíše na břišní tyfus (nákazu bakterií S. typhi), který se ve válečných podmínkách snadno šířil. Bez účinných antibiotik znamenala v roce 1940 každá z těchto variant pomalý a bolestivý rozsudek smrti.

V polovině června začala nemocnice narychlo vyklízet sály pro zraněné a krvácející vojáky z hroutící se fronty. Uprostřed tohoto utrpení, obklopena sestrami a svým manželem, prožívala Vítězslava Kaprálová 16. června 1940 své poslední okamžiky. Halucinace si s její zničenou myslí krutě zahrávaly. Podle vzpomínek slyšela zvuky orchestru a rukama dirigovala prázdný vzduch nemocničního pokoje. Kdo ví, jaké akordy v tu chvíli slyšela. Byla to úderná rytmika z její nedokončené tvorby? A pak přišla ta poslední, prorocká slova, o kterých jsme hovořili v úvodu: „To je Julietta“. Zázračné hudební preludium tím nadobro utichlo.

Dramatické zprávy z Evropy putovaly dlouho. Když se Bohuslav Martinů o její smrti dozvěděl kdesi na jihu na útěku do USA, roztříštilo to jeho svět. Bolest a frustraci z této obrovské ztráty vložil do těžké a temné Fantasie a toccaty pro klavír, čímž zásadně změnil svůj vlastní kompoziční styl. Později o ní s obdivem napsal: „Ztráta pro naši hudbu je větší, než si vůbec dokážeme uvědomit. Vím to, protože jsem byl u toho, když se z ní stával umělec… Jen málokdy jsem měl tu čest potkat tak skutečný talent a takovou jistotu v tom, čeho chtěla dosáhnout“.

Při pohledu do archivu Vítězslavy Kaprálové člověku naskakuje husí kůže. Život utnutý v pětadvaceti letech by běžně vydal sotva na hrstku studentských cvičení. Tato mladá žena však za necelých devět let své intenzivní tvorby zanechala světu přes padesát dokončených děl, v nichž prošla neuvěřitelným estetickým vývojem – od moravského folklóru a Janáčkova vlivu až po naprosto svébytný pařížský modernismus plný dravé polyfonie.

Její posmrtná úcta doma v Československu nakonec prolomila i ty nejtvrdší bariéry. V roce 1946 jí nejprestižnější akademická instituce v zemi (Česká akademie věd a umění) udělila in memoriam řádné členství. Jen pro kontext tedy do roku 1948 měla akademie 648 členů, z čehož bylo pouhých 10 žen. Vítězslava Kaprálová byla v historii jedinou hudebnicí, které se této pocty dostalo. Tělesné ostatky Vítězslavy Kaprálové byly v roce 1949 díky snaze přátel i exilových pracovníků převezeny zpět do vlasti a s úctou uloženy na brněnském Ústředním hřbitově.

Lidé mají tendenci na historii pohlížet jako na suchý řetězec uzavřených událostí. Je ale nesmírně obtížné necítit obrovský pocit zmaru při úvahách nad otázkou „co všechno ještě mohla tato žena vytvořit“. Vítězslava Kaprálová nebyla jen nějakou dobovou anomálií nebo patronizovanou „holčičkou s taktovkou“. Byla to plnohodnotná, geniální hudební osobnost. Bojovala se stigmatem ženy v mužském světě, bojovala se zdravím i s válečnou bídou. Nestala se pouhou loutkou či stínem slavnějších mužů, naopak – ona sama velikány kolem sebe inspirovala a formovala. Její hudba, ať už jsou to zjitřené Vojenské symfoniety nebo dojímavé písně Sbohem a šáteček, zůstává navždy zapsána v partiturách. A kdykoliv dnes zazní, její nezlomný duch v nich ožívá znovu a znovu.

Pokud vás baví zapomenuté příběhy, místa s duší a souvislosti mezi minulostí a dnešním světem, můžete mě sledovat i u dalších článků.