Černobílá fotografie: Kdy a proč se vzdát barvy

Fotografie se nezrodila v barvě. Její počátky jsou neodmyslitelně spjaty s nekonečnými odstíny šedi, s hledáním správného světla a s obrovskou dávkou trpělivosti. První trvale zachycený obraz nevznikl stisknutím rychlé digitální spouště. Francouzský vynálezce Joseph Nicéphore Niépce jej vytvořil mezi lety 1826 a 1827 na svém venkovském sídle v Le Gras. Využil k tomu cínovou desku potaženou tenkou vrstvou světlo citlivého materiálu a proces zvaný heliografie. Výsledkem této expozice, která trvala přibližně osm hodin a podle některých moderních výzkumů dokonce několik dní, byl hrubý a neostrý černobílý obraz pohledu z okna. Ačkoliv byla technika nedokonalá, navždy změnila způsob, jakým lidstvo zaznamenává realitu.

Jakmile se černobílé procesy ustálily a začaly pronikat do širšího povědomí, objevila se přirozená touha po zachycení barevného spektra. Vědecká komunita se snažila najít způsob, jak zachytit svět, tak, jak jej vidí lidské oko. Zásadní průlom přišel v roce 1861, kdy skotský fyzik James Clerk Maxwell během své přednášky o teorii barev demonstroval první barevnou fotografii. Spolu s fotografem Thomasem Suttonem nasnímali tartanovou stuhu třikrát za sebou, pokaždé přes jiný barevný filtr – červený, zelený a modrý. Následná projekce těchto tří obrazů přes tytéž filtry na plátno vytvořila první aditivní barevnou fotografii, čímž Maxwell položil teoretické základy pro veškeré moderní snímače. Trvalo však ještě mnoho desetiletí, než se barevná fotografie stala běžně dostupným standardem. Navzdory technologickému pokroku, který dnes umožňuje zaznamenat miliardy barevných odstínů v dokonalé ostrosti, černobílá fotografie nezanikla. Naopak, pro mnoho profesionálů představuje nejvyšší formu vizuálního vyprávění.

Stala se tak nejen kreativní náplní fotografů bez rozdílu, ať už jde o začínající amatéry, nebo zkušené profesionály. Kouzlo černobílé fotografie však dříve nevypadalo tak, jak je známe dnes z digitální éry, kdy stačí jediným nastavením nebo otočením kolečka použít filtr a snímek je rázem černobílý. Když mi bylo čtrnáct let, byl digitální fotoaparát ještě hudbou budoucnosti. Kupoval jsem proto černobílé filmy do svého půjčeného fotoaparátu FED 3 a tím začala moje éra focení. Filmy jsem tehdy posílal na vyvolání do fotolabu, později jsem se sám naučil míchat vývojku i ustalovač a zhotovovat fotografie pomocí zvětšovacího přístroje. V té době jsem byl studentem polygrafické školy, kde jsem se učil pracovat na produkčním průmyslovém zvětšovacím stroji, ale to už je jiný příběh. Dnes černobílá fotografie představuje svébytnou uměleckou disciplínu. Vedle ní však existuje i méně známý pojem šedobílá fotografie.

Lidský mozek je evolučně nastaven tak, aby primárně reagoval na barvy. Jasně červená signalizuje nebezpečí, zářivě žlutá okamžitě přitahuje pozornost. Pokud se ve fotografickém záběru nachází prvek s výraznou barvou, oko diváka k němu automaticky sklouzne. Barva tak může působit jako silný rušivý element. Někdy se stává, že divák obdivuje pouze pestrost scény, aniž by zaznamenal skutečný obsah a příběh snímku. Odebráním barvy dochází k vizuální redukci a zjednodušení. Monochromatický obraz se stává abstrakcí reality. Divák již nemusí zpracovávat informace o barevném spektru a jeho pozornost je namířena přímo na to nejpodstatnější: na světlo, stín, texturu, kompoziční linie, a především na emoce.

Při fotografování svatebního nebo reportážního portrétu může být pozornost snadno narušena okolím. Představte si situaci, kdy se v pozadí za portrétovanou osobou nachází jasně červené hasičské auto nebo pestrobarevný reklamní poutač. V barevném provedení tyto prvky zcela zničí intimitu okamžiku. Převod do stupňů šedi tento vizuální hluk eliminuje. Vznikne obraz, kde dominují vrásky vyprávějící životní příběh, hloubka pohledu a celková nálada. Černobílá fotografie odhaluje syrovou pravdu, která se pod nánosy barev často skrývá.

Cesta k profesionálním výsledkům vyžaduje cílevědomost. Častým úskalím začínajících fotografů je tendence využívat černobílý převod jako záchranu technicky nepovedených snímků. Pokud je fotografie špatně exponovaná, má nevhodné vyvážení bílé barvy nebo postrádá zajímavou kompozici, odstranění saturace z ní umělecké dílo nevytvoří. Výsledkem bude pouze plochá, šedivá a nezajímavá fotografie.

Mistrovství spočívá ve schopnosti vidět svět černobíle už před stisknutím spouště. Zkušený fotograf záměrně vyhledává scény, které spoléhají na tonální kontrast, výrazné tvary a hru světla. Scéna, která může v reálném světě působit barevně mdle a nezajímavě (například betonová architektura pod zamračenou oblohou nebo detail starého dřeva) získá v černobílém podání neobyčejnou grafickou sílu. Naopak motivy, jejichž jediným lákadlem je barevná pestrost (například rozkvetlá jarní louka), po převodu do šedi často ztratí svůj smysl. Začátečníkům se doporučuje fotografovat neznámé tváře a situace. Fotografování cizích lidí nebo street fotografie nutí tvůrce opustit předpojatost a soustředit se výhradně na tvar, pohyb a dopadající světlo. Ulice plná nápisů a chaosu se v černobílém hledáčku mění na organizovanou scénu plnou geometrických linií.

Nezáleží jen na oku a způsobu myšlení, ale také na samotné kompozici. Ne každý motiv se navíc hodí k převodu do černobílé podoby. Na svatbách do ní často nejlépe fungují právě momentky, zatímco u portrétů dokáže černobílá fotografie oproti barevné verzi zvýraznit nejen zmíněné vrásky, ale i texturu duhovky, vlasů nebo pleti. Při street fotografii, tedy při fotografování ve městě, bývá častým rušivým prvkem reklama. Jak už bylo zmíněno, oko diváka snadno přitáhne výrazný barevný prvek v pozadí. I když bude portrét dobře zaostřený a technicky kvalitní, stačí v pozadí ponechat výrazně barevnou reklamu a mozek začne podvědomě řešit, co vlastně zobrazuje. Proto je důležité o snímku přemýšlet ne tak, že něco zachraňujeme, ale představit si jeho výslednou podobu už předem. V dnešní době také nedoporučuji při focení ve fotoaparátu neustále přepínat mezi barevným a černobílým režimem. Vhodnější je pořídit snímek barevně a následně využít moderní technologie k úpravě v počítači v programu na editaci fotografií.

Vypěstovat si cit pro černobílou kompozici vyžaduje praxi a dodržování několika technických zásad. Tyto postupy usnadňují proces učení a poskytují maximální flexibilitu při následném zpracování. Pokud se rozhodneme fotografovat pouze černobíle a nebudeme mezi barevným a černobílým režimem přepínat, vyplatí se fotit rovnou černobíle. Jak na to? Doporučuje se nastavit fotoaparát tak, aby displej i elektronický hledáček zobrazovaly scénu přímo v černobílém režimu. Toto nastavení funguje jako dokonalý vizuální filtr. Mozek okamžitě přestává analyzovat barvy a fotograf vidí přesně to, co je pro monochromatický obraz klíčové. Kde leží nejhlubší stíny, jak na objekty dopadá světlo a zda se hlavní motiv dostatečně odděluje od pozadí. Absence barevného náhledu urychluje rozhodovací proces a napomáhá tvorbě čistších kompozic.

Zároveň je však absolutní nutností fotografovat do surového datového formátu, nikoliv pouze do komprimovaného obrazového souboru. Tento formát známe jako RAW. Zatímco fotoaparát ukazuje černobílý náhled, snímač zaznamenává kompletní barevná data. Tento postup poskytuje nezměrnou svobodu v postprodukci. Fotograf může následně rozhodnout, jakou úroveň šedé přiřadí konkrétním barvám. Oblohu, která byla původně modrá, lze dramaticky ztmavit, čímž vyniknou bílé mraky. Naopak projasnění červených a oranžových tónů vede k vyhlazení pleti u portrétů. Možnost nezávisle manipulovat s původními barvami je tím, co odděluje průměrnou černobílou fotografii od profesionálního uměleckého díla.

Konkrétně při fotografování černobílých snímků oblohy si můžeme pomoci například neutrálními šedými filtry ND nebo filtrem CPL, tedy polarizačním filtrem. Podle mé zkušenosti, i když každý fotograf může preferovat jiné řešení, se osvědčuje kombinace ND8 a CPL. Pro černobílou krajinu lze použít například ND64 a CPL, zatímco při fotografování vody a mraků se často hodí ND1000. Existují také filtry určené přímo pro černobílou fotografii.

Někdy pomůže i změna poměru stran. Standardní obdélníkový formát může být pro abstraktnější kompozice zbytečně široký. Přepnutí na čtvercový formát zjednodušuje rámování a přirozeně zdůrazňuje symetrii a tvary. Kombinace čtvercového formátu a monochromatického vidění často přináší zcela nové tvůrčí impulsy. Při fotografování černobílých snímků si tak můžeme lépe pohrát s prioritou clony či času, hodnotou ISO, hloubkou ostrosti i řadou dalších nastavení. Podívejme se proto na několik tipů, jak vše správně nastavit. Podotýkám však, že velký vliv má také světlo — například to, zda je venku zataženo, polojasno, nebo panuje ostré slunečné světlo.

Režim: Priorita clony / Av
Clona: f/5.6 až f/8
 ISO: 100–400
 Čas: cca 1/125 
 Měření: evaluativní / poměrové
Ostření: One Shot pro statické věci, AI Servo pro pohyb
Formát: RAW + JPG

Režim: Av
Clona: f/1.8 až f/2.8 u portrétu, případně f/4
 ISO: 100–400
 Čas: ideálně 1/250 s a rychlejší
Objektiv: 50 mm, 85 mm, 70–200 mm
Filtr: ND8 nebo CPL

Režim: Av nebo M
Clona: f/8 až f/11
 ISO: 100
 Čas: podle světla
Ostření: One Shot
Stativ: ideálně ano, hlavně při slabším světle
Filtr: CPL nebo ND64/ND1000 podle záměru

Na vodu, mraky, minimalistickou černobílou fotku.

Režim: M
Clona: f/8 až f/11
 ISO: 100
 Čas s ND8: často kolem 1/15 až 1 s podle světla
Čas s ND64: často 1–10 s
Čas s ND1000: klidně 10–60 s i víc
Stativ: nutný
Samospoušť: 2 s nebo dálková spoušť
Stabilizace: na stativu vypnout, pokud objektiv stabilizaci má

Režim: Av
Clona: f/5.6 až f/8
 ISO: Auto ISO, limit třeba 3200
 Čas: minimálně 1/250 s
Ostření: AI Servo nebo One Shot podle situace
Ohnisko: 35 mm, 50 mm, případně 24–70 mm

Tato nastavení berte spíše jako orientační tipy do začátku, protože každý fotograf si časem najde vlastní postupy i osvědčené hodnoty. Každý fotoaparát a objektiv se chová trochu jinak. Záleží také na tom, jaké používáte objektivy a zda fotografujete s filtrem. Každý objektiv má podle své kvality odlišnou kresbu a některé se vyznačují i specifickým barevným podáním. I s tím je při fotografování potřeba počítat.

Každá dobrá fotografie by měla vyprávět příběh. V černobílé fotografii přebírá roli vypravěče světlo. Směr, intenzita a kvalita osvětlení zásadně definují náladu celého obrazu. Měkké, rozptýlené světlo, které vzniká například při zatažené obloze, produkuje jemné přechody a širokou paletu středních šedých tónů. Takové světlo působí klidně, melancholicky a hodí se pro citlivé portréty nebo mlhavé krajiny. Na druhou stranu, tvrdé a směrové světlo vytváří ostré přechody, hluboké, až neprostupné stíny a zářivé jasy. Tento typ svícení zdůrazňuje textury, propůjčuje fotografii dramatičnost a odhaluje charakter fotografovaných předmětů. Mnoho ikonických nadčasových fotografií bylo vytvořeno pouze s jedním jednoduchým, ale tvrdým zdrojem světla.

Při budování kompozice je však nezbytné hlídat si takzvané nejjasnější body. Lidské oko je podvědomě přitahováno k nejsvětlejší části obrazu. Pokud se v pozadí nachází silný odlesk, přesvícená obloha nebo bílý okraj okna, pozornost diváka bude neustále odbíhat od hlavního motivu. V barevné fotografii může takový prvek zaniknout, pokud má podobný odstín jako zbytek scény. V černobílém pojetí se však jakýkoliv extrémní jasový skok stává obrovskou překážkou. Profesionální přístup proto zahrnuje pečlivé hlídání pozadí, drobnou změnu úhlu pohledu nebo jemné oříznutí scény tak, aby nejjasnější bod vždy odpovídal hlavnímu objektu zájmu.

Fotografický proces nekončí exportem souboru z počítače. V době, kdy jsou miliony snímků denně konzumovány na malých, přesvícených displejích mobilních telefonů a následně zapomenuty, nabízí černobílá fotografie příležitost k návratu k řemeslné poctivosti.

Zkušený fotograf ví, že opravdová hloubka, tonalita a jemnost černobílé škály se naplno projeví až při pečlivém fyzickém tisku. Přenos digitálních dat na kvalitní matný či barytový papír dodává obrazu hmatatelnou strukturu. Dobře připravený tisk odhalí detaily ve stínech a jasech, které displej nedokáže správně interpretovat. Nabízet klientům pečlivě zpracované černobílé obrazy nebo ručně vázané fotografické knihy představuje vrchol profesionality. Fyzické dílo potvrzuje uměleckou hodnotu fotografie a dává jí status nadčasovosti.

Naučit se tvořit silné černobílé fotografie je trvalá výzva. Je to proces odnaučování se vidět svět v pestrých barvách a objevování hlubších vrstev světla, struktur a lidských emocí. Fotograf, který zvládne nástrahy monochromatického vidění, nezíská pouze schopnost tvořit krásné černobílé obrazy. Získá hluboké porozumění světlu a kompozici, které jeho tvorbu dramaticky posune vpřed i ve chvíli, kdy se rozhodne k barvě znovu vrátit.

V dalším článku se podíváme na rozdíl mezi šedobílou a černobílou fotografií, na to, jak takové snímky upravovat, i na otázku exportu dat. Pokud vás toto téma zajímá, sledujte můj blog, aby vám neunikly další články o fotografii. Rád bych se v nich zaměřil také na krajinářskou fotografii, portrétní focení, svatby a další související témata.

Použité zdroje: