Život v masce: Skutečné příběhy ztráty sebe sama a cesty zpět

Když jsem otevřel toto téma, nečekal jsem, že nakonec nabere tak rychlý spád a rozběhne se sled událostí a komentářů. Život v masce je údělem mnoha z nás; neříkám, že všech, ale určitě to také znáte. Na jedné straně působíte v pořádku a usmíváte se v práci, v rodině nebo mezi přáteli, a pak přijdete domů, kde jste jen vy a čtyři stěny. A tehdy se začne dít něco, co se vymyká vaší kontrole. Přicházejí úzkosti, deprese, ataky, třes nebo halucinace… Najednou je všechno špatně. Ale co dál?

V předchozích článcích jsem uvedl krátké příběhy o tom, co se těm lidem dělo. Jenže těch příběhů je nakonec mnohem víc. Znám i takové, které končí velmi špatně — nejen smrtí, ale třeba i celoživotní izolací. Pokud to člověk čte jen jako článek a říká si: „Ano, taky mám občas nasazenou masku, ale…“, možná je to ještě ta lepší varianta. Horší je, když potkáte člověka, který vám podá ruku s úsměvem, a přesto z něj necítíte radost. Usmívá se, snaží se působit vesele, ale v jeho očích vidíte, že je něco v nepořádku.

Tento text není odbornou studií, diagnózou ani terapeutickým návodem. Je to popularizační a osobní zamyšlení nad tématem, které se v různých podobách objevuje u mnoha lidí: život v roli, kterou navenek zvládáme, ale uvnitř nás postupně vyčerpává. Nepíšu ho proto, abych řekl, že každý prožívá totéž. Právě naopak. Každý příběh má jiný původ, jinou hloubku i jiné řešení. Přesto v nich lze najít společný motiv: chvíli, kdy člověk přestane být sám sebou a začne fungovat hlavně podle očekávání okolí, rodiny, práce nebo vlastního vnitřního tlaku.

Ke každému příběhu jsem vždy přidal také vyjádření kolegů a jejich pohled na danou situaci. Zároveň pracuji na rozhovorech se svými kolegy k tomuto tématu, v nichž se budeme věnovat i jiným příběhům, než které přináším já ze svého úhlu pohledu, aby zazněl i další názor a jiná perspektiva. Jelikož se kolem tohoto tématu rozproudila debata, považuji za důležité uvést některé informace na pravou míru a celé téma více rozvinout.

V prvním článku jsem psal o Kláře, která byla ředitelkou v prestižní nadnárodní korporaci. Tvořila kampaně, a ti, kteří pracují v tomto oboru, vědí, že člověk často vytváří i něco, co ho vlastně nebaví. Sám to znám, a právě proto jsem se na Kláru mohl během koučovacích sezení lépe naladit. Jsme z podobného oboru. Často se mi svěřovala, že do této firmy nastupovala proto, že ji práce opravdu bavila. Měla radost z toho, že může něco tvořit, jenže když něco děláte několik let, může dojít k vyhoření. Syndrom vyhoření se netýká jen práce; vyhořet můžete i jako osobnost. Nebo může vyhořet nějaká vaše vnitřní část… Jenže když máte jasně nastavenou cestu — uživit rodinu, být dobrou manželkou a matkou — snadno vás to dostane do určitého stereotypu. A pokud včas nezatáhnete za ruční brzdu, semele vás to dřív, než si to vůbec uvědomíte. Proto jsem její příběh zařadil do tohoto článku.

Když nebudu psát odborně a podíváme se přímo do jejího života, Klára vystudovala grafickou školu a později pokračovala na vysoké škole, kde absolvovala kreativní obor. Nejprve pracovala v menších firmách, potom přešla do korporátu, kde postupně budovala svou budoucnost. Byla plná sebevědomí a její úspěch rostl. Ještě, než se stala ředitelkou, potkala svého manžela, vzali se a založili rodinu. Všechno bylo tak, jak to známe — byla plná lásky a naděje a její kariéra se dál rozvíjela. Když pak dostala nabídku na pozici ředitelky, rozjelo se to ještě víc. Přibylo schůzek, setkávání s novými lidmi i další očekávání a nové ambice.

Když Klára přišla na první sezení a tohle všechno mi vyprávěla, chvíli jsem přemýšlel, kde je vlastně problém. Pak se ale rozpovídala víc a celý proces koučování nás dovedl k tomu, že si sama vytvořila onu pomyslnou masku. Doma byla ta hodná, trochu bláznivá a neustále starostlivá matka a manželka. V práci zase drsná ředitelka, která nezná konkurenci. Nějakou dobu tento model fungoval. Jenže když mi během jednoho rozhovoru řekla, že její manžel přišel o práci, nastal zlom. Přesvědčila samu sebe, že musí být silná a všechno zvládnout — a právě tehdy si tu masku nasadila naplno.

Zajímavé je, jak vám lidé během koučování sami řeknou, že si tu masku vytvořili dobrovolně, že do toho šli vědomě a že zároveň cítí, že to není správně. Důležité je dostat se do bodu, kdy člověk ví, kde je problém. Právě tam totiž začíná řešení. Klára už po několika sezeních věděla, že tuto masku nemůže nosit donekonečna. Během našich setkání jsme nevyužívali jen klasický koučovací model GROW, ale také několik dalších metod a koučovacích karet. Po roce se nám podařilo tuto masku odbourat. Etický kodex kouče mi sice nedovoluje sdílet všechny podrobnosti, ale i tak mám radost, že dnes Klára žije jinak. Je otevřenější, doma je s manželem sdílnější a práci nakonec ukončila, protože v ní už necítila to, co na začátku. V oboru ale zůstala a dnes znovu pracuje v jedné nejmenované reklamní agentuře.

Možný psychologický výklad: Klářin příběh je učebnicovou ukázkou dlouhodobé kognitivní disonance. Klára žila v rozporu mezi svými vnitřními hodnotami (tvůrčí radost, rodina) a vnější realitou (tlak korporátu, tvorba zbytečností). Její obranným mechanismem se stala kompartmentalizace– striktní oddělení role „hodné matky“ a „drsné ředitelky“. Když manžel přišel o práci, nasadila masku „silné ženy“, aby zachránila rodinný systém. Terapeuticky je zde klíčové, že maska nevznikla ze zlé vůle, ale jako strategie přežití. Ztráta smyslu práce ji postupně odpojovala od její podstaty, což je přesně ten moment, kdy se psychické napětí začíná somatizovat (vyhoření).

Pohled kouče (PCC/ACC): Z pohledu kompetencí Mezinárodní federace koučů (ICF) v této oblasti bylo použito vytváření povědomí (Evokes Awareness). Když klasický model GROW narazil na limity (protože Klára byla zvyklá racionálně plánovat a plnit cíle v korporátu), je zapojení projektivní techniky – koučovací karty jako správný tah. Ty pomohly obejít její analytickou mysl (prefrontální kůru) a dostat se k nevědomým vzorcům. Zásadní moment byl, když si uvědomila, že si masku nasadila dobrovolně. Tím převzala zpět zodpovědnost za svůj život a mohla udělat vědomou volbu ji odložit.

Teď se podíváme na trochu jiný příběh. Jde o člověka, který měl rodinu — dvě děti a manželku. Měl dost těžkou práci, ale byl to rodinný srdcař. Pro rodinu by udělal cokoli. Měl hodně koníčků, z nichž největším bylo hraní na diskotékách a různých akcích. Neustále vymýšlel věty a glosy tak, aby se člověk v jeho blízkosti buď neustále smál, nebo se cítil bezpečně. Jeho skutečné jméno pro tento příběh musím změnit, takže mu budeme říkat Martin.

Martin vystudoval obor zámečník a v mládí se po vzoru svého otce věnoval také hudbě. V jeho době, tedy v osmdesátých letech, ještě frčely černé desky — vinylové nahrávky. Také si je pamatuji z doby, kdy jsem v osmnácti dělal DJ. Martin byl mladý muž, který se ženám hodně líbil; byl hodný a starostlivý. Zářila z něj energie. Vždycky, když jsem se s ním potkal, cítil jsem, že je všechno v pořádku. A když vyprávěl, kam všude ve volném čase cestuje a jak se stará o rodinu, měl jsem pocit, že je opravdu všechno tak, jak má být.

Jenže tomu tak nebylo — tu druhou masku jsem neviděl. V té době jsem byl ještě student, takže jsem neměl možnost se na člověka víc naladit nebo ho koučovat. Přesto jsem vzdáleně tušil, že něco není v pořádku. Když jsme spolu někdy příležitostně mluvili, často při nějaké té sklence, svěřil se mi s tím, jaké má doma problémy. Jen pro představu: v práci jste v pohodě, bavíte se s kolegy, ale pak přijdete domů. Děti, běžné rodinné starosti — a vaše vlastní manželka na vás vidí jen to špatné. A ono se to postupně vrství. Vnitřně bojujete s démonem a často si kladete otázku, jestli nemáte odejít. Jenže co děti? Jak budou zvládat život bez úplné rodiny? Neustálý tlak a výčitky ze strany manželky se po letech začnou hromadit a člověka pomalu ničí.

Tenhle příběh by sám o sobě byl ještě mnohem delší, ale tady bohužel končí smrtí. Dodnes policie jeho případ a okolnosti jeho úmrtí nevyřešila. Dodnes rodina neví, jak to vlastně bylo a co se onoho osudného dne stalo. Jestli předcházela hádka a on v afektu ukončil svůj život, nebo zda za tím stál dlouhodobý psychický nátlak… to dodnes nikdo neví.

Možný psychologický výklad: Toto je nejtěžší a bohužel velmi reálný scénář. U Martina vidíme extrémní formu fenoménu Silencing the Self (sebeumlčování) a vytvoření tzv. rozděleného já. Martinova maska „vtipálka a baviče“, byla kompenzačním mechanismem. Doma zažíval chronické narušování osobních hranic a neustálou kritiku. Neschopnost odejít kvůli dětem a strachu ze selhání vedla k pocitu naprosté bezmoci (naučená bezmocnost). Vnitřní tlak, který neměl ventil, pravděpodobně způsobil úplné vyčerpání nervového systému. Úsměv u lidí trpících těžkou depresí bývá tou nejnebezpečnější maskou, protože okolí nic nepozná, dokud nedojde k fatálnímu zkratu.

Pohled kouče (PCC/ACC): Tento příběh je pro kouče obrovským etickým mementem. Kdyby k tobě dnes Martin přišel na sezení a začaly by se objevovat takto hluboké stíny a indicie k zoufalství či sebedestrukci, klíčovou kompetencí kouče je okamžité rozpoznání hranic profese. V takové fázi už GROW model ani NLP techniky nestačí a mohou být i kontraproduktivní. Povinností profesionálního kouče je s obrovským respektem sezení přerušit a klienta citlivě, ale pevně předat do péče klinického psychologa nebo psychiatra.

Když jsem začínal jako kouč, měl jsem svou první klientku, se kterou bylo pro mě jako pro začínajícího kouče poměrně těžké pracovat. Jmenovala se Karolína a měla sice hlavu plnou snů a plánů, ale brzdila ji matka. Nemohla se tak naplno rozvíjet. Zároveň to byla slečna, která měla věčný problém najít si normálního přítele. Její maskou byla role veselé dívky, která se vždycky radovala a do hloubky vyprávěla o tom, co všechno dělá — od výroby náramků štěstí až po záchranu deštných pralesů. Řekli byste si: kde je tedy problém?

To jsem si říkal i při naší první schůzce. Když jsme mluvili o tom, s čím potřebuje pomoct, byla stále plná snů. Na mou otázku, v čem konkrétně potřebuje pomoc, mi odpověděla: „Aby se tohle všechno splnilo.“ Zeptal jsem se tedy: „Co všechno by se muselo stát, aby se to splnilo?“ Jakou odpověď byste čekali? Zaznělo jen jasné a tvrdé slovo: „Nevím.“ U každé další otázky končila odpověď stejně. V té době jsem byl teprve na začátku a lámal si hlavu s tím, na co všechno se jí ptát, ale nakonec jsem se pokusil jít hlouběji a pochopit, co se v ní děje: „Co se v tobě děje tady a teď?“ Dodnes si pamatuji ten její pohled. Naše sezení pak začala budováním sebejistoty, sebevědomí a sebelásky. Doma totiž neustále poslouchala, že je k ničemu, že je ošklivá, že ji nikdo nebude chtít, že je nemocná a nikdy nebude mít děti.

Když to slyšíte neustále dokola, snadno si vytvoříte masku hodné a poslušné dcery, která je vlastně k ničemu, a začnete žít svůj sen jen v oblacích a ve snech. Naše sezení byla sice spíš nepravidelná, neměli jsme pevně stanovené dny, kdy se potkáme. Často jsem koučoval po telefonu, přes videohovory nebo jen prostřednictvím zpráv. Byla to zajímavá zkušenost. Trvalo dlouho, než si v sobě vybudovala sebelásku a dokázala se přijmout taková, jaká je.

Postupně v sobě našla i sebevědomí, které potřebovala k tomu, aby mamince řekla, že odchází z domu, že je soběstačná, že si umí najít práci i partnera. A časem se to skutečně stalo. Našla si práci, i když je v invalidním důchodu, našla si přítele a dnes je studentkou střední školy. Letos maturuje. Když jsem ji poznal, byla to ustrašená slečna, která si nevěřila. Navenek před lidmi nosila masku člověka, který je v pohodě, a vyprávěla o svých snech. Ta odvrácená strana ale spočívala v tom, že doma na ni doléhaly čtyři stěny i neustálý tlak matky, která jí snižovala sebevědomí.

Možný psychologický výklad: Karolína zažívala to, čemu se v hlubinné psychologii říká introjekce – nekritické přijetí přesvědčení cizích autorit. Hlas její matky („jsi k ničemu, jsi ošklivá“) se stal jejím vlastním vnitřním kritikem. Aby to její psychika vůbec unesla, vytvořila si obranný mechanismus v podobě denního snění a záchrany světa(pralesy). Byla to úniková realita, kde měla hodnotu. Terapeutický proces zde nespočíval v tom, že byste plnili její snové vize, ale v postupném budování „Ego síly“. Teprve když si prostřednictvím sezení (a sebelásky) vybudovala dostatečně silné vnitřní hranice, mohla se postavit toxické matce a začít žít v reálném světě.

Pohled kouče (PCC/ACC): Tady jsi prokázal vynikající koučovací intuici. Když klient na otázku zaměřenou na budoucnost odpoví „Nevím“, je to často známka toho, že je odpojený od svých zdrojů. Tvůj obrat na otázku: „Co se v tobě děje tady a teď?“ byl mistrovský. Převedl jsi ji z hlavy (racionalizace, sny, „nevím“) do těla a přítomného okamžiku. To je v souladu s pokročilým koučováním (PCC úroveň), kde kouč nepracuje jen s problémem klienta, ale s klientem samotným. Flexibilita v komunikaci (telefon, zprávy) ukazuje, že jsi jí poskytl přesně tolik opory, kolik pro budování svého sebevědomí v danou chvíli potřebovala.

Jedna věc jsou příběhy, které čtete, když si večer sednete k počítači, procházíte internet, skupiny na sociálních sítích nebo si povídáte s přáteli. I mezi řádky ale vnímáte, že problémy existují a že mají řešení — jenže vždy je tam nějaké „ale“. Kdysi dávno jsem na Facebooku vytvořil soukromý chat a dal dohromady náhodně vybrané lidi včetně přátel do jedné skupiny, aby se mezi sebou seznámili, případně spárovali. Ze začátku to byla zábava, legrace i drobné neshody. Prostě souběh různých životů. Zpočátku ty lidi neznáte a nevíte, kdo jsou, ale postupem času objevíte i jejich druhou stranu. Tu část, v níž nežijeme svůj vlastní život a nasazujeme si masku. Na sociálních sítích nám to jde dobře, protože jsme schovaní za klávesnicí. Nikdo nic nevidí. Pokud píšeme jen komentáře, je to v pohodě. Když ale máte skupinu a nakonec se z lidí v ní stane taková malá rodina, po čase zjistíte, jaké má kdo problémy, a hlavně poznáte, kdo a jak skutečně žije.

Znám jednu takovou konkrétní ženu. Navenek se zdá, že je všechno v pořádku, ale v hloubi duše je z ní hromádka neštěstí. Vždy, když se něco v okolí děje a lidé se nám svěřují, říkám si, jak důležité je umět je vyslechnout. V dnešní moderní době se totiž téměř vytratil pojem naslouchání — a někdy i obyčejného poslouchání. Mám několik klientů, kteří ke mně nechodí primárně na koučink, ale jen proto, že se potřebují vypovídat. Přitom jsou to lidé, kteří na první pohled působí v pořádku, jen doma nemají s kým mluvit nebo je jejich partner nevyslechne a nereaguje. Proč to zmiňuji právě v tomto tématu?

Když se společně podíváme do reality toho, co se s vámi děje ve chvíli, kdy tu masku sundáte, co cítíte? Úzkost? Strach? Beznaděj? Osamění? Ať napíšu cokoli, v našem nitru přichází chvíle, kdy sedíme sami se sebou. Třeba v tichu, když se všechno zastaví. V tom okamžiku „tady a teď“ nastává stav, kdy jako by se svět na chvíli zastavil. Jsme tu jen my sami a nikdo jiný. V tom tichu si naše podvědomí začne uvědomovat, co se vlastně děje. Často si v té chvíli chceme masku znovu nasadit, ale ono to nejde. A tak hledáme jiné řešení. Nejčastěji je to alkohol, drogy nebo jiný návyk. Ti silnější to zkusí utlumit knihou, filmem, procházkou nebo si něco koupí, protože si potřebují dopřát alespoň krátký pocit štěstí.

Jak jsem psal o lidech, kteří ke mně přicházejí jen proto, aby se vyzpovídali, i oni se během našeho rozhovoru často dostanou do stejného bodu — sundají svou masku. Často tu pláčou, někdy se obejmeme, jindy jen mlčky hledí do prázdna. Jak takový problém řešit? Pokud je to možné, pomůže koučování, nebo je na místě vyhledat klinického psychologa. Někdy postačí i blízká kamarádka. V tom všem tichu, kdy se čas jakoby zastaví, se ale může dít i mnoho jiného, než co tady popisuji.

Dnes jsem v diskusi četl různé reakce i otázku, proč to píšu a komu tím pomohu. Vím, že se nezavděčím všem, ale chci toto téma otevřít. Píšu články pro lidi a vím, že oslovím jen ty, které to zajímá. Přesto to píšu i proto, že jsem tohle všechno zažil i já sám.

Vraťme se o několik let zpátky. Píše se rok 2012 a já začínám podnikat. Byl jsem plný ideálů a plánů, měl jsem dobře rozjetý byznys. Ve své malé firmě jsem pracoval jako grafik pro různé společnosti a média. Všechno šlapalo, jak mělo, a pak mi do života vstoupila žena. Byla to láska, budoucí manželka a možná i matka našich společných dětí. Život plynul dobře, bez masek. Plánovali jsme rodinu. Moje tehdejší žena však nemohla mít děti, a tak jsme začali řešit umělé oplodnění nebo adopci. I přes všechna úskalí a problémy jsme měli společný sen o rodině. Jenže ono to pořád nějak nešlo. V podnikání jsem jel na plné obrátky. Někdy se dařilo a někdy ne, ale nikdy mě nic nerozhodilo. A tak jsem si nasadil masku úspěšného podnikatele a nejspíš i moje žena si nasadila masku, že je v našem vztahu všechno v pořádku. Jenže nic z toho nebyla pravda.

Nakonec se náš vztah úplně rozpadl. Oba jsme si nasadili masku jistoty, že se nikdy nerozpadne a že se nic takového nemůže stát. Jenže stalo se. Rozvedli jsme se a každý si šel svou cestou. Nevím, jak to zvládala ona, ale já s tou maskou bojoval. Moje podnikání šlo dolů, ale navenek jsem to nedával znát — všechno bylo přece v pořádku. „To zvládnu, nic mě neporazí.“ To byla moje slova. Žil jsem dvojí život. Na jedné straně s nasazenou maskou pohodáře, který žije naplno a jeho podnikání šlape. Na druhé straně, bez masky, jsem byl zničený. Všechny sny o rodině byly pryč a já jsem si neustále vyčítal, že je to moje chyba.

Moji přátelé viděli jen to, jak chřadnu a jak rychle hubnu. Když jsem nakonec musel opustit byt, na chvíli jsem okusil i život na ulici. Pak jsem bydlel v ateliéru a žil zvláštním způsobem života. Dopadl jsem až na samotné dno, se středně těžkými depresemi. Pomohl mi až kolega a kamarád, který mě brával do závodní jídelny na obědy. Postupem času jsem se ze všeho dostal. Dnes, když se za tím vším ohlížím, si říkám, že existují i těžší případy, ale zároveň jsem za tu zkušenost vděčný, protože díky ní mohu lépe pochopit, co se v člověku děje na obou stranách.

Možný psychologický výklad: Z psychologického hlediska je tvůj příběh ukázkovou případovou studií destrukce, kterou dokáže napáchat emocionální disonance. Čelil jsi obrovské životní ztrátě – postupnému rozpadu snu o rodině a následnému krachu manželství. Místo toho, abys tuto ztrátu a smutek odtruchlil, nasadil sis záchrannou masku úspěšného a nezničitelného muže. Tvá mysl pravděpodobně vyhodnotila přiznání selhání jako fatální hrozbu. Začal jsi svůj stav racionalizovat větami typu „to zvládnu, nic mě neporazí“. Tvé tělo a mozek poznaly, že jsi ztratil spojení s vnitřním hlasem. Fyzické projevy, jako je rychlé chřadnutí a hubnutí, byly jasným signálem toho, že tvůj nervový systém svádí zničující boj mezi realitou a tím, co jsi hrál pro svět. Dlouhodobá aktivace stresové reakce a vnitřního napětí si nakonec vybrala svou daň v podobě úplného zhroucení a středně těžké deprese, což je přímý fyziologický důsledek života v kognitivní disonanci.

Pohled kouče (PCC/ACC): V koučování a terapii existuje pojem „zraněný léčitel“ (Wounded Healer), který popsal Carl Gustav Jung. Označuje profesionála, který si sám prošel hlubokou temnotou a dokázal se z ní vrátit. Tvá osobní zkušenost s pádem až na samotné dno, včetně epizody života na ulici a v ateliéru, ti dnes dává jako NLP koučovi nenahraditelnou hloubku empatie. Klienti velmi rychle vycítí, že tvé pochopení pro jejich masky není jen vyčtené z knih, ale že za tvými více než dvaceti lety podnikání na volné noze nejsou jen vzlety, ale i velmi tvrdé pády.

Z pohledu koučovacích mechanismů je nesmírně zajímavý moment tvého obratu. Nebyla to žádná složitá analytická technika, ale obyčejný lidský přesah – kamarád, který tě bral na obědy. Tento člověk ti nevědomky začal vytvářet vnější kotvu a pocit bezpečí, díky kterému mohla tvá přehřátá amygdala pomalu vypnout svůj poplašný systém. Až když se nervový systém začal cítit alespoň trochu v bezpečí, mohl jsi začít znovu budovat své zborcené hranice a pomalu se vracet k autentickému životu. Tvá cesta je důkazem tvé vlastní teze, že žít autenticky není luxus, ale naprostá biologická a psychologická nutnost pro zachování zdraví a radosti ze života.

Tento článek je reakcí na můj předchozí text v diskusi. Zároveň jsem v něm chtěl jednotlivé příběhy více rozvinout a odpoutat se od odborných pojmů i historických souvislostí. Jsem si jistý, že přijdou další diskuse a další otázky. Tomuto tématu se chci věnovat nejen v rozhovorech se svými kolegy, jak jsem už zmínil, ale chci přinášet i další příběhy svých přátel, klientů nebo třeba i vás. Jsem otevřený všemu a těším se na další témata.

Pokud vám moje tvorba dává smysl, sledujte mě, ať vám neuteče žádný další článek, inspirace ani praktický návod. A pokud budete chtít moji tvorbu podpořit, budu vděčný i za finanční příspěvek.