Fotíme bez objektivu: Kouzlo dírkové metody

Dírková metoda? Co to je? Tuhle otázku slýchám poměrně často od svých přátel i studentů, když vyrážíme fotit do terénu, zkrátka do přírody. Vždycky vytáhnu takové placaté „něco“ s dírkou uprostřed. Ačkoli je to pro některé pořád neznámá věc, tahle technika je tu s námi už pěkně dlouho. Dnes se všichni neustále honíme za dokonale ostrými fotkami, nejrychlejším autofokusem a šumem, který neexistuje ani v absolutní tmě. Občas je toho na jednoho fotografa zkrátka moc. A právě tehdy přichází na řadu dírková metoda. Ať už jsi profesionál, nebo amatér, objevíš kouzlo, se kterým se dá skutečně vyhrát.

Když cítím, že potřebuji restart a chci se vrátit k naprostým základům našeho řemesla, sundám z foťáku objektiv a nahradím ho malou dírkou. Dírková metoda (často nazývaná anglicky pinhole) je naprosto fascinující způsob, jak zpomalit. Žádný hledáček, žádné ostření. Jen ty, světlo a trocha trpělivosti. Fotografie z dírkové komory nejsou hyperrealistické. Jsou snové, měkké a mají nezaměnitelnou, melancholickou atmosféru. Pojďme se podívat, jak to celé funguje a jak s tím můžeš začít i ty.

Možná si říkáš, že dírková komora je jen nějaký moderní hipsterský výstřelek. Ve skutečnosti se bavíme o principech, které lidstvo zná už tisíce let. Už v pátém století před naším letopočtem si čínský filozof Mo Ti všiml, že světlo procházející malou dírkou dokáže vytvořit převrácený obraz. Ve starověkém Řecku zase Aristoteles fascinovaně pozoroval, jak mezery mezi listím stromů promítají na zem kulaté obrazy částečně zatmělého slunce.

Zásadní objev pak v 10. století přinesl arabský učenec Ibn al-Haytham (Alhazen), který popsal, jak se světlo šíří v přímkách, a experimentoval s temnou komorou. Ve středověku a renesanci ji pak hojně využívali astronomové. Aby si nevypálili zrak, pozorovali přes dírku sluneční zatmění. Nizozemec Gemma Frisius to tak udělal v roce 1544, a o necelé století později, při pozorování slunečních skvrn v Praze, použil Johannes Kepler pro tento úkaz dodnes slavný název camera obscura.

Brzy na to přišli umělci. Leonardo da Vinci a další renesanční mistři používali cameru obscuru jako pomůcku pro přesné obkreslování perspektivy. Trvalo to ale až do 19. století, než se podařilo tento obraz natrvalo zachytit. Kolem roku 1826 do ní Joseph Nicéphore Niépce vložil desku s asfalto-judejskou pryskyřicí a vytvořil tak první dochovanou fotografii v dějinách.

Možná tě napadne: jak to, že na snímači nevznikne jen šedá šmouha, když tam není objektiv, který by obraz zaostřil? Je to krásně jednoduché. Každý bod předmětu, který fotíš, odráží světlo do všech stran. Pokud bys čip nebo film vystavil tomuto zmatku paprsků přímo, vznikne jednoduše jednolitá flekatá plocha. Objektiv tyto paprsky ohýbá a spojuje. Dírková komora ale funguje jako nekompromisní vyhazovač u dveří klubu. Pustí dovnitř z každého bodu scény jen jeden jediný, naprosto přímý a úzký svazek světla. Paprsky se v dírce překříží a na stěně uvnitř vykreslí skutečný, stranově i výškově převrácený obraz.

Výhoda? Vzhledem k tomu, že se světlo nikde neláme přes sklo, nemá tato metoda jedno ohnisko. To znamená, že hloubka ostrosti je prakticky nekonečná. Tvá tvář pět centimetrů od dírky bude stejně jemně vykreslená jako hory na horizontu kilometr daleko. Hraje tu ale roli fyzika. Když uděláš dírku moc velkou, projde příliš mnoho paprsků a obraz bude hodně rozmazaný (geometrická neostrost). Pokud ji uděláš miniaturní, narazíš na limit zvaný difrakce (ohyb světla) a fotka bude opět měkká. Ideální průměr dírky spočítal už Lord Rayleigh a obvykle se pohybuje kolem dvou až čtyř desetin milimetru v závislosti na vzdálenosti od snímače. Dírka je třeba veliká jako když propíchnete papír špendlíkem.

Největší legrace na pinhole focení je, že si dírkový foťák můžeš vyrobit skoro z čehokoli: z tvrdého papíru nebo si jeho část vytisknout na 3D tiskárně. Tradiční analogoví fotografové používají plechovky od kávy, krabičky od sirek nebo staré kufry, do kterých vlepí fotografický papír. Důležité je jediné: komora musí být naprosto světlotěsná a uvnitř ideálně matně černá, aby se světlo neodráželo. Postačí i opravdu tvrdý papír. Prakticky ji můžeš vyrobit z čehokoli, ale vždycky záleží hlavně na kvalitě samotné dírky.

Pokud fotíš na digitál (zrcadlovku či bezzrcadlovku), je to ještě snazší. Stačí vzít obyčejnou plastovou krytku těla, doprostřed vyvrtat dírku (cca 3-5 mm) a na ni z vnitřní strany přilepit malý čtvereček z hliníkové plechovky od limonády. Do toho hliníku pak špendlíkem uděláš tu magickou nepatrnou dírku. Nezapomeň ji z obou stran jemně přejet jemným smirkovým papírem, aby na okrajích nezůstaly kovové otřepy, které by obraz ničily. Nebo pokud máš 3D tiskárnu existuje mnoho modelů zdarma, kde si můžeš něco takového vytisknout a pak už je místo kde je dírka přelepit třeba černou páskou a do ní udělat dirku.

Sám vím, z vlastní praxe i od studentů, jak umí být domácí výroba té dokonale hladké a přesné dírky někdy frustrující. Když na okrajích zůstane, byť jen nepatrná nerovnost, fotka ztratí na kvalitě. Začal jsem si proto pro sebe soustružit přesné dírkové krytky na různé bajonety, kde je otvor naprosto precizní. A protože nechci, aby se začínající fotografové hned na začátku zasekli u technických překážek, na mých kurzech dostávají tyto krytky do začátku zdarma. Zmizí tím stres z výroby a zůstane jen ta krásná, čistá radost z tvorby.

Pokud bys chtěl něco estetičtějšího než navrtanou plastovou krytku, existují dnes specializované e-shopy. Tam se dají pořídit luxusní dírkové fotoaparáty z leštěného dřeva, které jsou samy o sobě uměleckým dílem, nebo profi kovové krytky s dírkami vypálenými laserem.

Focení dírkou vyžaduje odlišný přístup. Než nacvakáš první kartu, zkus se řídit těmito radami.

1. Stativ je tvůj nejlepší kamarád

Propustnost světla je minimální. U zrcadlovek s krytkou se často pohybuješ na hodnotách clony kolem f/130 až f/250. I za jasného dne budeš exponovat několik vteřin. V podvečer nebo v lese to budou minuty. Bez stativu se zkrátka neobejdeš.

2. Jdi co nejblíž

Znáš pravidlo Roberta Capy? Pokud tvoje fotky nejsou dost dobré, nejsi dost blízko. U dírkové metody to platí dvojnásob. Dírkové komory jsou často extrémně širokoúhlé. Neboj se dát foťák klidně 20 centimetrů od nějakého kamene, květiny nebo kusu architektury. Vzhledem k nekonečné hloubce ostrosti bude popředí dominovat snímku a pozadí dokreslí kontext.

3. Jak měřit světlo a Schwarzschildův jev

Zabudovaný expozimetr u digitálu většinou nějak zafunguje, ale u analogu je to těžší. Ideální je změřit si scénu běžným expozimetrem pro clonu f/22 a následně si čas přepočítat pro tvoji skutečnou clonu (pomocí mobilní aplikace jako Pinhole Assist).

Při focení na film navíc vstupuje do hry takzvaný Schwarzschildův jev (selhání reciprocity). Filmová emulze při velmi slabém světle a časech nad jednu vteřinu ztrácí citlivost. Lineární výpočty přestávají platit a musíš čas radikálně prodloužit.

Podívej se na jednoduché srovnání, jak se chová typický černobílý film, když ti expozimetr ukáže určitý čas:

Tabulka ilustruje orientační nutnost prodloužení expozice. Vždy kontroluj specifikace konkrétního výrobce filmu.

4. Dlouhý čas rozmazává realitu

Využij toho! Mraky běžící po obloze se slijí v úchvatnou texturu. Mořský příboj nebo tekoucí řeka budou vypadat jako snová mlha. Pokud fotíš na zalidněném náměstí, dlouhá několikaminutová expozice způsobí, že pohybující se lidé ze snímku úplně zmizí. Fotka získá opuštěný, tajuplný ráz.

Kdy nechat dírkovou krytku v brašně

Každá technika má své limity. Vzhledem k potřebě dlouhých expozic se dírková metoda logicky vůbec nehodí pro:

Pokud ale zrovna u portrétu oželíš ostrost, můžeš vytvořit nádherné „duchařské portréty“ (tzv. ghost pictures), kde model během dlouhé expozice mírně změní pozici. Tím získáš portrét s hlubokou, téměř spirituální atmosférou.

A pokud bys chtěl hnát experimentování do extrému, můžeš vyzkoušet solarografii. Vezmeš pivní plechovku, vložíš dovnitř fotografický papír a pomocí pásky ji připevníš na několik měsíců třeba na strom. Slunce bude do papíru svou každodenní poutí po obloze pomalu vypalovat čáry. Vznikne fascinující záznam plynoucího času.

Dírková metoda ti sice neodpustí chyby v expozici a neudělá práci za tebe, ale právě proto ji máme rádi. Donutí tě zastavit se, přemýšlet nad světlem a kompozicí. Tak co, zkusíš zítra nasadit dírku a vyrazit ven?

Camera obscura: Z latinského „temná komora“. Je to uzavřená schránka nebo místnost s jedním malým otvorem, kterým dovnitř prostupuje světlo. To na protější stěně promítne převrácený obraz reality. Je to předchůdce všech dnešních fotoaparátů.

Difrakce (ohyb světla): Fyzikální jev, při kterém se světelná vlna při průchodu velmi malou štěrbinou (dírkou) ohýbá a rozptyluje. Kvůli difrakci nelze dírku u pinhole komory zmenšovat donekonečna, obraz by se stal velmi rozmazaným.

Schwarzschildův jev (selhání reciprocity): Stav, ke kterému dochází při fotografování na film s dlouhými časy expozice (obvykle nad 1 sekundu). Filmová emulze ztrácí v přítmí svou citlivost a předpokládaný expoziční čas se tak musí výrazně prodloužit.

Solarografie: Specifický druh dírkové fotografie, který zachycuje pohyb slunce po obloze na fotografický papír po velmi dlouhou dobu (týdny až měsíce). Papír se nevyvolává chemicky, obraz na něm slunce rovnou „vypálí“.

Pokud vám moje tvorba dává smysl, sledujte mě, ať vám neuteče žádný další článek, inspirace ani praktický návod. A pokud budete chtít moji tvorbu podpořit, budu vděčný i za finanční příspěvek.