Olga Klicperová pomáhala vězňům ghetta. Nacisté ji deportovali do Osvětimi.

Dohledávání osudů lidí připomínaných kameny zmizelých nebývá jednoduché. Za několika základními údaji na kameni se často skrývá složitý lidský příběh, který je potřeba skládat z rodinných vzpomínek, svědectví, databází obětí holocaustu, archivních záznamů i dalších pramenů. Při jejich porovnávání se někdy ukáže, že některé informace nejsou shodné nebo na sebe přesně nenavazují. Sestavování těchto příběhů proto připomíná spíš pečlivé skládání mozaiky než převzetí hotového životopisu. U známějších osobností bývá pátrání snazší, u méně známých lidí však často zůstávají jen jednotlivé stopy. Každý takový střípek může být důležitý, zároveň je ale nutné nepředstírat větší jistotu, než jakou prameny skutečně dovolují.

Podobné to bylo i při pátrání po osudu Olgy Klicperové. Její příběh je v základních rysech dobře doložený, některé detaily se však mezi zdroji liší, například přesná data nebo okolnosti jednotlivých událostí. Proto v článku vycházím jen z doložitelných informací a tam, kde se prameny rozcházejí, na tuto nejistotu upozorňuji. Za několika řádky na kameni se tak objevuje příběh ženy z Bohušovic nad Ohří, která nebyla jen obětí nacistického pronásledování. Olga Klicperová se rozhodla pomáhat lidem mířícím do terezínského ghetta, zprostředkovávala jejich spojení s okolním světem a podle dochovaných svědectví se zapojila i do odbojové činnosti.

Před domem čp. 105 v Masarykově ulici v Bohušovicích nad Ohří leží malá mosazná kostka. Nápis na ní je stručný: Olga Klicperová, narozená roku 1905, zatčená v srpnu 1942, vězněná v Terezíně, deportovaná do Osvětimi a zavražděná 12. prosince 1943. Několik řádků vtěsnaných do kovové destičky však zachycuje jen konec života ženy, jejíž osud je úzce spojen s Bohušovicemi, Terezínem a s pomocí lidem pronásledovaným nacistickým režimem.

Olga Klicperová, rozená Beerová, nebyla veřejně známou političkou, spisovatelkou ani představitelkou velké odbojové organizace. Její význam spočívá v něčem jiném. Byla civilní ženou, vdovou a matkou čtyř dětí, která v bezprostřední blízkosti terezínského ghetta pomáhala lidem, s nimiž nacistické úřady zacházely jako s nežádoucími a odsouzenými k izolaci. Podle vzpomínek její dcery Marty Neužilové a podle dokumentů, které rodina uchovala, byla zapojena také do odbojového okruhu „V boj“ a podílela se na pomoci rodinám politických vězňů.

Její příběh je důležitý i proto, že ukazuje zvláštní postavení Bohušovic nad Ohří v období holocaustu. Mezi listopadem 1941 a červnem 1943 přijížděla většina transportů směřujících do terezínského ghetta právě na bohušovické nádraží. Deportovaní pak museli pod dozorem projít pěšky několik kilometrů do Terezína. Lidé z Bohušovic tak viděli před svýma očima něco, co se jinde odehrávalo za zdmi táborů a ghett. Olga Klicperová se rozhodla, že nebude jen přihlížet.

Olga se narodila 4. prosince 1905 v Lovosicích do rodiny Beerových. Podle svědectví její dcery Marty šlo o dobře situovanou, německy mluvící a nábožensky založenou židovskou rodinu. Rodiče Růžena a Rudolf Beerovi v Lovosicích vlastnili činžovní dům a provozovali dva obchody. Rodinné prostředí bylo tradiční a dodržovaly se židovské svátky. Matčina rodina měla vazby i mimo Lovosice. Růžena Beerová pocházela podle rodinných vzpomínek z Merana v dnešní Itálii, Rudolf Beer měl obchodnické zázemí a pocházel z Prahy-Smíchova. Olga vyrůstala se sourozenci v prostředí, které jí nabízelo výrazně větší materiální jistotu, než jakou později poznala po sňatku.

Právě sňatek znamenal první velký zlom v jejím životě. Ve vlaku se seznámila se Stanislavem Klicperou, českým mužem nežidovského původu, který pracoval u dráhy a později jako dělník. Podle Marty Neužilové se sňatkem nesouhlasila ani jedna rodina. Beerovi měli pro dceru jiné představy a vztah s nemajetným českým katolíkem nepřijali. Olga se však rozhodla podle sebe. Rodinné vzpomínky uvádějí, že ji otec kvůli sňatku vydědil a Olga musela opustit rodný dům. Z prostředí relativního pohodlí se dostala do velmi skromných podmínek. Neuměla zpočátku dobře česky a musela se přizpůsobit prostředí, které se od jejího dětství výrazně lišilo.

Po krátkém období v nájemním bytě v Lovosicích se manželé Klicperovi přestěhovali do Bohušovic nad Ohří. Podle zpracovaných vzpomínek Marty Neužilové museli předchozí bydlení opustit kvůli neplacení nájemného. Bohušovice se tak staly místem, kde Olga založila rodinu a kde prožila rozhodující část svého dospělého života. Se Stanislavem měla čtyři děti. Nejstarší byl syn Stanislav, následovala dcera Marta a mladší synové Bedřich a Vratislav. Rodina žila skromně. Stanislav Klicpera pracoval v lovosické chemické továrně Glanzstoff. Zemřel roku 1939 po pracovním úrazu. Prameny se rozcházejí v bezprostřední příčině jeho smrti. Paměť národa uvádí otravu krve, Český rozhlas otravu olovem.

Olga tak zůstala sama se čtyřmi dětmi. Nejmladšímu Vratislavovi byly tehdy jen čtyři měsíce. Přivydělávala si prací v cukrovaru a podle vzpomínek dcery jí zřejmě v omezené míře pomáhali i rodiče. Situaci však zásadně změnily politické události. Po Mnichovské dohodě byly Lovosice začleněny do Německé říše, zatímco Bohušovice zůstaly v území pozdějšího Protektorátu Čechy a Morava. Rodina tak byla fakticky rozdělena hranicí. Olga se podle dcery kolem roku 1940 ještě pokusila dostat k rodičům, ale cestu vzdala poté, co ji známý varoval před nebezpečím zatčení. S rodiči se už podle tohoto svědectví nikdy nesetkala.

Olga byla podle nacistických rasových předpisů považována za Židovku. Její děti měly díky nežidovskému otci jiné právní postavení a byly klasifikovány jako takzvaní židovští míšenci prvního stupně. Takové označení bylo samo o sobě produktem rasistického právního systému, který člověka posuzoval podle původu jeho rodičů a prarodičů.

Zvláštní význam mělo i někdejší manželství Olgy s nežidovským mužem. Přestože byla od roku 1939 vdovou, tato rodinná situace jí po určitou dobu poskytovala určitou ochranu před okamžitou deportací. Nešlo však o skutečné bezpečí. Musela se podřídit protižidovským předpisům a od podzimu 1941 nosila žlutou hvězdu. Právě v té době se Bohušovice začaly měnit v jedno z klíčových míst transportního systému spojeného s Terezínem.

Terezínské ghetto vzniklo v listopadu 1941. Židovské transporty z protektorátu a později i z dalších zemí přijížděly do stanice Bohušovice nad Ohří. Vlak tehdy ještě nevedl přímo do ghetta. Deportovaní vystupovali na bohušovickém nádraží a se zavazadly museli pod dozorem pokračovat pěšky do Terezína. Přímá železniční vlečka do ghetta začala fungovat až v červnu 1943. Dům Klicperových stál v trase, kudy deportovaní procházeli. Marta Neužilová později vzpomínala na nekonečné zástupy lidí se zavazadly, na staré a vyčerpané osoby i na atmosféru beznaděje. Pro dítě šlo o obraz, který se jí hluboce vryl do paměti.

Olga na něj reagovala činem. Začala lidem v transportech nosit vodu a chléb. Bylo to zakázané a nebezpečné. Kontakt místního obyvatelstva s deportovanými byl přísně omezen. Přesto pokračovala. Podle dcery někdy předstírala práci na poli mezi Bohušovicemi a Terezínem, aby se mohla přiblížit k procházejícím transportům. Od lidí získávala adresy příbuzných a zprostředkovávala vzkazy. Postupně se její pomoc rozšířila na doručování necenzurované korespondence, léků, potravin a dalších zásilek pro vězně v ghettu.

Pomoc terezínským vězňům nebyla jedinou aktivitou Olgy Klicperové. Podle dokumentů uchovaných její dcerou byla od roku 1939 zapojena také do odbojové činnosti spojované s organizací V boj. Ve vzpomínkách a v pozdějším svědectví příbuzného Josefa Válka se objevuje okruh lidí kolem ředitele terezínského mlýna Václava Lauckého. Do mlýna byli přiváděni na práci političtí vězni z Malé pevnosti, která sloužila jako policejní věznice pražského gestapa. Lidé kolem Lauckého se snažili vězňům pomáhat potravinami, obuví a kontaktem s jejich rodinami. Josef Válek ve svém svědectví z roku 1969 zmiňuje také Olgu Klicperovou. Z dostupných údajů vyplývá, že působila jako spojka a podílela se na tajném doručování zásilek. Přesný rozsah jejího formálního členství v odbojové struktuře dnes není možné z veřejně dostupných pramenů rekonstruovat do všech detailů. Je však doloženo, že se aktivně zapojovala do pomoci lidem, které nacistický režim věznil nebo pronásledoval.

S postupem času se do pomoci zapojily i Olžiny starší děti. Největší roli měl syn Stanislav, kterému bylo v roce 1942 přibližně třináct let. Balíčky určené pro vězně přicházely také na Olžino jméno. Stanislav je vozil na kole k místům v terezínském opevnění, kde bylo možné předat je vězňům mimo oficiální kontrolu. Pomáhala i desetiletá Marta. Společně s bratrem jezdila do Prahy, kde přebírali od příbuzných terezínských vězňů dopisy nebo jiné zásilky. Podle jejího svědectví se někdy ukrývaly i v podšívkách kabátů. Z dnešního pohledu je těžké představit si, jaké riziko rodina podstupovala. Nešlo jen o porušení jednoho nařízení. Šlo o systematický kontakt s lidmi izolovanými nacistickou mocí, o obcházení cenzury a o vytváření komunikačního kanálu mezi ghettem a okolním světem. V případě Olgy se k tomu navíc přidával její vlastní židovský původ a již existující odbojová činnost.

Podle rodinného svědectví byla činnost Klicperových delší dobu sledována sousedkou, která si všimla, že mladý Stanislav opakovaně odjíždí na kole s plným batohem a vrací se bez nákladu. V srpnu 1942 byl při jedné z předávek v prostoru terezínského opevnění dopaden. Následovalo zatčení Olgy i desetileté Marty. Kámen zmizelých uvádí jako datum Olžina zatčení 22. srpen 1942. Tento přesný den se opírá především o pamětní záznam; veřejné životopisné prameny, které jsem ověřil, potvrzují zatčení v srpnu 1942, nikoli vždy konkrétní den. Marta a její bratr Stanislav byli vyslýcháni gestapem. Marta byla propuštěna přibližně po třech týdnech, Stanislav až po více než třech měsících. Dva nejmladší chlapci, Bedřich a Vratislav, mezitím skončili u babičky z otcovy strany. Olga už domů nepřišla.

Tady je důležité odlišit dvě různé nacistické instituce, které se nacházely v Terezíně. Ve Velké pevnosti, tedy v samotném městě, fungovalo židovské ghetto. Malá pevnost naproti tomu sloužila jako policejní věznice pražského gestapa. Obě zařízení existovala vedle sebe, ale měla jinou správu i funkci.

Podle Paměti národa byla Olga po zatčení držena v terezínském ghettu. V létě 1943 byla jako politicky provinilá převedena do židovských cel Malé pevnosti. Právě tento přesun je pro pochopení jejího příběhu zásadní. Olga se do nacistické represe nedostala pouze kvůli svému židovskému původu. Bezprostředním důvodem zatčení byla její ilegální pomoc vězňům, zprostředkovávání zásilek a kontaktů a její odbojová činnost.

Olga udržovala z Terezína s dětmi tajný písemný kontakt prostřednictvím motáků. Rodině se dochovalo i několik drobných předmětů a kreseb spojených s jejím vězněním. Tragédie mezitím pokračovala i doma. Přibližně dva měsíce po Olžině zatčení onemocněl malý Bedřich zápalem plic. Podle vzpomínek sestry Marty neměl dostatečnou péči a zemřel. Olze se zpráva o smrti syna donesla do vězení.

V létě 1943 byla převedena do Malé pevnosti. Po několika týdnech až přibližně dvou měsících následoval odjezd směrem do Osvětimi. Marta Neužilová popsala, že děti dostaly zprávu, že přes bohušovické nádraží půjde malá skupina vězňů z Malé pevnosti. Podle databáze Památníku Terezín byla Olga Klicperová 19. srpna 1943 odeslána z Terezína do Auschwitz. Právě při odchodu skupiny vězňů přes bohušovické nádraží ji podle vzpomínek Marty Neužilové děti spatřily naposledy. Běžely k nádraží a mezi přiváděnými vězni zahlédly matku. Olga na Martu zavolala. Bylo to jejich poslední setkání.

Olga Klicperová zahynula v Auschwitz-Birkenau v prosinci 1943. U její smrti se však v dochovaných pramenech objevují dvě různá data. Zpráva, která se během války dostala k jejím dětem a kterou přebírají hlavní pamětní zdroje, uvádí 12. prosinec 1943. Na rodinném kenotafu v Bohušovicích je naproti tomu uveden 18. prosinec. Tento rozdíl neznamená, že by byl samotný osud Olgy Klicperové nejistý. Jisté je, že byla deportována do Osvětimi a že tam zahynula. Nejednotné je pouze přesné datum úmrtí, protože jednotlivé pamětní a evidenční záznamy se v tomto bodě neshodují.

Podobně opatrně je potřeba zacházet i s okolnostmi její smrti. Dostupné zdroje zatím neumožňují spolehlivě určit, zda zemřela bezprostředně po příjezdu, v důsledku selekce, nemocí, vyčerpáním, nelidskými podmínkami v táboře, nebo jiným způsobem. U obětí Osvětimi podobné mezery v záznamech nejsou výjimečné, zvlášť pokud se dochovaly především rodinné vzpomínky a pozdější pamětní zápisy. Proto je přesnější napsat, že Olga Klicperová byla zavražděna v nacistickém vyhlazovacím a koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau a že za nejčastěji uváděné datum její smrti lze považovat 12. prosinec 1943. Zároveň je vhodné připomenout, že rodinný kenotaf uvádí datum 18. prosince 1943, takže přesný den zůstává v pramenech nejednotný.

Olga měla čtyři děti: Stanislava, Martu, Bedřicha a Vratislava. Bedřich zemřel ještě během války, krátce po matčině uvěznění, na zápal plic. Ostatní tři děti válku přežily. Jejich život však byl po zatčení matky mimořádně těžký. Jako děti židovské matky a nežidovského otce byly vystaveny diskriminaci. Nemohly pokračovat v běžné školní docházce, neměly standardní potravinové lístky a babička je ze strachu před deportací postupně téměř nepouštěla z domu.

Po osvobození se jejich situace nevyřešila rychle ani spravedlivě. V původním bytě už bydlela jiná rodina a sourozencům byla ve stejném domě přidělena pouze jedna přízemní místnost. Žili z nízkého sirotčího důchodu pod dohledem poručnice. Nejstarší Stanislav se vyučil a později pracoval na dráze. Zůstal v Bohušovicích, oženil se a vychoval tři děti. Zemřel roku 2011.

Vratislav vystudoval zemědělské učiliště, určitou dobu žil u sestry Marty v Praze a později pracoval jako horník na Kladensku. Zemřel roku 2006 ve věku 67 let. Marta Klicperová, později Neužilová, se stala nejdůležitější nositelkou rodinné paměti. Vyučila se prodavačkou, pracovala mimo jiné jako vychovatelka a v chmelařství a při zaměstnání vystudovala střední zemědělskou a později i pedagogickou školu. Roku 1950 se provdala za Karla Neužila. Narodila se jim dcera Věra v roce 1954 a syn Pavel v roce 1959.

Po roce 1989 začala Marta intenzivněji pátrat po osudu své matky a dalších příbuzných. Obrátila se na Židovské muzeum, spolupracovala s historičkou Annou Hyndrákovou a později své vzpomínky zaznamenala také pro Paměť národa. Stala se členkou Židovské obce, organizace Ukrývané dítě a ženské židovské organizace WIZO.

Podle svědectví Marty Neužilové nepřežil holocaust nikdo z blízkých příbuzných její matky z rodiny Beerových. Rodiče Olgy byli podle jejích vzpomínek nejprve internováni v Ploskovicích a později zahynuli po deportaci na okupovaném polském území. Zahynuli také Olžini sourozenci. Děti Klicperových se po válce staly jedinými přeživšími dědici této rodinné větve, ale majetek po prarodičích se jim tehdy nevrátil. Činžovní dům v Lovosicích přešel pod národní správu. Děti byly příliš mladé na to, aby samy dokázaly včas uplatnit právní nároky, a neměly dospělého, který by jejich zájmy důsledně hájil. Marta se k otázce rodinného majetku vrátila až po desetiletích. Dům už mezitím neexistoval, byl zbourán při úpravách komunikace. V pozemkových knihách však našla doklady o jeho existenci a podařilo se jí později získat pro sebe a své bratry finanční odškodnění.

Příběh měl po válce ještě jednu právní dohru. V roce 1946 sourozenci svědčili proti sousedce, která podle rodinného svědectví iniciovala udání jejich matky. Marta Neužilová později uváděla, že žena byla odsouzena přibližně ke dvěma a půl roku vězení. Muž jménem Kraus, který měl udání předat a spolupracoval s gestapem i v dalších případech, dostal trest smrti. Tyto poválečné rozsudky však dětem jejich matku ani ztracené dětství vrátit nemohly. Zůstaly bez rodičů, bez velké části rodinného majetku a bez příbuzných z matčiny strany.

Po desetiletích se Marta Neužilová snažila, aby se na Olgu nezapomnělo. Před domem v Bohušovicích, kde rodina žila, nechala umístit Stolperstein – kámen zmizelých. Olžino jméno nechala doplnit také na rodinný náhrobek na bohušovickém hřbitově. Olga v tomto hrobě fyzicky pohřbena není; náhrobek funguje jako kenotaf, symbolické místo paměti. Tím se její příběh vrátil do prostoru, kde se skutečně odehrával. Ne na anonymní seznam obětí, ale před konkrétní dům, kolem něhož v letech 1941 až 1943 procházeli lidé směřující z bohušovického nádraží do terezínského ghetta. Právě zde je možné nejlépe pochopit, čím byla Olga Klicperová výjimečná.

Nebyla pouze ženou, kterou nacisté pronásledovali kvůli židovskému původu. Sama se rozhodla pomáhat dalším pronásledovaným. Podporovala rodiny politických vězňů, zprostředkovávala kontakt s vězni a později pomáhala lidem v transportech a v terezínském ghettu. Do této činnosti zapojila i vlastní děti a pokračovala navzdory varování i rostoucímu nebezpečí. Její příběh zároveň není jednoduchým hrdinským vyprávěním. Cena za odpor byla strašlivá.

Příběh Olgy Klicperové nezůstal jen rodinnou vzpomínkou. Její dcera Marta Neužilová svůj příběh opakovaně zaznamenala pro Paměť národa a v listopadu 2024 se stala jednou z laureátek Ceny Paměti národa. Také díky jejímu svědectví dnes známe podrobnosti o pomoci, kterou její matka i děti poskytovaly lidem směřujícím do Terezína.

Kameny zmizelých mají jednoduchý smysl a to, že vracejí oběti nacismu do míst, odkud byly násilně vytrženy. Právě proto její jméno stojí za připomínku nejen jako jméno oběti, ale také jako jméno ženy, která se v době organizovaného pronásledování rozhodla jednat.

Je to další příběh člověka, který zaplatil životem za to, že pomáhal druhým. Přesto je v něm něco hluboce lidského: lidé by si měli pomáhat i v těch nejtěžších situacích. Když tyto příběhy pročítám, vždy mě napadne otázka, jaký by jejich život byl, kdyby nepřišla válka. Kolik osudů by se mohlo odvíjet jinak, kdyby lidé nemuseli platit životem za nenávist a představy těch, kteří chtěli rozhodovat o cizích životech. Mojí cestou je tyto příběhy znovu vytahovat na světlo, oprášit je a dát jim nejen stopu v podobě kamene zmizelých, ale také stopu digitální.