Ponožky v sandálech: česká ostuda, nebo tradice stará téměř dva tisíce let?

Určitě to znáte: je léto, asi třicet stupňů, rozpálený chodník, kraťasy a na nohou sandály. A teď přichází ten správný okamžik, který dokáže rozdělit českou rodinu spolehlivěji než politika: ponožky ano, nebo ne? Nejspíš nejde jen o český fenomén; tohle téma se každé léto řeší nejen na sociálních sítích a pravda je, že podobné reportáže oběhly i televizní zprávy a rádio. Možná i další dostupná média. Jedni při pohledu na bílou ponožku vykukující z koženého sandálu téměř fyzicky trpí. Druzí nechápou, co se vlastně řeší. Ponožka zabrání odřeninám, nasaje pot, noha se tolik nezašpiní – tak v čem je problém? A když tam ponožka není, noha se vám zase v létě nepotí v ponožce a víc „větrá“. Kde je tedy vlastně problém a co je správně?

Ponožky v sandálech se u nás staly téměř kulturní institucí. Patří k obrazu českého turisty podobně jako batoh, řízek zabalený na cestu nebo dovolená u Jadranu. Nejde přitom jen o kulturní zvyk, nebo spíše už tradiční módní styl; ponožky v sandálech jsou také předmětem humoru i mnoha příběhů. Právě tady ale začíná být celý příběh zajímavý. Pokud totiž někdo tvrdí, že „ponožky do sandálů přece nikdy nepatřily“, historie mu připravila poměrně nepříjemné překvapení. Pojďme tedy trochu rozplést, jak to vlastně je.

Přenesme se přibližně o sedmnáct století zpátky, do dávné minulosti. V londýnském Victoria and Albert Museum se dochoval pár vlněných ponožek z Egypta, datovaný přibližně do let 250 až 420 našeho letopočtu. Nejsou pletené dnešní technikou, ale vyrobené starší metodou označovanou jako nålbinding. Na první pohled však zaujme něco úplně jiného: mají rozdělené prsty, což je u dnešních ponožek hodně netradiční. Palec je zvlášť a ostatní prsty také.

Proč? Protože mezi nimi mohl procházet řemínek sandálu. English Heritage uvádí také další římsko-egyptský nález ponožky, na níž se dokonce dochoval otisk koženého řemínku. Z archeologických nálezů, vyobrazení i písemných pramenů navíc víme, že Římané ponožky, latinsky udones, skutečně znali. První rozsudek tedy můžeme vynést poměrně bezpečně: ponožky v sandálech nejsou český vynález. A už vůbec nejsou vynálezem moderní doby.

Ještě půvabnější stopa pochází z pevnosti Vindolanda nedaleko Hadriánova valu v dnešní severní Anglii. V tamním mimořádném souboru římských písemností se zachovala zpráva stará přibližně 1 800 let. Pisatel v ní oznamuje, že příjemci posílá několik obyčejných věcí. Mezi nimi jsou ponožky, dva páry sandálů a dva páry spodního prádla.

Představte si ten balíček. Jste na severním okraji římské říše, venku vlhko, zima a vítr. Někdo vám pošle ponožky, sandály a spodky. Módní policie je v tu chvíli patrně poslední věc, která vás zajímá. Musíme, ale zůstat přesní. Samotný dopis nedokazuje, že majitel nosil právě tyto ponožky právě v těchto sandálech. To by už bylo domýšlení. V kombinaci s ostatními archeologickými nálezy však vidíme, že ponožky a otevřená obuv v římském světě vedle sebe skutečně existovaly.

Ani zdaleka nejde pouze o Evropu. Tradiční japonské ponožky tabi oddělují palec od ostatních prstů. Díky tomu je možné pohodlně nosit obuv s řemínkem vedeným mezi prsty. Victoria and Albert Museum při své výstavě Kimono: Kyoto to Catwalk například vystavovalo kompletní oděvy včetně tabi a tradičních sandálů geta. A právě tady se před námi celý spor začíná rozpadat.

Co když totiž neexistuje žádné univerzální pravidlo? V jedné kultuře může být ponožka v otevřené obuvi součástí tradičního oděvu. V jiné symbolem praktičnosti. A někde jinde důvodem, proč vás kamarádi odmítnou pustit na společnou fotografii. Móda totiž není fyzikální zákon.

Tady přichází možná nejdůležitější část celého pátrání. Internet je těchto sporů plný, takže jak to vlastně je? Nevím/nevíme. Bylo by lákavé vymyslet krásný příběh o módním návrháři, který jednoho dne bouchl do stolu a ponožky zakázal. Jenže žádný takový doložený okamžik jsem nenašel. A upřímně: když si večer nalijete čaj nebo trochu vína, spustíte Google, zeptáte se umělé inteligence a budete hledat a hledat, nikde nenajdete pravidlo, které by se dalo vytesat do kamene: „Ponožky do sandálů nepatří.“ Naopak narazíte na několik rozporuplných příběhů a diskusí o tom, že to vypadá špatně nebo naopak velmi luxusně.

Na stejnou otázku v minulosti odpovídala také služba Ptejte se knihovny. Ani tam se nepodařilo dohledat konkrétního autora nebo okamžik vzniku tohoto módního pravidla. Autoři správně upozorňují, že oděvní zvyklosti se mění podle země, kultury i doby. Takže pozor na často opakované vysvětlení, že ponožky v sandálech jsou například „dědictvím socialismu“. Pro tak jednoduché tvrzení nemáme dostatečný historický důkaz. Nebo možná může existostav ale ještě ho nikdo nevytáhl ze šuplíku.

Češi rozhodně nebyli sami. Velmi silný stereotyp vznikl také kolem německých turistů. Německá Deutsche Welle připomíná obraz německého dovolenkáře v tenisových ponožkách a trekkingových sandálech, který se stal národním klišé. Historička módy Birgit Haase zároveň upozorňuje na docela banální praktickou stránku: ponožka může v sandálu absorbovat pot. Člověk možná celou dobu nehledal krásu. Chtěl jen dojít na výlet bez puchýřů.

Na konci 19. století žil v Anglii muž jménem Edward Carpenter. Básník, socialista, společenský reformátor a člověk, který měl poněkud komplikovaný vztah ke konvenčnímu oblečení. V polovině 80. let 19. století mu přítel z Indie poslal pár kašmírských sandálů. Carpenter si je zamiloval natolik, že se jejich výrobu sám naučil a začal je vyrábět také pro další lidi. Historic England ho dokonce řadí mezi osobnosti, které pomohly sandály v Anglii popularizovat.

A teď přichází ona nádherná absurdita. Carpenter sandály běžně nosil a podle historičky módy Annebelly Pollen je kombinoval také s ponožkami. Do sporu s Britským muzeem se ale nedostal proto, že by byl sám z jeho čítárny vyhozen. Problém měl jiný zastánce reformního oblékání, W. A. Macdonald, kterému byl vstup do čítárny odepřen poté, co přišel v sandálech.

Carpenter se svého kolegy zastal. Do listu Westminster Gazette napsal protestní dopis nazvaný The British Museum and Sandals, v němž se podivoval nad tím, že instituce plná dokladů starověké kultury odmítá právě obuv inspirovanou starověkem. A přidal provokativní slib: při nejbližší příležitosti se do čítárny vypraví ve svých největších a nejnápadnějších sandálech a doufá, že se přidají i další.

Carpenter nebyl poslední. Bizardních příběhů najdete celý internet, ale pojďme dále. Roku 1929 vznikla v Británii organizace s velkolepým názvem Men's Dress Reform Party. Nebyla to klasická politická strana usilující o křesla v parlamentu. Jejím bojištěm byl mužský šatník. Její příznivci považovali tehdejší těžké tmavé obleky, pevné límce a konvenční mužské oblečení za nepohodlné a nezdravé. Co navrhovali místo toho? Volnější oblečení, kraťasy či pumpky, vysoké ponožky a sandály. To, co dnes může někomu připomínat tatínka vyrážejícího v sedm ráno na autobusový zájezd, tedy před necelými sto lety vystupovalo jako součást reformy mužského oblékání. Móda má opravdu zvláštní smysl pro humor.

Tady už se dostáváme domů. Přesný okamžik, kdy se ponožky v sandálech přilepily k českému turistovi, doložit neumíme. Nenalezl jsem věrohodný pramen, který by umožňoval říct: tehdy a tehdy tento stereotyp vznikl. V českém veřejném prostoru je ale bezpečně doložený nejpozději v první dekádě 21. století. V roce 2008 psaly Lidové noviny o irském televizním zpravodaji, který při své práci shromažďoval evropské národní stereotypy. U Čechů mezi ně zařadil právě ponožky v sandálech.

O několik let později už byla zkratka ještě silnější. ČT24 v roce 2014 představovala dokumentární satiru Obnažený národ větou, v níž se obraz českého turisty skládal z bílých ponožek v sandálech, plavek nošených daleko od pláže, paštiky a piva v batohu. Tím už se z obuvi stal symbol. A symboly jsou vždy silnější než statistika. Není podstatné, zda ponožky v sandálech skutečně nosí většina Čechů. Stačí, že všichni rozumějí vtipu.

V létě 2013 vstoupil do ponožkové války tehdejší senátor Zdeněk Škromach, který se veřejně přihlásil k nošení ponožek v sandálech. Diskuse se rozjela natolik, že do Lidových novin napsal čtenář John Andersen z Nového Mexika, aby Čechům vysvětlil, jak se sandály nosí v USA.

A Češi hlasovali. V anketě Lidovek se tehdy zapojilo 5 667 lidí: 56 procent uvedlo, že ponožky v sandálech nenosí, 31 procent, že ano, a 13 procent odpovědělo „jak kdy“. Zastavme se u toho čísla. Téměř třetina hlasujících se bez váhání přiznala. To už není módní úchylka malé skupinky. To je regulérní občanská válka.

Mohli bychom očekávat, že svět vysoké módy podobnou kombinaci definitivně odsoudí. Jenže móda má jednu nepříjemnou vlastnost: ráda začne milovat přesně to, čemu se ještě včera smála. Miuccia Prada ve své pánské kolekci Spring 2007 zkombinovala elegantní oděv s vlněnými ponožkami a sandály. Vogue tehdy tento kontrast výslovně zaznamenal v recenzi přehlídky. Česká média si toho samozřejmě všimla. Už v dubnu 2007 Novinky psaly s jistým překvapením, že se údajný módní prohřešek objevuje v reklamách luxusních značek a že sama Miuccia Prada obula pánskou nohu v ponožce do sandálu.

A kruh se uzavřel. Nejprve praktická obuv, potom symbol nevkusu, a nakonec módní provokace za luxusní peníze. Takže konečný verdikt: patří ponožky do sandálů? Historik musí odpovědět trochu jinak než módní policista. Historicky by se dalo říci, že ano. Máme archeologické doklady z římské doby, tradiční japonské tabi, reformátory 19. století i módní experimenty století dvacátého a jednadvacátého. Podle dlouho převládající západní módní konvence? Často ne. Ve druhé polovině 20. století, a ještě dlouho poté získala tato kombinace pověst estetického prohřešku a spojila se s turisty, starší generací, pohodlností a funkčním oblékáním. V současné módě už žádný univerzální zákaz neexistuje. Ještě v roce 2026 módní média popisují ponožky v sandálech jako záměrný styl, který se objevuje na přehlídkách, ve streetwearu i u luxusních značek.

Pokud někdo vezme kvalitní ponožky, promyšlené sandály a udělá z kombinace záměrnou součást oblečení, může totéž, co bylo před pár desítkami let zesměšňováno, fungovat jako módní styl. A pak je tu samozřejmě poslední možnost. Člověku je úplně jedno, co si myslí okolí. Chce mít nohy v teple, nechce puchýře a jednoduše si ty ponožky vezme. Možná právě proto se o ně přeme tak dlouho. Ve skutečnosti totiž nediskutujeme o kusu bavlny. Diskutujeme o tom, kdo smí rozhodovat, co ještě vypadá normálně a co už ne. A historie nám při tom šeptá jednu docela veselou zprávu: než se začnete někomu smát kvůli ponožkám v sandálech, vzpomeňte si na Římany. Ti ten spor možná vyřešili už před sedmnácti sty lety. Prostě si je oblékli.

A jak je to u vás? Nosíte ponožky v sandálech, nebo prostě ne? Co na to říká vaše módní policie a jaký je váš názor? Popravdě, když jsem dával dohromady tento článek, kladl jsem si otázku, jak to mám já. U mě tedy vítězí varianta bez ponožek v sandálech. A vlastně proč? Jsem ve společnosti lidí, kteří vám striktně řeknou, že je to nevkusné a že ponožky do sandálů nepatří. Když jsem se ptal otce, jak to má on, vysvětloval mi, že nemá rád, když se mu v nich potí noha; zároveň si ale ponožky do sandálů vezme, aby se mu v botách noha nepařila. Takže je to tak či onak. Podle mě je jedno, jestli je to vkusné, nebo ne. Záleží hlavně na tom, komu co vyhovuje.