Filip z Mandavy a ztracená rodinka

V čisté vodě říčky Mandavy, která pramení ve Starých Křečanech nedaleko osady Panský, žil malý pstruh jménem Filip. Byl to ještě rybí kluk – zvídavý, veselý a trochu neposedný. Měl spoustu bratříčků a sestřiček a společně s maminkou a tatínkem proplouvali mezi kamínky, kořeny stromů a vodními rostlinami. Filip byl ze všech nejzvědavější. Pořád se na něco ptal.

„Mami, a co je támhle za velkým kamenem?“ ptal se jednou.

„Tam už proud zesiluje, Filipe. Drž se s námi,“ odpověděla maminka pstružice.

Tatínek jen přísně kývl ploutví. „V řece je krásně, ale i tady musí být každý opatrný.“

Filip přikývl. Jenže sotva přikývl, už pokukoval po mihotavém stínu pod hladinou. Všechno ho zajímalo. Všechno bylo pro něj výzva za dobrodružství. Přeci jen neustále poslouchat rodiče „to je nudaaa“. Ale ten stín byl něčím zajímavý, možná skrytá cesta do hlubin za velkým dobrodružstvím. Ale sem tam kolem mihotavém stínu pod hladinou proplul rak, opodál se líně pohupovala vodoměrka a zpod kamene vykoukla malá vranka.

„Dobrý den,“ pozdravil Filip slušně.

„Dobrý den, mladý pstruhu,“ zabručela vranka. „Nestrkej nos tam, kam nevidíš. To je moje životní rybí rada.“

Filip se zasmál. „Tak to si budu pamatovat!“

Jenže neuběhlo ani pár minut a už ji skoro zapomněl.

Rodinka plula dál proti jemnému proudu. Voda šuměla, slunce kreslilo na dně zlaté flíčky a Filipovi bratři závodili, kdo dřív doplave ke kořenu olše. Filip se pustil za nimi, ale vtom zaslechl z břehu hlasité:

„Kvaák! Kvaák! Pozor pod tebou!“

Na placatém kameni seděl zelený žabák s kulatýma očima a nafouknutým hrdlem. Byla to taková ta velká žába, vypadala pod hladinou jako velké monstrum. Filip neměl z žáby strach, ale jeho fantazie neznala svou mez a už se mu v hlavě tvořili příběhy jak žáby útočí, nebo jak on jako velká ryba společně s žabkou jsou v dalekých mořích a proplouvají přes velké stromy.

„Ty jsi kdo?“ zavolal Filip.

„Já? Já jsem žába Oskar, král zdejší tůňky, mistr skoků do dálky a neoficiální hlídač pořádku!“ vypjal se žabák pyšně. Přeci jen se chtěl před Filipem ukázat ve velkém světle jako žába superman.

„To je ale dlouhé jméno,“ uchechtl se Filip.

Oskar se zatvářil důležitě. „Velké osobnosti mají dlouhé tituly.“

Oskar byla taková ta žába co už něco pamatuje. A to nejen z řeky Mandavy ale také různé druhy much a jejich velikosti, a nejen to…

Filipovi bratři se smáli, až jim bublinky šly od tlamky.

„A před čím jsi mě chtěl varovat?“ zeptal se Filip.

Oskar ukázal blánovitou nohou dolů. „Pod tebou je stará větev. Kdo se do ní zamotá, ten má co dělat, aby se vymotal. A navíc tam občas číhá štika z dolního toku. Tak oči na stopkách – tedy, ehm… ty žádné stopky nemáš. No zkrátka buď opatrný!“

„Děkuji, Oskare!“ zavolal Filip.

Rodinka plula dál, ale Filip se ještě chvíli otáčel za žabákem, který právě předváděl sám sobě elegantní skok. Jenže místo elegantního „žbluňk“ se ozvalo spíš legrační „žblaf!“ a Oskar zmizel ve vodě až po uši.

„Jsem v pořádku!“ zahuhlal z vody. „To bylo schválně! Trénuji vodní přistání!“

Všichni se rozesmáli. Oskar se snažil před rodinou nevypadat jako nemehlo a jak se mu podařilo vylézt z vody ještě pár krát zkoušel skok a vždy se ozvalo jen šplouchnutí.

Jenže jak se Filip smál a ohlížel, neuvědomil si, že proud kolem velkého balvanu byl silnější než jinde. Vtom ho voda strhla bokem. Byl to silnější proud, tahal ho více a více a v tom Filip věděl, že se něco děje špatného, a tak začal volat o pomoc.

„Mami!“ vykřikl.

„Filipe, drž se u dna!“ volal tatínek, ale proud už malého pstruha unášel dál.

Filip mával ploutvemi, co mohl, narážel do bublinek a mžoural přes proudící vodu. Když se mu konečně podařilo schovat za velký kámen, rozhlédl se kolem sebe. Rodinka nikde. Sice mu už nebezpečí nehrozilo ale jak tam byl sám a nebyla u něj ani rodinka a ani vtipný žabák Oskar, začal se Filip bát. Najednou bylo v řece ticho. Takové to zvláštní ticho, kdy voda šumí pořád stejně, ale vám to připadá, že se svět ztišil.

„Mami?“ zkusil tiše.

Nikdo.

„Tati? Bráchové?“

Jen voda, kameny a stíny. A potichu šumějící voda, nebylo slyšet ani šplouchání Oskara, jak se snaží o mistrovský skok. Bylo velké ticho. I když byl Filip nebojácný zmocnil se ho velký strach, že tu bude sám. Filipovi bylo úzko. Ještě nikdy nebyl sám tak daleko. Opatrně vyplul zpoza kamene. U dna se cosi pohnulo. Byl to starý rak s jedním větším klepetem.

„Copak, mládenče? Ztratil ses?“ zeptal se.

Filip sklopil oči. „Ano. Proud mě odnesl a nemůžu najít rodinu.“

Rak pomalu pokýval hlavou. „To se stává. Hlavně nepanikař. V řece je nejhorší strach bez rozumu.“

„A co mám dělat?“

„Pozorovat. Přemýšlet. A ptát se těch, kdo znají tok líp než ty.“

„Ale já to sám nezvládnu.“ Se strachem v očích Filip říká starému raku.

Rak se podíval a říká „To zvládneš mladej, věřím ti.“

Filip poděkoval a plul tedy dál. I když měl velký strach tak nechtěl zklamat pana raka, který v něj věří, že se z téhle šlamastiky nakonec dostane. Potkal hejno střevliček, které se míhaly sem a tam tak rychle, že se zdálo, jako by voda dostala jiskry.

„Neviděly jste moji rodinu?“ volal na ně.

„Možná nahoře! Možná dole! Možná za kamenem! Možná před kamenem!“ vypískly jedna přes druhou a už byly pryč.

„To mi teda pomohlo,“ povzdechl si Filip.

Kousek dál potkal mihuli, která se přisála ke kameni a vypadala, jako by si dala předsevzetí nehýbat se do konce týdne.

„Prosím vás, neviděla jste moji rodinu?“ zeptal se slušně.

Mihule zamrkala. „Možná ano. Možná ne. Já se dívám hlavně na kámen.“

„Aha,“ řekl Filip. „Tak děkuji i tak.“

Za další zatáčkou se řeka zúžila a proud zrychlil. Filip si dával větší pozor, jenže vtom uviděl mezi kamínky cosi třpytivého. Vypadalo to jako malý poklad. Připlul blíž.

„Jé, to je krásné…“

Byla to tenká průhledná silonka, zachycená mezi větvičkami. Ve vodě se třpytila jako stříbrná nit. Filip netušil, že je nebezpečná. Připlul ještě blíž – a vtom!

„Au!“

Jednou ploutvičkou se do silonky zamotal. A nešlo s ní pořádně hýbat. Filip byl opět vyděšený, nejdřív ho vtáhne proud a teď ho chytí stříbrná nit.

„To nic, to zvládnu,“ zamumlal statečně.

Jenže čím víc se snažil vyprostit, tím víc se zamotával.

„No to je nadělení!“ hekl Filip. „Teď by se mi hodila aspoň jedna chobotnice. Nebo nůžky. Nebo maminka.“ Anebo kouzelná rybářská hůlka, jak o ní tatínek minule vyprávěl. Existuje duch ryb, je to taková ta kouzelná ryba, která pomáhá všem rybkám, když jsou v nesnází. A ta by se teď hodila… Začal mít strach. Proud mu tlačil do těla a silonka ho držela u větvičky.

„Pomoc!“ zavolal.

Z břehu se ozvalo známé:

„Kvaák! Kdo zase zkouší nové vodní sporty bez povolení?“

Byl to žabák Oskar.

„Oskare! Tady dole! Zamotal jsem se!“

Oskar naklonil hlavu. „No výborně. Přesně proto jsem dnes vyhlásil Den opatrnosti. Škoda, že jsi nepřišel na přednášku.“

„Já jsem o žádné přednášce nevěděl!“

„To nevadí. Účast byla stejně nulová,“ řekl Oskar a zamračil se do vody. „Počkej, přivedu pomoc!“

Za chvilku připlula odspodu štíhlá rybka s tmavými skvrnkami. Byla o něco větší než Filip a působila klidně a chytře.

„Já jsem Berta, střevle potoční,“ představila se. „Oskar říkal, že máš potíže.“

„Trochu,“ hlesl Filip.

Berta obeplula silonku kolem dokola. „Nehýbej se. Když se ryba lekne, často si uškodí víc sama než nebezpečí.“

„To mi říkal i tatínek,“ povzdechl si Filip.

„Tak měl pravdu,“ usmála se Berta.

Začala jemně šťouchat do zachycené nitky a hledala místo, kde už byla skoro přetržená. Pak zavolala na raka, který přilezl po dně.

„Pane rake, pomůžete?“

„Na to mám klepeta,“ zabručel rak.

Jedním opatrným cvaknutím přestřihl uvolněný kousek a Filip byl volný.

„Jsem venku!“ vykřikl radostí.

Udělalo se mu tak lehko, že málem vyletěl až nad hladinu.

„Děkuji! Děkuji vám oběma! A tobě taky, Oskare!“

Oskar se napřímil na kameni. „Ano, záchranná akce byla provedena na vysoké profesionální úrovni. Můžeš o mně mluvit jako o hrdinovi.“

„Budu,“ zasmál se Filip, „ale jen když přiznáš, že tvůj skok předtím nebyl schválně.“

Oskar chvíli mlčel. „Dobrá. Nebyl. Kvaák.“

Všichni se rozesmáli, až se voda kolem zachvěla smíchem.

„A teď tvoje rodina,“ řekla Berta. „Viděla jsem hejno pstruhů schované u kořene velké olše o kus výš. Hledali tě.“

„Opravdu?“

„Ano. Pojď, doprovodím tě. Ale tentokrát žádné lesklé nesmysly, platí?“

„Platí,“ přikývl Filip.

Pluli spolu proti proudu. Berta mu ukazovala bezpečnější cesty mezi kameny, kde se drží slabší proud. Cestou potkali šneka na kameni, jepici, která právě odpočívala u hladiny, i starého okouna z hlubší tůně, který jen zamručel: „Mladí dnes nikam nekoukají.“

Když dopluli ke kořenu staré olše, ozvalo se najednou:

„Filipe!“

Maminka vyplula první, hned za ní tatínek a všichni bratři i sestřičky.

„Kde jsi byl?“ volali jeden přes druhého.

Filip sklopil hlavu. „Promiňte. Neopatrně jsem se nechal unést proudem. A pak jsem se zamotal do silonky. Kdyby mi Berta, rak a Oskar nepomohli, nevím, jak by to dopadlo.“

Maminka ho jemně pohladila ploutví. „Hlavně že jsi v pořádku.“

Tatínek vážně přikývl, ale pak se usmál. „Tak vidíš. V řece není ostuda říct si o pomoc. Ostuda je myslet si, že všechno zvládneš sám.“

Tatínek ještě dodal „A ber to jako výhodu a poučení a také si našel nové přátele, na které se můžeš spolehnout. Nikdy nevíš, kdy budou potřebovat pomoci i oni.“

„A taky,“ dodal jeden z brášků, „nelez za každou třpytivou hloupostí.“

„Přesně tak,“ řekl Filip. „Dnes jsem pochopil, že voda je krásná, ale musím ji respektovat. A že kamarádi jsou někdy ten největší poklad v celé řece.“

Oskar na kameni dojatě zakašlal. „To bylo hezké. Skoro jsem se rozkvaákal.“

Od té doby byl Filip pořád stejně zvídavý, ale už i opatrnější. Když potkal mladší rybky, vyprávěl jim o proudu, o staré větvi, o zrádné silonce, a hlavně o tom, že v řece nejsou sami. Že pomoc může přijít od rybky, od raka i od trochu ješitné žáby jménem Oskar. O té slavné superžábě, která přijde na pomoc, když je ryba v nesnází.

A kdykoli plul kolem jeho kamene, zavolal:

„Ahoj, Oskare, králi tůňky!“

A Oskar vždycky odpověděl:

„Ahoj, Filipe! Dnes bez zamotání, prosím!“

Mandava si dál šuměla mezi kameny, pod olšemi a kolem břehů Starých Křečan. A malý pstruh Filip už věděl, že domov není jen místo v řece, ale také rodina, přátelé a ti, kteří vám pomohou, když proud života najednou zesílí. Filip měl ponaučení a také našel další přátele, se kterými se ještě v dalším příběhu určitě potkáme. Řeka Mandava je klidná říčka ale když plujete proti proudu dál už se z ní stává větší a větší řeka. Co to pro nás znamená, ať je cesta jakákoliv tak o všem našem životním rozhodnutí lépe přemýšlet, nebát se uznat chybu a určitě požádat o pomoc.

A tak všechno dobře dopadlo.