Garachico: Znovuzrozená perla Tenerife, která povstala z lávy a popela

Na velkém parkovišti vás přivítá nápis Garachico. Tentokrát jsme jeli zájezdovým autobusem po ostrově Tenerife. Zastávek bylo několik, ale jedna zajímavá a větší byla právě tady. I když nám počasí zpočátku nepřálo, na Tenerife je to poměrně běžné. V jedné části ostrova panuje velké vedro a o několik kilometrů dál třeba prší. Městečko je malé a hned sousedí s Atlantikem, odkud je slyšet, jak rozbouřená voda naráží na černý útes z lávových kamenů a černého písku. Možná vás nejdřív napadne, že jde o další malé městečko na Tenerife a nijak se neliší od ostatních, ale opak je pravdou. V článku se podíváme na zajímavá místa a také nahlédneme pod pokličku jeho historie.

Když se mě někdo zeptá, proč by měl na Tenerife opustit pohodlí plážového lehátka a trmácet se autobusem na sever, odpověď je jednoduchá: kvůli příběhu. Garachico není jen další zastávka na mapě; je to živoucí památník lidské odolnosti. Abychom pochopili, čím tohle místo je dnes, musíme se vrátit v čase do doby, kdy představovalo naprosté ekonomické a kulturní centrum celého ostrova.

V 15. a 16. století bylo Garachico hlavním přístavem Tenerife. Město bylo neuvěřitelně bohaté, a to především díky exportu cukrové třtiny a legendárního vína Malvasia, které se nakládalo na lodě směřující do pevninské Evropy, Velké Británie, a dokonce i do nově objevovaných území v Americe. Malvasia byla v té době tak vyhlášená, že ji s oblibou popíjeli angličtí králové a objevovala se i v dílech Williama Shakespeara. Bohatství plynoucí z tohoto obchodu se přetavilo do výstavby nádherných paláců, honosných kostelů a klášterů, které z Garachica udělaly architektonický klenot.

Ale jak už to, tak v podobných příbězích bývá, příroda měla jiné plány. Byla sobota, 5. května roku 1706, kdy se na kopcích nad městem otevřelo peklo. Sopka Trevejo, známá také jako Arenas Negras, se probudila k životu. Erupce nedosáhla nějakých apokalyptických rozměrů z hlediska globálních měřítek – vulkanologové jí zpětně přiřadili index vulkanické explozivity (VEI) pouhé úrovně 2 – ale pro Garachico měla naprosto fatální následky. Lávové proudy se nezačaly valit rychlostí blesku, naopak, postupovaly relativně pomalu. Obyvatelé měli dostatek času na to, aby z města uprchli, vzali si své nejcennější věci a zachránili si holé životy. Ztráty na lidských životech tak byly naštěstí minimální.

Nicméně z ekonomického hlediska to byla absolutní katastrofa. Neúprosná řeka žhavé horniny se plazila dolů po úbočí kopce, pokryla celou oblast vrstvou drsného sopečného štěrku, kterému místní říkají „picón“, a namířila si to přímo do srdce města. Láva pohlcovala vše, co jí stálo v cestě, a o týden později další proud pohřbil nedalekou vesnici San Juan del Reparo a velkou část zbývajících domů v Garachicu. To nejhorší ale přišlo, když láva dorazila k oceánu. Zcela zaplnila a zničila starý přístav, který byl do té doby zdrojem veškerého bohatství. Komerční srdce Tenerife přestalo bít. Lodě již neměly kde kotvit, obchodníci přesunuli své aktivity do jiných měst, převážně do Puerto de la Cruz, a zlatý věk Garachica definitivně skončil.

Zůstalo jen město částečně zasypané černým kamenem, odříznuté od světa. Ale tam, kde jiní vidí konec, místní obyvatelé viděli nový začátek. Dnes žije v bezprostředním okolí místa této historické erupce kolem 6 700 obyvatel. Láva, která zničila přístav, vytvořila po styku s chladnou oceánskou vodou rozsáhlou lávovou deltu, na níž dnes stojí část města a která dala vzniknout unikátním přírodním bazénům. Rekonstrukce města probíhala postupně, s ohromným respektem k přeživší architektuře. Právě proto je dnes Garachico považováno za jedno z nejlépe zachovaných historických měst na ostrově, skutečnou perlu, kterou musíte vidět, abyste pochopili její sílu. A proč tam tedy jet? Protože procházet se ulicemi Garachica znamená kráčet po vrstvách historie. Znamená to vidět na vlastní oči, jak se přírodní katastrofa stala základem pro novou, drsnou, ale o to upřímnější krásu.

Když jsme vystupovali z autobusu jako větší skupina turistů a svižným krokem mířili dál, protože nás čekalo ještě několik dalších zastávek, i tak nešlo přehlédnout ostrov „Roque de Garachico“. Krásný kus skály v oceánu – přesně to byla moje první myšlenka. Na první pohled působí nenápadně, ale po delším zkoumání mapy jsem usoudil, že je ve skutečnosti mnohem větší, než se zdá. Zmiňuji ho hned na začátku proto, že je velmi fotogenický a stal se také prvním místem, kde se po přesunu od nápisu s názvem města téměř každý zastavil, aby si pořídil fotografii.

Naší první zastávkou byl nenápadný, ale o to více fascinující kout: Parque de la Puerta de Tierra. Nachází se přímo v centru města na náměstí Plaza Juan González de la Torre. Před vstupem do parku najdete informační tabuli, kde je toto místo popsané. Když do tohoto parku vejdete, dýchne na vás neuvěřitelný klid. Je to malé, ale bujnou vegetací a exotickými rostlinami zarostlé místo, kterým se vinou tiché chodníčky. Místní samospráva tento prostor citlivě upravila tak, aby sloužil jako živoucí památník.

Dominantou a vlastně samotným srdcem parku je starobylý kamenný oblouk pocházející ze 16. století. Tohle je ta slavná „Puerta de Tierra“, tedy Zemská brána. Je to naprosto surrealistický pohled. Zastavíte se před tím obloukem a mozek vám na chvíli přestane brát, na co se vlastně díváte. Zemská brána totiž kdysi tvořila hlavní a jediný vstup do starého přístavu. Každý námořník, každý kupec, každý sud sladkého vína Malvasia a každý pytel cukrové třtiny musel projít právě tudy. Dnes tento oblouk stojí uprostřed parku, poměrně daleko od současné linie pobřeží. Je to němý a hmatatelný důkaz toho, jak moc lávová delta v roce 1706 změnila geografii města a posunula oceán o desítky metrů dál.

Když se procházíte kolem, můžete obdivovat i další historické artefakty. Pod stromy tu odpočívá starý lis na víno (lagar), který pochází z historické usedlosti Hacienda de San Juan Degollado, což vám připomene, jak klíčové bylo vinařství pro tento region. A pro milovníky poezie je tu ještě jedno překvapení – malý, klidný koutek věnovaný slavnému španělskému básníkovi Rafaelu Albertimu, který Garachico navštívil v roce 1991 a byl jím naprosto okouzlen. Celý park působí jako jakýsi portál, který vás přenese do doby, kdy město žilo námořním obchodem a dobrodružstvím.

Po chvilce rozjímání v parku jsme se přesunuli k další architektonické perle. Pokud chcete opravdu pochopit, jak vypadala bohatá vrstva kanárské společnosti v 17. století, musíte vidět Palacio del Marqués de la Quinta Roja. Nachází se na náměstí Glorieta de San Francisco, kousek od starého františkánského kláštera, radnice a kostela Santa Ana.

Už zvenku vás zaujme nádherná, čistá fasáda s dřevěnými okny, ale to pravé kouzlo se skrývá uvnitř. Když vejdete na centrální nádvoří, okamžitě cítíte příjemný chlad kamene a vůni starého kanárského borovicového dřeva. Jsou tu úžasné vnitřní ochozy, umělecky ručně tesané kamenné schodiště a na střeše vyhlídka (mirador) inspirovaná mudejarským, tedy maurským stylem, s typickými sdruženými okny, takzvanými „ajimeces“.

Tento palác má ale neuvěřitelnou historii, u které se musíte pousmát. Vraťme se do osudného roku 1706. Když se láva z vulkánu Trevejo přiblížila k městu, františkánské jeptišky (Concepcionistas Franciscanas) musely urychleně opustit svůj původní klášter, kterému hrozilo zničení. Markýz de la Quinta Roja jim velkoryse nabídl útočiště ve svém paláci. Sestry se tam nastěhovaly s tím, že jde o dočasné řešení. Jak už to ale s dočasnými řešeními bývá, zdržely se tam celých 40 let, až do roku 1749! S trochou nadsázky se o nich dnes mluví jako o „prvních squatterkách“ v Garachicu. Honosné šlechtické salóny se na čtyři dekády proměnily v tiché prostory pro modlitby a rozjímání, dokud nebyl jejich vlastní klášter znovu postaven.

Dnes je tato úchvatná budova přeměněna na útulný venkovský hotel s devatenácti pokoji – Hotel La Quinta Roja. Proces jeho obnovy, který vyvrcholil otevřením v roce 2001, byl neuvěřitelně precizní. Restaurátorům se podařilo zachránit a zrekonstruovat úctyhodných 80 % původních dřevěných prvků, včetně střech a teras. Není to jen hotel, je to instituce, která část svých zisků každoročně reinvestuje do údržby a konzervace, aby duše tohoto místa zůstala zachována pro další generace. Když stojíte na tom kamenném schodišti z počátku 17. století, jako byste slyšeli šustění rouch těch jeptišek.

Při chůzi od paláce směrem k pobřeží narazíte na stavbu, která působí, jako by tam vyrostla rovnou ze skály. Castillo Fortaleza San Miguel na adrese Avenida Tomé Cano 7. Král Filip II. schválil její výstavbu už v roce 1575, a to z jednoho prostého důvodu – přístav byl tak bohatý, že fungoval jako magnet na piráty a korzáry. Tahle hranatá, vojensky strohá pevnost z hrubého kamene sloužila jako ochranný štít města.

Nejfascinující na ní ale není boj s piráty. Její největší zkouška přišla s tou nešťastnou erupcí. Zatímco starý přístav ležící nedaleko byl pohlcen žhavou lávou, pevnost San Miguel jako zázrakem odolala a lávový proud se jí vyhnul nebo ji jen částečně obtekl. Dnes tvoří symbolickou hranici mezi historickými uličkami a divokým oceánem a od roku 1999 je zaslouženě zapsána jako Kulturní památka zvláštního významu (Bien de Interés Cultural).

Hned vedle hradeb pevnosti San Miguel se nachází to, kvůli čemu sem jezdí davy návštěvníků s osuškami v ruce – přírodní bazény El Caletón. Když láva v roce 1706 konečně dosáhla oceánu, došlo k brutálnímu střetu dvou živlů. Žhavá hornina o teplotě přes tisíc stupňů se začala vařit v chladné slané vodě Atlantiku, explodovala a následně prudce chladla. Výsledkem jsou naprosto bizarní, ostré vulkanické formace, jazyky černé lávy natahující se do vln a mezi nimi prohlubně různých tvarů a hloubek. O pár metrů dál se s děsivou silou tříští obrovské oceánské vlny o skály a tříšť stříká vysoko do vzduchu, ale vy stojíte u klidné, křišťálově čisté hladiny malého bazénku. Mají tu i svá jména – například Las Viejas, Los Niños (který je, jak název napovídá, ideální a bezpečný pro ty nejmenší) nebo Los Chorros. Je to geniální symbióza divoké přírody a lidské úpravy, vybavená žebříky a plochami na opalování, a to hned vedle pobřežní promenády plné restaurací.

Místní si tento poklad pečlivě chrání. Ekologická pravidla jsou tu striktní, a právem. Návštěvníci jsou důrazně upozorňováni, aby zde nenechávali žádné odpadky, a to ani nedopalky cigaret. Je přísně zakázáno vhazovat cokoliv do vody, trhat rostliny z okolí, nebo si odnášet kameny jako suvenýry. Kvůli zdivočelým kočkám a hlodavcům se nesmí odhazovat zbytky jídla a zvířata se nesmí krmit ani rušit. Dokonce i používání mýdla v pobřežních sprchách je zakázáno, aby se do ekosystému nedostala chemie. Dává to smysl, příroda tu vytvořila něco, co musíme respektovat.

Jak už jsem psal na začátku o tomto místě najdeme jej u silnice Avenida Tomé Cano. Lemuje pobřeží a nabízí přesně ten pohled, při kterém zapomenete sledovat čas, protože vaše oči hltají ten drsný kontrast. Naší vizuální kořistí byl Roque de Garachico, masivní skalní útes, který ční z oceánu kousek od břehu. Dříve byl pravděpodobně spojen s pevninou, ale neúprosná mořská eroze jej odřízla a udělala z něj osamělého strážce zálivu.

Pro laika je to jen kus skály, ale pro pokročilé potápěče je to svatý grál. Stěny útesu klesají pod vodou do hloubky až 42 metrů. Právě na severovýchodní stěně, v hlubinách, rostou naprosto raritní oranžové korály. Většinou se korály kvůli své křehkosti a váze vyskytují jen na dně, aby se nezlomily, ale tady vytvořily kolonie přímo na kolmých stěnách. Ten podmořský život tam dole musí být jako z dokumentu od National Geographic – langusty, murény, ryby jako bogy, pestrobarevní pejeverdes (kněžíci) a tradiční kanárské viejas (ploskozubci) proplouvají mezi sasankami. Je to chráněná podívaná, přístupná pouze z lodě a vyhrazena těm nejzkušenějším. Já se spokojil s tím, že jsem tenhle majestátní kus skály zachytil aspoň na paměťovou kartu.

Mám-li být upřímný, nečekal jsem od toho výletu tolik. Občas, když sedíte v tom zájezdovém autobusu obklopeni hovorem cizích lidí, máte pocit, že se stanete jen součástí povrchní turistické masy. Ale jakmile v Garachicu vystoupíte a necháte ho na sebe působit, ten pocit zmizí. Město má tak silný charakter, že vás to prostě chytne. Nejen samotné okolí ale také příjemné posezení v místních kavárnách nebo restaurací. Sledoval jsem ty masivní černé lávové balvany, do kterých narážely divoké vlny a vytvářely spršky bílé pěny. V tu chvíli člověk pocítí obrovský respekt k přírodě. Sopka Trevejo jim v roce 1706 vzala to nejcennější – přístav a bohatství – ale místo aby ti lidé odešli, poprali se s tím a na té černé zkázotvorné lávě postavili svůj život znovu.

To město netrpí onou „turistickou umělostí“. Je syrové, drsné, ale zároveň nesmírně elegantní a pohostinné. Lidé z kaváren se na vás usmějí, uličky voní starým dřevem a mořem, a když stojíte u zbytků staré brány Puerta de Tierra, máte pocit, že slyšíte kroky dávných kupců. Není to klišé, když řeknu, že Garachico má duši. Je to učebnicový příklad toho, jak lze tragédii přetvořit v triumf. Neodjížděl jsem jen s plnou paměťovou kartou fotek skály Roque de Garachico, ale hlavně s hlubokým pocitem, že tohle místo mělo smysl vidět a pochopit.

Zní to skvěle a už si balíte batoh? Dobře děláte. Ale abyste z výletu vyždímali maximum, mám pro vás pár ryze praktických rad, jak se sem dostat a na co si dát pozor, aniž byste se zbytečně stresovali.

Autem se sem dostanete poměrně snadno, hlavní severní silnice totiž protíná přímo městečko. Ze Santa Cruz de Tenerife je to zhruba 61 kilometrů, což vám zabere přibližně 46 minut čisté jízdy po malebném pobřeží. Problém ale může být s parkováním přímo v úzkých uličkách historického centra, zvlášť o víkendech nebo v hlavní sezóně. Je lepší využít parkovací plochy poblíž pobřežní promenády a starého přístavu a zbytek dojít pěšky. Naše parkoviště, kde zastavil autobus a kde také je velký nápis města je parkoviště zdarma a pro lepší lokaci ho najdete poblíž Campo de Fútbol.

Pokud nemáte půjčené auto a nechcete platit za taxi (které by vás z jihu z Adeje vyšlo na poměrně citelných 70 až 85 EUR ), veřejná doprava je skvělá a levná volba. Místní autobusům familiárně říkají „guaguas“. Společnost TITSA provozuje velmi spolehlivou síť. Vyplatí se koupit si kartičku „Tenmas“ za cca 2 eura, na kterou si nahrajete kredit.

Plánujte svůj čas v Garachicu s ohledem na oceán! Pokud je vaším hlavním cílem vykoupání v přírodních bazénech El Caletón, nezapomeňte si dopředu zkontrolovat na internetu časy přílivu a odlivu, a hlavně sílu vlnobití. Atlantik na severu ostrova umí být velmi nekompromisní, a když jsou vlny příliš velké a divoké, místní záchranáři a autority přístup do bazénů z bezpečnostních důvodů (a zcela logicky) uzavřou. Není nic horšího než dorazit s plavkami a zjistit, že se přes bazénky valí dvoumetrová pěna. V takovém případě vám ale naštěstí vždycky zbude možnost najít volný stůl na Plaza de la Libertad, objednat si to magické vrstvené Barraquito a jen tak se kochat touhle znovuzrozenou perlou Tenerife, která rozhodně ví, jak člověku ukrást kus srdce.

Pokud se vám moje tvorba líbí, budu moc rád za vaši podporu – ať už formou finančního příspěvku, nebo tím, že mě budete sledovat, aby vám neunikl žádný nový článek o cestování, osobním rozvoji ani historii. Každá podpora mi pomáhá pokračovat v tvorbě a sdílet s vámi další články, postřehy a zkušenosti. Za to vám všem upřímně děkuji.