Emil Kolben: Z jiskry, která rozsvítila impérium, až do tmy terezína

Emil Kolben patřil k nejvýznamnějším českým průmyslníkům a elektrotechnikům. Spolupracoval s Edisonem i Teslou, podílel se na rozvoji střídavého proudu a vybudoval podnik, z něhož vzniklo ČKD. Článek sleduje jeho cestu od chudých začátků přes světový technický úspěch až po nacistickou perzekuci, ztrátu majetku a smrt v Terezíně v roce 1943. Je to příběh technického talentu, podnikatelského vzestupu i tragického pádu člověka, kterého zničily totalitní režimy.

Abychom pochopili tvrdost a houževnatost Emila Kolbena, musíme se vrátit na samý začátek, hluboko do devatenáctého století. Narodil se 1. listopadu 1862 v malé středočeské obci Strančice. Přišel na svět do chudé, německy mluvící židovské rodiny drobného obchodníka Joachima Kolbena a jeho ženy Františky. Joachim se živil jako obchodník s malým hospodářstvím a rodina obývala skromný dům.

Dětství v takových podmínkách nenabízelo žádný prostor pro rozmazlování. Z devíti dětí to byl právě Emil, nejstarší ze sourozenců, kdo musel od útlého věku prokazovat mimořádnou samostatnost. Život se s ním nemazlil; již od svých patnácti let byl odkázán výhradně sám na sebe a na to, co si dokázal vlastníma rukama a hlavou vydobýt. Navzdory těmto tvrdým začátkům se mu podařilo nejen vystudovat, ale doslova zazářit na německé technice v Praze, kterou v roce 1887 absolvoval s vyznamenáním. Kolben nebyl jen pilný student; byl to vizionář s neukojitelným hladem po vědění. Chápal, že teoretické poučky z učebnic v rychle se měnícím světě plném elektřiny nestačí. Zásadní zlom v jeho životě, onen pomyslný odrazový můstek k nesmrtelnosti, představovalo získání prestižního Gerstnerova cestovního stipendia.

Český zemský výbor mu po roční praxi udělil stipendium na dobu dvou let ve výši 1200 zlatých. Dnes nám tato částka možná nic neřekne, ale tehdy to bylo malé jmění, které mu otevřelo dveře do světa. Kolben nezaváhal ani na vteřinu. Díky těmto penězům navštívil pulzující průmyslová centra v Německu, Curychu, Paříži a Londýně. Nasával informace jako houba. Ale to mu nestačilo. V dubnu roku 1888, krátce po sňatku se svou novomanželkou Malvínou (rozenou Popperovou, s níž ho pojilo hluboké pouto), se vydal na zaoceánskou plavbu do Spojených států amerických. Amerika tehdy voněla nespoutanou příležitostí, voněla uhlím a ocelí, ale byla to tvrdá země, která neodpouštěla slabost. Kolben v ní měl obstát s neuvěřitelnou grácií.

Po příjezdu do New Yorku podnikal Kolben další studijní cesty napříč Spojenými státy. Velmi brzy se mu podařilo to, o čem snily tisíce inženýrů po celém světě. Získal zaměstnání v konstrukční kanceláři Edison Machine Works ve městě Schenectady. Jeho technický talent byl natolik oslnivý a jeho pracovní morálka tak neúprosná, že se během pouhého roku vypracoval na pozici šéfinženýra technického oddělení a vedoucího laboratoří Edison General Electric Company.

V této roli úzce spolupracoval s tehdejším nedotknutelným bohem amerických vynálezců, Thomasem Alvou Edisonem, v jeho proslulých laboratořích v Orange v New Jersey. Lze si jen stěží představit tu dynamiku vztahu mezi mladým, geniálním imigrantem z Čech a nejmocnějším vynálezcem Ameriky. Edison byl muž obrovského charismatu. Kolben na něj později s dojetím vzpomínal jako na nesmírně laskavého člověka. Ačkoliv se Edison často bránil navazování nových známostí s cizími lidmi, uvnitř to byl muž s velkým smyslem pro humor – vynálezce prý miloval originální žerty a dokázal se dobrému nápadu smát i čtvrt hodiny v kuse.

Nicméně, i ti největší géniové jsou jen lidé se svými slabostmi a slepými skvrnami. Edisonova slabost spočívala v jeho obrovské tvrdohlavosti. Měl zvláštní, takřka romantickou zálibu v mnohopólových strojích a obrovských nízko otáčkových dynamech, která se dala přímo spojit s těžkými parními stroji. Edison absolutně a dogmaticky věřil stejnosměrnému proudu. Všechno ostatní považoval za nebezpečný omyl. A právě na tomto historickém zlomu se projevila Kolbenova nezávislost a obrovská intelektuální odvaha. V roce 1889 navštívil laboratoř jiného přistěhovalce, vynálezce a podnikatele Nikoly Tesly. Tesla, který ironií osudu v minulosti rovněž studoval na pražské technice a nějaký čas dokonce pro Edisona pracoval, byl přesným opakem Edisona – excentrický vizionář posedlý střídavým proudem.

Tesla přizval Kolbena do své laboratoře Tesla Electric Company v New Yorku k průlomovým zkouškám elektromotorů na třífázový střídavý proud. Zde, uprostřed sršících jisker a bzučících cívek, byl v praxi vůbec poprvé uplatněn princip točivého elektromagnetického pole. Pro Kolbena to byl moment naprostého prozření. Okamžitě, s chladnou inženýrskou logikou, pochopil to, co Edison tak tvrdošíjně odmítal vidět: budoucnost zkrátka nepatří stejnosměrnému, ale střídavému proudu.

Postavit se odborně svému chlebodárci, světově uznávanému mentorovi a vlivnému podnikateli, vyžadovalo od mladého Kolbena obrovskou sílu osobnosti. Mohlo ho to stát kariéru. Přesto začal využití střídavého proudu neúnavně propagovat a rozvíjet. Nebylo to snadné, protože téměř celý tehdejší odborný a finanční svět, ovlivněný Edisonovým obrovským PR aparátem, stál za stejnosměrným proudem. Pozdější vývoj však dal Kolbenovi a Teslovi jednoznačně za pravdu a střídavý proud se stal základem elektrifikace celé planety.

Technologický pokrok se často rodí z těch nejobyčejnějších lidských emocí. Můžeme donekonečna mluvit o patentech, ale nesmíme zapomínat na to, co se dělo za zavřenými dveřmi. Jak naznačují dobové prameny, Kolbenova manželka Malvína v Americe zkrátka nikdy nezdomácněla. Život v industriálním New Yorku konce 19. století byl pro mladou ženu ze střední Evropy vyčerpávající. Hluboký stesk po domově, po známé kultuře a rodině, sehrál klíčovou roli. Kdyby Malvína americký způsob života milovala a Kolbenovi by v USA zůstali, je vysoce pravděpodobné, že by značka ČKD nikdy nevznikla a československý průmysl by vypadal diametrálně jinak. Byla to právě zranitelnost a lidská touha po domově, co přepsalo dějiny našeho průmyslu.

Rodina se počátkem roku 1892 rozhodla opustit slibně rozjetou americkou kariéru a vrátila se do Evropy. Kolben přijal lukrativní a odborně nesmírně náročné místo šéfinženýra ve švýcarské továrně Oerlikon nedaleko Curychu. Nebyl to krok zpět, naopak. Během tří let ve Švýcarsku rozpracoval základy pro vývoj synchronních i asynchronních třífázových motorů a po boku svých tamních kolegů vyřešil jeden z největších inženýrských problémů té doby – přenos elektrické energie na velké vzdálenosti s minimálními ztrátami. Zde také sepsal svá základní odborná pojednání o asynchronních motorech, která si získala skutečný světový ohlas a respekt napříč univerzitami. V osobním životě rodina rovněž prožívala štěstí – v roce 1895 se jim ve Švýcarsku narodil nejstarší syn Hanuš. Volání domova však bylo příliš silné. V roce 1896 rodina definitivně přesídlila zpět do Prahy.

Píše se rok 1896. Praha, přesněji její tehdejší předměstí Vysočany. Právě sem se Emil Kolben rozhodl zasadit semínko svého snu. Založil zde firmu s jednoduchým názvem „Kolben a spol.“.

Prvním strojem, který z jeho skromných dílen vzešel, byl masivní 60 kW alternátor. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Kolbenovy stroje, opřené o americké know-how a švýcarskou preciznost, se ukázaly jako technologický vrchol. Podnik rostl takovým tempem, že o pouhé dva roky později, v roce 1898, získal masivní finanční investici od mocné Živnostenské banky a transformoval se na akciovou společnost. V roce 1899 byla společnost přejmenována na „Elektrotechnická a. s.“. Vysočany se tak Kolbenovou zásluhou začaly strmě měnit z periferní vsi v tepající industriální srdce celého Rakouska-Uherska. Dokonce i sám císař František Josef I. si všiml tohoto boomu a v roce 1902 povýšil Vysočany na město, čímž jim udělil právo používat vlastní znak.

Fúze z let 1921 a 1927 vytvořily jeden z největších strojírenských komplexů v celé Evropě – proslulé ČKD (Českomoravská-Kolben-Daněk). Emil Kolben stanul v čele jako generální ředitel a hlavní akcionář. Ačkoliv se Emil Kolben s Čeňkem Daňkem osobně nikdy nepotkal (Daněk zemřel dříve, než Kolben do průmyslu naplno vstoupil), jejich jména vytvořila nesmrtelnou značku. ČKD pod Kolbenovým vedením produkovalo naprosto vše. Vyrábělo elektrotechnická zařízení, malé motory, obří generátory, vybavení elektráren, ale také parní stroje, lokomotivy a později i zbrojní vojenskou techniku. Mezi lidmi v tehdejším Československu se velmi rychle a s oprávněnou hrdostí vžil firemní reklamní slogan: „Vyrábíme vše, od špendlíku po lokomotivu“.

Obrovským osobním i diplomatickým triumfem byl pro Kolbena rok 1911. V tomto roce pozval do Prahy svého bývalého zaměstnavatele, Thomase Alvu Edisona. Setkání těchto dvou mužů (někdejšího asistenta, z něhož se mezitím stal sebevědomý průmyslový magnát, a starého, geniálního učitele) ukazuje fascinující oblouk Kolbenovy životní cesty. Edison navštívil pražské památky, obdivoval moderní průmyslové provozy a setkal se i s novináři, kterým optimisticky předpovídal radikální technický pokrok. Zastavil se dokonce v nově otevřené Kavárně Edison (Café Edison) na rohu Václavského náměstí, kde mu majitel pan Turnovský vysvětlil, že kavárnu pojmenoval po něm, aby předešel národnostním třenicím mezi Čechy a Němci, což Edisona nesmírně potěšilo.

Kolben však nebyl jen strohým inženýrem, který by nocoval v továrních halách mezi rýsovacími prkny. Jak rostlo jeho bohatství a vliv, uvědomoval si potřebu vytvořit reprezentativní rodinné sídlo. Dům, který by poskytl bezpečí jeho početné rodině, a zároveň odpovídal společenskému statutu jednoho z nejvýznamnějších mužů v zemi. Zpočátku sice bydlel ve vysočanské vile Fleissnerka, ale v roce 1916 si nechal postavit zbrusu novou, honosnou vilu na Královských Vinohradech.

Vila, nacházející se na prestižní adrese Hradešínská 976/1, byla navržena architektem Josefem Svobodou (a adaptována do geometrické secese stavitelem Josefem Domkem). Této nepřehlédnutelné, majestátní třípatrové budově se brzy začalo přezdívat „Červená vila“. Její fasádu totiž tvořil architektonicky zajímavý kontrast žlutohnědé omítky a výrazného, neomítaného režného červeného zdiva, doplněný francouzskou jehlancovou střechou a otevřenou verandou. O rodinné pohodě i společenském ruchu svědčí vzpomínky Kolbenova vnuka Jindřicha: „Stávalo se, že pošta doručila dopisy pouze s adresou: Rodina Kolbenova, Červená vila, Praha – Královské Vinohrady.“.

Dům pulzoval životem. Emil a Malvína zde žili po boku svých dětí – syna Hanuše a dcer Margarethe a Lili. Zatímco v poschodích vily hledala rodina soukromí a úžasný výhled na celou Prahu, přízemí sloužilo jako výkladní skříň úspěchu. V reprezentativních prostorách rozlehlé jídelny a salonů hostil Kolben klíčové obchodní partnery z celého světa i domácí elitu.

Byl to vrchol jeho osobního i profesního života. Emil Kolben, nositel prestižního vyznamenání Řád železné koruny, mecenáš a tiskem obdivovaný „kapitán československého průmyslu“, si zde stvořil dokonalý, zdánlivě nedotknutelný svět. Vytvořil pracovní místa pro tisíce rodin a pozvedl ekonomiku mladého státu. Ovšem zdi, byť postavené z těch nejkvalitnějších cihel, nedokážou zastavit zfanatizovanou ideologii, která se nezadržitelně blížila k hranicím.

Zde se musíme zastavit a položit si otázku, která mrazí: Proč člověk s tak obrovskými zahraničními kontakty, obrovskými finančními prostředky a hlubokou analytickou prozíravostí neopustil Československo, když se nad Evropou začaly stahovat černé mraky nacismu? Byla v tom zarytá hrdost stárnoucího patriota, který obětoval život budování průmyslových pilířů státu, jemuž bytostně věřil? Byla to úcta ke stáří a podvědomý pocit nedotknutelnosti vykoupený celoživotními zásluhami? Nebo to byla jen obyčejná, lidská paralýza tváří v tvář zlu, které se vymykalo jakémukoliv logickému chápání? Ať už byly Kolbenovy důvody jakékoliv, po okupaci českých zemí a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 neúprosně sklapla past. Vycestovat a emigrovat striktně odmítal. Brzy na to mělo přijít kruté zúčtování.

Zavedení rasových zákonů a brutálních protižidovských nařízení změnilo průmyslového génia přes noc na lovenou zvěř bez jakýchkoliv práv. Člověk, který dal zemi stroje a elektřinu, byl najednou nepohodlný. Ještě v průběhu roku 1939 byl Kolben donucen opustit naprosto všechny své funkce v ČKD. Okupační správa zavedla ve vedení podniků brutální proces arizace. Legalizovanou krádež majetku organizovanou samotným nacistickým státem. Na základě nařízení říšského protektora o židovském majetku byla na firmu uvalena nucená správa a „zlaté vejce“ české ekonomiky padlo do rukou Němců. Koncern ČKD byl začleněn do těžkého průmyslu Říše a přejmenován na Böhmisch-Mährische Maschinenfabriken AG (BMM), aby produkoval zbraně pro wehrmacht. Emil Kolben byl donucen prodat i své další rodinné firmy – pražskou Káblovku v Hostivaři i Elektroizolační společnost v Hloubětíně.

Pro muže zvyklého řídit nadnárodní impérium musel být psychický teror doléhající na rodinu naprosto devastující. Ale ztráta majetku a firem byla tím nejmenším zlem. Starý muž musel bezmocně sledovat, jak se jeho široká rodina pod tíhou perzekuce doslova rozpadá v prach. Ponižování neznalo hranic. Na konci roku 1941 mu jeho rodná obec Strančice hanebně zrušila čestné občanství. Tíhu beznaděje a rasové perzekuce nevydrželi jeho nejbližší. Jeho bratr Alfred, se kterým dříve úzce spolupracoval, a sestra Kamila se rozhodli svůj život raději ukončit společnou sebevraždou. V roce 1942 zasáhla gestapácká mašinérie i mladší generaci, když byl zatčen a deportován Kolbenův zeť Vilém Lieder-Kolben i vnuci Harry a Hanuš Werner. Hanuš Werner, teprve dospívající muž, následně zahynul na skvrnitý tyfus ve strašlivých podmínkách koncentračního tábora Kaufering.

Dostáváme se k samotnému tragickému finále tohoto příběhu. Píše se 6. červen 1943 a před majestátní vilou v Hradešínské ulici na Vinohradech zastavuje auto. Nevystupují z něj však řvoucí muži v uniformách gestapa s namířenými zbraněmi, jak bylo při raziích běžné. Vystupují příslušníci SS přestrojení do civilních obleků ošetřovatelů a zdravotníků. Protektorátní úřady a nacističtí pohlaváři si totiž velmi dobře uvědomovali Kolbenovu popularitu u pražského lidu. Chtěli proto zatčení více než osmdesátiletého, zjevně chátrajícího starce provést maximálně tiše a nenápadně, aby nevyvolali pobouření veřejnosti nebo zbytečný rozruch. I v absolutním zlu existuje zvrácená snaha o PR.

Těžce nemocného Emila Kolbena vynesli z jeho milovaného domova na zdravotnických nosítkách. Je to obraz, který se hluboko vryje do paměti. Jak ale později vzpomínal jeho vnuk Jindřich, starý pán i přes svou naprostou fyzickou sešlost neztratil v tento moment nic ze své ohromné vnitřní síly a vzdoru. Vojákům, kteří ho odnášeli do neznáma, nahlas a zplna hrdla nadával. Byla to poslední jiskra vzdoru muže, který kdysi porazil samotného Edisona. Z tohoto osudného dne se zachoval ještě jeden drobný detail. Detail tak hluboce symbolický a tragický, že by jej nevymyslel ani ten nejlepší filmový scenárista. Emil Kolben si na svou cestu do temnoty vzal malý kufřík, v němž měl úzkostlivě uloženo 180 listinných akcií svého domovského podniku ČKD.

Dne 9. června 1943 byl Emil Kolben s osobním číslem 155 naložen do hromadného transportu s označením „Dc“ a odvezen z Prahy do židovského ghetta v Terezíně. Naštěstí nebyl v tomto vlaku beznaděje sám; stejný transport sdílel i jeho syn Hanuš, dcera Lilly a vnuk Jindřich. Cesta to však byla trýznivá. Terezínské ghetto v polovině roku 1943 praskalo ve švech. Kasárna byla přelidněná, hygienické podmínky katastrofální a neúprosně zde řádily infekční nemoci, především obávaný tyfus a úplavice. Inženýr dr. h. c. Emil Kolben, přítel velikánů Edisona a Tesly, průmyslový vizionář světového formátu a muž, který na počátku století definoval průmysl nově vzniklého Československa, vydechl naposledy po necelém měsíci krutého živoření. Zemřel 3. července 1943 na palandě v pochmurných Podmokelských kasárnách v Terezíně, ve věku 80 let.

Jeho smrtí tragédie zdaleka neskončila. Holocaust drasticky a systematicky zdecimoval téměř celý jeho rod. Jak stroze konstatují historické prameny Židovského muzea, celkem v důsledku rasového pronásledování zahynulo 26 členů rodiny Kolbenů. Terezínem a následnými pochody smrti do vyhlazovacích táborů prošly celé generace této rodiny. Přežil jen Kolbenův vnuk Jindřich (narozený v roce 1926). Ten byl půl roku po příjezdu do Terezína deportován do rodinného tábora v Osvětimi-Březince a následně prožil peklo v pracovním táboře Blechhammer ve Slezsku. Po válce se jako jeden z mála z rodiny vrátil do vlasti, žil v Praze a dál nesl jméno, které tolik znamenalo.

Jedna věc je připravit člověka brutálně o život, okrást ho a zavraždit jeho rodinu. Úplně jiná věc je ale pokusit se vymazat jeho odkaz ze samotné národní paměti. Po skončení druhé světové války a porážce nacistické bestie by se dalo logicky očekávat, že se jméno zakladatele ČKD s obrovským pietním respektem vrátí na piedestal, kam po právu vždy patřilo. Že školy budou vyučovat o jeho odvaze a průmyslovém géniu. Bohužel, československé dějiny nabraly zcela jiný, neméně cynický kurz. Záhy přišel únor 1948 a definitivní nástup komunistického režimu. Závody ČKD byly státem znovu znárodněny a staly se jedním z těžkotonážních pilířů poválečného průmyslu celého komunistického bloku. Dělníci dál hrdě montovali lokomotivy a stroje v halách, které kdysi Kolben navrhl a financoval.

Ovšem o jejich zakladateli, inženýru Emilu Kolbenovi, se muselo mlčet. Doslova. Komunistická propaganda ho okamžitě a bezostyšně onálepkovala jako „kapitalistického vykořisťovatele“, o kterém se v oficiálním narativu dělnické třídy nesmělo pozitivně referovat. Člověk, který byl zavražděn nacistickými fašisty kvůli svému židovskému původu, byl o pouhých pár let později vymazán z učebnic dějepisu českými komunisty pro svůj podnikatelský úspěch. Toto je možná ta vůbec nejtemnější, nejobludnější tvář jakékoliv totality.

Trvalo dlouhá desetiletí, než se ledy prolomily. Až teprve po sametové revoluci v roce 1989 se společnost začala pomalu vracet ke svým skutečným historickým hrdinům a napravovat staré křivdy. Kolbenovi se konečně dostalo, byť silně opožděné, satisfakce. Obec Strančice mu slavnostně in memoriam vrátila zrušené čestné občanství. V Praze 9 dnes jméno tohoto mimořádného muže hrdě nese stanice pražského metra (Kolbenova) i celá přilehlá, kdysi tepající tepna vysočanského průmyslu – ulice Kolbenova. V prostorách bývalých starých brownfieldů, přímo v místech, kde se kdysi k nebi tyčily komíny jeho impéria, nyní pod taktovkou developera Skanska vyrůstá nová, moderní rezidenční „Čtvrť Emila Kolbena“, jež jeho odkaz esteticky připomíná industriálními uměleckými prvky v architektuře.

Dojemným pomyslným uzavřením celého historického kruhu byl podzim roku 2014. Přímo v srdci pražských Vysočan byl za přítomnosti tehdy sedmaosmdesátileté Andrée Kolbenové (snachy, provdané za přeživšího vnuka Jindřicha) odhalen moderní pomník. Památník je tvořen sérií skleněných desek nesoucích tvář starého průmyslníka, který pro zemi tolik vykonal. Sklo na pomníku je symbolické. Je stejně křehké jako svoboda samotná. Dnes se navíc uvažuje o další záchraně rodinné paměti. Červená vila v Hradešínské ulici přešla v roce 2014 do vlastnictví městské části Praha 10, která se snaží prostory občas zpřístupnit veřejnosti a v dlouhodobém plánu zvažuje přeměnu vily na komunitní či kulturně-edukační centrum.

Silný a smutný příběh Emila Kolbena však nesmí ustrnout jen u mrtvých pamětních desek a názvů ulic v navigaci. Je naléhavou, varovnou připomínkou toho, že technický, technologický a civilizační pokrok neexistuje někde ve vakuu nezávisle na společnosti. Generátory střídavého proudu, obří rypadla, těžké ocelové lokomotivy a vysokonapěťové stožáry… to všechno dokáže geniální lidská mysl teoreticky vymyslet a dělnické ruce smontovat a zkonstruovat. Ale ve chvíli, kdy společnost na okamžik ztratí svou základní lidskost a propadne barbarství laciné rasové či třídní nenávisti, jsou i ty největší vynálezy na světě nakonec zcela bezmocné. A na to se v záři rozsvícených žárovek, které nám Kolben pomohl rozžehnout, nesmí nikdy zapomenout.