Hlad po doteku: Tři úhly pohledu na stejnou bolest

Nedávno jsem vydal článek na téma „hlad po doteku“. Sdílel jsem ho na sociálních sítích a pár lidí mi vzápětí psalo zprávy typu: „Ty píšeš o mně?“ Možná měl v lidech zanechat hlubokou stopu a poukázat na problém, který se mezi námi tiše šíří. Proč tento text vlastně vznikl? Z pozice kouče se s tímto jevem potkávám velmi často. A vlastně se není čemu divit. Dnešní moderní doba nás natolik odpoutává od skutečného bytí a přirozených tužeb, že jsme často fixovaní jen na to, co se odehrává na sociálních sítích. A nemusí jít jen o sítě; stejným problémem mohou trpět i lidé závislí na počítačových hrách a televizi, nebo dokonce vášniví knihomolové. Může to potkat každého z nás, stačí se jen trochu izolovat od okolí.

Možná si říkáte: „Ale já jsem přece mezi lidmi, chodím do práce…“ Položte si ale otázku: Jak často jste s lidmi v kontaktu prostřednictvím fyzického doteku? Jak často se někoho dotknete – třeba ho jen letmo pohladíte po ruce? Kdy jste někoho naposledy upřímně objali nebo mu usnuli na rameni? Naše tělo má mnoho tužeb. Budu vám vyprávět příběh člověka – říkejme mu třeba Tomáš –, který tímto problémem začal trpět. Z pochopitelných důvodů jsem jeho skutečné jméno změnil. Tomáš je vzorný člověk, tak trochu perfekcionista a silný empatik s vysokou citlivostí. Fyzický dotek je pro něj nesmírně důležitý.

Vyrůstal však v rodině, kde se na doteky příliš nezvyklo. Rodiče ho sice měli rádi a jako malý se před spaním vždy se všemi rozloučil a dostal láskyplné objetí, v dospělosti už to ale bylo jiné. Zbylo jen suché „dobrou noc“. I když se rodina čas od času setkala, na objímání moc nedocházelo. Vytvořil se tak mezi nimi trochu chladnější vztah. Vše se změnilo, až když potkal svou budoucí manželku, která ho přivedla do své rodiny. Tam se všichni navštěvovali a srdečně objímali. I v jejich partnerském vztahu byly doteky, hluboké pohledy a mazlení na denním pořádku.

Pak ale v jeho životě nastaly kruté zvraty. Nejdříve přišel rozvod a ztráta všech těch, na které byl zvyklý. Později udeřil covid a s ním spousta dalších nesnází. Po rozvodu se vrátil k rodičům, kde však nepanovala zrovna velká pohoda, a tak se postupně začal čím dál víc uzavírat do sebe. Další vztahy mu nevycházely a on začal po doteku doslova hladovět. Nakonec zůstal úplně sám. Momentální stav tohoto člověka připomíná tanec na velmi tenkém ledě.

A jaký je váš příběh? Podělte se o něj…

Máte jít k terapeutovi, k psychologovi, nebo si najmout kouče? Ačkoliv mají tyto profese stejný konečný cíl (zlepšit kvalitu vašeho života), jejich cesty, úhly pohledu a metody se diametrálně liší. Odborníci se shodují v jednom. Neexistuje jedna „univerzální pilulka“. To, pro koho se rozhodnete, by mělo záviset na tom, nakolik je váš život narušen, zda potřebujete hojit stará traumata, nebo naopak hledáte strukturovaný plán pro změnu vaší budoucnosti.

Psychoterapie je léčebný proces určený lidem, u nichž nedostatek kontaktu a osamělost vedou k hlubokým emocionálním zraněním, opakovaným vztahovým selháním nebo k potížím zvládat každodenní stres. Terapeut se přitom často dívá do minulosti, aby lépe porozuměl tomu, co člověk prožívá dnes. U tématu „hladu po doteku“ může zkoumat styl citové vazby utvářený v dětství, tedy zda člověk zažíval přijetí, blízkost a bezpečný dotek, nebo naopak spojoval dotek se strachem, agresí či zneužitím. Proces bývá spíše dlouhodobý a nedirektivní: cílem je porozumět vlastním emocím, nevědomým vzorcům a postupně si v bezpečném, nehodnotícím vztahu dovolit větší zranitelnost i důvěru. V některých případech může psychoterapie využívat také tělesně orientované přístupy, které pomáhají uvolňovat trauma uložené v těle.

Klinický psycholog je vysoce kvalifikovaný odborník, který se vedle terapie zaměřuje i na přesnou diagnostiku duševních poruch. Sleduje především aktuální stav člověka a zkoumá, zda dlouhodobý nedostatek sociálního a fyzického kontaktu nevede k závažnějším obtížím, jako jsou deprese, úzkostná porucha nebo sociální fobie. Často pracuje s přístupy založenými na důkazech, například s kognitivně-behaviorální terapií, a pomáhá klientovi rozpoznávat a měnit škodlivé myšlenkové vzorce. Pokud si například člověk nese přesvědčení, že je nechtěný nebo bezcenný, psycholog s ním neřeší jen původ tohoto pocitu, ale aktivně pracuje na jeho přehodnocení a na změně chování, které udržuje úzkost, paniku nebo nespavost.

Koučink představuje jiný přístup než terapie nebo klinická psychologie. Kouč není zdravotnický pracovník a nezabývá se léčbou duševních poruch; je vhodný spíše pro lidi, kteří netrpí těžkým traumatem ani klinickou depresí, ale cítí se zaseknutí, izolovaní a chtějí svou situaci aktivně změnit. Zatímco terapeut se častěji ptá „proč“, kouč se soustředí na „jak“ – tedy na přítomnost, budoucnost a konkrétní kroky. Klienta nevnímá jako někoho, koho je třeba opravovat, ale jako člověka s potenciálem, který lze rozvinout. Pokud někdo trpí osamělostí a touží po větší blízkosti, kouč mu může pomoci pojmenovat cíl, vytvořit akční plán, posílit komunikační dovednosti a převést změnu do praxe, například skrze nové sociální aktivity, seznamování nebo pravidelné kroky, za které klient přebírá odpovědnost.

Realita je bohužel taková, že si nemůžeme kdykoliv a kdekoliv přikázat, aby se objevil milující partner nebo ochotný přítel, který nás obejme. Miliony lidí na celém světě žijí samy. Znamená to, že jsou odkázány na biologický a emoční kolaps z dotekové deprivace? Naštěstí nikoliv. Výzkumy z posledních let ukazují, že náš nervový systém sice touží po přímém, láskyplném kontaktu s jiným člověkem, ale v případě nouze ho lze velmi efektivně stimulovat a uklidnit pomocí náhradních metod a cílené svépomocné péče. Pokud nemáte koho obejmout, zde jsou techniky, které prokazatelně snižují kortizol a navracejí tělu pocit bezpečí.

Jedním z nejefektivnějších a vědecky nejlépe podložených nástrojů pro potlačení příznaků hladu po doteku, úzkosti a nespavosti je zátěžová deka. Nejde o žádný esoterický výmysl, ale o pomůcku původně vyvinutou v rámci ergoterapie pro jedince s poruchami autistického spektra. Zátěžové deky jsou vyplněny drobnými skleněnými nebo plastovými kuličkami a aby správně fungovaly, doporučuje se, aby jejich hmotnost odpovídala přibližně 10 procentům tělesné hmotnosti uživatele (např. pro dospělého člověka vážícího 70 kg je ideální 7kg deka). Kouzlo této pomůcky spočívá v technice zvané hluboká tlaková stimulace (Deep Touch Pressure – DTP). Když si člověk lehne a je dekou rovnoměrně zatížen, mozek tento tlakový vjem interpretuje jako těsné objetí nebo uklidňující zavinutí, podobně jako když matka pevně zavine plačícího novorozence. Toto „uzemnění“ aktivuje parasympatický nervový systém a přepíná tělo z poplašného módu „bojuj, nebo uteč“ do režimu „odpočívej a trávit“. Důsledkem je zvýšená produkce serotoninu a melatoninu, klíčového pro spánek, a zároveň výrazné utlumení stresového kortizolu. Výsledkem je pomalejší tep, klidnější dýchání a ústup izolované úzkosti. Ačkoliv jde jen o kus textilie plný kuliček, pro vyhladovělý nervový systém může být záchrannou kotvou. Stejným mechanismem fungují i těhotenské nebo dlouhé objímací polštáře, o které se lze během spánku zapřít a simulovat tak fyzickou přítomnost druhého.

Pro miliony lidí žijících bez rodiny a partnera představují domácí mazlíčci, zejména psi a kočky, jedinou bariéru mezi nimi a totální izolací. Je to logické – pohlazení zvířete patří k nejčistším a nejméně komplikovaným formám fyzického kontaktu. Nepotřebuje složitou komunikaci a nehrozí u něj odmítnutí. Neurobiologie vztahu mezi člověkem a zvířetem je fascinující. Klinické studie ukázaly, že hlazení zvířete – na rozdíl od pouhého sezení v jeho přítomnosti – vede k výraznému uvolňování oxytocinu. A co je na tom nejkrásnější, hladina tohoto hormonu důvěry roste jak u člověka, tak u samotného psa. Výzkumy zároveň potvrzují, že lidem, kteří se svými zvířaty aktivně udržují fyzický kontakt, klesá krevní tlak, zpomaluje se tep a snižují se hladiny stresového inzulinu i kortizolu. Pes s hlavou položenou ve vašem klíně nebo vrnící kočka jako teplé „závaží“ na hrudi přímo konejší C-taktilní vlákna a tlumí aktivitu amygdaly. Pokud člověk nemá možnost adoptovat vlastní zvíře, odborníci doporučují například pravidelné venčení psů v útulcích nebo návštěvy kočičích kaváren – i to může být účinná forma sociálního ukotvení a zmírnění hladu po kontaktu.

Lidský mozek lze částečně uspokojit i vědomým dotykem vlastního těla, přestože kolem toho často panuje zbytečný odpor. Aby však měl autostimulační dotek skutečný fyziologický efekt, nesmí jít jen o rutinní pohyb. Rychlé drhnutí mýdlem ve sprše nestačí. Jak připomínají somatičtí terapeuti, klíčem je zpomalit a věnovat tělu pečující, klidnou pozornost. Vědomé vtírání tělového mléka, pomalé kartáčování pokožky nebo cílená automasáž šíje, zad či nohou dokážou stimulovat receptory tlaku. Terapeuti doporučují i jednoduché cvičení: pevně si ovinout paže kolem trupu a dopřát si pomalé, vědomé sevření – tedy objetí sebe sama. Ačkoliv to může působit zvláštně, hluboký stisk aktivuje senzory v kůži a vysílá do mozku uklidňující signál. Významnou roli hraje i teplota. Lidský mozek si fyzické teplo silně spojuje s blízkostí a bezpečím. Dlouhá horká sprcha, relaxační vana nebo i objetí nahřátého termoforu dokážou částečně napodobit tělesné teplo druhého člověka a přinést nervovému systému úlevu.

Co když ale tělo zoufale touží po rukou někoho jiného a v okolí zkrátka nikdo blízký není? V dnešní osamělé společnosti zažívají rozmach i profese, které zprostředkovávají fyzický kontakt. Běžné návštěvy fyzioterapeutů, kadeřníků či pedikérů tak pro mnoho lidí začaly plnit i druhotnou roli – představují vzácné, společensky přijatelné chvíle, kdy se jich někdo dotýká s pečujícím úmyslem. Mnozí odborníci proto při silné dotekové deprivaci doporučují klasickou relaxační masáž, čínskou akupresuru nebo kraniosakrální terapii. I když jde o placené služby, mohou zvyšovat vagální aktivitu a zmírňovat depresivní symptomy. Vedle toho se objevuje ještě specifičtější nástroj, který reaguje přímo na podstatu problému – profesionální terapie objetím (Cuddle Therapy). Ačkoliv může v konzervativnějším prostředí vyvolávat nedůvěru nebo pobavení, celosvětově roste jako seriózní a jasně vymezená forma podpory. Klient, často člověk po rozvodu, v hluboké izolaci nebo se sociální úzkostí, si najme certifikovaného terapeuta na předem domluvený čas. Setkání je zcela platonické, nesexuální a probíhá za přísných pravidel, hranic a souhlasu. Během sezení klienti často jen leží, drží se za ruce, nechají se kolébat, povídají si nebo sdílejí ticho a bezpečný fyzický kontakt. Právě absence tlaku na výkon či sexualitu dovoluje mnoha lidem poprvé po dlouhé době vypnout vnitřní ostražitost. Mohou zažít, že jsou v bezpečí, přijímáni a že si smějí říct, kde je jim dotek příjemný a kde už ne. Teplo druhého těla a synchronizované dýchání pak často uvolní tolik zadrženého napětí, že celé setkání končí pláčem, úlevou a hlubokým zklidněním.

Zkoumal jsem na internetu a požádal i umělou inteligenci aby našli informace jak to je s hladem po doteku v číslech, a podotýkám z těch čísel trochu mrazí. Na celosvětové úrovni se tomuto tématu věnovalo hned několik rozsáhlých výzkumů. Čísla ukazují, že moderní životní styl lidi od fyzického kontaktu silně izoluje:

Ačkoliv v České republice momentálně neexistuje jedno unifikované plošné měření, které by vyjádřilo celkový stav jedním celonárodním procentem, místní psychologové, sexuologové a terapeuti tento jev velmi dobře znají a varují před ním.

Tato data přesně potvrzují to, s čím se v praxi pravidelně potkáváte. Moderní doba a přesun pozornosti k elektronickým zařízením skutečně vede k tomu, že základní biologická potřeba fyzického kontaktu zůstává u obrovského množství lidí nenaplněna. Vaši čtenáři v tom tedy rozhodně nejsou sami.

Příběh Tomáše, jehož osud zrcadlí i to, co ukázala obří celosvětová studie od BBC, není zdaleka ojedinělý. Možná v něm vidíte kousek sebe, možná někoho ze svých přátel či blízkých. A proto bych se chtěl obrátit přímo na vás: Jaký je váš příběh? Budu moc rád, když se o své pocity a zkušenosti podělíte dole v komentářích. Právě sdílení a vědomí, že v tom nejsme sami, bývá tím nejdůležitějším prvním krokem.

Tímto úvodem do problematiky ale naše cesta nekončí. V příštím článku toto téma otevřeme ještě mnohem více. Podíváme se do hloubky na to, jak „hlad po doteku“ prožívají vysoce empatičtí a mimořádně citliví lidé, a jaký dopad má tento stav na jedince, kteří se potýkají s depresí či úzkostmi.

A protože mým cílem není jen popisovat potíže, ale především hledat východiska, spojil jsem na přípravě dalšího textu síly s psychoterapeutem. Společně pro vás na konec příštího dílu připravíme i konkrétní, praktické tipy, jak tento náročný stav krok za krokem řešit a jak vrátit léčivou sílu blízkosti zpět do svého života.

Těším se na vaše příběhy a uvidíme se u dalšího článku.