Jan Janský: psychiatr, který v krvi nenašel šílenství, ale naději pro svět

Dějiny světové medicíny i exaktních věd jsou protkány příběhy brilantních objevů, které ve své době zůstaly nepochopeny, aby byly o desetiletí později znovuobjeveny a oslavovány. Jen málokterý příběh však v sobě koncentruje tolik historických paradoxů, oborových bariér a geopolitických limitů jako osud českého neurologa a psychiatra Jana Janského (1873–1921). Muž, jehož jméno je dnes v zemích střední Evropy synonymem pro bezpříspěvkové dárcovství krve, po sobě zanechal vědecký odkaz, který zásadním způsobem zformoval moderní hematologii a pomohl otevřít cestu k bezpečnějším transfuzím, na nichž dnes závisí životy milionů pacientů. Přesto se celosvětového věhlasu a Nobelovy ceny za tento objev dočkal rakouský patolog Karl Landsteiner.

Janského příběh nelze redukovat na zjednodušený a často mylně interpretovaný narativ o „ukradené Nobelově ceně“. Je to komplexní případová studie o tom, jak se na přelomu 19. a 20. století v rámci rakousko-uherské monarchie tvořila věda, jak silně byly medicínské obory vzájemně izolovány a jak jazyková a geografická bariéra dokázala skrýt průlomové poznatky před mezinárodním vědeckým establishmentem.

Jan Janský se narodil 3. dubna 1873 v tehdy samostatném, prudce se rozvíjejícím průmyslovém městě Smíchově (dnes součást Prahy 5). Nepocházel z lékařského či akademického prostředí. Jeho otec, rovněž Jan Janský (narozený v roce 1844), byl úspěšným obchodníkem a mydlářským mistrem, jemuž se podařilo rodinný podnik rozšířit až na úroveň tovární výroby. Matka Marie, rozená Zelenková, pocházela z rodiny s hlubokým vlasteneckým cítěním. Toto zázemí poskytlo mladému Janovi nejen stabilní finanční základ pro pozdější financování vlastních výzkumů, ale ukotvilo jej také v centru vzmáhající se české měšťanské elity.

Rodina Janských patřila k emancipující se české buržoazii a byla úzce napojena na politické dění. Janského sestra Karla se roku 1899 provdala za Aloise Rašína, pozdějšího odbojáře, prvního československého ministra financí a oběť atentátu z roku 1923. Sama Karla Rašínová se aktivně zapojila do odboje jako kurýrka a významná ženská osobnost prvního odboje. Dne 14. června 1899 se Jan Janský oženil s Hedvikou Bečkovou, dcerou smíchovského stavitele a politika Bohdana Bečky, který později po Rašínově smrti převzal ministerstvo financí. Sňatek posílil Janského společenské postavení a díky Hedvičinu zázemí mu umožnil financovat nákladné laboratorní vybavení. Manželé měli syny Stanislava a Jana.

Janský neodpovídal představě usedlého vědce. Byl robustní, společenský a sportovně založený; věnoval se cyklistice, plavání i myslivosti. Díky energii, humoru a neformálnímu vystupování se stal oblíbeným pedagogem, jehož přednášky přitahovaly mnoho posluchačů. Po absolvování smíchovského akademického gymnázia nastoupil Janský na Lékařskou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde patřil k nejlepším studentům. Během vojenské služby studoval dva semestry v Innsbrucku a 14. května 1898 úspěšně promoval.

Ačkoliv Janský promoval s vynikajícími výsledky, po škole narazil na uzavřený akademický a nemocniční systém monarchie. Toužil po chirurgii, případně gynekologii, ale pražské kliniky nabízely málo míst a fungovaly pod silným vlivem protekce. Přestože byl nadaný i finančně zajištěný, neměl v lékařských kruzích dostatečný vliv, aby se k vysněné chirurgii dostal. Po zklamání z chirurgie přijal v listopadu 1899 místo asistenta na psychiatrické klinice v pražské Kateřinské ulici, nejprve jako externista. Kliniku vedl Karel Kuffner, zakladatel moderní české psychiatrie a autor první české psychiatrické učebnice. Od 1. prosince 1900 zde Janský působil jako stálý asistent až do roku 1919.

Psychiatrie tehdy neměla prestiž chirurgie ani interny a bývala vnímána spíše jako okrajový obor zaměřený na izolaci nevyléčitelných pacientů. Zároveň se však v Evropě rychle měnila ve vědeckou disciplínu: Kraepelin systematizoval psychózy, Bleuler prosazoval pojem schizofrenie a Freud publikoval základní práce psychoanalýzy. Janský se s novou rolí nesmířil pasivně. Začal zkoumat organické příčiny duševních poruch, publikoval odborné studie a na klinice zaváděl praktické novinky. Místo pouhého omezování neklidných pacientů prosazoval pracovní terapii: zapojoval je do údržby areálu, čímž ukázal, že smysluplná činnost může mírnit projevy psychóz a vracet pacientům důstojnost. Tento humánní přístup mu získal Kuffnerův respekt.

Objev, který Janského zapsal do dějin, vznikal na pozadí medicínské bezmoci. Transfuze byly do počátku 20. století riskantními pokusy: od experimentů mezi psy v roce 1665 přes podávání beránčí krve lidem roku 1667 až po četné zákazy po smrtelných komplikacích. Zásadní posun přinesl až anglický porodník James Blundell, který roku 1818 provedl první nepřímý převod krve mezi lidmi, aby zachránil rodičku po masivním krvácení. Ani lidské transfuze však nebyly bezpečné: asi třetina končila akutní hemolytickou reakcí, při níž se krvinky dárce shlukovaly, rozpadaly a mohly způsobit šok i smrt. Lékaři se tehdy mylně domnívali, že aglutinace je vzácným patologickým příznakem, nikoli přirozenou vlastností zdravé krve.

Podnětem k Janského výzkumu byla událost z Kuffnerovy kliniky v Praze. Pacientka s těžkou psychózou se v noci pokusila o sebevraždu a kriticky krvácela. Její manžel prosil Janského o záchranu a nabídl svou krev. Přestože byly transfuze tehdy kvůli riziku téměř zakázané, Janský zákrok provedl. Převod krve proběhl hladce a pacientce zachránil život. Krátce poté se dozvěděl o případu z Černošic, kde lékař podal krev psychicky zhroucené matky těžce zraněnému synovi. Tentokrát nastala prudká hemolytická reakce a chlapec zemřel.

Janský, ovlivněný somatopsychiatrií hledající tělesné kořeny duševních chorob, proto vyslovil chybnou, ale podnětnou hypotézu: zda aglutinace krve nesouvisí s psychickým stavem člověka. V jednom případě pocházela krev od vyrovnaného muže, ve druhém od matky šílené strachem. Položil si otázku, zda „šílenství“ nemůže být přímo v krvi. Tato otázka ukazuje, jak se z podceňované psychiatrie mohla díky vědecké preciznosti zrodit hematologická revoluce. Janský začal porovnávat krev pacientů i zdravého personálu v improvizované laboratoři v Kateřinské ulici, kterou z velké části financoval sám s manželkou.

Janského výzkum byl na svou dobu ohromující svou systematičností a masivním datovým vzorkem. Věděl, že spolehlivé závěry nelze vyvozovat z několika desítek případů. Odebral proto vzorky krve od neuvěřitelných 3 160 jedinců (pacientů s diagnózami jako progresivní paralýza, schizofrenie, mánie, epilepsie, ale i od zcela zdravých zaměstnanců ústavu). Trpělivě křížově smíchával krevní sérum jedněch s červenými krvinkami druhých a mikroskopicky vyhodnocoval aglutinační reakce.

Konečný verdikt pro jeho primární psychiatrickou hypotézu byl zklamáním: Nenašel naprosto žádnou korelaci mezi duševním (ani neurologickým) onemocněním a tendencí krve k aglutinaci. Krev zdravého lékaře se chovala podle úplně stejných fyzikálních a chemických zákonitostí jako krev pacienta v hlubokém deliriu.

Druhý a nezměrně důležitější objev však spočíval v samotném uspořádání těchto krevních vzorců. Janský si povšiml, že aglutinace se řídí přísnou logikou. Lidskou krev z celého vzorku 3 160 osob bylo možné zcela exaktně, bez ohledu na věk, pohlaví či zdravotní stav, roztřídit do pouhých čtyř kategorií. Uspořádal je a označil římskými číslicemi I, II, III a IV.

Byl to právě objev této čtvrté, v populaci nejvzácnější krevní skupiny (ve střední Evropě zastoupené jen u zhruba 6-8 % lidí), který představoval klíčový článek chybějící k uzavření celého logického a bezpečně fungujícího systému kompatibility. Z imunologického hlediska dnes víme, že podstata spočívá v přítomnosti či absenci antigenů (aglutinogenů A a B) na membráně červených krvinek a protilátek (aglutininů anti-A a anti-B) v krevní plazmě.

Své detailní poznatky Janský poprvé prezentoval v listopadu 1906 před členy Spolku lékařů českých a následně v roce 1907 publikoval ucelenou odbornou studii. Text vyšel v českém periodiku Sborník klinický pod názvem „Haematologické studie u psychotiků“ (vydání sloužilo zároveň jako podklad pro jeho habilitační práci). Protože se hypotéza o vztahu krve a duševní nemoci nepotvrdila, Janský, jakožto primárně badatel v oboru psychiatrie, považoval tuto kapitolu za vědecky uzavřenou a k systematickému výzkumu krve se již nevrátil. Dosah svého hematologického objevu z hlediska transfuzní chirurgie a záchrany životů zkrátka nedomyslel a v praxi jej nevyužil, neboť operační sály stály zcela mimo okruh jeho profesního působení.

Abychom pochopili složitost dobové interpretace objevu a následné omyly, které si vybíraly krutou daň na životech pacientů, je nezbytné srovnat systémy tří nejvýznamnějších aktérů: Janského, Landsteinera a amerického lékaře Mosse.

Poznámka ke strukturálním datům: Z tabulky je zřejmé, že Janský a americký lékař Moss použili pro označení krajních krevních skupin 0 a AB zrcadlově obrácené římské číslice (I a IV). Tato nejednotnost v nemocnicích následně vedla k smrtelným pochybením při podávání krevních transfuzí.

Dědičnost těchto skupin se řídí Mendelovými pravidly, přičemž krevní typ je určen jedním genem na 9. chromozomu (9q34) s alelami i, I^A a I^B. Gen kóduje glykosyltransferázu, jež formuje sacharidy antigenů.

Dnes k tomuto základnímu systému přistupuje ještě Rh faktor (Rhesus), závislý na determinaci antigenů (C, c, D, E, e) na 1. chromozomu, objevený Karlem Landsteinerem a Alexanderem Wienerem.

Jedním z trvalých mýtů české historie vědy je představa, že Karl Landsteiner Janskému prvenství úmyslně „ukradl“ a neprávem získal Nobelovu cenu. Chronologie však ukazuje, že Janského nedocenění způsobily spíše dobové bariéry vědecké komunikace, zatímco Landsteinerova sláva měla pevný základ. Landsteiner už roku 1901 popsal izoaglutinaci jako normální jev u zdravých lidí a definoval tři krevní skupiny A, B a C (dnešní 0). Roku 1902 jeho studenti Decastello a Sturli zachytili vzácnou čtvrtou skupinu, ale jen jako výjimku, nikoli jako součást systému.

Janský provedl svůj výzkum až roku 1907 a o Landsteinerově práci věděl; ve své habilitační studii ji také citoval, byť zřejmě redakčním omylem chyběla v závěrečném seznamu literatury. Landsteinerovou zásluhou byl objev základního imunologického mechanismu, za který právem získal Nobelovu cenu. Janského mimořádný přínos spočíval v tom, že roztříštěné poznatky ověřil na více než třech tisících vzorcích a jako první vytvořil ucelený čtyřskupinový systém použitelný v klinické praxi. Přesto zůstal za hranicemi Čech téměř neznámý.

Mezinárodní situaci zkomplikoval americký lékař William Lorenzo Moss, který roku 1910 popsal stejný čtyřskupinový systém, ale krajní skupiny očísloval opačně než Janský. Jeho systém se rychle šířil anglosaským světem, přesto Moss později Janského chronologické prvenství uznal. Současná existence dvou protichůdných číselných systémů vedla v nemocnicích k nebezpečným záměnám. Roku 1921 proto americký výbor doporučil používat starší Janského systém. Ve třicátých letech však i jeho římská čísla nahradilo bezpečnější označení A, B, AB a 0.

Ačkoli veřejnost spojuje Jana Janského hlavně s krevními skupinami, v odborných neurologických a psychiatrických kruzích byl ceněn i za jiné přínosy. Po ukončení výzkumu krve se zaměřil na mozkomíšní mok neboli likvor. Rozpoznal, že chemické a cytologické složení likvoru může přesněji odhalovat nemoci centrálního nervového systému. Na Kuffnerově klinice vybudoval špičkovou likvorologickou laboratoř a zavedl lumbální punkci jako důležitý diagnostický nástroj k odlišení organických poškození mozku od funkčních psychóz. V likvorologii se stal zakladatelem a uznávanou autoritou.

Janský také jako první klinicky popsal vzácné dědičné neurodegenerativní onemocnění u dětí, publikované ve studii Amaurotická idiotie. Nemoc se projevuje těžkou poruchou metabolismu tuků v mozku, regresí psychomotorického vývoje, ataxií, epileptickými záchvaty, ztrátou zraku a předčasnou smrtí. Max Bielschowsky později doplnil histopatologii této choroby, která je dnes známa jako Janského-Bielschowského nemoc a patří mezi neuronální ceroidní lipofuscinózy.

Vedle výzkumu působil Janský jako uznávaný soudní znalec ve forenzní psychiatrii. Jeho přesné expertizy zvyšovaly prestiž oboru a v akademických debatách vystupoval jako odpůrce freudovské psychoanalýzy. Roku 1914 byl jmenován mimořádným profesorem psychiatrie na české Karlo-Ferdinandově univerzitě a stal se zástupcem přednosty psychiatrické kliniky.

Janského slibnou kariéru zastavila první světová válka. Mobilizaci se nevyhnul a viděl v ní i možnost vrátit se k chirurgii. Opakovaně žádal armádní velení, aby směl na frontě provádět krevní transfuze a využít své znalosti aglutinace k záchraně raněných. Rakousko-uherské úřady mu to však kvůli riziku zakázaly. Přesto nastoupil jako frontový lékař a sloužil na srbské i italské frontě ve zdravotnické skupině chirurga Bohumila Niederleho, jehož deníky dokládají vyčerpávající podmínky polních operací.

Válečné hrůzy, nedostatek spánku, stres a špatné hygienické podmínky podlomily jeho zdraví. Roku 1916 utrpěl na italské frontě v Tridentu těžký srdeční záchvat, byl demobilizován a manželka Hedvika jej odvezla zpět do Čech. Z infarktu se už plně nezotavil. Trpěl ischemickou srdeční chorobou, pohyboval se obtížně a mluvil pomaleji, přesto pokračoval v práci. Po vzniku Československa roku 1918 vedl neuropsychiatrické oddělení Ústřední posádkové nemocnice v Praze, kde využil zkušenosti s válečnými traumaty.

Roku 1921 se habilitoval z neurologie a byl jmenován řádným profesorem. Vrchol kariéry si však užil jen krátce. Koncem léta 1921 jej na rodinné Kotlářce postihl další srdeční záchvat. Rodina jej převezla do Černošic, kde 8. září 1921 zemřel ve věku 48 let. Paradoxně skon vědce, jehož objev měl zachránit miliony životů, zaznamenal jen krátký nepodepsaný sloupek v Časopise lékařů českých. Pohřben byl v novogotické hrobce rodiny Bečkových na pražských Malvazinkách. O jeho zásadním roztřídění lidské krve tehdy věděla jen hrstka psychiatrických kolegů.

Proměna Jana Janského z váženého pražského psychiatra v národní a mezinárodní medicínskou ikonu nastala až dva roky po jeho smrti. Ještě roku 1923 označil československý lékař J. Diviš ve studii o krevních transfuzích objevitele krevních skupin za „americké autory Landsteinera, Janskyho a Mosse“. Vlastní národ tak Janského omylem považoval za amerického vědce.

Omyl odhalila náhoda na VI. Mezinárodním chirurgickém kongresu v Londýně. Švédský chirurg T. Riek se československých chirurgů Karla Neuwirtha, Arnolda Jiráska a Františka Zahradnického zeptal, zda vědí, že jejich krajan Janský jako první popsal čtyři hlavní krevní skupiny a umožnil bezpečnou aglutinační zkoušku. Pražští chirurgové byli zaskočeni: Janského znali jen jako psychiatra z Kateřinek a netušili, že jeho práce měla zásadní význam pro transfuzi a hematologii. Událost odhalila slabou mezioborovou komunikaci i v rámci jedné univerzity.

Po návratu do Prahy chirurgové omyl rychle napravili, Diviš veřejně opravil označení „amerického Janskyho“ a československá veřejnost propadla „Jánskománii“. První republika, hledající vlastní hrdiny, Janského hrdě přijala. V této euforii vznikl romantizovaný mýtus o Janském jako jediném a zcela prvním objeviteli krevních skupin, jemuž svět upřel slávu. Vyváženější pohled později nabídl jeho žák Vladimír Vondráček: Janský objevil čtvrtou skupinu AB, nedocenil praktický dosah objevu, ale jeho roztřídění 3 160 vzorků představovalo mimořádný výkon klinické logiky.

Ačkoliv Jan Janský roku 1907 na pražské psychiatrické klinice nenašel krevní podstatu duševních chorob, neplánovaně proměnil riskantní transfuze v předvídatelný a bezpečný lékařský postup, na němž dnes závisí životy milionů pacientů.

Na jeho počest začal Československý červený kříž roku 1964 oceňovat bezpříspěvkové dárce Plaketou prof. MUDr. Jana Janského, dnes Medailí prof. MUDr. Jana Janského. Bronzový, stříbrný a zlatý stupeň za 10, 20 a 40 odběrů dodnes patří k nejvyšším morálním oceněním dárců v Česku i na Slovensku. Roku 1967 plaketu jako první žena převzala Ludmila Janská, vědcova snacha a pracovnice transfuzní stanice.

Janského paměť posílil i film Tajemství krve z roku 1953, který natočil Martin Frič podle předlohy Vladimíra Neffa a v němž Janského ztvárnil Vladimír Ráž. Jeho jméno dnes nesou ulice v Praze 13, Olomouci a Znojmě a připomíná jej také pamětní deska v Černošicích, kde zemřel.

Život MUDr. Jana Janského je poučnou studií o fungování vědy. Ukazuje, že velké objevy často nevznikají plánovaně ani s jasným léčebným cílem. Janský na rozdíl od Landsteinera či Mosse krevní skupiny primárně zkoumat nechtěl; hemolýzu chápal hlavně jako možný klíč k pochopení psychiatrických nemocí na okraji tehdejší medicíny.

To, že nebyl mezinárodně oceněn ani nezískal Nobelovu cenu, nebylo výsledkem spiknutí, ale jazykové izolace, slabé propagace a bariér mezi psychiatrií, hematologií a chirurgií. Jeho odkazem zůstává mimořádná empirická poctivost: utřídil 3 160 vzorků, odhalil čtvrtou krevní skupinu AB a vytvořil systém, který umožnil bezpečný rozvoj transfuzní medicíny. Jan Janský tak zůstává symbolem vědce, jehož zásadní přínos historie dlouho přehlížela. Ačkoli se nestal vysněným chirurgem, svým objevem dal chirurgii i moderní medicíně jeden z nejcennějších nástrojů k záchraně lidských životů.

Janského jméno dnes nežije jen v učebnicích. Každý dárce, který získá Janského medaili, se stává součástí příběhu, který začal v psychiatrické laboratoři otázkou, jež se ukázala jako chybná. Právě proto je Janského odkaz tak silný: připomíná, že i omyl může ve vědě otevřít cestu k objevu, pokud je podložen poctivou prací.

Radio Prague International – Zkoumání kapky krve: Životopisný text k Janu Janskému, jeho původu, studiu, osobnosti a objevu krevních skupin. Odkaz: https://archiv.radio.cz/cz/static/jan-jansky

Univerzita Karlova – Před 150 lety se narodil neurolog a psychiatr Jan Janský: Důležitý zdroj k vyváženému vztahu Janský–Landsteiner, k mýtu o Nobelově ceně a k Janského klasifikaci. Odkaz: https://www.ukforum.cz/rubriky/veda/pred-150-lety-se-narodil-jan-jansky-neurolog-a-psychiatr

NobelPrize.org – The Nobel Prize in Physiology or Medicine 1930: Oficiální zdroj k Nobelově ceně Karla Landsteinera za objev lidských krevních skupin. Odkaz: https://www.nobelprize.org/prizes/medicine/1930/summary/

Ústřední vojenská nemocnice Praha – O krvi: Krevní skupiny: Stručné vysvětlení systému AB0, Landsteinera, Janského, skupiny AB a bezpečnosti transfuzí. Odkaz: https://www.uvn.cz/cs/o-krvi?start=2

Knihovna Ústeckého kraje – Jan Janský, medailon osobnosti: Biografický medailon s podrobnostmi o Janského práci, habilitaci, profesuře, válce a likvorologii. Odkaz: https://oldwww.knihovnauk.cz/dat/bib/aut/00196-medailon.pdf

Český červený kříž – Oceňování dárců: Oficiální přehled současných ocenění bezpříspěvkových dárců krve podle počtu odběrů. Odkaz: https://www.cervenykriz.eu/ocenovani-darcu

jansky.cz – Daruj krev, zachráníš život: Přehled tradice oceňování dárců krve a stupňů Janského medailí a Zlatých křížů ČČK. Odkaz: https://www.jansky.cz/

NCBI Bookshelf / StatPearls – Rh Blood Group Systém: Odborný zdroj k Rh systému, jeho antigenům, klinickému významu a genetickému základu. Odkaz: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/books/NBK594252/

EBSCO – Jansky-Bielschowsky disease: Současné medicínské shrnutí Janského-Bielschowského nemoci jako pozdně infantilní neuronální ceroidní lipofuscinózy. Odkaz: https://www.ebsco.com/research-starters/health-and-medicine/jansky-bielschowsky-disease