Josef Sousedík: příběh prvního hybridu, který předběhl dobu

Dějiny nejsou spravedlivé a technologický pokrok není jen o součástkách a patentech. Jak už jsem psal i o předešlých vynálezcích, tak historie nese pach nespravedlnosti. Jelikož už v dávných dobách, jak nebyla možnost se prosadit, tak buď za to mohla politika, špatná doba, holokaust nebo cokoliv jiného. I u tohoto vynálezu tomu nebude jinak. Je především o lidských osudech, o politickém načasování a o tom, že ti, kteří vidí příliš daleko do budoucnosti, bývají svou vlastní dobou často ukřižováni. V naší pouti historie se vracíme k vynálezci jménem Josef Sousedík, který byl vizionář, továrník, vlastenec a hrdina protinacistického odboje, který nevyvinul jen první skutečně funkční hybridní automobil na světě. On do něj otiskl svou duši. A přestože jeho příběh končí výstřelem v temné výslechové místnosti gestapa a následným komunistickým vymazáním z paměti národa, jeho myšlenky dnes pohánějí miliony vozů po celé planetě. Pojďme se vydat po stopách muže, jemuž se přezdívalo „Edison z Moravy“.

Abychom pochopili, jak propastný je rozdíl mezi běžným konstruktérem a skutečným vizionářem, musíme se podívat na samotné kořeny. Josef Sousedík se narodil 18. prosince 1894 ve Vsetíně do rodiny, která neměla na rozdávání. Na přelomu 19. a 20. století bylo Valašsko drsným krajem, kde lidé bojovali o každodenní obživu. Zatímco jiní slavní inženýři té doby, ať už ve Spojených státech, v Německu nebo ve Francii, studovali na prestižních polytechnikách, trávili večery v akademických salonech a měli k dispozici špičkové laboratoře, Sousedíkova cesta byla tvrdá, neúprosná a dlážděná jen jeho vlastním odhodláním. Po absolvování základní školy neměl prostředky na další formální studia, a tak se vyučil elektromontérem a strojním zámečníkem. Do jeho života vzápětí krutě zasáhly velké dějiny. Sousedík musel narukovat do rakousko-uherské armády, prošel zákopy první světové války a na jejím samotném konci, v roce 1918, se účastnil i bojů na Slovensku. Když se po vzniku samostatného Československa vrátil do rodného města, neměl kapitál ani kontakty. Měl jen logaritmické pravítko, tužku a naprosto fenomenální, až neuvěřitelnou technickou intuici. A díky této intuici se začala tvořit tak trochu jiná budoucnost. Sousedík dokázal fyzikální principy nejen chápat, ale on je dokázal cítit.

Byla to schopnost, která ho zařadila po bok těch největších velikánů – měl v sobě pracovitost Thomase Alvy Edisona a vizionářskou jiskru Nikoly Tesly. V roce 1919 si ve Vsetíně otevřel malou, skromnou opravnu elektrických zařízení. Zpočátku šlo o pouhé udržování cizích strojů v chodu. A postupně začal stroje vylepšovat. V roce 1920 podal svůj první patent na automatický spouštěč a o něco později patent na třífázový generátor. Z malé opravny se stala továrna a z řemeslníka se stal vizionářský továrník. Během několika málo let se jeho podnik rozrostl a počátkem třicátých let zaměstnával přes 300 dělníků a techniků. V letech 1927 až 1938 sloužil také jako starosta Vsetína a jeho působení zásadně přispělo k rozvoji a modernizaci celého regionu.

Abychom docenili monumentalitu Sousedíkova vynálezu, musíme pochopit tehdejší atmosféru a slepé uličky motorismu. Ve dvacátých letech 20. století se automobilový průmysl stále ještě nacházel ve fázi hledání. Bylo jasné, že koně na silnicích brzy nahradí stroje, ale nebylo vůbec jisté, jaký pohon zvítězí. Parní stroje byly pomalé na start a těžkopádné. Elektromobily, které slavily obrovské úspěchy na samém počátku století (vždyť i Ferdinand Porsche experimentoval s elektromotory v nábojích kol a hybridním systémem Semper Vivus už v roce 1900), narážely na tvrdou realitu fyziky. Baterie byly extrémně těžké, dlouho se nabíjely a jejich kapacita byla zoufalá, což znamenalo fatálně krátký dojezd. Z tohoto klání nakonec jako dočasný vítěz vyšel spalovací motor. Nabízel nezávislost, rychlé doplnění energie (natankování) a dostatečný výkon. Jenže Sousedík, elektrotechnik tělem i duší, viděl jeho zjevné nedostatky. Spalovací motory tehdejší doby byly hlučné, nespolehlivé, extrémně neefektivní, a především produkovaly obrovské množství zplodin a vibrací. Myšlenka, že by lidstvo mělo svou mobilitu navždy založit na takto neohrabaném a plýtvavém mechanismu, ho iritovala.

Sousedíkovo geniální prozření spočívalo v pochopení dynamiky jízdy. Uvědomil si, že běžný automobil využívá svůj maximální výkon jen po naprostý zlomek času – typicky při prudké akceleraci nebo při překonávání ostrého stoupání. Pro běžnou, plynulou jízdu po rovině potřebuje auto jen minimum koňských sil. Většinu cesty s sebou tedy spalovací motor tahá naprosto zbytečnou váhu a hmotu, přičemž spaluje neúměrné množství paliva. „Budoucnost je v kombinaci spalovacího motoru s elektromotorem,“ prohlásil Sousedík a v roce 1927 přivedl tuto myšlenku k životu. Jeho cílem bylo stvořit auto, které by spojovalo obrovský dojezd benzinového motoru s absolutní tichostí, plynulostí a účinností elektrického pohonu.

Když dnes analyzujeme technické parametry Sousedíkova vozu z roku 1927, je to, jako bychom četli specifikace moderního vozu z 21. století. To auto nebylo jen pokusem; byl to neuvěřitelně dotažený systém, který řešil problémy, s nimiž se světové automobilky potýkaly ještě o sedmdesát let později. Jeho systém se skládal ze spalovacího motoru, hlavního dynama (generátoru) a trakčních elektromotorů. Pojďme si tento technologický orchestr rozebrat do detailu, abychom pochopili, co se tehdy ve Vsetíně zrodilo. Fungování vozu bylo na svou dobu magické. Když řidič vjel do města, mohl spalovací motor zcela vypnout. Auto jelo naprosto tiše a bez lokálních emisí čistě na energii z baterií. Čistý elektrický dojezd činil ohromujících 60 kilometrů, přičemž vůz dokázal udržovat rychlost 70 až 80 km/h. V dnešní době, spousta moderních plug-in hybridů, zatížených stovkami kilogramů bezpečnostní a komfortní výbavy, stěží dosahuje stejného čistě elektrického dojezdu.

Jakmile řidič vyjel za město nebo bateriím došla kapacita, spustil se tichý spalovací motor, který roztočil dynamo a začal baterie dobíjet, případně při prudké akceleraci dodával energii společně s bateriemi přímo do kol. Hybridní dojezd vozu tak byl limitován pouze velikostí palivové nádrže a vůz de facto netrpěl tehdejší (ani dnešní) úzkostí z dojezdu. Spotřeba a provozní náklady byly ve srovnání s běžnými automobily stejné třídy poloviční. Sousedík měl svou vizi promyšlenou do absolutního detailu. Nešlo jen o auto samotné. Již na konci dvacátých let otevřeně hovořil o nutnosti vybudování nabíjecí infrastruktury, která by chytře využívala levnější noční proud pro dobíjení baterií. Uvědomoval si energetické toky v celostátním měřítku. Tento vynález si okamžitě nechal patentovat ve 22 zemích světa, včetně USA.

Zahraniční automobilky a průmyslové koncerny zbystřily. Sousedíkovi začaly na stůl chodit nabídky na odkup patentů, na přesídlení do zahraničí, nabídky, které by z něj přes noc udělaly miliardáře. Avšak Josef Sousedík, s tvrdohlavostí a loajalitou, která se v dnešní cynické době jeví jako z jiného vesmíru, všechny tyto nabídky odmítl. Své pocity k zahraničnímu kapitálu shrnul do jediné, hrdé věty: „Pánové, já jsem Čechoslovák a mojí povinností je pracovat pro Československou republiku.“ Chtěl svůj vynález rozvíjet doma. Věřil, že z Vsetína udělá centrum nové technologické revoluce.

Sousedík chtěl dokázat světu, že jeho hybridní automobil není jen experiment. Dva roky jej testoval na valašských silnicích a plánoval velkou propagační jízdu z Vsetína přes Prahu až do Londýna, aby ukázal robustnost technologie. Po ukončení vývoje chtěl zahájit sériovou výrobu a vytvořit i dostupný „lidový“ hybrid. Jenže přišla velká hospodářská krize – burzovní krach paralyzoval investory i podniky, úvěry zmizely, lidé přestali kupovat auta a inovacím nikdo nevěřil. V této nehostinné době nenašel Sousedík žádného investora. Myšlenka radikální inovace byla považována za příliš riskantní a sci-fi, takže mu nikdo neposkytl finanční podporu. Pro vynálezce to byla tvrdá rána a musel se smířit s tím, že jeho tichý, dokonalý automobil zůstane jen splněným snem. První moderní hybrid tak neprorazil – sloužil pouze Sousedíkovi, který s ním tiše jezdil do práce. Ale tím jeho cesta nekončila. Co neuspělo na silnici, nakonec vyhrálo na železnici.

Slovenská strela není jen vlak, ale technický unikát, který předběhl dobu. Roku 1934 Sousedíkova vsetínská továrna kvůli krizi zkrachovala a přešla pod Ringhoffer-Tatru. Sousedík však neztratil vliv – stal se ředitelem a brzy ukázal své kvality.Ministerstvo železnic zadalo Tatře úkol vyvinout rychlý motorový vůz pro spojení Prahy s Bratislavou. Ledwinka navrhl revoluční karoserii, Grégr vyladil aerodynamiku. Klíčový problém – efektivní přenos výkonu – vyřešil Sousedík díky svému hybridnímu know-how. Vytvořil patentovaný elektromechanický přenos, který znamenal revoluci.

Ve Slovenské strele byly dva šestiválce po 165 koních. Při rozjezdu šel výkon do kol elektricky, což znamenalo hladký start bez škubání. Od 82 km/h se systém automaticky přepnul na mechanický přenos a vlak udržoval vysokou rychlost maximálně efektivně. Roku 1936 vyjely dvě soupravy a šokovaly Evropu: trasu Praha–Bratislava zvládly za 4 hodiny 18 minut, průměrně 92 km/h, maximum 148 km/h. Parní expresy to zvládaly téměř za šest hodin. Sousedík tímto zapsal své jméno nesmazatelně do historie techniky.

První republika byla na vrcholu svého sebevědomí, ale na obzoru se již stahovala temná, zlověstná mračna. Přišel březen 1939 a vzduch prořízlo štěkání německých povelů, ulice zaplnily šedé uniformy wehrmachtu a Československo bylo pohlceno nacistickou temnotou. Z hrdého zemského ráje se stal Protektorát Čechy a Morava. Ten, bohužel zasáhl mnoho životů, a nejen obyčejných lidí ale také mnoho technologických průkopníků. Mnozí továrníci a vlivní muži v té době volili cestu tiché rezignace, emigrace nebo kolaborace ve jménu zachování majetku a životů svých rodin. Josef Sousedík, onen muž, který před lety odmítl západní kapitál s poukazem na svou povinnost k republice, se zachoval přesně podle svého kréda. Okamžitě se zapojil do rodícího se domácího protinacistického odboje a stal se členem vojenské odbojové organizace Obrana národa.

Během let 1939 až 1941 Sousedík pracoval na dalším stupni vývoje. K experimentům si vybral osobní automobil Tatra 57 A, který kompletně přestavěl na čistě akumulátorový, respektive skrytě hybridní elektromobil. Tento vůz byl po technické stránce dotažen k absolutní dokonalosti a byl zcela připraven pro spuštění sériové výroby. Co Sousedík udělal? Uvědomoval si, že kdyby nacistický zbrojní průmysl získal přístup k takto efektivnímu pohonu, mohlo by to prodloužit válku. Navíc nacisté měli eminentní zájem o veškeré technologické novinky, které by snížily jejich závislost na ropě. Sousedík proto začal hrát geniální, ale smrtelně nebezpečné divadlo. Před okupačními úřady předstíral, že elektromobil je stále ve fázi hrubého prototypu, že má neřešitelné technické problémy a že ho musí neustále „testovat v terénu“, aby ho nemusel odevzdat nacistické mašinérii.

Ve skutečnosti byl tichý, bezhlučný elektromobil dokonalým nástrojem pro partyzánskou válku. Pod rouškou tmy s ním Sousedík vyrážel do valašských kopců. Elektromotor nevydával žádný hluk, a tak mohl nenápadně proklouznout hlídkám. Ve svém voze budoucnosti převážel zbraně, munici a jídlo partyzánům a rodinám zatčených odbojářů. Zní to jako sci-fi nebo jako filmová bondovka, ale už v té samotné době to bylo pro partyzány významné. Představte si tu schizofrenní realitu, kde Josef Sousedík byl přes den uznávaným ředitelem továrny, člověkem, který naoko plnil povinnosti diktované Říší. V noci se ale měnil ve stín, který v bezhlučném voze projížděl temnými lesy, organizoval sabotáže, schovával zbraně a plánoval masivní ozbrojené povstání na východní Moravě.

Osud si pro Sousedíkovo dědictví připravil ještě jednu ránu. Sousedík si byl až do poslední chvíle vědom nesmírné hodnoty svého duševního vlastnictví. Své plány, detailní nákresy, výzkumné zprávy o hybridních pohonech i nápady na letadla s kolmým startem pečlivě uschoval u rodiny Juříčkových v nedalekém Leskovci. Tato hluboce vlastenecká rodina ukrývala na svém mlýně (v tajném bunkru) partyzány. Dne 3. dubna 1945, jen necelý měsíc před koncem války a vytouženým osvobozením, byl Juříčkův mlýn po zradě a udání obklíčen speciálním nacistickým komandem (SS-Polizei Regiment 21 a ZbV Kommando 31). Po urputném boji byli partyzáni i většina rodiny (včetně dětí) brutálně zavražděni a celý areál mlýna byl do základů vypálen. Společně s životy hrdinů shořely v plamenech i Sousedíkovy nákresy, patenty a dokumentace, které zanechal pro budoucí generace. Oheň pohltil obrovskou část technické paměti národa.

To, co zbylo, pak dorazila studená realita poválečného politického vývoje. Po komunistickém převratu v roce 1948 se režim rozhodl, že historie bude přepsána. Prezident Edvard Beneš ještě po válce stihl Sousedíkovi udělit in memoriam Československý válečný kříž za zásluhy o stát a hrdinství v odboji. Pro komunistickou mašinérii byl však Sousedík naprosto nepřijatelný. Byl to továrník, kapitalista, spolupracoval se západním vojenským odbojem, věřil v demokracii a masarykovské ideály. Nehodil se do učebnic, nehodil se do narativu o dělnické třídě. Komunistická lobotomie paměti byla důkladná a krutá. Stát záměrně a systematicky přestal platit mezinárodní udržovací poplatky za desítky Sousedíkových zahraničních patentů. Výsledek? Tyto patenty propadly a práva na geniální vynálezy zcela zdarma získaly zahraniční korporace a státy, které je okamžitě využily pro svůj vlastní rozvoj. Československo se tak samo, z čiré ideologické zaslepenosti, připravilo o technologické prvenství i obrovské peníze.

Když dnes slyšíme o elektromobilitě a hybridních autech, připomíná to, že podobné nápady vznikly už dávno na východní Moravě. Josef Sousedík dokázal spojit spalovací motor a elektrický pohon v době, kdy se o klimatických výzvách nemluvilo. Jeho technicky dokonalý hybrid ale narazil na dobu, která mu nepřála – místo triumfu přišla krize, válka a zapomnění.

Když vedle vás na semaforu tiše rozjede moderní hybrid, vzpomeňte si na vsetínskou dílnu a odvahu Sousedíka. Největší vynálezy jsou poháněny lidskou odvahou – a jeho jméno si zaslouží vrátit na světlo.