Kámen Pavla Tigrida: Utekl nacistům i komunistům, svobodu hájil celý život!

Před domem v pražské Kouřimské ulici dnes leží malá mosazná kostka se jménem Pavla Tigrida. Připomíná muže, který v roce 1939 uprchl před nacistickým pronásledováním, po únoru 1948 odešel do exilu podruhé a ze zahraničí pak desítky let hájil svobodnou československou kulturu, demokratickou politiku a právo lidí na nezávislé informace.

Psaní a ověřování článků dnes umělá inteligence sice výrazně usnadňuje, ale jen do určité míry. I když je, jak se říká, téměř všemocná, bývá také dost poruchová. Proč? Protože ji vytvořili lidé — a dokonalost na tomto světě není a nikdy nebude stoprocentní. Jak už říkal jeden kolega z redakce: „Až bude svět dokonalý, my tu už nebudeme.“ Od srpna se podle nařízení musí uvádět, zda je obrázek generovaný AI; u textů a dalších forem tvorby se zase běžně uvádí, že byly vytvořeny pomocí AI. U mých článků to ale nikdy nenajdete. Vznikají opravdu tak, že si sednu k internetu, zadám AI nanejvýš něco málo — třeba aby mi pomohla se strukturou a poradila, kde všude bych měl hledat. Používám ji také k ověřování faktů, případně článek pošlu kolegům do archivu, aby mi jej zkontrolovali. Pořád jsou to ale lidé. I tento článek je o člověku, který psal články v době, kdy nestačilo kliknout na klávesu a mít vše hned. Tehdy to bylo úplně jiné. Mně osobně psaní článků připomíná detektivní práci… Pojďme se tedy ponořit do trochu jiného příběhu kamene zmizelých.

Pavel Tigrid se narodil 27. října 1917 v Praze, rok a den před vznikem samostatného Československa. Na svět přišel jako Pavel Schönfeld do vysoce postavené, plně asimilované a sekularizované česko-židovské rodiny s hlubokými kořeny v severočeském Podkrkonoší, zejména v Semilech. Tigridův pradědeček, rovněž Pavel Schönfeld, patřil k místní honoraci: byl nájemcem semilského pivovaru, spravoval nemovitosti i velkostatek a roku 1857 získal čestné občanství Semil. Širšímu rodu dodával výrazný literární a mediální odkaz také tiskař a nakladatel Jan Ferdinand Schönfeld, vydavatel proslulých Schönfeldských císařských královských pražských novin.

Rodinnou intelektuální tradici posílily i sňatkové vazby. Tigridův otec, chemický inženýr František Schönfeld, byl blízce spřízněn s pilíři české literatury: byl synovcem advokáta a spisovatele Antala Staška, který dlouhá léta působil v Semilech, a bratrancem Kamila Albrechta Zemana, známého jako Ivan Olbracht. Spojnicí byla Olbrachtova matka Kamila Zemanová, rozená Schönfeldová, jež před sňatkem se Staškem roku 1880 konvertovala ke katolictví.

Konverze a asimilace patřily u středoevropského židovstva konce 19. století k typickým obranným i emancipačním strategiím. Podobně uvažoval i František Schönfeld: ačkoli pocházel z židovské rodiny, vnímal se především jako sekulární, český, masarykovský vlastenec. Židovský původ nepopíral, ale nepovažoval jej za určující. Otec nechal Pavla krátce po narození pokřtít jako katolíka, patrně ve snaze zastřít jeho židovský původ a ochránit jej před možnou diskriminací. Tigrid tak vyrůstal bez vědomí svého židovského původu; dozvěděl se o něm až v sedmnácti letech. Zpráva v něm vyvolala zmatek, nikdy ji však nepřijal jako hlavní znak své identity a později se s ironií označoval za „Žida katolického vyznání“.

Matkou Pavla Tigrida byla Ema Singerová (nar. 16. dubna 1896). Manželství Františka a Emy však nevytvořilo harmonický domov. Podle pamětníků i pozdějších Tigridových strohých reflexí bylo jeho dětství poznamenáno hlasitými hádkami, rozbitým sklem a krví. Ema byla v rodinném narativu líčena jako „evropská panička“ se silnou touhou po cestování, společnosti a nezávislosti, což naráželo na tehdejší představy o mateřství. Manželství skončilo rozvodem ještě před Pavlovým nástupem do školy.

Dobové soudy v podobných případech často svěřovaly děti otcům, zejména pokud byli považováni za nositele ekonomické stability. Pavel proto připadl do výhradní péče Františka. Roku 1927 se otec znovu oženil a desetiletý Pavel získal téměř stejně starou nevlastní sestru. Druhé manželství uzavřela i Ema Singerová, a její dobře zajištěný manžel Pavla podporoval: financoval jeho zájem o motorismus i divadlo, včetně kurzů u Maxe Reinhardta. Tigrid tak vyrůstal v rozvětveném, místy rozkolísaném, ale podnětném prostředí, výrazně ovlivněném také babičkami.

Pavel Schönfeld absolvoval gymnázium na pražské Letné, kde roku 1936 maturoval. Už tehdy projevoval mimořádný intelektuální rozlet a zájem o literaturu, divadlo i žurnalistiku. Kolem něj a Studentského časopisu, do něhož přispíval glosami, recenzemi a básněmi, se utvořil okruh mladých literátů včetně Jiřího Ortena, Ivana Blatného, Josefa Lederera či Zdeňka Urbánka. V maturitním roce 1936 patřil k zakladatelům Divadelního kolektivu mladých, působícího převážně v ulici Na Zbořenci. Nebyl jen hercem, ale především režisérem; výrazným počinem byla jeho dramatizace Remarquova protiválečného románu Na západní frontě klid.

Politicky se mladý Schönfeld formoval jako levicový liberál, k radikálnímu komunismu však od počátku choval silný odpor. Vadila mu dogmatičnost a primitivní třídní výklad kultury v dobovém stranickém tisku. Později tuto zkušenost shrnul lakonicky: „Blbost, k těm nepůjdu.“

V těchto středoškolských letech vznikl i pseudonym Tigrid, pozdější symbol protikomunistického odporu. Podle jeho vzpomínek jej zaujal zvukomalebný název řeky Tigris během hodiny dějepisu a zeměpisu, kdy pod lavicí psal báseň pro Studentský časopis. Jméno si ihned osvojil v počeštěné, gramaticky zkomolené podobě „Tigrid“. Po maturitě se zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, právo jej však nikdy plně nepohltilo. Jeho hlavní vášní zůstávala kultura a novinařina a studium po druhém ročníku přerušil rozpad československého státu.

Po obsazení Československa nacistickým Německem 15. března 1939 si dvacetiletý Pavel Schönfeld okamžitě uvědomil vážnost situace. Jako plně asimilovaný člověk, kterého však nacistické rasové zákony klasifikovaly jako Žida, a zároveň veřejně činný antifašisticky orientovaný levicový liberál věděl, že setrvání v Praze může znamenat smrt. Schönfeld jednal rychle a rozhodně. Pavel Tigrid vlastnil řidičský průkaz již od roku 1936. Po okupaci odešel 29. března 1939 z Československa a při cestě přes Nizozemsko využil také svůj motocykl Jawa 125. Při odchodu si sbalil nezbytné věci a s divadelním kolegou Josefem Schwarzem-Červinkou zahájil útěk z vlasti. Do Nizozemska jeli vlakem, dál Tigrid pokračoval i na svém motocyklu, který si vzal s sebou. Přes Německo a Nizozemsko se mu podařilo překonat kanál La Manche a dorazit do bezpečí Velké Británie.

Londýnská válečná léta byla pro Tigrida obdobím zásadního zrání. Podle historika Prokopa Tomka se zde ze studenta s literárními sklony stala respektovaná politická a novinářská osobnost. Nejprve se živil jako číšník, díky talentu a dobré angličtině však brzy nastoupil do československé redakce BBC, kde se naučil profesionální žurnalistice i redakční práci. V BBC nepůsobil jen jako hlasatel a překladatel, ale vytvářel vlastní reportáže a pořady. Natáčel ve vojenských táborech, zbrojních továrnách i v Británii čelící bombardování, čímž pomáhal udržovat naději a protinacistický odpor v okupovaném Československu. Za války používal v rozhlase jméno Tigrid, o jeho úřední zápis však požádal až po návratu do Československa.

Vedle rozhlasové práce pronikal i do exilové politiky. Spolupracoval s československou exilovou vládou, zejména s jejím předsedou Janem Šrámkem, který na něj měl silný intelektuální i duchovní vliv. Právě kontakt s tímto katolickým politikem přispěl k Tigridovu hlubšímu přijetí víry, dosud spíše formální rodinné zvyklosti. Práce v rozhlase vyžadovala pevné nervy. V dopise Otu Ornestovi z počátku června 1944 zachytil Tigrid atmosféru dne, kdy začala spojenecká invaze v Normandii. V dopise Otu Ornestovi z počátku června 1944 zachytil Tigrid atmosféru dne, kdy začala spojenecká invaze v Normandii. Dopis zakončil větou: „Promin, ze jsem nestacil udelat hacky a carky, nebot prave vypukla invaze. A ohlasil jsem si ji!“ (citát ponechán jako vzpomínka od Oty Ornesta).

Zatímco Pavel Tigrid v Londýně bojoval proti nacistické propagandě a věřil, že tím alespoň morálně přispívá k porážce zla, nacistická vyhlazovací mašinérie v Evropě systematicky likvidovala jeho biologickou rodinu. Norimberské rasové zákony se pro rody Schönfeldů a Singerů staly fatálními. František Schönfeld zemřel přirozenou smrtí v Praze roku 1940, ještě před zahájením masových deportací českých Židů.

Osud Tigridovy matky Emy Singerové ztělesňuje hrůzu holokaustu připomínanou Kameny zmizelých. Registrována byla v Brně a 28. ledna 1942 nastoupila do transportu „U“ do terezínského ghetta pod číslem 662. Z 1001 deportovaných osob přežilo válku jen 91. V Terezíně Ema Singerová přežívala více než dva a půl roku, ghetto však bylo pro většinu vězňů jen přestupní stanicí ke smrti. Dne 4. října 1944 byla zařazena do transportu „En“ č. 1040 do Osvětimi-Březinky. Z 1500 deportovaných přežilo 168; Ema Singerová v Osvětimi zahynula. V Osvětimi a dalších táborech zahynula téměř celá Tigridova širší rodina. Zachránila se pouze jeho nevlastní sestra z otcova druhého manželství, které se podařilo včas uprchnout do Spojených států.

Devastace rodinných kořenů a poznání rozsahu holokaustu po návratu do vlasti zásadně formovaly Tigridovo politické uvažování. Odmítal každý totalitarismus, ať nacistický, nebo stalinský: pochopil, že stát dělící lidi na „vhodné“ a „nevhodné“ směřuje k transportům, plynovým komorám, žalářům či exilu. Osobní zkušenost ztráty z něj učinila nesmiřitelného odpůrce rodícího se komunistického režimu.

Dne 13. června 1945 se Pavel Tigrid vrátil z londýnského exilu do Prahy spolu s vládními a rozhlasovými pracovníky. Návrat však nebyl triumfální: čekalo jej zjištění o likvidaci rodiny i vědomí nové geopolitické reality. Osvobození Rudou armádou poskytlo KSČ silné mocenské zázemí a hegemonii v rámci formálně sjednocené Národní fronty. Jeho poválečná profesní dráha začala nešťastně. Komunistický ministr informací Václav Kopecký mu ještě v Londýně nabídl místo v obnoveném Československém rozhlasu, patrně v domnění, že mladý levicový intelektuál bude snadno ovladatelný. Po Tigridově návratu a zjištění jeho prozápadních a protikomunistických názorů však ze jmenování rychle sešlo.

Odmítnutí Tigrida nezastavilo, naopak urychlilo jeho novinářskou ofenzívu. Zapojil se do Československé strany lidové, na niž navázal už přes Jana Šrámka v Londýně, a s Ivem Ducháčkem vedl nezávislý lidovecký týdeník Obzory. Časopis se stal významnou intelektuální platformou protikomunistické opozice a Tigrid v něm ostře kritizoval sovětizaci země i totalitní praktiky KSČ. Tigridova morální integrita se projevila i v tématech, jimž se tehdejší společnost vyhýbala. Tigrid kritizoval princip kolektivní viny a násilnosti poválečného vysídlování již od roku 1945. V roce 1978 pak ve Svědectví zveřejnil Teze o vysídlení československých Němců, jejichž autor vystupoval pod pseudonymem Danubius. Varoval, že stát založený na kolektivní vině a násilí ztrácí demokratický charakter a připravuje půdu pro vlastní zničení.

S rostoucí poptávkou po nezávislém tisku získala lidová strana povolení k vydávání dalšího periodika a Tigrid se stal šéfredaktorem týdeníku Vývoj. Ve Frankfurtu připravoval společně s Jiřím Kovtunem uprchlický týdeník Svoboda, v němž v listopadu 1948 publikoval také svou analýzu únorového převratu. Pro komunistický establishment byl Tigrid nebezpečným intelektuálním protivníkem. Stranický tisk jej obviňoval z rozvracení Národní fronty a komunistické politiky. Ideologická propast zároveň přerušila jeho vztah s příbuzným Ivanem Olbrachtem, tehdy předním komunistickým intelektuálem. Tigrid mu neodpustil příklon ke stalinismu a v exilu později ostře kritizoval zradu části českých vzdělanců, včetně Olbrachta či Marie Majerové.

V době rostoucího politického napětí potkal Tigrid i svou životní partnerku. V prosinci 1945 se na ministerstvu zahraničních věcí seznámil s dvacetiletou Ivanou Myškovou, sekretářkou z kulturně založené rodiny, vnučkou herečky Terezie Brzkové. Po otci měla židovské kořeny a nesla vlastní zkušenost holokaustu: její otec zahynul v lednu 1945 na pochodu smrti z Osvětimi. Společné utrpení, kulturní rozhled a odpor k levicovým dogmatům je spojily; v prosinci 1946 se zasnoubili a počátkem roku 1947 uzavřeli sňatek v kostele sv. Františka z Assisi na Starém Městě.

Jak se blížil únor 1948 a politická krize sílila, KSČ mobilizovala dělnické milice i bezpečnostní složky ovládané ministerstvem vnitra. Tigrid věděl, že jako šéfredaktor opozičních periodik a výrazný kritik režimu patří k prvním kandidátům na zatčení. Dne 19. února 1948 odjel na legální reportážní cestu do západních okupačních zón Německa. Průkaz akreditovaného novináře mu umožnil překročit hranice ještě před úplným převzetím moci komunisty. Od britského atašé získal oficiální novinářské pozvání do britské okupační zóny v Berlíně, kde měl vyvrátit tvrzení Rudého práva o údajném nehumánním zacházení západních spojenců s místním obyvatelstvem. Přestože ministerstvo zahraničí nařídilo opozičním novinářům odevzdat diplomatické pasy, Tigrid rozkaz ignoroval, nasedl do auta a zamířil k západní hranici.

Státní bezpečnost mezitím vydala mezinárodní zatykač, avšak příkaz k zadržení dorazil na hranici hodinu poté, co Tigrid přejel do západní okupační zóny Německa. Státní bezpečnost na něj vydala zatykač. Podle Tigridovy pozdější vzpomínky dorazil příkaz na hranici asi hodinu poté, co ji překročil. Už 27. února 1948 ve Frankfurtu nad Mohanem informoval západní tisk o průběhu komunistického puče i metodách, jimiž KSČ uchopovala moc. Úspěšný únik měl hořkou dohru. Manželka Ivana zůstala v Praze a při prvním pokusu o ilegální přechod hranice byla zadržena, obviněna z protistátní činnosti a tři měsíce vězněna na Pankráci. Po propuštění riskovala znovu a koncem roku 1948 s pomocí převaděčů překročila zamrzlou šumavskou hranici. Manželé se poté znovu shledali a několik měsíců strávili jako běženci v emigrantském táboře v bavorském Řezně.

Po konsolidaci osobního života v Německu se Tigrid roku 1950 přesunul do Mnichova, kde se podílel na formování klíčových exilových institucí. V roce 1951 mu byla díky zkušenostem z BBC nabídnuta vlivná pozice programového vedoucího nově vznikající československé redakce Svobodné Evropy. Tato americky zřízená a financovaná stanice měla být hlavní informační a ideologickou zbraní proti komunistickému bloku; československé vysílání bylo spuštěno jako první zkušební projekt.

V roce 1952 po názorových a osobních sporech s Ferdinandem Peroutkou z vedení redakce odešel. Spor dvou výrazných publicistů odrážel rozdílné představy o tom, jak má exil oslovovat domácí publikum: Tigrid prosazoval pružnější, analytičtější a méně mentorský přístup. Po odchodu z Mnichova se roku 1952 s Ivanou vydal do Spojených států. Začátky v USA ukázaly jejich adaptabilitu i skromnost: Tigrid se v New Yorku živil jako číšník a manželé si později otevřeli vlastní restauraci. V letech 1955 až 1958 se jim narodily tři děti, Deborah, Kateřina (Catherine) a Gregory. Díky Ivanině matce, která s nimi žila, vyrůstaly i v americkém a později francouzském prostředí v českém jazyce a kultuře.

Tigrid se však nikdy nevzdal svého hlavního poslání: bojovat proti komunistické totalitě slovem. V roce 1956 založil v USA čtvrtletník Svědectví, který proměnil podobu českého exilu. Místo uzavírání se do minulých křivd mířil časopis přímo do Československa a usiloval o dialog mezi svobodným myšlením na Západě a domácí nezávislou i reformně komunistickou opozicí. Roku 1960 Tigrid přesunul redakci i rodinu z New Yorku do Paříže, blíže střední Evropě. Historický význam pařížské redakce dnes připomíná pamětní deska z roku 2007 v ulici Croix des petits champs.

Svědectví se tisklo na tenký biblový papír, aby je bylo možné nenápadně pašovat přes železnou oponu v obálkách, knihách či zavazadlech. Vydávání časopisu, podobně jako Svobodná Evropa, strategicky podporovaly Spojené státy a částečně i CIA, čehož KSČ využívala v propagandě. Přestože časopis využíval americkou finanční podporu, dostupné prameny ukazují, že Tigrid si udržoval výrazný vliv na jeho obsah a redakční směřování.

Tigridova činnost vyvolávala v komunistické Státní bezpečnosti mimořádnou nenávist. Agenti sledovali jeho pohyb, obviňovali jej z „rozkladné“ činnosti vůči ČSR a plánovali jeho únos ze Západu do Československa během zasedání PEN klubu v Budapešti. Plánovaný únos se nakonec neuskutečnil. Při akci Tchoř byla redakce zamořena silně zapáchající chemikálií, která na několik dnů znemožnila její běžné používání.

Navzdory trvalým hrozbám Tigrid napsal několik zásadních knih analyzujících komunistickou moc a českou společnost. Napsal mimo jiné knihu Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Až do konce režimu zároveň pokračoval jako respektovaný publicista a glosátor ve spolupráci s Rádiem Svobodná Evropa.

Rok 1989 a pád železné opony znamenaly pro Pavla Tigrida osobní zadostiučinění i završení exilového poslání. Do Československa se vrátil v prosinci 1989, krátce před zvolením Václava Havla prezidentem, jehož disidentskou činnost dlouhodobě podporoval ze Západu. Brzy se stal Havlovým blízkým spolupracovníkem, přítelem a poradcem na Pražském hradě. Podle Lea Pavláta byl Tigrid mimořádně moudrý, laskavý, kulturně rozhleděný a pevný v postojích. Usiloval o to, aby se postkomunistická společnost bez sentimentu vyrovnala s minulostí a vrátila k hodnotám parlamentní demokracie.

V letech 1994 až 1996 přijal přímou politickou odpovědnost jako nestranický ministr kultury nominovaný KDU-ČSL v první vládě Václava Klause. Do exekutivy vnášel uvolněnější evropský styl a nadhled, který ilustrují i vzpomínky podřízených na jeho humor při řešení sporů o plnovousy úředníků. V 90. letech dále publikoval, vystupoval v médiích a podporoval historické smíření s demokratickým Německem, završené roku 1997 jeho podílem na vzniku Česko-německého fondu budoucnosti.

Tigrid obdržel řadu vysokých ocenění za zásluhy o svobodnou Evropu: roku 1990 Velkou cenu za exilovou literaturu Bavorské akademie krásných umění, roku 1992 francouzský Řád čestné legie, roku 1993 čestný doktorát Univerzity Karlovy, roku 1995 Řád T. G. Masaryka 1. třídy a roku 2000 Velký kříž s hvězdou Záslužného řádu SRN. In memoriam se stal čestným občanem Semil a je po něm pojmenováno tamní náměstí.

Jeho život, zasvěcený obhajobě svobody, završil vědomým aktem sebedeterminace. V roce 2003 se při vážných zdravotních problémech rozhodl pro dobrovolný odchod ze života a přestal užívat životně důležité léky. Zemřel 31. srpna 2003 ve francouzském Héricy nedaleko Paříže. Manželka Ivana jej přežila o necelých pět let a zemřela tamtéž roku 2008.

Symbolickým a finálním ukotvením památky Pavla Tigrida do hmotné tkáně české historie se stalo vložení jeho Kamene zmizelého (stolpersteinu). Stalo se tak ve středu 17. září 2025 v Kouřimské ulici (číslo popisné 2376/5) na pražských Vinohradech, tedy před domem, který byl před jeho nuceným exilem jeho domovem. Tento pietní akt byl iniciován Česko-německým fondem budoucnosti. Do Prahy u této příležitosti přicestovaly z Francie Tigridovy děti, zejména pak syn Gregory. Na mosazné destičce vložené do dlažby je vyryt z pohledu projektu Stolpersteine spíše atypický text:

ZDE ŽIL
PAVEL TIGRID
ROZ. SCHÖNFELD
NAR. 1917
UPRCHL 1939
ANGLIE

Proč kámen připomíná muže, který nacistický i komunistický teror nakonec přežil, dosáhl vysokého věku a zemřel v demokratické Francii? Tuto otázku jasně zodpověděl ředitel Fondu budoucnosti Tomáš Jelínek, když při odhalení vysvětlil, že projekt Guntera Demniga nepřipomíná pouze samotné vyvraždění, ale i vykořenění a násilnou ztrátu domova. Kámen je podle něj věnován člověku, který „se řídil heslem ‚vždycky se dá něco dělat‘. V roce 1939 sedl na motorku a včas opustil republiku, aby unikl nejhoršímu osudu“.

Abychom pochopili kontext tohoto konkrétního dne (17. 9. 2025) a hrůznost nacistické vyhlazovací politiky napříč Prahou 3, stačí se podívat na další kameny položené tentýž den, které reprezentují obvyklejší, temnou trajektorii obětí.

Kámen Pavla Tigrida, ležící nedaleko stolpersteinu Mileny Jesenské ve stejné ulici, tak vytváří kontrast i narativní spojnici. Zatímco Jesenská, Ema Singerová, Leo Kosák, Oskar Fischer či rodiny Neumannových a Fantlových našly svou smrt pod koly byrokratické vyhlazovací mašinérie v lágrech Ravensbrücku, Osvětimi, Terezíně a Treblince, osud Pavla Tigrida a jemu podobných exulantů ukazuje, že ani systematický státní teror (ať už nacistický, či ten, kterému čelil od roku 1948 ze strany KSČ) nedokáže zlomit ducha, pokud člověk využije své odvahy k záchraně a následné celoživotní rezistenci. Tyto nenápadné zlatavé kostky na českých chodnících fungují jako tiché varování před erozí demokracie a zároveň vzdávají čest těm, kterým byla kdysi brutálně odepřena elementární lidská práva a důstojnost.

Poznámka autora: AI byla při přípravě článku využita jako pomocný nástroj pro kontrolu struktury, jazykovou korekturu a vyhledání údajů určených k následnému ověření. Veškeré historické informace autor ověřoval v uvedených zdrojích.