Když věda bloudila: éter, radium a omyly, které zabíjely

Atmosféra na přelomu 19. a 20. století byla prosycena nejen hmatatelným technologickým napětím, ale především absolutní, takřka slepou vírou v neomezené možnosti lidského poznání. Hranice mezi převratným vědeckým triumfem a fatálním omylem byla tenká jako list papíru. Z historických archivů dnes vystupují fascinující i mrazivé osudy těch, kteří se snažili spoutat přírodní síly, aniž by plně chápali jejich skutečnou, často nemilosrdnou povahu.

I ti největší géniové vědy jsou v jádru jen zranitelné lidské bytosti. Jsou ovlivněni dobovými dogmaty, dychtí po uznání a někdy se až zoufale bojí prázdnoty neznáma. Právě tento strach z neuchopitelného stál u zrodu jedné z největších iluzí v dějinách fyziky a stejná lidská naivita vedla o několik desetiletí později k tichým tragédiím pod nazelenalým svitem radioaktivních prvků.

Při pohledu na noční oblohu se myslitelům 19. století nabízela znepokojivá, až existenciální otázka: Co vyplňuje ten obrovský, mrazivý prostor mezi hvězdami? Pro mysl zvyklou na mechanický chod světa, kde každá akce vyžaduje fyzický dotek a přenos, byla představa absolutního vakua psychologicky i fyzikálně nepřijatelná. Zvuk se šíří vzduchem a mořské vlny vodou. Podle tehdejší logiky vlnění nemohlo existovat bez média, a proto muselo logicky existovat neviditelné prostředí, kterým se šíří vlny světla. Tímto prostředím měl být všudypřítomný „světlonosný éter“ (luminiferous aether), jehož myšlenkové kořeny sahaly až k řeckým filozofům a jejich pojetí božské kvintesence.

Co se to vlastně děje v lidské mysli, když nedokáže přijmout realitu? Začne si vytvářet berličky. Historická analýza ukazuje, že ani tak brilantní mozek, jakým disponoval skotský fyzik James Clerk Maxwell, se této iluze nedokázal vzdát. Když Maxwell v roce 1873 publikoval své přelomové pojednání, kterým sjednotil elektřinu a magnetismus do elektromagnetického vlnění, byl o reálné existenci éteru skálopevně přesvědčen. Z jeho pohledu bylo nepředstavitelné, aby se energie přenášela prázdnotou.

Zdaleka nejdále však v této racionální křeči zašel věhlasný Lord Kelvin (William Thomson). Stál před neřešitelným paradoxem. Jak může tajemný éter na jedné straně klást nulový odpor planetám plujícím vesmírem, a na straně druhé být dostatečně tuhý na to, aby přenášel vysokofrekvenční světelné vlny? Ve snaze zachránit hroutící se mechanický světonázor vytvořil Kelvin bizarní teoretický konstrukt. Popsal éter jako naprosto transparentní, elastické želé. Podle jeho přednášek z roku 1884 a pozdějších spisů musel být tento materiál pevnější než ocel, a přitom řidší než vzduch, aby jím hmota mohla nepozorovaně proklouznout jako vítr korunami stromů. Tato zoufalá teoretická snaha naroubovat hmatatelnou mechaniku na neznámý vesmír dokazuje, do jakých extrémů dokáže intelekt zajít.

Zlom přišel v roce 1887, kdy se vědci Albert A. Michelson a Edward Morley rozhodli záhadu definitivně rozlousknout. V suterénní laboratoři, izolováni od vnějších otřesů, zkonstruovali mimořádně citlivý interferometr. Logika jejich pokusu byla elegantní a nevyvratitelná: Země se při svém oběhu pohybuje tímto éterickým oceánem rychlostí mnoha kilometrů za sekundu, a proto by měla vytvářet takzvaný „éterový vítr“. Světlo odeslané po směru tohoto fiktivního větru by se logicky mělo pohybovat jinou rychlostí než světlo odeslané kolmo na něj.

Výsledek experimentu byl však absolutně nulový. Neexistoval žádný vítr, žádný posun rychlosti, žádné neviditelné želé. Světlo se šířilo všemi směry naprosto stejně. Pro klasickou fyziku to znamenalo zničující úder. Lidé se však svých přesvědčení nevzdávají snadno. Následovaly roky tápání, kdy se vědci jako Dayton Miller snažili experiment opakovat v domnění, že Země éter strhává s sebou. Éter definitivně vymazal z mapy lidského poznání až Albert Einstein v roce 1905, nikoliv však pouze na základě experimentů, ale hlubokou teoretickou úvahou o tom, že Maxwellovy rovnice jsou krásné a platné ve všech vztažných soustavách. Zatímco pád éteru byl vítězstvím čistého rozumu bez obětí na životech, vzápětí na scénu vstoupil jiný fyzikální objev. Objev, jehož nepochopení se měřilo v desítkách tisíc zničených lidských osudů.

Příběh ozařování a radiové terapie se zrodil v lůně českých zemí, přesněji v Jáchymově. Zdejší hluboké doly vydaly uranový smolinec, ze kterého Marie Curie-Skłodowska pracně izolovala nový, nesmírně vzácný prvek – radium. Fascinující nazelenalá zář tohoto prvku svět okamžitě uhranula. Samotní objevitelé si byli ničivé síly radia vědomi. Pierre Curie prorocky prohlásil, že by nechtěl být v jedné místnosti s kilogramem radia, protože by mu to spálilo kůži na těle, zničilo zrak a nepochybně ho zabilo.

Navzdory těmto včasným varováním se objev začal ubírat děsivým komerčním směrem. Jakmile lékaři zjistili, že cílené a masivní dávky radiace dokážou likvidovat zhoubné nádory, zrodila se naivní, leč psychologicky silná premisa. Jestliže velké množství prvku rakovinu ničí, mikroskopické množství musí zdravé buňky stimulovat a dodávat jim vitalitu. Tento fenomén, nazývaný „mírná radiová terapie“ (mild radium therapy), spustil celosvětové šílenství. Radium se stalo symbolem luxusu a elixírem mládí.

Tragédie amerického průmyslníka a sportovce Ebena Byerse je jednou z nejbolestivějších kapitol této éry. Ztělesňuje absolutní triumf lidské vůle žít nad zdravým rozumem. Byers byl absolventem Yale, členem vysoké společnosti a v roce 1906 dokonce vyhrál amatérské mistrovství USA v golfu. V roce 1927 utrpěl při pádu ve vlaku zranění ruky. Aby utišil chronickou bolest a navrátil si uvadající vitalitu, upnul se k módní novince jménem Radithor.

Za tímto produktem stál William J. A. Bailey, člověk bez jakýchkoli medicínských skrupulí. Bailey nedokončil Harvard, přesto se vydával za lékaře a za předepisování Radithoru nabízel skutečným doktorům finanční provize. Byers svému léku natolik věřil, že během několika let zkonzumoval neuvěřitelných 1400 lahviček. Bylo to privilegium bohatých – obyčejný člověk by si tak obrovskou dávku nemohl dovolit, což paradoxně mnohým zachránilo život.

Radium se v organismu chová chemicky podobně jako vápník. Jakmile se tekutina dostala do Byersova trávicího traktu, tělo začalo tento radioaktivní „vápník“ ochotně a trvale zabudovávat přímo do kostní tkáně. Zde radium nepřetržitě vyzařovalo vysoce ionizující alfa částice, které zevnitř doslova bombardovaly jeho živé buňky. Kdysi sebevědomý sportovec pomalu ztrácel svou lidskou podobu. Před smrtí mu musela být chirurgicky odstraněna prakticky celá spodní a většina horní čelisti, zatímco v samotné lebce se mu začaly tvořit hluboké léze. Když v roce 1932 ve věku 51 let zemřel na rozsáhlou otravu a rakovinu kostí, musely být jeho vysoce radioaktivní ostatky uloženy do olověné rakve. O několik desetiletí později, v roce 1965, fyzik Robley Evans jeho tělo exhumoval a naměřil masivní, stále přetrvávající radioaktivní zátěž.

Bailey, stvořitel tohoto jedu, unikl bezprostřední spravedlnosti a cynicky prohlašoval, že vypil více radiové vody než kdokoli jiný bez jakýchkoliv následků. Přírodní zákony jej však nakonec dohnaly. Zemřel v roce 1949 na rakovinu močového měchýře. Když byly v roce 1970 jeho ostatky exhumovány, zjistilo se, že byly radiací zcela zdevastovány.

Pokud byl milionář Byers obětí své vlastní obsese mládím, pak dělnice známé jako „Radium Girls“ padly za oběť čiré průmyslové lhostejnosti. Během první světové války a po ní zaměstnávaly podniky jako U.S. Radium Corporation stovky velmi mladých žen, které jemnými štětečky nanášely svítící barvu Undark na ciferníky hodinek a leteckých palubních přístrojů.

K pochopení hloubky této tragédie je nutné nahlédnout do každodenní rutiny těchto dívek. Aby dosáhly dokonale přesné špičky štětce, nezbytné pro malování milimetrových číslic, byly svými nadřízenými rutinně instruovány, aby štětečky neustále olizovaly a tvarovaly je mezi rty. Tyto ženy netušily, jakému peklu se vystavují. Během směn se dokonce bavily tím, že si zbytky svítící barvy, obsahující zinek a izotopy radia, nanášely na nehty, vlasy, a dokonce i na zuby. Chtěly tak ve tmě překvapit své partnery a rodiny nádhernou luminiscencí. Vedení podniků je cynicky ujišťovalo, že barva je nejen naprosto neškodná, ale funguje v podstatě jako prospěšné vitamíny.

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Zuby se uvolňovaly z hnisajících dásní, objevovala se extrémní anémie a čelisti, zevnitř rozkládané radiem, se začaly drolit. Tento trýznivý a nevyléčitelný stav brzy vešel v lékařských kruzích ve známost jako „radium jaw“ (radiová čelist). Dívky umíraly v nevýslovných bolestech na nekrózu a masivní sarkomy. Osobní boj těchto umírajících žen u soudů nakonec prolomil hradbu korporátního mlčení a vyústil v historickou změnu pracovních zákonů a zavedení bezpečnostních standardů pro manipulaci s radioaktivními materiály v USA. Paradoxem doby zůstává, že vynálezce svítící barvy, původem rakouský lékař Sabin A. von Sochocky, si zničil zdraví neopatrnou manipulací s vlastními chemikáliemi a zemřel v roce 1928 jako jedna z prvních obětí svého vynálezu.

Zranitelnost lidského vnímání krásy se stala dalším polem, kde radioaktivita slavila zvrácený komerční úspěch. Příběh francouzské značky Tho-Radia dokonale ilustruje, jak snadno lze pomocí pseudovědy prodat smrtící iluzi. Počátkem dvacátých let vyvinul lékárník Alexis Moussalli pleťový krém obsahující chlorid thoričitý a bromid radnatý. Produkt cílil na ženy, které toužily zpevnit pleť, zbavit se vrásek a rozzářit svůj obličej.

Aby Moussalli dodal svému krému punc absolutní vědecké autority, spojil se s lékařem, který se jmenoval Alfred Curie. Tento člověk však neměl s rodinou slavných fyziků a objevitelů radia, Marií a Pierrem Curiovými, absolutně nic společného. Moussalli jej do firmy přibral čistě jako marketingový nástroj pro zneužití proslulého jména. Reklamní plakáty nesly sebevědomý nápis „vyrobeno podle receptury Dr. Alfreda Curie“ a tisíce žen si na základě této lži ochotně vtíraly do tváře mikro-dávky radia. Laboratorní rozbory z roku 1932 skutečně potvrdily přítomnost 0,223 mikrogramů bromidu radnatého ve sto gramech krému. Francouzská vláda tento hazard ukončila až v roce 1937, kdy zakázala prodej radioaktivních kosmetických přísad bez lékařského předpisu. Značka Tho-Radia musela narychlo změnit recepturu a smazat veškeré vazby na jméno Curie, nicméně pod stejným zavedeným názvem pokračovala v prodeji běžné kosmetiky překvapivě až do roku 1968.

Při zpětném pohledu je nezbytné vnímat tyto historické fragmenty v širším kontextu bez pocitu nadřazenosti. Západočeský Jáchymov, místo nálezu původního uranového smolince, se později úspěšně transformoval v nejstarší radonové lázně na světě. Zdejší Radium Palace začal pod striktním lékařským dohledem nabízet regulované koupele v léčivé vodě obsahující plyn radon, které dodnes slouží k tlumení chronických bolestí pohybového aparátu bez fatálních následků. Věda se nakonec dokázala poučit ze svých chyb a zničující sílu podřídit prospěchu člověka.

Z historického zkoumání událostí 19. a počátku 20. století však vyvstává mnohem hlubší pravda o samotné podstatě pokroku. Dějiny objevů nejsou jen úhlednou cestou od temnoty k osvícení, zapsanou v encyklopediích. Jsou plné matematicky elegantních, leč naprosto chybných dogmat, jako byl všudypřítomný světlonosný éter, kterého se vědci odmítali vzdát ze strachu z neznáma. Jsou také lemovány utrpením těch, kteří se stali nedobrovolnými pokusnými subjekty technologického nadšení. Ať už to byl zranitelný milionář toužící po ztraceném mládí, nebo stovky obětovaných továrních dělnic lakujících si zuby ve tmě. Vědecká fakta, chemické prvky a fyzikální zákony jsou samy o sobě zcela neutrální. Nemají úmysl, neslibují zázraky a nedisponují svědomím.

Je to lidská mysl se svým existenciálním strachem, nesmírnou naivitou, ješitností a odmítáním vlastní zranitelnosti, která těmto neviditelným silám dává jejich ničivý rozměr.