Když vynálezy předběhly dobu: čeští vizionáři ve slepé uličce

Cesta k pokroku je dlážděna rozbitými sny, zkrachovalými nadějemi a brilantními myšlenkami, které zabloudily do temných, slepých uliček. Historie českých zemí je plná geniálních mozků, které se doslova dotkly budoucnosti, ale jejichž jména dnes leží pod prachem zapomnění. Nejde tu jen o suchá data, nákresy a patenty. Jde o hluboce zranitelné lidské osudy, v nichž se genialita bolestivě střetávala s chudobou, nepochopením okolí a s naprostým zoufalstvím. Co se to vlastně děje v mysli člověka, který předběhne svou dobu, ale fyzikální zákony nebo pouhá lidská chamtivost jeho vizi zničí?

Představte si neděli 1. června 1817. Pražská Královská obora (dnešní Stromovka) je plná vzrušeného očekávání. Ve vzduchu už visí těžká vlhkost blížící se bouřky, ale pozornost místní smetánky i obyčejných zvědavců se upírá k obrovskému, podivnému monstru. Zručný mechanik pražské polytechniky Josef Božek zde představuje vůbec první parovůz v českých zemích.

Tento stroj na první pohled připomínal masivní dřevěný žebřiňák usazený na loukoťových kolech. Dlouhý byl čtyři a půl metru, na výšku měřil dva metry a vážil úctyhodných 700 kilogramů. Pod jeho šasí však visel nýtovaný parní kotel. Stroj se ovládal podobně jako kočár – řidič seděl obkročmo na kozlíku, rejdování předních kol usměrňoval klikou a přívod páry do stroje fungoval jako pomyslný plynový pedál. Božek byl naprostý vizionář; ten den plánoval na slepém rameni Vltavy navíc předvést i svou parní loď dlouhou sedm sáhů.

Co vede takto brilantního inženýra k tomu, aby do jediného projektu vložil veškeré své úspory, a ještě se astronomicky zadlužil? Je to ta absolutní, spalující víra ve vlastní vizi. Božek věděl, že drží v rukou klíč k budoucnosti. Aby však uspokojil věřitele a svůj dluh splatil, musel za ukázky stroje vybírat vstupné. A pak zasáhla tragédie, která neměla s mechanikou či fyzikou absolutně nic společného. Nad Stromovkou se zničehonic strhla prudká průtrž mračen. Lidé v panice prchali před lijákem a v nastalém chaosu se k pokladničce s vybranými penězi dostal neznámý zloděj. Peníze zmizely. Pro Božka to v tu vteřinu znamenalo okamžitý a definitivní bankrot. Obyčejný člověk by možná plakal, ale Božek, muž s neobyčejně křehkou a neklidnou myslí, se propadl do absolutní temnoty. V návalu bezmoci a šíleného vzteku popadl kladivo a svůj parovůz i loď vlastníma rukama rozmlátil na třísky.

Tato technologická slepá ulička nebyla způsobena chybou ve výpočtech. Parovůz bezchybně fungoval. Byla to emocionální a finanční propast. Přestože mu později finančně vypomohla pražská lóže svobodných zednářů, Božkův duch byl navždy zlomen. K parním strojům se už nikdy ve svém životě nevrátil a svůj nesmírný talent utopil v konstrukci protéz a hodin. Z vozu nezbyl ani jediný šroubek. Božkův pokus se nestal začátkem souvislého vývoje parních vozidel v českých zemích, ale zůstal osamělou průkopnickou epizodou.

Když se řekne Josef Ressel, většina z nás si vybaví úspěšného vynálezce lodního šroubu. Z globálního technologického hlediska šlo o průlom, ale v kontextu Resslova osobního života to byla temná a krutá slepá ulička plná podvodů a naivity. Ressel věnoval zdokonalení lodního šroubu vše. Veškeré rodinné finance i svůj čas investoval do výzkumu. Jakožto důvěřivý a poctivý člověk vložil své naděje i plány do rukou bohatého obchodníka Ottavia Fontany. Ten mu slíbil, že stavbu jeho parníku bude financovat, avšak místo toho začal Resslovy revoluční myšlenky pokoutně prodávat a využívat pro sebe. Ressel se uznání a skutečného zisku z vynálezu nedočkal, přestože princip lodního šroubu se později stal jedním ze základů moderní lodní dopravy.

Jak obrovskou tíhu musel tento muž cítit? Zemřel v říjnu 1857 vyčerpaný a zlomený. Těsně před svou smrtí, v gestu absolutního zoufalství, napsal na rub obyčejného lékařského receptu vzkaz své rodině, aby po jeho smrti hájila práva na jeho vynález. Své milované manželce Terezii zanechal místo bohatství a uznání jen obrovské dluhy. Vdově nepomohly ani prosby na námořním velitelství a teprve o mnoho let později jí byl přiznán alespoň skromný důchod. Resslův osud nám připomíná, že ani ta nejdokonalejší technologie člověka neochrání před lidskou chamtivostí.

V tichém přítmí kláštera zní hudba, která jako by vůbec nepatřila do osmnáctého století. Není to jemné drnkání cembala, ale rezonující, téměř nadpozemský zvuk tvořený do té doby neviditelnou, magickou silou. Píše se rok 1753 a na farnosti v Příměticích u Znojma se rodí něco naprosto nepochopitelného. Václav Divíšek, známější pod svým církevním jménem Prokop Diviš, zde sestrojuje přístroj zvaný Denis d'or, neboli Zlatý Diviš.

Zatímco historie si Diviše pamatuje primárně jako krotitele blesků a tvůrce „meteorologické mašiny“, jeho skutečný a bohužel zapomenutý přesah do daleké budoucnosti ležel v hudbě. Diviš byl teolog a geniální vědec, kterého fascinovaly účinky elektřiny. Jeho Denis d'or nebyl ničím menším než prvním elektrofonickým klávesovým nástrojem – předchůdcem dnešních syntezátorů. Nástroj měl mít 790 kovových strun, tři klaviatury a využití leydenských lahví/statické elektřiny.

Díky statické elektřině získávané z leidenských lahví dokázal tento stroj simulovat zvuky loutny, harfy, lesního rohu, fagotu, zvonkohry a podle některých dobových svědectví i samotného lidského hlasu. Přístroj budil v tehdejší Evropě naprostý úžas a posvátnou hrůzu. Významný fyzik a matematik Leonhard Euler, s nímž si Diviš dopisoval, ho úpěnlivě prosil o podrobné nákresy stroje a pruský princ Jindřich za nástroj dokonce nabízel astronomické částky.

Proč se tedy dnes o Zlatém Divišovi neučí na hudebních konzervatořích? Zde narážíme na klasický paradox vynálezu, který se stane slepou uličkou čistě proto, že o celá staletí předběhne svou dobu. Odborná veřejnost v 18. století absolutně nechápala revoluční potenciál nástroje; brali ho spíše jako divadelní kuriozitu nebo kouzelnický trik popsaný v Divišově traktátu Magia naturalis. Když Diviš v roce 1765 zemřel, jeho mistrovské dílo bylo převezeno do louckého kláštera. Odtud ho později Josef II. daroval jistému varhaníkovi, který jej odvezl do Bratislavy, kde stopa po jedno z nejpozoruhodnějších předchůdců elektrofonických hudebních nástrojů nenávratně a krutě mizí v propadlišti dějin.

Když se člověk v tichu podívá na ptáka kroužícího vysoko na obloze, cítí prastarou, hlubokou touhu vymanit se z tíhy pozemské gravitace. Na konci 19. století tato touha zcela a nekompromisně pohltila Artura Krause (1854–1930), zámožného barona z Pardubic, astronoma, fotografa a zaníceného vizionáře. Kraus nebyl typickým suchopárným teoretikem. Miloval pokrok a jako první se v Pardubicích proháněl na motocyklu. Inspirován pokusy svého přítele, německého vzduchoplavce Otto Lilienthala, se Kraus upnul k myšlence takzvané ornitoptéry – létajícího stroje, který by se pohyboval máváním křídel, poháněných čistě lidskou silou. Kraus se ponořil do hlubokého zoologického studia ptačí anatomie, pitval jejich kostry a s obsedantní pečlivostí zkoumal fyziku jejich letu. Sestrojil obrovský kluzák, jehož křídla se měla pohybovat naráz nahoru a dolů.

Jenže realita umí být krutá. Když chtěl Kraus svůj obrovský, snový stroj vynést ven a pochlubit se jím, zjistil triviální věc: ornitoptéra neprojde dveřmi. V záchvatu odhodlání tedy nechal zkrátka probourat zeď zámku. Aby stroj vůbec fungoval, vyžadoval od pilota enormní fyzický výkon. Dobové záznamy nám zanechaly dojemný i mírně komický obraz: stárnoucí baron tajně trénuje svou svalovou sílu tím, že mimo zraky veřejnosti běhá vyčerpaný za svým jedoucím kočárem. Obyvatelé města si jeho podivného počínání přesto všimli a brzy mu dali posměšnou přezdívku „Bláznivý baron“. Kraus postavil dvě ornitoptéry. Při prvním pokusu se zřítil a málem se zabil. Zde Kraus narazil do tvrdé betonové zdi fyzikální slepé uličky. Lidské svalstvo zkrátka není stavěné na to, aby dokázalo vyvinout dostatečný kontinuální výkon k překonání hmotnosti vlastního těla a vygenerování vztlaku máváním. Ornitoptéra zůstala krásnou, ale nedosažitelnou iluzí Ikarova mýtu.

Přesto je na Krausově příběhu něco nesmírně krásného. Na rozdíl od Božka nepropadl zničujícímu zoufalství. Když zjistil, že mávavý let je nereálný, s pokorou svůj omyl přijal. Stal se tichým mentorem a podporovatelem mladého Jana Kašpara, čímž zásadně přispěl k rozvoji letectví s pevnými křídly. Ve svém domě pak v roce 1912 otevřel první lidovou hvězdárnu v Čechách, aby lidem přiblížil krásy vesmíru. Ukázal, že i slepá ulička může člověka dovést k hvězdám.

Ve světě vědy existuje zvláštní druh vynálezců, kteří nebojují s nedostatkem peněz ani s fyzikou, ale s propastným nepochopením reality. Jakub Hron Metánovský (1840–1921), středoškolský profesor, fyzik a filozof pocházející z jihočeského Metánova, je absolutním zosobněním excentrického a nepochopeného génia. Hron měl pocit, že svět kolem něj je chybně uspořádán, a rozhodl se ho opravit od samých základů – a to počínaje jazykem. Zarytě odmítal cizí slova. Z profesora udělal zpytáka, studenta překřtil na bažáka, filozofii říkal libomudravna, geometrii měravnaa samotná myšlenka pro něj byla myslitbou. Jeho touha po absolutní kontrole se ale promítala především do obyčejných předmětů. Kdo z nás někdy omylem nepřevrhl na stůl sklenici vody nebo kalamář s inkoustem? Pro nás je to banalita. Pro Hrona to byl impuls k sestrojení takzvaného „buňátu nekotitelného“.

Buňát byl dvanáctistěnný kalamář, jehož konstrukce byla geniálně, až absurdně překombinovaná. Díky široké základně a nízko položenému těžišti fungoval na principu vážky. Pokud jste do něj strčili, nerozlil se, ale s elegancí se zhoupl zpět do svislé polohy. Byl vybaven krůvkou (víčkem zabraňujícím vnikání prachu) a speciální sazmou (filtrem, který odděloval kal od čistého inkoustu). Hron byl svým vynálezem natolik fascinován, že sepsal reklamní prospekt, v němž svým nezaměnitelným novotvarem popsal 110 výhod (např. že je „mládence i panny bavivý“) a férově přidal i 24 „špatnot“ (např. že buňát je „mrtvé neobživujícný“ či „chřipku nekrotící“).

Hronova izolovaná mysl produkovala jednu bizarnost za druhou. Vymyslel kulstínměr na měření vzdálenosti Země od Slunce, navrhl sloní horkovzdušný balon (který pochopitelně nikdy nevzlétl), a kreslil plány pro lokomotivu, která by nepotřebovala fixní koleje (tzv. přenášlivé koleje). Sám chodil po světě oblečen do speciálního špičatého klobouku zvaného hronoid. Tento šišatý klobouk s ventilem na temeni měl podle Hrona omezovat destruktivní působení atmosférického tlaku na mozek svého nositele. Hron dokonce odcestoval až do francouzského Sèvres, aby tam osobně a s pedantskou pečlivostí přeměřil platinový etalon metru a ujistil se, že „metr opravdu měří metr“.

Zde se díváme do tváře koncepční slepé uličky. Hron řešil drobné, banální problémy nástroji, které byly pro společnost zbytečně komplikované a cizí. Kvůli své naprosto konfliktní povaze a neochotě přizpůsobit se byl nakonec z gymnázia v Hradci Králové předčasně penzionován. Své nejpokročilejší vynálezy utopil na ostrově své vlastní extrémní intelektuální samoty.

Zatímco 19. století přineslo zklamání z páry a ptačích křídel, 20. století mělo být stoletím rychlosti. Nikdo to v Čechách nechápal lépe a jasnozřivěji než Ludvík Očenášek (1872–1949). Syn chudého horníka, který to dotáhl až na zámožného továrníka a neúnavného konstruktéra. Je neděle 2. března 1930. Na pražské Bílé hoře zatajují přihlížející dech. Očenášek tu k obloze odpaluje osm raket poháněných speciální směsí střelného prachu. Byly mezi nimi jednostupňové i dvoustupňové varianty, ty větší měly dokonce hliníková stabilizační křidélka. Za obrovského rachotu trhají mraky. Některé rakety dosáhly výšky přes jeden kilometr, podle českých zdrojů až kolem dvou kilometrů. Muzeum v Novém Mexiku (Museum of Space History) uvádí u jedné dvoustupňové rakety 4700 stop což je tedy nejblíže 1,43 km.

Úspěch byl tak fantastický, že o něm referoval i tehdejší newyorský deník Sun. Očenáškovi se začali hlásit první dobrodruzi, kteří toužili letět do vesmíru. Očenášek však s pragmatismem brzdil očekávání a novinářům z Pestrého týdne vysvětloval, že jeho primárním cílem je superrychlá doprava pošty a zboží a že přepravu živých bytostí těmito raketami musí zatím s lítostí popřít. Byl to génius širokého záběru. Už v roce 1898 postavil první český monocykl, v roce 1906 navrhl hvězdicový rotační letecký motor. V roce 1933 ho zaměstnala samotná firma Baťa, pro kterou vyvíjel unikátní hydrodynamický člun na reaktivní pohon. Očenášek byl také velký vlastenec a hrdina obou odbojů. Za první světové války tajně odposlouchával telefonní linku mezi štáby Německa a Rakouska-Uherska a plány svého vzdušného torpéda nabídl francouzské rozvědce.

Jak je tedy možné, že jeho jméno neskloňujeme po boku takových ikon kosmonautiky, jakými byli Wernher von Braun nebo Hermann Oberth, s nímž se Očenášek ostatně velmi dobře znal? Tato slepá ulička je ze všech nejkrutější, protože je politická. Očenášek nezvládl sehnat další bohaté mecenáše na tak nákladný výzkum, a navíc jeho vlastní podnik tvrdě zasáhla velká hospodářská krize. Člun pro Baťu zůstal jen u funkčního prototypu. A pak, jako by to nestačilo, přišla druhá světová válka, která civilní výzkum nadobro zničila. Po válce Očenášek jako přesvědčený sokol a demokrat odmítl sloužit nastupující komunistické armádě a režimu. Komunisté se mu odvděčili tím, že jeho celoživotní dílo cynicky a potichu vygumovali z historické paměti. Člověk, o jehož rakety se zajímaly Spojené státy, konstruoval v závěru svého života už jen drobné krabičky na krémy nebo počítadla lékárenských tablet. Zemřel v roce 1949 v obci Dražeň. Bylo obrovskou satisfakcí, když byl mnohem později americkými odborníky posmrtně zařazen v roce 1978 do síně slávy Muzea historie výzkumu vesmíru v Novém Mexiku. Doma ale zůstal zapomenut.

Při pohledu na osudy těchto výjimečných lidí si musíme uvědomit jednu zásadní věc. Ani jeden z těchto mužů nebyl ve skutečnosti poražen svou vlastní nevědomostí. Jejich stroje často překonávaly dobové představy. To, co je nakonec zlomilo, byla lidská malost, prázdná pokladnička, podvod obchodního partnera, svazující fyzikální limity biologie, neochota okolí pochopit inovaci nebo tupost totalitního režimu. Jejich slepé uličky však nebyly zbytečné. Každý pokus o rozbití starých limitů, i ten neúspěšný, definuje cestu těm, kteří přijdou po nich. Jejich selhání nese pečeť naprosté, syrové lidskosti. A právě proto si zaslouží, abychom na ně už nikdy nezapomněli.