Článek
Jenže právě dnes se rozhodl zazářit. Na jeho větvích se otevřely drobné, zářivě bílé květy. Voněly tak sladce, že se vůně nesla až k úlu na kraji zahrady. A právě tehdy vyletěla ven malá včelka Bětka. Byla to její úplně první jarní výprava z úlu a všechno pro ni bylo nové. Vzduch voněl jinak než v zimě, slunce ji na zádech lechtalo jako teplá peřina a květy na ni mrkaly ze všech stran. Bětka s radostným zabzučením přistála na jednom z nejkrásnějších květů. „Jé… tady to ale nádherně voní,“ vydechla a opatrně se protáhla dovnitř.
Uvnitř květu našla kapku sladké šťávičky, které se říká nektar. Bětka si lokla, pak ještě jednou a najednou měla pocit, že by klidně obletěla celou zahradu. Aby se jí pilo lépe, zavrtěla se v kvítku jako v měkkém polštářku. Jenže jak se, tak spokojeně vrtěla, přilepil se jí na nožičky a chlupaté bříško jemný žlutý prášek. „Páni, co to je? Jako kdyby mě někdo posypal zlatem,“ zasmála se. Byl to pyl.
Vtom se ozvalo tiché zašustění, jako když někdo obrací stránku v knize. A pak úplně nečekaně uslyšela roztřesený hlásek. Promluvil k ní samotný strom: „Ach, včeličko… konečně! Už jsem si myslel, že letos zůstanu jen u květů a žádné plody nebudou.“
Bětka přestala pít a překvapeně se rozhlédla, jestli si z ní někdo nedělá legraci. „Kdo to mluvil? Já tu nikoho nevidím…“ zašeptala. Pak se podívala nahoru na větve. „To jsi byl ty, strome?“
„Já,“ zašuměl strom a jeden květ se lehounce pohoupal, jako by kývl. „Nechci tě vyděsit. Jen… když jsi strom a celý život stojíš na místě, naučíš se povídat aspoň s tím, kdo k tobě přiletí.“
„A jaké plody?“ nechápala Bětka. „Vždyť máš jen bílé kytičky. Kytičky jsou hezké, ale… plody? To jako med?“
Strom se zasmál šelestem listů. „Kéž bych uměl vařit med, to bych byl nejpopulárnější strom široko daleko. Ne, myslím ovoce. Sladké bobule pro ptáčky i lidi. Teď jsem samý květ. Ale květ je jen slib. A slib se musí splnit.“ Bětka naklonila hlavu na stranu. „A jak se takový slib plní? Ty si prostě řekneš a teď budu mít bobule! A hotovo?“
„Kdepak,“ povzdechl si strom, až se mu zachvěly větvičky. „Já umím dělat kořeny, kmen a listy. Umím si držet slunce a vodu. Umím se v zimě tvářit, že spím. Ale jedno kouzlo sám nezvládnu.“
„Kouzlo?“ znejistěla Bětka. „Já neumím čarovat. Já umím… bzučet. A najít dobrou vůni. A někdy se dokonce trefím domů, i když fouká.“
„A to stačí,“ řekl strom jemně. „Podívej se na své nožičky a chlupaté bříško. Vidíš ten žlutý prášek? To není jen obyčejný prach. To je pyl to je takový můj tajný dopis. A já potřebuji, aby se ten dopis dostal z jednoho květu do druhého.“
„Dopis?“ Bětka si zvedla jednu nožičku a opravdu byla celá dožluta. „A když ho někam odnesu… co se stane?“
„Stane se velká věc,“ zašuměl strom slavnostně. „Když přelétneš na jiný květ a trochu pylu tam necháš, dojde k něčemu, čemu se říká opylení. Květinka sice za pár dní opadne, ale na jejím místě začne růst nový plod. Je to jako když zasadíš semínko do země a chvíli není nic vidět, a pak se najednou objeví nový život.“
Bětka chtěla něco říct, ale vtom jí do křídel zafoukal chladný jarní vítr. Najednou měla pocit, že je ještě menší, než si myslela. „No jo,“ zamumlala a svěsila tykadla. „To zní důležitě… jenže já jsem unavená. Křidélka mě po zimě bolí a vítr mě pořád strká zpátky. Chtěla jsem letět domů odpočívat.“
Strom zašuměl, jako by ji chtěl pohladit. „Vím, že je to dřina,“ řekl. „Ale ty nejsi jen sběračka nektaru. Ty jsi také zahradnice. Bez vás, včel, by na celém světě nebyla jablíčka, hrušky, třešně ani jahody – a ptáčci by neměli co zobat. Ty dnes nemusíš obletět tisíc květů. Stačí začít jedním. Přeleť na další květ a zanech tam trochu toho žlutého dopisu.“
Bětka se podívala na své uprášené tlapky. Nezdály se jí nijak kouzelné. Jen žluté a trochu ulepené, a přesto na nich najednou ležela velká zodpovědnost. „Tak dobře,“ rozhodla se tiše. „Zkusím to.“ Odrazila se od květu a statečně vzlétla do vzduchu. Vítr jí zacuchal tykadla a na chvilku ji strhl stranou, ale Bětka se nenechala. Kroužila, dokud znovu nenašla vůni květů, a pak zamířila k dalšímu bílému kvítku, který se třepotal opodál.
Létala z květu na květ. Někde se jí pyl zachytil na chloupcích, jinde jí ho květy samy „půjčily“ na cestu dál. Občas si musela na větvičku na chvilku sednout a popadnout dech, ale pokaždé, když se dotkla dalšího květu, měla pocit, že to malé kouzlo opravdu funguje. Dokud neopylila celý strom. Až pak se s úsměvem otočila k úlu a zamířila domů.
Když se v létě letěla Bětka podívat na to samé místo, bílé květy už tam nebyly. Místo nich se větve ohýbaly pod tíhou sladkých, šťavnatých plodů a ve vzduchu se mísila vůně ovoce s horkým létem. Na trávě pod stromem se smály děti z okolí a mezi prsty jim stékala šťáva. Bětka spokojeně zabzučela. Zjistila totiž, že i ten nejmenší tvoreček na světě může díky své píli – a trošce žlutého „kouzla“ dokázat ty největší zázraky.
