Po stopách truhlářského rodu Weberů ve Starých Křečanech

Je to specifická, zemitá vůně staletého dřeva, prosycená prachem, zaschlou pryskyřicí a vlhkostí severních větrů. Když člověk vstoupí do Šluknovského výběžku, do kraje, který se na mapě zakusuje hluboko do sousedního Německa, má pocit, že se tu čas zhoupl do úplně jiného rytmu. Zvuk kroků na staré dlažbě tu rezonuje jinak a vítr, který se proplétá korunami stromů, jako by vyprávěl příběhy lidí, jejichž ruce tuhle drsnou krajinu po staletí formovaly.

Následující řádky nejsou suchou encyklopedií. Jsou to střípky posbírané z pískovcových soklů, ze zrezivělých schránek ukrytých v kostelních věžích a ze zašlých pomníků. Pojďte se mnou na procházku místy, kde Josef Weber zanechal svůj otisk. Stálo to totiž za to.

Než se vůbec dostaneme k samotnému Weberovi, musíme pochopit, kam jsme vlastně přijeli. Staré Křečany, historicky známé pod hrdým německým názvem Alt Ehrenberg, nejsou jen tak ledajakou vesnicí. Je to místo s pamětí, která bolí i fascinuje. Když se podíváte do historie, zjistíte, že tahle obec si prošla peklem už v raném novověku. V roce 1633 se tudy prohnala třicetiletá válka a švédská i saská vojska nechala za sebou jen spáleniště a zmar.

Lidé, kteří se sem po roce 1686 začali vracet a budovat „novou obec“, nebyli žádní změkčilci. Museli být tvrdí jako dřevo, které je obklopovalo. Zemědělství v tomhle podhorském podnebí nikdy neslibovalo žádné zlaté doly, a tak se místní museli přizpůsobit. Zprvu se živili podomáckou výrobou, dělali užitkové a okrasné předměty z lýka a dřeva. Dřevo bylo všude kolem. Hluboké lesy nabízely surovinu, kterou stačilo zkrotit.

Z téhle nutnosti přežít se postupně zrodila mistrovská tradice. Z obyčejných výrobců lžic a šindelů se stávali zruční tesaři a truhláři. Truhlářství tu nebylo jen o tom stlouct dvě prkna k sobě. Byla to otázka přežití, stavby domů, které odolají zdejším zimám, a výroby nábytku, který vydrží generace. A právě do tohoto světa, kde se úcta měřila podle mozolů na rukou a přesnosti řezu, patří rodina Weberů.

Když jsem začal skládat dohromady střípky o Josefu Weberovi, rychle mi došlo, že to jméno se v kronikách objevuje v různých dekádách. Narazil jsem na fenomén, který je pro staré rody typický – křestní jméno se dědilo z otce na syna. A tak tu nemáme jen jednoho Josefa Webera, ale pravděpodobně celou rodovou linii, která se v 19. a na počátku 20. století nesmazatelně zapsala do tváře Starých Křečan.

Moje první zastávka nemířila do truhlářské dílny, ale paradoxně ke kameni. Když projíždíte Starými Křečanami směrem na Rumburk, musíte dávat dobrý pozor. U silnice, kousek od domu s číslem popisným 714, se mezi vzrostlými stromy skrývá pískovcová socha. Většina řidičů kolem ní jen bezmyšlenkovitě proletí, ale když zastavíte a přijdete blíž, ten kámen na vás dýchne neuvěřitelným klidem.

Je to socha svatého Jana Nepomuckého v životní velikosti. Světec tu stojí v tradičním rouchu, v pravé ruce drží biret a jeho levá ruka, i když dnes od zápěstí uražená, původně mířila k nebesům. Socha stojí na mohutném hranolovém soklu, do kterého se zub času zakousl s neúprosnou vervou. Z archivu vím, že tuhle nádheru nechal v roce 1771 vytesat sochařem Franzem Sieberem místní mecenáš Gottfried Rosche. Pozemek pak patřil rychtáři Franzi Künastovi, a tak se soše mezi lidmi říkalo „Herrn Richters Statue“ – Socha pana rychtáře.

Ale proč o tom mluvím? Když se podíváte na římsu soklu, dříve tam stávali dva malí andílci (putti). Jeden měl v ruce štít se sluncem, druhý emblém Panny Marie a Ježíška. V roce 2001 je bohužel někdo ukradl. To mě na těch toulkách vždycky naštve. Ale to podstatné se nachází na kartuši na samotném soklu. Tam je totiž vytesán latinský nápis:

„Quod pietas / Roschiana erexit hoc / Josephus Weber renovavit / Anno 1829“.

V překladu to znamená: Co zbožnost Roschova vztyčila, to Josef Weber obnovil roku 1829.

Zastavil jsem se tam a přejel rukou po studeném, mechovatém pískovci. Představte si tu situaci. Píše se rok 1829. Josephus Weber, pravděpodobně předek našeho truhláře, nebo možná on sám ve svých mladších letech, má v obci takové postavení a takové finanční prostředky, že si vezme na starost kompletní renovaci významné obecní památky. V té době to nebylo jen tak. Znamenalo to najmout kameníky, zaplatit materiál, možná i sám přiložit ruku k dílu. Zapsat své jméno do kamene hned vedle původního zakladatele byla vizitka. Byla to zpráva pro celou vesnici: „Jsme rodina Weberů, daří se nám a záleží nám na tom, jak naše obec vypadá.“

Ten dům s popisným číslem 714, v jehož blízkosti socha stojí, je němým svědkem té doby. Jestli přímo tam Josef Weber žil, nebo jestli tam měl dílnu, nelze dnes ze starých map s absolutní jistotou vyčíst, ale ta lokace – přímo u tehdejší hlavní cesty na Rumburk – byla pro obchodníka nebo zručného řemeslníka strategickým zlatým dolem. Později jsem ale zjistil, že tento dům je novostavbou i když je otázkou jestli tam nestálo kdysi něco jiného?

Střih. Posunujeme se v čase o necelých padesát let dopředu a přesouváme se do Brtníků, což je osada, která dnes spadá pod Staré Křečany. Cesta tam vede krásnou, ale drsnou krajinou. V roce 1875 tu lidé řešili úplně jiné starosti. Nešlo už jen o sochy svatých, šlo o budoucnost jejich dětí. Obec se rozrůstala a staré prostory pro výuku už nestačily.

Tady narážíme na další stopu, která dokresluje, jak významnou roli Weberové v regionu hráli. V lednu 1875 se začalo se stavbou zbrusu nové školy. A nebyla to žádná malá chaloupka. Stavební náklady se vyšplhaly na astronomických 22 000 zlatých. Pro představu, stát přispěl jen směšnými 4 000 zlatými. Ten obrovský zbytek museli zaplatit místní.

Stavbu řídil stavitel Ferdinand Liebisch a veškeré tesařské práce – ty ohromné krovy, podlahy a nosné trámy – měl na starosti tesařský mistr Karl Schlesinger z Křečan. Ale kde vzít ty peníze? A tady do příběhu vstupuje náš Josef Weber. Prameny z té doby o něm mluví jako o „hostinském“.

Možná si říkáte, jak to souvisí s truhlařinou. V tehdejší době bylo naprosto běžné, že úspěšný řemeslník nebo majitel dílny investoval své peníze dál. Hostinec byl centrem veškerého dění. Tam se dohadovaly obchody s dřevem, tam se nabírali učedníci, tam se scházela elita obce. Josef Weber se zařadil po bok brtnického starosty Josefa Strobacha a obchodníka Josefa Leiblicha a stali se hlavními donátory této nové školní budovy.

Když se budova 11. září 1876 otevírala, byla to velká sláva. Ve vestibulu byla umístěna pamětní deska s veršem: „S díky vzpomínáme na ty, kteří jeden kámen, byť i sebemenší, věnovali této stavbě“. Z trojtřídky se brzy stala čtyřtřídka a v roce 1908 tam chodilo 200 místních dětí. Škola žila, v roce 1929 se dokonce přidala tělocvična. Továrník Johann Klinger škole daroval nádherný medailon císaře Františka Josefa I..

Tenhle Josef Weber si uvědomoval to, co mnohým dochází až dnes. Pokud chce mít obec dobré truhláře, tesaře a řemeslníky, musí mít vzdělané děti. Jeho peníze šly do základů budovy, která měla sloužit generacím. A víte, co je na tomhle příběhu to nejsmutnější? Budova školy, dům s číslem popisným 122, který později sloužil jako domov pro tělesně postižené, byl přes silný odpor místních spolků a obyvatel nařízením Ústeckého kraje v roce 2020 srovnán se zemí.

Když jsem stál na prázdném místě, kde dřív škola stála, sevřelo se mi hrdlo. Práce Josefa Webera, ty tisíce zlatých, ta obrovská snaha o pozvednutí obce, to všechno zmizelo pod pásy bagrů. Zůstala jen prázdnota a záznam ve staré kronice. O to víc si ale myslím, že je důležité tyhle příběhy vytahovat na světlo.

A teď se dostáváme k tomu, co mě na pátrání po Josefu Weberovi fascinovalo úplně nejvíc. K příběhu, u kterého tuhne krev v žilách a který ukazuje, z jak tvrdého těsta byli křečanští tesaři a truhláři uhněteni. Srdcem Starých Křečan je kostel sv. Jana Nepomuckého. Je to mohutná pozdně barokní stavba z let 1736–1741. Nad hlavním oltářem se na střeše tyčí takzvaná sanktusní věžička. Je to menší věž, ve které býval zvon (sanktusník), na který se zvonilo při mši. Tesařsky je taková věžička na hřbetu obrovské střechy obrovský oříšek. Musí odolat silným poryvům větru, sněhu a dešti.

V létě roku 1901 bylo jasné, že jak hlavní věž, tak ta sanktusní, nutně potřebují opravu. Dřevo hnilo, zatékalo tam. Tehdejší starokřečanský farář, páter Franz Langhans, svolal patnáct nejlepších místních řemeslníků – zedníky, klempíře a samozřejmě tesaře a truhláře. Mezi nimi byl i tesař Josef Weber. Zda to byl syn nebo vnuk toho hostinského z Brtníků, to přesně nevíme, ale řemeslná krev v rodině kolovala dál.

Představte si tu scénu. Srpen 1901. Slunce pálí do střešních tašek. Neexistují žádné moderní postroje, žádné zvedací plošiny, žádné karabiny s certifikací. Jste v desítkách metrů nad zemí, balancujete na starých dubových a smrkových trámech, ruce máte plné třísek a smoly, v jedné ruce držíte těžké nářadí a pod vámi je jen hlubina.

Páter Langhans ve svých zápiscích zanechal neuvěřitelné svědectví. Při práci v krovu té malé sanktusní věže došlo k nehodě. Tesař Josef Weber ztratil balanc. Dřevo možná podjelo, nebo zafoukal ten zrádný severák. Weber propadl dolů. Letěl z věže a dopadl přímo na klenbu kostela, která tvoří strop hlavní lodi. Být ta klenba o něco slabší, propadl by se rovnou dolů mezi kostelní lavice a byl by na místě mrtvý. Kamenná a cihlová klenba jeho pád ztlumila. Ostatní řemeslníci museli zažít vteřiny čiré hrůzy.

A víte, co napsal farář Langhans do protokolu? „Úraz naštěstí nebyl vážný a už o týden později se tesař vrátil do práce.“.

Tohle mě dostalo. Chlap spadne ze zvonice na střechu kostela, oklepe se a za týden zase šplhá nahoru s pilou v ruce. To nebyli obyčejní chlapi, to byli železní lidé. Práce s dřevem je naučila pokoře, ale i obrovské fyzické odolnosti. Nešlo marodit. Bylo potřeba dokončit zakázku pro kostel. Byla to otázka cti a obživy.

Když v srpnu 1901 tu práci na věžích dokončili, vzal farář Langhans tenhle zápis o Weberově pádu, přidal k němu jména všech patnácti řemeslníků, dobové tiskoviny a uložil to do měděné makovice (té koule pod křížem) na vrcholu hlavní věže. Byla to časová schránka, vzkaz pro budoucí generace. Ten vzkaz tam spal ve tmě a výšinách víc než sto let. Až v říjnu roku 2017 přišla do Starých Křečan tak brutální vichřice, že se vrcholový kříž s makovicí z hlavní věže zřítil na zem. Když lidé z farnosti měděnou schránku otevřeli, příběh tesaře Josefa Webera na ně po více než století vypadl.

V roce 2018 se farnost rozhodla, že musí opravit i tu zpropadenou sanktusní věžičku, ze které tehdy Weber spadl. Zjistili totiž, že trámy jsou po letech úplně shnilé. Tentokrát už ale neposlali chlapy balancovat na střeše. Přijel vysokotonážní jeřáb, který celou věžičku sundal dolů na zem. Stálo to skoro milion korun. Když dole otevřeli makovici téhle malé věže, nenašli sice dopis, ale vysypalo se na ně dvacet historických mincí, z nichž ta nejstarší byla z roku 1766. Mince dnes leží v muzeu v Děčíně a čekají na vystavení v Rumburku.

Stál jsem před tím kostelem a díval se nahoru. Ta věžička tam dnes zase hrdě sedí. Původní truhlářská a tesařská práce byla obnovena. A já si říkal, jestli tam nahoře, v tom dřevě, nezůstala nějaká Weberova kapka potu nebo zatlučený hřebík.

Všechny tyhle příběhy o budování, tvrdé práci a rozvoji obce končí jedním hodně temným datem. První světová válka. Ten konflikt vzal Šluknovskému výběžku to nejcennější – jeho lidi. Zručné ruce, které uměly pracovat s dřevem, kamenem i železem, musely vzít do rukou zbraně.

Nedalo mi to a vydal jsem se na Křížovou cestu do nedalekého Království u Šluknova. Stojí tam pomník obětem první světové války. Je to smutné místo, chladný kámen pokrytý mechem, na kterém jsou vyryta jména těch, kteří se už do svých dílen a k rodinám nikdy nevrátili. A tam jsem ho našel. Jméno Josef Weber.

Tento Josef Weber se narodil v roce 1887. Během války byl odveden a zemřel v bouřlivém roce 1919 v daleké Albánii. Dovedete si to představit? Kluk, který vyrůstal obklopený lesy severních Čech, vonícími smůlou a pilinami, zemře v cizí, drsné zemi, tisíce kilometrů od domova. Jestli to byl syn tesaře, který spadl z věže, nebo jiný příbuzný z této rozvětvené rodiny, se dnes dá jen těžko dohledat. Jisté ale je, že na pomníku je zapsán vedle dalších místních mladíků – Alfreda Wendlera (padl 1914 v Srbsku), Laurenze Worma (padl 1917 v Itálii) nebo Johanna Wünscheho.

Smrt těchto mladých mužů nebyla jen osobní tragédií pro jejich rodiny. Byla to absolutní katastrofa pro místní řemeslo. Truhlářství a tesařství stálo na tom, že se vědomosti, grify a fígle předávaly z otce na syna. Jak správně vybrat strom, jak ho nechat vyschnout, jak ho nařezat, aby se nezkroutil. Když tahle generace padla, kontinuita byla zpřetrhána.

Když jsem odjížděl ze Starých Křečan, měl jsem hlavu plnou myšlenek. Dneska, v době, kdy si všechno necháváme vygenerovat, vytisknout nebo dovézt v krabicích z druhého konce světa, zapomínáme na to, co znamená zanechat za sebou skutečnou, fyzickou stopu.

Josef Weber – ať už to byl jeden geniální mecenáš, nebo (pravděpodobněji) generace otců a synů nesoucích stejné jméno – byl přesně tímhle typem tvůrce. Není to jméno, které byste našli v celostátních učebnicích dějepisu. Nenajdete ho na Wikipedii v sekci slavných osobností. Ale pro obec Staré Křečany znamenal strašně moc.

Byl to člověk (nebo lidé), pro kterého nebylo dřevo a kámen jen materiálem k obohacení. Obnovil pískovcovou sochu u domu 714, aby měli kolemjdoucí kde složit hlavu a modlitbu. Dal své peníze do stavby školy v Brtníkách, aby z místních dětí nevyrostli hlupáci. A s nasazením vlastního života, a doslova s pádem do propasti, spravoval věž místního kostela, protože prostě do střechy nesmělo téct. A nakonec za svůj kraj možná položil i život v nesmyslné válce.

Truhlářství a tesařství ve Starých Křečanech nebylo jen o výrobě židlí nebo krovů. Bylo to o budování samotné struktury komunity. O vytváření prostoru, ve kterém se dalo žít. Ten dům v Brtníkách sice zbourali a soše svatého Jana ukradli andílky, ale ten kostel s malou sanktusní věžičkou tam stojí pořád. Dokonce jsem dohledal i dům na s číslem 484, který má na dveřích iniciále JW což by mohl být Josef Weber, který z nich to je se mi zatím nepodařilo dohledat. Což bude zase jiný příběh.

Když vám bude někdo tvrdit, že historie se píše jen ve velkých městech a na bitevních polích, nevěřte mu. Ta nejskutečnější historie se odehrávala v truhlářských dílnách, na hřbetech kostelních střech a v hostincích zapadlých pohraničních obcí. Stačí jen zastavit, pořádně se rozhlédnout a nasát tu vůni starého dřeva. Stojí to za to. Člověku to zkrátka nedá, aby těmhle starým mistrům v duchu nevysekl hlubokou poklonu. Klobouk dolů, pane Webere. Klobouk dolů.

Zdroj informací k sepsání článku: mistopisy.cz, cokolivokoli.cz, skolnibudovy.npmk.gov.cz, soupispamatek.com, vybezek.eu, krecany.cz