Rodina Brychových ukrývala vysílačku. Za pomoc Anthropoidu zaplatila životy

Příběhy Kamenů zmizelých, jak už jsem si všiml na svém profilu, jsou opravdu hodně sledované a čtivé. Zároveň mi posíláte příspěvky, za které jsem vám moc vděčný. Kupuji za ně literaturu nebo z nich hradím cesty do archivů a podobně. Jen krátký text na úvod: kam jinam dát poděkování za to, že moje práce na článcích není jen dalším textem v hlubokém vesmíru internetu? I díky němu jsem se dostal k seznamu kamenů zmizelých – a to i těch, které neodpovídají běžné představě o tom, jak mají vypadat. Ne všechny Kameny zmizelých připomínají pouze židovské oběti holokaustu. Projekt připomíná také další lidi pronásledované nacistickým režimem, včetně politických odpůrců a odbojářů. I dnes nás čeká pouť za odbojem a tragickým osudem Marie Brychové a její rodiny, na něž rovněž odkazuje řada Kamenů zmizelých.

Československý protinacistický odboj v Protektorátu Čechy a Morava tvořila síť lidských osudů, morálních rozhodnutí a odvahy čelit totalitnímu teroru. Vedle vojensky vycvičených jednotlivců v ní zásadní roli sehrály civilní rodiny, které navzdory nebezpečí poskytovaly zázemí exilové vládě a parašutistickým výsadkům. K významným, ale často nedoceněným příběhům patří osud rodiny Brychových, v jejímž středu stála Marie Brychová, rozená Maturová.

Případ rodiny Brychových je výmluvným příkladem fungování sokolského odboje, podpůrných sítí operace Anthropoid i represí heydrichiády. Tato zpráva sleduje život Marie Brychové, profily členů její rodiny, jejich zapojení do ukrývání ilegální radiostanice pro Jana Zelenku-Hajského a průběh zatčení, vyšetřování i popravy v koncentračním táboře Mauthausen 24. října 1942. Zároveň se věnuje i nejasnostem v postupu gestapa, zejména přežití Jana Brycha staršího uprostřed likvidace jeho nejbližších.

Marie Brychová se narodila jako Marie Maturová 29. června 1893 v Brandýse nad Labem rodičům Janu a Marii Maturovým. Dobové záznamy ji popisují jako ženu střední postavy s kaštanovými vlasy a šedýma očima. Byla římskou katoličkou a po sňatku žila v tradiční roli ženy v domácnosti, což odpovídalo postavení žen ze zajištěné střední třídy.

Její manžel Jan Brych starší byl úspěšný obchodník a majitel firmy, který zajišťoval rodině finanční i společenské zázemí. Domovská příslušnost Marie Brychové byla vedena ve Skutči, pravděpodobně podle manželova domovského práva. Rodina patřila k prvorepublikové městské střední třídě, což dětem umožnilo kvalitní vzdělání a později poskytlo i prostředky a prostor pro odbojovou logistiku.

Brychovi během života několikrát změnili bydliště. Z Karlína, kde žili v Poděbradově ulici č. p. 408, se přestěhovali na Královské Vinohrady do Královské ulice 110 a nakonec do prostorného bytu v ulici U Kanálky 5. Právě tento byt se později stal důležitým bodem odbojové sítě i místem rodinné tragédie.

Z manželství Jana a Marie Brychových vzešly tři děti. Analýza jejich předválečných životů ukazuje mimořádně vysokou úroveň integrace do společenského života a profesní úspěšnost, která byla následně tragicky přerušena nacistickou okupací. Každé z dětí si budovalo vlastní kariéru, přesto rodina udržovala velmi silné soudržné vazby.

Následující tabulka přehledně shrnuje základní demografická a profesní data všech členů a partnerů rodiny zapojených do případu:

Jan Brych mladší: Nejstarší syn se narodil 2. března 1912 v pražském Karlíně. Pracoval jako obchodní jednatel v otcově firmě a za okupace žil samostatně v Rokycanské ulici č. p. 495. S rodinou však zůstal úzce spojen a v domě rodičů na Vinohradech se často setkával se svou snoubenkou Helenou Vejvodovou, s níž se později zapojil do rodinné ilegální činnosti.

Marie Brychová mladší: Prostřední potomek rodiny se narodila 8. června 1914 v Praze. Vystudovala chemii a získala titul inženýrky, což bylo na svou dobu výjimečné. Roku 1938 žádala o místo na pražském magistrátu, byla svobodná a bydlela v Královské ulici 110. V odbojové síti se aktivně pohybovala, i když podrobnosti o využití jejích odborných znalostí nejsou doloženy.

Josef Brych a Božena Havlíčková: Nejmladší syn Josef se narodil 7. září 1918 v Karlíně. Pracoval jako obchodní příručí v textilním průmyslu a roku 1940 požádal o vlastní živnostenské oprávnění. Jeho manželkou se stala Božena Havlíčková, narozená 29. listopadu 1921 v Chrudimi. Josef se s Boženou pravděpodobně seznámil během obchodních cest do Náchodu, kde Božena pracovala jako tanečnice v hotelu Sport. Po svatbě odešla z profese, stala se ženou v domácnosti a manželé žili s Josefovými rodiči v bytě U Kanálky 5.

Dochované záznamy ukazují, že jejich manželství bylo bouřlivé a provázené hádkami. Dne 15. srpna 1941 Josef na policii nahlásil Boženino zmizení po prudkém sporu, ta se však následující den vrátila a pátrání bylo odvoláno. Tento detail ukazuje, že i přes osobní konflikty rodina zachovala konspirační disciplínu. Ani při vypjatých situacích, do nichž se dostala i protektorátní policie, nebylo prozrazeno tajemství ukrývané v bytě U Kanálky 5.

Základním pilířem nekomunistického domácího odboje v Protektorátu Čechy a Morava byla od počátku okupace sokolská organizace (Obec sokolská v odboji – OSVO). Po oficiálním rozpuštění a zákazu České obce sokolské se její nejodhodlanější členové přesunuli do hluboké ilegality. Rodinné sítě zde hrály prim, neboť důvěra se v prostředí všudypřítomné infiltrace gestapa a konfidentů dala stavět pouze na pokrevních a dlouhodobých přátelských vazbách. Marie Brychová starší a všechny její děti se staly integrální a vysoce aktivní součástí této sítě, konkrétně navázali úzkou spolupráci s radikální sokolskou frakcí „Říjen“.

Klíčovou osobou odbojového života Brychových byl Jan Zelenka-Hajský, bývalý starosta sokolské župy Krušnohorské a jedna z hlavních postav podpůrné sítě československých parašutistů v Praze. Podle poválečného svědectví Emanuela Filípka ze září 1945 byl pro tuto buňku uznávanou hlavou, i když se s ním někteří členové včetně Brychových mohli v dílčích názorech rozcházet.

Filípkovo svědectví zároveň vyvrací účelové zprávy pražského gestapa. Poválečné výpovědi potvrzují, že Zelenka-Hajský byl o příchodu parašutistů z Velké Británie informován předem a měl jim zajistit organizační a logistické zázemí. To odporuje závěrečné zprávě vyšetřovatele Heinze Pannwitze, která spolupráci s domácím odbojem líčila jako sérii náhodných setkání. Ve skutečnosti Brychovi a další rodiny tvořili pevně organizovanou podporu v týlu nepřítele.

Nejzávažnější ilegální činností rodiny bylo ukrývání a ochrana tajné radiostanice, která umožňovala spojení mezi protektorátním odbojem a exilovou vládou v Londýně. Vysílací aparát Jana Zelenky-Hajského chránili a podle potřeby přesouvali vybraní členové rodiny Brychových. Hlavní roli při přesunech vysílačky měli bratři Jan Brych mladší a Josef Brych. Kvůli německému rádiovému zaměřování musel být přístroj často přemisťován. Původně byl ukryt na rodinné chatě Brychových u Zbraslavi na okraji Prahy.

Později bylo rozhodnuto přesunout vysílačku do bytu rodičů v ulici U Kanálky 5 na Královských Vinohradech. Hustě obydlené prostředí mohlo ztížit přesné zaměření signálu, zároveň však výrazně zvyšovalo riziko odhalení. V bytě nesly každodenní riziko zejména Marie Brychová starší a její dvacetiletá snacha Božena Brychová. Podílely se na maskování a střežení přístroje v běžném chodu domácnosti. Byt U Kanálky 5 se tak stal důležitým komunikačním uzlem sokolského odboje.

Paradoxem je, že v témže domě, dnes U Kanálky 5, od roku 1944 sídlilo velitelství Technische Nothilfe, organizace využívané mimo jiné k nasazování českých studentů na těžké práce po náletech. Místo úkrytu odbojové vysílačky se tak během války změnilo v oficiální základnu protektorátních a německých podpůrných sil.

Podle některých archivních zdrojů se údaje o přesunu radiostanice v jednotlivých případech liší a u některých adres se objevují rozdílné informace. Vzhledem k době, situaci a konspiračním okolnostem je tento zmatek pochopitelný. Dává to smysl i proto, že radiostanici bylo nutné co nejlépe chránit.

Operace Anthropoid – úspěšný atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který 27. května 1942 provedli parašutisté rotmistři Jan Kubiš a Jozef Gabčík. Nebyla to však jejich první opera, ta už proběhla nástupem protektorátu na podzim roku 1941. Po atentátu 27. května 1942 následovala tzv. druhá heydrichiáda a mimořádně tvrdá vlna represí v moderních českých dějinách, historicky zakotvenou pod pojmem heydrichiáda. Zlom nastal, když osudová zrada parašutisty Karla Čurdy z výsadku Out Distance, k níž došlo 16. června 1942, poskytla německému bezpečnostnímu aparátu první nitky a klíčová jména (např. rodinu Moravcovu), jež dominovým efektem vedla k rozkrytí téměř celé podpůrné pražské sítě.

Po hrdinném boji a dobytí krypty v chrámu sv. Cyrila a Metoděje (18. června 1942) se gestapo zaměřilo na pacifikaci logistické základny. Smyčka se začala rychle stahovat i kolem rodiny Brychových, ke kterým se vyšetřovatelé dostali na základě rozplétání sítě rodin podporujících paraskupinu Anthropoid a zejména důsledným rozkrytím širokého okruhu spolupracovníků zesnulého Jana Zelenky-Hajského (který spáchal sebevraždu jedem těsně před zatčením).

K úderu došlo večer 23. června 1942, necelý měsíc po atentátu. Gestapo obklíčilo dům na Vinohradech a vtrhlo do bytů rodiny Brychových. Při domovní prohlídce v bytě U Kanálky 5 našlo ukrývanou ilegální radiostanici, což se mohlo stát důkazem pro obvinění z nepřátelské činnosti proti Říši a vlastizrady, trestané za stanného práva smrtí. Akce proti rodině a jejím partnerům byla koordinovaná a skončila téhož dne kolem 20:00. Zatčení byli postupně předáváni do vazby v Petschkově paláci a na Pankráci.

Za mřížemi skončili téměř všichni mladí členové rodiny i matka Marie Brychová starší:

Výraznou historickou anomálií zůstává, že Jan Brych starší zatčen nebyl. Přitom šlo o otce, manžela a oficiálního obyvatele bytu, kde byla nalezena vysílačka. V době heydrichiády gestapo běžně uplatňovalo princip kolektivní rodinné odpovědnosti (Sippenhaft) a postihovalo i širší příbuzenstvo či partnery odbojářů.

Proč byl právě Jan Brych starší ponechán na svobodě, zůstává neobjasněno. Poválečné prameny dosud nepřinesly jeho vlastní svědectví ani jiné doklady, které by tuto záhadu objasnily. Takzvaných hypotéz a konspiračních teorií existuje mnoho, a ne všechny lze ověřit. Nalezl jsem proto několik možných vysvětlení, ale protože je nelze s jistotou doložit, do článku jsem je nezařadil.

Případu nalezené vysílačky a rodiny Brychových věnovaly okupační úřady mimořádnou pozornost. Vyšetřování proto nesvěřily řadovým úředníkům, ale kriminálnímu inspektoru Oskaru Fleischerovi z referátu III A pražského gestapa v Petschkově paláci. Fleischer patřil k nejbrutálnějším vyšetřovatelům v Protektorátu. Gestapo si cenilo jeho tvrdosti a schopnosti lámat zatčené, zatímco mezi českými vězni se pro jeho surovost vžila přezdívka „Řezník“. Vedení gestapa mu svěřovalo nejdůležitější a nejcitlivější případy. To, že případ Brychových vedl právě Fleischer, ukazuje, jak vážně gestapo jejich zapojení i nalezenou radiostanici vnímalo. Výslechy probíhaly od konce června do září 1942 a podle známých Fleischerových metod je pravděpodobné, že rodina čelila tvrdému fyzickému i psychickému násilí. Přesto zřejmě neprozradila víc, než gestapo už samo zjistilo.

Po několikaměsíčním vyšetřování, kdy gestapo získalo dostupné informace a operace Anthropoid byla po smrti parašutistů uzavřena, byli členové rodiny Brychových odvedeni z pankráckých cel. V zuboženém stavu je převezli do policejní věznice pražského gestapa v Malé pevnosti Terezín, která sloužila jako sběrné a přestupní místo pro politické vězně před deportací či popravou. Během terezínského věznění gestapo připravilo jejich fyzickou likvidaci. Podle Hitlerova a Himmlerova nařízení o vyhlazení rodin atentátníků byli členové rodiny Brychových spolu se stovkami dalších podporovatelů parašutistů hromadně odsouzeni k smrti takzvaným stanným soudem v Praze. Podle některých zdrojů lze dohledat, že Hitlerovo nařízení z 27. května požadoval zastřelení spolupracovníků atentátníků i jejich rodin. Proces proběhl bez jejich přítomnosti i obhajoby, rozsudky byly vyneseny 29. září a 5. října 1942 a odsouzení o nich nebyli informováni.

Ve dnech 22. a 23. října 1942 byla v Terezíně sestavena transportní skupina 262 osob. Tvořili ji rodinní příslušníci, odbojoví spolupracovníci a podporovatelé výsadkových operací Anthropoid, Silver A, Bivouac, Out Distance, Steel a Intransitive. Mezi deportovanými bylo 24. října 1942 tak 135 žen a dívek a 127 mužů a chlapců. Dne 23. října 1942 byl transport z Malé pevnosti Terezín vypraven do koncentračního tábora Mauthausen u Lince v tehdejší „Východní marce“. Cíl cesty vězni neznali.

Následujícího dne, 24. října 1942, dorazil transport do Mauthausenu. Vězni byli z nádraží vyhnáni do tábora, kde pro 262 českých vlastenců připravilo velení SS promyšlenou hromadnou vraždu. Aby zabránilo odporu či panice, předstíralo běžnou vstupní proceduru a „lékařskou prohlídku“ v táborovém bunkru. Oběti byly odvedeny do fingované čekárny a svlékárny, kde odložily své věci. Poté byly po jedné vyvolávány příslušníky SS v bílých lékařských pláštích, kteří tím dotvářeli iluzi zdravotnického personálu.

Ve vyšetřovací místnosti se oběť postavila zády k namalovanému výškoměru, údajně kvůli měření do zdravotní karty. V tu chvíli byla skrytým otvorem ve stěně zastřelena ranou do týla. Metoda je v německé literatuře označována jako Genickschussecke. Výstřely a pády těl měly přehlušit reproduktory.

Podle mauthausenských knih popravených a úmrtních listů s falešnými diagnózami trvaly popravy bez přestávky devět hodin, přibližně ve dvouminutových intervalech. Těla byla odklízena, oloupena o zlaté zuby a poté zpopelněna v krematoriu.

Úřední záznamy umožňují přesně rekonstruovat vyvraždění rodiny Brychových. Dopoledne bylo určeno k likvidaci žen, odpoledne následovali muži. Následující tabulka ukazuje přesné minuty, v nichž členové rodiny Brychových dýchali naposledy:

Během necelých devíti hodin podzimního dne přestala podstatná část rozvětvené, inteligentní a obětavé pražské rodiny fyzicky existovat. Smrt Boženy, obou Marií a Heleny dělily desítky minut, bratři Josef a Jan šli na smrt bezprostředně po sobě. Každá z těchto ztrát nereprezentovala pouze zmařený lidský potenciál a zavraždění hrdinů, ale dokonala absolutní vyhlazení rodinné linie a rozvrácení rozsáhlé předválečné sociální sítě.

Poznámka k širšímu kontextu: Vražedná mašinérie v Mauthausenu tímto transportem neskončila. Následovaly další likvidace vlastenců spojených s výsadkáři. Druhá masivní skupina 31 osob byla zavražděna stejným způsobem 26. ledna 1943 a poslední oběť z tohoto okruhu (slavný náčelník Sokola František Pecháček) zemřela 3. února 1944. Podle výzkumu badatele Vlastislava Janíka, který vychází mimo jiné z poválečné výpovědi odbojáře Emanuela Filípka, patřila rodina Brychových k okruhu spolupracovníků Jana Zelenky-Hajského.

Po válce se ukázalo, že z rodinného kruhu zasaženého heydrichiádou přežil jediný člověk – Jan Brych starší, otec a manžel. Po říjnu 1942 zůstal v naprosté izolaci s vědomím, že jeho rodina i rodová linie byly zničeny. O smrti svých nejbližších se dozvěděl už na jaře 1943, kdy nacistická administrativa rozeslala pozůstalým úmrtní lístky s falešnými diagnózami. Jan Brych starší tak obdržel zprávy o smrti manželky, dcery, obou synů, snachy i synovy snoubenky. Emanuel Filípek později vzpomínal, že když ho tehdy potkal na ulici, Brych se zhroutil, ukazoval balíček úmrtních listů a pro pláč nedokázal promluvit.

Památka rodiny Brychových je dnes připomínána v pražské i národní paměti. Jména Marie Brychové, jejích dětí a obou partnerů jsou dva pravoúhle vztyčené kvádry z černého leštěného kamene. Pomník byl zhotoven roku 2010, instalován a slavnostně odhalen 26. ledna 2011. Na pomníku jsou uvedeni Marie Brychová rozená Maturová, Marie Brychová mladší, Jan Brych, Josef Brych a Božena Brychová; seznam zahrnuje také Helenu Vejvodovou.

Připomínka přímo u domu U Kanálky 1559/5 však narazila na nesouhlas současných soukromých majitelů s instalací pamětní desky na fasádu. Organizace Iniciativa A proto ve spolupráci s Městskou částí Praha 2 zvolila Kameny zmizelých (Stolpersteine). Pět mosazných kamenů bylo vsazeno do chodníku před vchodem domu U Kanálky 5 a připomíná:

V instalaci je pouze pět kamenů místo očekávaných šesti; kámen se jménem Marie Brychové starší zde chybí a důvod není v dostupných záznamech objasněn. Proč tam není otázkou. Její jméno však zůstává uvedeno v knihách obětí, na památníku v Resslově ulici i v dějinách domácího odboje. Příběh Marie Brychové a její rodiny ukazuje, že domácí odboj nestál jen na výsadkářích a zbraních, ale také na odvaze civilistů, kteří riskovali životy, rodiny i majetek. Brychovi vytvořili důležité zázemí pro komunikaci odboje s Londýnem a za své mlčení i pomoc zaplatili životem. Jejich oběť zůstává mementem nacistického teroru i mimořádné lidské statečnosti.

Historie zde ponechává dvě otázky bez odpovědi. Proč nebyl jako jediný zatčen otec rodiny Jan Brych? A zajišťovala vysílačka ukrytá u Brychových skutečně spojení Jana Zelenky-Hajského s Londýnem? Dochované prameny na ně dodnes nedávají jednoznačnou odpověď. Některé informace se navíc v podkladech rozcházejí, a to nejen v různých publikacích a internetových zdrojích, ale také v archivech.

Když připravuji materiály nebo když si vybavím nedávnou návštěvu Terezína s komentovanou prohlídkou města, vždy si vzpomenu na osudy lidí, jejichž životy byly zmařeny válkou. Patří mezi ně rodina Brychových i mnoho dalších rodin. Ať už byly jejich příběhy a osudy během války jakékoli, byli to hrdinové. Dodnes nenesou jen odkaz minulosti, ale připomínají i svět, který pomáhali tvořit. Bohužel — a to mě velmi mrzí — nemohli na své životní cestě pokračovat dál tak, jak by si zasloužili. Proto, ať už půjdete kamkoli a na své cestě potkáte pomník nebo Kámen zmizelých, vzpomeňte na ně a pomodlete se za ně.

Psaní těchto příběhů a ověřování informací je někdy náročné — ani ne tak časově, i když dohledávání podkladů zabere mnoho práce, jako spíš psychicky. Není to jen několik písmen v řadě a hurá na další článek. Když tyto texty dávám dohromady, připadá mi to jako odkrývání tajemství a zároveň jako projev úcty k jejich životům. Popravdě mám při tom často slzy na krajíčku. Snad jsem vás tou slzou neodradil. Děkuji, že mě sledujete, podporujete v mé práci i na cestě za osudy zmařených životů a lidí, kteří chtěli světu jakkoli pomoci. Děkuji i vám, čtenářům.