Život s manipulátorkou aneb málem to skončilo smrtí

Asi víme, co dokáže láska. Zamilujete se, nasadíte tzv. růžové brýle a život ve dvou se zdá být jednodušší a na obláčku. Nevidíte prakticky nic, dokud vás něco nezmění nebo okolí neupozorní. Stejné to bylo i u mě, stalo se to v mých mladých letech, zhruba před dvaceti lety. Byla to taková první velká láska. Díky ní jsem udělal v životě hned několik změn, ale také hodně špatných kroků, které málem skončily smrtí. Nevím, jak je to dnes, ale mnoho článků a videí na internetu je spíše ze strany žen, jak jsou manipulovány muži. Málokdy vidíme článek ze strany mužů, ti přeci hned vše poznají a nenechají si do ničeho mluvit. Ale co když jste citlivý, romantický člověk, a navíc zažíváte první velkou lásku? Uděláte pro ni cokoliv.

Než se ponoříme do mého příběhu, pojďme si stručně objasnit, kdo jsou manipulátoři. Manipulátor je osoba, která se snaží ovlivnit myšlení, rozhodování nebo chování druhých lidí za účelem dosažení svých vlastních cílů, často na úkor druhých. Manipulátoři jsou obvykle inteligentní, mají bystrý úsudek a dokážou odhalit slabá místa ostatních, která následně využívají ve svůj prospěch. Nejednají přímo a otevřeně, ale spíše nepřímo, a ten, kdo je manipulován, si toho často ani není vědom.

Pracoval jsem jako grafik v jedné nejmenované tiskárně, kde jsem měl dobrého přítele, který byl tiskařem. Naše debaty se točily kolem holek, práce a toho, kam vyrazit. Dodnes si pamatuji, jak mi vyprávěl o rande s dívkou seznámenou přes seznamku. Přes seznamku? V té době jsem znal balení holek jen na diskotéce nebo v práci, ale seznamka? No, zkusit se má všechno. Zeptal jsem se ho, jaké to bylo, jak to probíhalo a co bylo dál. Na seznamce je to vždy trochu anonymní. Našel jsem si tam jednu slečnu, nevypadala úplně špatně. Byla trochu plnější, blondýnka z většího města. Chvilku jsme si psali, v té době ještě neexistoval Facebook, takže jsme komunikovali starou dobrou klasikou – přes „lide.cz“. Psali jsme si zprávy, chodili na skupinový chat a domluvili si první setkání. Když došlo na první schůzku, vyrazil jsem za ní. Celý den jsme si povídali, neměl jsem žádný strach, prostě rande, co by na tom mělo být? Den proběhl skvěle, rozloučili jsme se polibkem a já odjel domů. Psali jsme si dál a navštěvovali se. Jeden víkend jsem byl u ní, druhý ona u mě. Asi osm měsíců to takhle fungovalo, než přišlo na téma stěhování. Měla sice zvláštní rodinu, ale byla s ní legrace a tchán mě měl velmi rád. Byl to šprýmař a neustále se hrály karty. Když jsem rodičům navrhl, že bych se mohl nastěhovat a hledat byt, abychom mohli bydlet spolu, přišel jiný nápad. „Bydli s námi, dokud se nerozhodnete bydlet spolu,“ navrhli. Bydlení s rodinou mé tehdejší přítelkyně, a to i s dalšími členy rodiny, bylo trochu neobvyklé, ale proč ne. Tak jsem se k ní nastěhoval.

Když jsem u nich bydlel, všechno klapalo, jak mělo. Občas měla svoje nálady, ale to má většinou každá žena. Jelikož byla ještě studentka a já si ve velkém městě našel práci v tiskárně, opět jako grafik, měli jsme dostatek prostředků na cestování a vše bylo v pořádku. Moje a její rodina si rozuměly, tchán si oblíbil mou mamku, takže byla zábava na denním pořádku.

V průběhu vztahu se objevily první náznaky, že něco není úplně v pořádku, ale přehlížel jsem je až do jednoho dne. Tehdy jsme jeli za její matkou, která si našla v sousedním městě nového partnera, a tak jsme tam jezdili také. Pamatuji si, jak jednou venku nebylo nic moc počasí a oni chtěli, abychom šli na výlet. Přítelkyni se nechtělo, a tak začala před přítelem své matky brečet, že ji něco strašně bolí. V tu chvíli jsem se zamyslel. Přítel její matky odešel oznámit, že se nikam nejde. Přítelkyně se v sekundě začala smát s tím, že má vše pod kontrolou. Dodnes si pamatuji, jak jsem se jí ptal, proč to dělá. Odpověděla, že ráda lidi dostává tam, kam chce. A to je to, co manipulátoři dělají – mění své postoje a city tak, aby z toho těžili pro svůj prospěch.

Nakonec se nám společné bydlení povedlo. Říkal jsem si, že nad některými jejími přestřelkami, kdy manipulovala lidmi v mém okolí, mohu přimhouřit oko, protože možná to dělá jen proto, že dlouho bydlí u rodičů. Je to blbost, ale neustále jsem ji za něco omlouval, tvrdil jsem, že taková není, a často jsem ji hájil. Společné bydlení bylo na jednu stranu dobré, ale pak se začala trochu měnit. Často se stávalo, že mi neustále nadhazovala pocit viny z něčeho, co jsem prý udělal, a když měla nějakou svoji potřebu, zakrývala to logickými důvody. Dost často se dělala obětí a tím si vydupávala svoji pozornost. Když jsem se ohradil, byl jsem slovně urážen. Někdy místo miláčku bylo ‚debile‘. Ano, už v té době jsem měl dupnout a říct, že mi to nestojí za to a odejít, ale já jsem si říkal a doufal, že se změní.

Když jsme byli spolu asi 2,5 roku, i přes její manipulativní chování, které jsem nechtěl připustit, jsem ji požádal o ruku. Byla to velká sláva a začali jsme plánovat svatbu – kde a jak bude probíhat. Neměli jsme moc peněz; přítelkyně, nyní snoubenka, neměla stálou práci. Byt 1+1 v paneláku jsem financoval sám, i když ona občas měla brigády. Občas jsem si našel nějaký vedlejší kšeft, a přesto jsem plánoval svatbu. Když jsme to šli oznámit mým rodičům, mamka nám nabídla pomoc se zajištěním prostor, ale s tím, že si musíme uvařit sami. Svatební termín byl stanoven na červenec. Předpokládal jsem, že bude vedro a že bychom měli připravit něco lehkého k jídlu. Snoubenka však navrhla bramborový salát a řízek, a k tomu pivo. Moje mamka byla překvapená a navrhla, aby v tom vedru raději připravila něco lehčího, protože majonéza by nebyla vhodná. Ten den byl nezapomenutelný. Snoubenka se rozčílila, odešla a já šel za ní. Venku rozhazovala rukama a nadávala, že si nikdo nemá právo kecat do jejího jídla. Slovně napadla moji mamku, ale já jsem se snažil situaci uklidnit. Když se uklidnila, objala mě a řekla, že mě miluje a že si nemám dělat starosti, že bramborový salát bude a svatba také. Řekla, že je v klidu a že jí to líto. Myslel jsem si, že je konečně klid, ale mamce se neomluvila, jen jí řekla, že to na ni bylo moc. Cestou domů, která trvala asi hodinu a půl vlakem, mi vyprávěla o svatbě, koho pozveme, a že se musím smířit s tím, že moji rodiče tam nebudou. Říkala, že bych si měl najít odbornou pomoc a zapomenout na rodiče, že mi najde nové kamarády a že její rodina je lepší.

Od doby, kdy jsme začali s „bramborovým salátem“, se doma začaly objevovat hádky. Po každém sporu se však situace obracela a ona se začala smát. Já už jsem se psychicky nevyrovnával. Do dnešního dne si pamatuji, jak po jedné z hádek hodila na mě klíče a řekla mi, abych se uklidnil a hledal odbornou pomoc. Nevím proč, ale tehdy jsem začal nosit květiny jako omluvu za své rodiče. Jednou jsem přišel z práce a donesl jsem jí venkovní natrhané květiny. Šel jsem pěšky, chtěl jsem si provětrat hlavu, a tak jsem nasbíral ty nejbarevnější. Když jsem jí květiny předal, usmála se a řekla, že tomu ještě něco chybí. Poté zmizela do koupelny. Obejmul jsem ji, políbil, co by ještě mohlo chybět? Asi po třiceti minutách jsem se rozhodl jít za ní. Koupelna byla klasická, s vanou. Tam ležela s nataženou rukou, nůž a krev. Panikařil jsem, běžel jsem pro něco, čím bych jí ránu utáhl, a chtěl jsem zavolat záchranu. Ale pak se začala smát. Krev byla jen kečup, nedonesl jsem jí nic sladkého. Vnitřně jsem se cítil vinný. Ovlivňování emocí bylo na denním pořádku. Neustále jsem byl ten špatný, a neustále mi bylo vyčítáno, že se nechovám dobře. Každý hovor s mámou byl zakázán, a telefonní čísla na rodiče byla smazána. Vše se řešilo tak, aby bylo pro ni dobré. Až jednou odešla za svojí kamarádkou. Já byl vystresovaný a vynervovaný, a tak jsem volal rodičům přes Skype. Všechno, co píšu sem, jsem jim řekl. Tento článek je jen výběrem toho, co se pak dělo dál.

Po té hádce nakonec přijela s kamarádkou a obě začaly na mě útočit. Tvrdily, že jsem neschopný, že mám hodnou holku, ale že si ji nevážím. Ptaly se, proč mám takové rodiče, a jak to, že vychovali takového chlapa. Bylo to doslova psychologické mučení, trvalo asi dvě hodiny. Když jsme se vrátili domů, měl jsem rodiče na drátě, ale já byl tak zlomený, že jsem nemohl mluvit. Odešel jsem do kuchyně a začal brečet. Ona jim v hovoru řekla, že je všechno v pořádku, že ona za nic nemůže, a že mám v práci těžké období. Dokonce mě označila za ošklivého. Postupně se jí dařilo poslat moje vlastní rodiče proti mně. A došlo to tak daleko, že mi povolila volání s rodiči, ale vždy chtěla, abych měl hovor nahlas, aby se mohla účastnit. Čas plynul a nakonec jsme se po dlouhé době konečně dostali k rodičům. Víkend nebyl nic moc, prakticky jsem jen přitakával, jak ji miluji, ale nevěděl jsem, co dělat. Blížil se den svatby, a já měl doslova noční můru, jak z toho ven. Přesto jsem ji miloval, ale zároveň jsem měl strach. Když jsme se v neděli vraceli domů vlakem, mlčel jsem celou cestu. A pak jsme se pohádali, protože mi vyčetla něco, kde jsem se ohradil, že to tak není. A najednou to přišlo – facka. Rozsvítilo se mi… Další víkend byl asi nejhorší. Jeli jsme na vesnici na baráček a tam jsme se několikrát pohádali. Dodnes si pamatuji, jak jsem jí s brekem řekl, že se svých rodičů vzdám, ale že jim to musím oznámit osobně, protože to po telefonu nedám. Pustila mě… Byla to jediná šance, jak se zachránit.

Víkend jsem byl u rodičů a radil se s nimi, co mám dělat. Rodiče potají objednali stěhovací auto na jeden víkend. Já jsem měl promyšlený plán: v den stěhování se s ní rozejdu, což bylo zhruba deset dní před svatbou. Hned ve volných dnech jsem volal na matriku, abych zrušil termín svatby. Sehnal jsem si dokonce ubytovnu, kde budu dočasně bydlet, než celou situaci nějak vyřeším. Celou dobu jsem se modlil, aby to všechno skončilo. Když přišel osudný den, byl jsem posílený dávkou alkoholu, abych našel odvahu a rozešel se s ní. Nejdřív se strhla hádka, dostal jsem další facku, řvala na mě, pak si sbalila pár věcí, zabouchla dveře a byla pryč. Mně to ulevilo, alespoň na chvilku. V ten den jsem se odstěhoval. V následujících dnech jsem navštívil lékaře a sdělil mu vše, co se děje. Dostal jsem prášky na uklidnění, protože každý večer se mi vracel jeden sen – ten den, kdy mě její kamarádka psychicky napadala. Každý večer jsem prožíval jiný scénář.

Vrátil jsem se do města na ubytovnu a ex-partnerce sdělil, že si ještě pár věcí předáme. Nastalo peklo – každý večer mi volala, brečela do telefonu, jak se změní, že mě chce zpátky, a omlouvala se za všechno. Jiný den mi volala, že si koupila pistoli a že mě zastřelí za to, co jsem jí provedl. Další den mi volala, že je těhotná… Každý večer mi neustále volala, a dodnes nevím, proč jsem jí to zvedal.

Tohle všechno bylo ještě relativně dobré, než vytáhla mou největší slabinu – vzpomínku na mého bratra. Ten zemřel, když mi bylo 19 let, a dodnes to není nikterak vyřešené. A já jsem na svého bratra trpěl. Po jeho smrti, od doby, co jsem byl s touto slečnou, to bylo stále čerstvé. Když telefonáty nepomáhaly, začala mě vydírat skrze bratra. Došlo to tak daleko, že jsem jednoho dne natočil rozlučkové video pro své rodiče, kde jsem se jim omluvil za všechno, ale řekl, že už to nevydržím. Problém byl v tom, že volala vždy z jiného čísla, takže blokování nepomohlo. A jak se to stupňovalo přišel zlom, byl jsem rozhodnutý.

Než tento příběh úplně uzavřu, tak nakonec jsem si život nevzal. V den, kdy mě to všechno zlomilo, jsem si vzpomněl na bráchu, kdy jsem ho viděl naposledy, a řekl jsem si, že musím bojovat dál. Ono to všechno hned neskončilo. Ještě dlouho po rozchodu byly telefonáty plné vyčítání, psaní mailů a zpráv, až to jednoho dne utichlo. Stejný sen se mi zdál asi půl roku, byl jsem každý den pod tlakem. Dokonce mě chtěla doktorka hospitalizovat v Bohnicích. Svůj boj, kdy jsem prohrál svoje sebevědomí a hrdost, jsem nakonec zvládl. Po roce jsem si pak našel nový vztah a konečně jsem měl klid. Takže tato kratší verze příběhu někomu možná pomůže. Pokud budete chtít, mohu napsat celý příběh jako knihu a více se rozepsat. Záměrně jsem nechtěl psát jména lidí ani město, kde se vše odehrálo. Dnes má ona dvě děti a manžela. Osobně ji mám v blokaci jak na telefonu, tak i na sociálních sítích, a jediné mé přání je ji nikdy nepotkat.