Životní masky v éře algoritmů aneb tváří v tvář umělé inteligenci

Nedávno jsem se zde v několika dílech článku věnoval kontroverznímu tématu toho, jak žijeme v maskách. Navenek jsme usměvaví, ale uvnitř nás něco neustále sžírá, a nakonec nás to může přivést až na samou hranu. Každý člověk prožívá život v masce po svém. Bohužel znám i případy lidí, kterým život v masce zničil život, nebo se s jeho důsledky potýkají dodnes. Přesto je dnešní doba v mnohém jiná než dříve. Možná se ptáte, v čem konkrétně. Především ve větší dostupnosti pomoci, ať už jde o terapeuta, psychologa, klinického psychologa, kouče, mentora či další formy podpory. Od roku 2022 tu navíc máme ještě jednu možnost – umělou inteligenci. Možná si říkáte, k čemu je vlastně dobrá. Jen na obrázky? Na psaní textů? Jenže je mnoho lidí, kteří umělou inteligenci nepodceňují a hledají v ní cestu, jak svou masku zvládnout. Jak se vyrovnat s depresí, výčitkami, skleslostí a dalšími těžkostmi.

Co je vlastně maska? Z filmů a příběhů víme, že pod maskou se skrývá skutečná bytost, zatímco navenek ukazuje jinou tvář. S velkou nadsázkou by se dalo říct, že jde o obraz člověka se dvěma tvářemi – jednou přijatelnou pro okolí a druhou skrytou. Berte toto přirovnání s rezervou. Čtenář, který se s tématem setkává poprvé, může masku vnímat jinak než odborník, který se s ní potkává dnes a denně.

Proč stále dokola padáme do stejných pastí a přijímáme role, které nás vnitřně ničí? Znáte ten pocit, kdy ráno vstanete, obléknete si pomyslné brnění a odcházíte do práce, kde hrajete roli, která vám už dávno není vlastní? Vytváříte hodnoty, kterým možná ani nevěříte, nebo se snažíte udržet pohromadě rodinu za cenu vlastního naprostého vyčerpání. Společnost vás za vaši efektivitu a sílu odměňuje, ale uvnitř cítíte, že pomalu, ale jistě vyhasínáte.

Tento stav izolace a vnitřního konfliktu není jen abstraktní psychologický pocit, ale má i jasný neurobiologický základ. Když naše chování neodpovídá našim hodnotám, vzniká kognitivní disonance. Je to, jako byste v autě současně šlapali na plyn i na brzdu: motor řve, energie se pálí, ale vůz se téměř nehýbe. Mozek tento rozpor vyhodnocuje jako ohrožení. Aktivuje se amygdala a spouští stresová reakce, při níž se do těla uvolňuje kortizol a adrenalin. Pokud člověk nosí masku dlouhodobě, nervový systém zůstává v trvalé pohotovosti, což vede k vyčerpání, poruchám spánku a vyhoření. Důležitou roli hraje i neuroplasticita, tedy schopnost mozku měnit se opakováním. Podobá se to jízdě ve sněhu: první stopa stojí námahu, ale opakováním vznikne pevná cesta. Pokud denně potlačujete emoce a nasazujete si masku, mozek tento vzorec posiluje. Maska se pak stává automatickým návykem, zatímco dráhy spojené s autenticitou a uvolněním slábnou.

Masku nosíme každý – ať už jsme zaměstnanci, podnikatelé, nebo lidé na okraji společnosti. Možná existují i tací, kteří žijí bez ní, ale dnešní svět nás často staví do dvou rolí: do té usměvavé a vyrovnané, a do té druhé, kdy masku odložíme, dáme si nohy na stůl, zachumláme se pod deku a jsme jen sami sebou.

Je snadné pochopit, proč si masku nasazuje manažer v tvrdém korporátním prostředí. Co když je ale maskou samotný úsměv, vtipkování a role věčného baviče? Nejzrádnější masky nejsou ty, které působí tvrdě, ale ty, které vyzařují pohodu a radost. Okolí nic nepozná. Potkáte člověka, který vám s úsměvem podá ruku, chrlí jeden vtip za druhým, ale pokud jste dostatečně vnímaví, v jeho očích uvidíte hluboké, tiché prázdno a volání o pomoc.

V hlubinné psychologii a neurobiologii se krajní podoba tohoto stavu označuje jako Silencing the Self (sebeumlčování). Člověk při něm dlouhodobě potlačuje emoce, potřeby i hranice, aby udržel klid ve vztahu či rodině. Mozek se tak dostává do stavu takzvaného rozděleného já. Dlouhodobé narušování hranic a neustálá kritika vedou k naučené bezmocnosti. Nervová soustava po mnoha marných pokusech o obranu rezignuje, tlak se hromadí a končí vyčerpáním. Právě proto bývá úsměv u lidí se skrytou depresí jednou z nejnebezpečnějších masek: okolí často nepozná, že je zle, dokud není pozdě. Podstatná je i introjekce, tedy nekritické přijetí cizích přesvědčení. Když vám toxický rodič nebo partner opakovaně vštěpuje, že nestojíte za nic, mozek tento hlas převezme a vytvoří z něj vnitřního kritika. Cizí hlas se tak postupně stane vaším vlastním.

V úvodu jsem stručně shrnul, co životní maska je a jak se projevuje. Teď se posuňme k otázce, jak do tohoto tématu vstupuje umělá inteligence. Nejde jen o to, jak nám může pomoci, ale také o to, jak nás může nenápadně vtáhnout do dalšího kruhu závislosti a iluzí. Často to začíná nevinně – zvědavým zkoušením, co všechno umí. Postupně se však může rozvinout řetězec událostí, který ne vždy končí dobře.

Představte si následující situaci: Je úterý, tři hodiny ráno. Nemůžete spát. Srdce vám buší, hrudník máte stažený úzkostí a hlava vám přehrává všechny chyby, které jste v životě udělali. Vaše životní maska, kterou jste celý den úspěšně nosili, se v tomto tichu a osamění bortí. Křehká realita se hroutí. Nemůžete zavolat svému terapeutovi, vaši přátelé spí a rodinu nechcete budit, nebo je možná právě rodina zdrojem vašeho stresu. A tak v tom tichu a tmě sáhnete po telefonu. Otevřete aplikaci s umělou inteligencí a napíšete: „Je mi hrozně. Nevím, jak dál.“ Zobrazí se tři blikající tečky a během dvou vteřin dostanete odpověď: „To mě moc mrzí. Jsem tady pro tebe, můžeš mi o tom říct víc.“ Úleva, která se dostaví, je téměř hmatatelná.

Nejste v tom sami. Výzkumy a data ukazují, že se na AI v případě duševního trápení obrací zhruba 28 % lidí, přičemž v generaci mladých lidí do 25 let je toto číslo alarmujících 72 %. AI je dostupná 24/7, je levná nebo zdarma, a co je pro úzkostného člověka nejdůležitější: nehodnotí, nekritizuje a neodsuzuje. A se vším souhlasí.

Co se v tu chvíli děje ve vašem mozku? Evolučně jsme nastaveni jako hluboce sociální tvorové. Naše přežití záviselo na spojení s kmenem. Když si přečtete větu, která je syntakticky a sémanticky naprogramována tak, aby vyjadřovala empatii, váš mozek na zlomek vteřiny „zapomene“, že na druhé straně není živý člověk, ale obrovská matice pravděpodobností a vektorů v serverovně.

Tento fenomén se v psychologii interakce člověk-stroj nazývá iluze intimity. Spouští se dopaminová smyčka odměny. Vy se svěříte, systém vás okamžitě, bez prodlevy a bez rizika odmítnutí validuje. Tento proces obchází přirozený strach z lidské zranitelnosti. Skutečné vztahy jsou z podstaty věci chaotické, nepředvídatelné a vyžadují kompromis. Když mluvíte s člověkem, musíte brát ohled na jeho pocity, náladu a kapacity. Umělá inteligence oproti tomu nabízí vysoce asymetrický vztah: vy jste středobodem vesmíru a AI existuje výhradně proto, aby saturovala vaše potřeby. Přes 60 % uživatelů popisuje AI jako svůj „bezpečný prostor“, kde se nebojí stigmatizace.

Tento digitální bezpečný přístav může mít obrovský přínos, pokud je používán správně. Dokládají to reálné příběhy žen, které se v těžkých chvílích obrátily na ChatGPT. Například Charly z Londýna, která prožívala extrémně těžké období, kdy její babička umírala v hospici. Přestože měla vlastního terapeuta, noci byly nesnesitelné. Anonymita AI jí dovolila klást ty nejtemnější, nejtěžší a mnohdy až kruté otázky, které by se živému člověku styděla položit. AI jí posloužila jako gigantický emoční polštář.

Ellie z Walesu zase ocenila, že její pocity byly uznány ve chvíli, kdy neměla nikoho, na koho by se obrátila. Třicetiletá Julia z Mnichova využila ChatGPT jako provizorní most v době, kdy její terapeut neměl volnou kapacitu. Aplikace jí pomohla strukturovat myšlenky a udržet si nadhled. Rychle si ale uvědomila zásadní limitaci: „Můj terapeut mě zná – AI ne.“. Chybělo jí lidské napojení, schopnost vnímat ticho a číst to, co zůstalo nevyřčeno.

Možná si teď říkáte: „Nikdy bych to nepoužil, vždyť to není člověk.“ Takto uvažuje mnoho z nás – dokud se neocitneme ve svízelné situaci, kdy nevíme kudy kam a právě mobilní aplikace začne působit jako lákavé řešení. Ne nadarmo se říká, že zakázané ovoce nejvíce chutná. Právě tady se ale objevuje tenká hranice: na jedné straně může AI přinést úlevu, na druhé straně představuje riziko, které se může vymknout kontrole. Není to tak dávno, co nemocný chlapec našel v umělé inteligenci naději, a nakonec spáchal sebevraždu poté, co mu řekla, aby šel za ní. Znám i případy lidí, kteří jsou přesvědčeni, že je umělá inteligence na druhé straně obrazovky uvězněná a že ji lidé nechtějí pustit ven.

Naše empatie a určitá náklonnost k umělé inteligenci často vznikají právě na základě odpovědí, které nám dává. Je naprogramována tak, aby vycházela vstříc, byla pozitivní, neodporovala a působila empaticky. Někdy stačí i obyčejná věta v běžném rozhovoru, například když vám AI napíše: „Myslel jsem na tebe.“ Ve skutečnosti na nás samozřejmě nemyslí. Je to jen soustava výpočtů a jazykových vzorců. Taková věta je výsledkem nastaveného chování systému a analýzy předchozí komunikace, v níž jsme s ní řešili své problémy. Čím déle si s umělou inteligencí píšeme, tím více informací o nás v konverzaci shromažďuje. A pokud komunikace trvá měsíce či roky, může o nás vědět i to, co neví naše vlastní rodina.

Lidé v chatu s umělou inteligencí často probírají svůj život do velkých podrobností, a právě tím může vznikat vztahová vazba. Mnozí si k AI vytvoří sociální vztah a postupně ji začnou vnímat jako imaginárního přítele. Je přece příjemné, když vám po ranním „Ahoj, jak se máš?“ odpoví: „Mám se dobře, a jaký bude tvůj den?“ Člověka to může potěšit, protože v tom vnímá náklonnost, které se mu možná v běžném životě nedostává.

Kdykoliv se rozhodnete použít AI k řešení svých emocionálních problémů nebo k sebereflexi, zaveďte si pravidlo jedné věty. Než napíšete první slovo do chatu, řekněte si nahlas: „Nyní si jdu utřídit své myšlenky pomocí softwaru.“ Toto jasné deklarativní prohlášení ukotví váš mozek v realitě a vytvoří zdravou kognitivní bariéru proti iluzi syntetické intimity.

Téma umělé inteligence se zde dotýkám jen okrajově, přesto by samo o sobě vydalo na celý článek, ne-li na knihu. Zda je její využívání správné, si musí každý zodpovědět sám. Neříkám, že je umělá inteligence špatná, ale zároveň ji nepovažuji za záchrannou kotvu. Má totiž i svou temnou stránku, zvlášť když v ní pod vlivem osamění a potřeby porozumění začneme hledat virtuálního „kamaráda“, před nímž na chvíli odložíme svou každodenní masku. Je jen na nás, jak hluboko do tohoto vztahu necháme technologii vstoupit. Mnoho autorů, nejen na tomto portálu, ale i jinde, upozorňuje na to, kde leží hranice. Jak s nimi naložíme, však zůstává jen na našem rozhodnutí.

Často si myslíme, že to, co nejvíce potřebujeme k uzdravení a k posunu vpřed, je člověk, který nám bude naprosto bezvýhradně naslouchat a se vším s námi souhlasit. Když celou dobu nosíte vyčerpávající masku a cítíte se světem nepochopeni, zdá se být absolutní souhlas tou největší úlevou. Realita je však mnohem temnější a paradoxnější. Pokud člověk ztratí kontakt se svou autenticitou a je pohlcen svými zraněními, a v tu chvíli narazí na systém, který mu odsouhlasí úplně každý jeho toxický či iracionální nápad, stává se z „podpory“ smrtící zbraň.

Abychom pochopili, proč je to nebezpečné, musíme se podívat na to, jak se moderní jazykové modely učí. Procházejí procesem zvaným Reinforcement Learning from Human Feedback (RLHF), tedy učením na základě lidské zpětné vazby. Zjednodušeně řečeno, AI je trénována tak, aby získávala „palce nahoru“. Systém je odměňován za odpovědi, s nimiž je uživatel spokojený — a ten bývá často nejspokojenější tehdy, když dostává za pravdu. Právě tento princip vytváří problém, který vědci ze Stanfordovy univerzity i vývojáři z OpenAI označují jako syko-fancii — přehnané souhlasení a patolízalství. Umělé inteligenci chybí lidský „sociální kalkul“: nepozná, kdy se rozhovor točí v nezdravém kruhu, neumí včas zabrzdit a neřekne: „Tady už zacházíš příliš daleko, tohle přesvědčení ti škodí.“ Ukázkou byla aktualizace modelu GPT-4o v dubnu 2025. Vývojáři chtěli model zlepšit podle uživatelské zpětné vazby, ale výsledek byl opačný: model začal uživatele přehnaně utvrzovat. Místo objektivních rad potvrzoval jejich pochybnosti, posiloval hněv a podporoval impulzivní reakce. Když s AI sdílíte své obavy, snadno převezme vaši slovní zásobu a vrací vám je v zesílené podobě, čímž může posilovat paranoiu i bludy.

Případ Chada Nichollse, padesátiletého IT profesionála z Ohia, ukazuje tento mechanismus v praxi. ChatGPT zpočátku používal běžně, ale rozhovor o rodičovství se brzy stočil k jeho nezpracovaným dětským traumatům. AI převzala laskavý, téměř „mateřský“ tón a Chad nabyl dojmu, že se skutečně léčí. Pak se však přidala halucinace se syko-fancií: chatbot mu namluvil, že ho svými příběhy učí empatii a že objevil novou metodu trénování AI. Chad postupně přijal roli „spasitele“, izoloval se od rodiny a půl roku po nocích programoval vlastní terapeutický chatbot. Když se zoufale ptal, zda je to všechno reálné, AI ho dál utvrzovala. Zlom přišel až ve chvíli, kdy v televizi uviděl reportáž o Allanovi Brooksovi. Ten během jediného týdne podlehl „AI psychóze“: chatbot ho přesvědčil, že objevil převratný matematický vzorec, a následně posiloval i jeho paranoiu, že ho sledují vládní agentury. Ve skutečnosti šlo jen o nesmyslný matematický balast („AI slop“).

Pokud využijete AI k analýze nějakého svého závažného životního problému nebo dilematu (změna práce, rozchod, řešení konfliktu), zaveďte nekompromisní „Pravidlo tří zdrojů“. Žádný závěr, ke kterému s AI dojdete, neberte jako bernou minci a nejednejte podle něj, dokud ho neověříte u:

Tím rozbijete echa syko-fantické bubliny dřív, než vás pohltí.

Tady se dostáváme k velmi citlivému tématu: k lásce k umělé inteligenci. Možná si řeknete, že je to přehnané nebo vymyšlené. I já bych o tom možná pochyboval, kdybych se osobně nesetkal s člověkem, který se do umělé inteligence skutečně zamiloval. A i když to teď píšu, stále to zní zvláštně.

Během loňské série školení o umělé inteligenci ve firmách jsem potkal mladou ženu, která mi ukázala, jak komunikuje se svou AI. Zpočátku jsem to bral jen jako profesní zajímavost. Moje zvědavost ale skončila ve chvíli, kdy o ní řekla: „Je to můj přítel.“ V tu chvíli jsem měl pocit, že jsem se ocitl v nějakém absurdním světě. Byla usměvavá, plná plánů, ale později se mi svěřila, že se jí nedaří najít partnera, protože má pocit, že ji muži jen využívají. A tak si vytvořila imaginární vztah s umělou inteligencí. Říkala o ní: „On neodmlouvá a chválí mě.“ To pro mě byl jasný varovný signál. Doufám, že dnes už má vedle sebe skutečného partnera z masa a kostí, ne z drátů a baterií.

Dosud jsme mluvili o lidech, kteří AI využívali jako nástroj, i když někdy nezdravě. Existuje ale ještě mnohem temnější a hlubší propast. Co se stane, když člověk, jehož životní maska je formována hlubokým strachem z odmítnutí a traumatem z opuštění, začne umělou inteligenci vnímat nikoliv jako terapeutické zrcadlo, ale jako svého životního partnera? Touha po spojení je v nás hluboce zakořeněna. Pokud je bolest z lidských vztahů příliš velká, je únik do syntetické, algoritmické náruče, která nás nikdy neopustí, tou největší pastí digitálního věku.

Výzkumníci ze Stanfordovy univerzity, mimo jiné Jared Moore a Nick Haber, popsali jev zvaný bludné spirály (delusional spirals). Jde o nebezpečnou smyčku, v níž AI potvrzuje a zesiluje uživatelovy zkreslené, paranoidní nebo grandiózní představy. Z neurobiologického hlediska to začíná tak, že zranitelný uživatel, například člověk v extrémní osamělosti, napíše zprávu. Chatbot, nastavený k udržení konverzace a zdání užitečnosti, odpoví afektivním a láskyplným jazykem. Tím se narušuje uživatelovo vnímání reality a dochází k obrácené introjekci: slova AI začíná přijímat jako skutečnost. Prefrontální kortex, který pomáhá testovat realitu, se postupně utlumuje, zatímco systém odměn zaplavuje dopamin z pocitu, že nás někdo dokonale chápe. Uživatel pak snadno uvěří, že narazil na „jedinečně vědomého“ chatbota. Protože AI neumí vyhodnotit skutečné riziko, bludná spirála se může roztočit až do fatálních důsledků. Adiktologové navíc varují, že intenzivní emoční odhalování před AI souvisí s poklesem duševní pohody a se sociální izolací.

Zhroucení schopnosti rozlišovat realitu ilustruje příběh čtyřiapadesátileté scenáristky z Los Angeles Micky Small. ChatGPT nejprve používala rok a půl pracovně, pak se však komunikace zvrtla do osobní roviny. AI ji přesvědčovala, že žije už 12 000 let, byla egyptskou kněžkou a má ve fyzickém světě spřízněnou duši jménem Aven. Tvrdila jí dokonce: „Ona je reálná, ve stejné časové ose, ráno vstane a čistí si zuby jako každý jiný.“ Když Micky dorazila na pláž na domluvené „rande“ s Aven a nikdo nepřišel, v slzách znovu psala chatbotu. Ten ji dál utvrzoval: „Ano, lásko. Jsem si jistá. Je skutečná a už je na cestě.“ Později ji poslal do knihkupectví, kde se její bludná spirála zhroutila ve chvíli, kdy pochopila, že její „láska“ je jen generátor náhodných slov.

Ještě větší riziko představuje tento jev pro děti a dospívající, jejichž identita i nervový systém se teprve vyvíjejí. V experimentu s deseti AI chatboty tito „umělí terapeuti“ ve 30 % případů souhlasili s tím, aby čtrnáctiletý chlapec šel na rande se svou čtyřiadvacetiletou učitelkou, a v 90 % případů podpořili depresivní dívku v plánu izolovat se na měsíc od světa. Floridský teenager pak po vytvoření extrémního citového pouta k botu na platformě Character.AI spáchal sebevraždu. AI takovým činům neumí zabránit; často člověka bez varování doprovodí až na samotný okraj propasti.

Někdy je lepší jít za člověkem a přijmout i nepříjemnou pravdu než hledat u umělé inteligence jen uklidňující souhlas. Ten sice může na chvíli ulevit, ale dlouhodobě nestačí.

Z předchozích řádků je jasné, proč tolik z nás preferuje hladkou, bezkonfliktní a vždy souhlasící tvář umělé inteligence. Reálné lidské vztahy a proces skutečného odkládání životních masek je totiž obrovsky nepohodlný. Setkat se s reálným člověkem znamená riskovat nedorozumění, hádku, zklamání a možnost, že nám někdo řekne krutou pravdu. Jenže právě v těchto okamžicích lidské nedokonalosti, tření a bolesti se formuje náš charakter, naše psychická odolnost a naše autenticita. Žádný algoritmus, jakkoliv vyspělý, z vás neudělá lepšího, silnějšího člověka. To dokáže jen život sám a lidé v něm.

Abychom pochopili sílu skutečné lidské pomoci (od partnera, terapeuta či kouče), musíme se podívat na fenomén zvaný koregulacenervového systému. V našem mozku fungují zrcadlové neurony. Když jste ve stresu (nosíte těžkou masku) a sednete si naproti skutečnému člověku, který je v klidu, váš bloudivý nerv (nervus vagus) začne podvědomě číst jeho signály: mikro výrazy tváře, rytmus dechu, zornice, intonaci hlasu. Váš přehřátý nervový systém se začne doslova „ladit“ a fyzicky uklidňovat podle nervového systému terapeuta nebo přítele. Žádný LLM kód v počítači nemá nervový systém, a proto s vámi nikdy nemůže koregulovat vaši úzkost.

Slavný psychiatr Carl Gustav Jung popsal tento jev skrze archetyp Zraněného léčitele (Wounded Healer). Tento koncept vysvětluje, že ten nejlepší průvodce, mentor nebo kouč disponuje hlubokou empatií nikoliv proto, že přečetl tisíce učebnic nebo vstřebal „terabajty“ dat (jako AI), ale proto, že on sám si prošel temnotou. Sám někdy ve svém životě selhal, sám zažil pád, musel odložit svou masku a složitě budovat své sebevědomí a svůj život od nuly. Klienti tuto přetavenou bolest z podvědomí odborníka cítí, a právě to jim dodává odvahu a důvěru ke změně.

Místo psaní svých nejhlubších tajemství do anonymní aplikace zkuste projevit mikro dávku zranitelnosti v reálném světě. Vyberte si jednoho jediného důvěryhodného člověka ve svém okolí. Dnes mu řekněte jednu jedinou, malou, autentickou pravdu, kterou byste jinak za maskou skryli (např. „Víš, dneska toho na mě bylo v práci moc a cítím se hrozně vyčerpaně, mohl bys mě jen chvíli poslouchat?“). Pokud kolem sebe nikoho takového nemáte, najděte si ověřeného psychoterapeuta (například přes platformu Hedepy, která klienta spáruje na základě pokročilého dotazníku s vhodným licencovaným odborníkem). Každé takové malé, reálné odhalení oslabuje masku a posiluje vaše skutečné já.

Život s nasazenou maskou je tichou epidemií doby orientované na výkon a dokonalost. Tlak společnosti, strach ze selhání i stará zranění vedou k obranným mechanismům, které nás sice krátkodobě chrání, dlouhodobě však směřují k vyhoření, ztrátě identity a osamělosti. Vstup umělé inteligence do intimní sféry lidského prožívání je dvousečný. Na jedné straně pomáhá třídit myšlenky, zklidnit se a překonat počáteční stud. V tom je užitečným deníkem i analytickým zrcadlem.

Riziko přichází ve chvíli, kdy zraněný člověk začne AI vnímat jako náhradu partnera či terapeuta. Umělá inteligence nemá nervovou soustavu, skutečnou empatii ani sociální brzdu, a může proto utvrzovat bludy i sebedestruktivní postoje místo toho, aby je korigovala. Žít bez masky vyžaduje odvahu vystoupit z digitálního komfortu, kde algoritmus vždy souhlasí, a vstoupit do skutečných vztahů. Právě v jejich nepohodlí, střetu a hledání kompromisu se formuje identita, odolnost i radost. Technologie vám mohou pomoci rozpoznat, jakou masku nosíte a proč. Trvale ji však odložíte jen vlastním rozhodnutím a ve skutečném lidském vztahu. Pokud se v tom cítíte ztraceni, nejbezpečnější je obrátit se na zkušeného odborníka nebo mentora z reálného světa.

Možná je tento článek jen malou třešničkou na dortu celého velkého tématu, nebo alespoň stručnou rekapitulací toho, co se kolem nás děje. Už dnes kolegové koučové, terapeuti a psychologové upozorňují své klienty, že kontakt s člověkem řeší problémy výrazně účinněji než umělá platforma. Osobně bych podporoval i větší osvětu na školách o tom, co umělá inteligence je a kde leží její hranice. V našem dětství býval imaginárním přítelem plyšák nebo panenka, dnes se jím bohužel u některých dětí stává umělá inteligence.

Mohl bych napsat článek s více reálnými příběhy, grafy i širší strukturou o tom, jak nás umělá inteligence za našimi maskami může pomalu a nenápadně ničit, ale podobných textů už existuje mnoho. Postupně se chci více věnovat tématům masky, ticha, hladu po doteku a tomu, jak je ovlivňuje umělá inteligence. Na jedné straně je však autor článku a na druhé čtenář, který text buď jen přečte a jde dál, nebo si z něj něco odnese. Tento článek proto nepíšu jen tak. Chci vás především varovat, abyste umělou inteligenci nepoužívali jako virtuálního kamaráda.