Článek
Je s podivem, že mnozí občané národa, jenž má s Ruskem přímou negativní historickou zkušenost, stále nechápou tento princip. A nejen s Ruskem, ale náš národ má historickou zkušenost také s odmítnutím vojenské pomoci při napadení sousedním agresorem. Pomoc Ukrajině a dodávka zbraní není pouze z důvodu nějakého soucitu, ale jde také o strategickou investici do budoucnosti a budoucí bezpečnosti nejen nás, ale i celé Evropy.
Mnichovská dohoda ukázala co se stane se zemí, jíž nikdo nepomůže a kterou nechají ostatní mocnosti padnout agresorovi v zájmu nějakého „míru“ pro ně samotné. Tehdy nás Anglie a Francie nechaly napospas nacistickému Německu - a přineslo to snad mír? Určitě ani nám, a dokonce ani těm, kteří nám tehdy odmítli pomoci. Jen tato vypočítavost ze strany tehdejších spojenců dodala agresorovi pocit, že si může přece dovolit více. A taky se tak stalo.
V návaznosti na tuto historickou zkušenost by každý Čech měl zde vidět paralelu se současnou situací na Ukrajině.
Další historickou paralelu je možné pozorovat také v projevu Putina, kterým zdůvodňoval svoji vojenskou intervenci (sorry, vlastně třídenní vojenskou operaci, která se jaksi protáhla trochu déle). Slova Adolfa Hitlera v berlínském Sportpalastu v roce 1938 byla o šikaně Němců ze strany Čechů v Sudetech a tedy nutnosti „osvobození“ těchto Němců. A ano i nějaké to vítání na hranicích bylo. Ale nepřipomíná vám to něco?
Historie se stále opakuje v různých obměnách a proto je nutné se z minulosti poučit a neopakovat stále dokola stejné chyby. Proto je nutné pomáhat Ukrajině a to do té doby, dokud Rusko nebude poraženo stejně jako bylo nakonec poraženo nacistické Německo.
A kdyby ke konci války nedodávaly USA Sovětům zbraně v rámci programu „Lend and Lease“, ale řekly si, že nebudou přece eskalovat konflikt, tak bychom dnes my Češi mluvili německy někde na Sibiři, pokud bychom tu vůbec byli.
