Článek
Kuba je s rumem spojena z pohledu člověka žijící v 21.století snad od jaktěživa. Při vyřčení těchto 2 slov si často vzpomenu na 1 z mých výletů po „ostrově svobody“, jak se vezu starým americkým autem coby taxíkem po Malecónu, v ruce doutník a mířím do jednoho z tamních legendárních barů na sklenku rumu. Historie na vás dýchne odevšad a vy si říkáte, jaké to město muselo být v dobách jeho největší slávy. Mám tím samozřejmě na mysli Havanu! Pojďme si ale položit tu složitou otázku: „Jak nebo spíš kdy se vzal rum na Kubě?“
Historie kubánského rumu aneb mezi posledními
Výroba rumu na Kubě začala později než u konkurence a čelila mnoha překážkám, včetně španělské celní legislativy (do roku 1898) a problémům s přístupem na americký trh ovládaný jinými výrobci. Toto ale tkví v událostech datující se do daleko hlubší minulosti. V prvních 50 letech kolonizace nového světa totiž Španělé zaměřili na mnoho aktivit těžby a zemědělství. Mezi tyto aktivity patřila obecně těžba nerostných surovin, ale také výsadba plantáží s kávou, kakaem, bavlnou, tabákem nebo námi oblíbenou třtinou. V porovnání s konkurencí britské a francouzské to znamenalo rozdrobení svého úsilí. Naopak Britové často vsadili právě zejména na cukrovou třtinu a časem aplikovali výhody z náskoku v budování infrastruktury obchodu s cukrem a rumem. Přesto se kubánské rumové společnosti, zejména Bacardí, staly na začátku 20. století jedněmi z největších světových výrobců.
Klíčové faktory úspěchu
Jaký přelom ale nakonec nastal? Důvodů bylo více. Byla zejména schopnost španělských firem o vertikální a horizontální integraci na další trhy, čímž bylo rumovým producentům překonat tržní bariéry. Dalším důležitým faktorem úspěchu bylo využití sociálního kapitálu kubánských podnikatelů, zejména španělských emigrantů. Tento kapitál zahrnoval důvěru, pravidla, sociální sítě a kulturní zázemí, které usnadňovaly obchodní spolupráci. Kubánské společnosti čelily politické nestabilitě, slabým institucím a následkům válek a okupací. Španělská emigrantská komunita hrála klíčovou roli díky své schopnosti mobilizovat finanční zdroje, posilovat kulturní kapitál a vytvářet podpůrné sítě.
Nakonec různé studie ukazují, že cizí menšiny (jako španělští emigranti) významně přispěly k industrializaci regionu.
Rozvoj kubánského rumu ilustruje význam sociálního kapitálu, kulturní identity a podnikatelské iniciativy při překonávání tržních a institucionálních překážek v nestabilním prostředí.
První kroky kubánského rumového průmyslu
Na začátku 17. století vznikla výroba rumu v Nové Anglii díky zrání likéru z cukrové třtiny ve whisky sudech. Bostonští výrobci získávali melasu z britských a francouzských kolonií v Karibiku, kde založili první palírny. Na Kubě byla výroba rumu dlouho zakázána kvůli španělským privilegiím spojeným s hroznovými likéry.
Po napoleonských válkách podnikatelé v Havaně a Santiagu de Cuba neúspěšně žádali Madrid o toleranci výroby rumu, který se již tajně vyráběl na základních destilačních zařízeních. Přestože španělská vláda uvolnila legislativu, rumový průmysl stagnoval.
V roce 1832 povolila španělská vláda výrobu rumu na Kubě, aby zabránila poklesu vývozu melasy do USA. Byly založeny tři továrny, avšak výroba zůstávala nevýznamná kvůli vysokým clům a nízké kvalitě produktu. Kubánský rum byl produkován v jednoduchých destilačních zařízeních a konzumován pouze vězni.
Až koncem 50. let 19. století začal kubánský rum pronikat na americký trh, kde do roku 1859 dosáhl podílu 20,6 %, často maskovaný jako jamajský rum nízké kvality.
Bacardí a jeho počáteční éra
Jak již dnes víme, historie výroby rumu na Kubě, zejména v Santiagu de Cuba, je úzce spjata se jménem Facunda Bacardího Massó, katalánského přistěhovalce, který v roce 1862 založil svou společnost na výrobu rumu. Využil zrušení legislativních omezení na výrobu rumu z roku 1860 a s finanční podporou ze svého obchodu a plantáží své manželky investoval do lihovaru postaveného na místě staré britské destilerie.
Klíčem k jeho úspěchu byla inovativní destilační technologie, zejména kontinuální destilace, která umožnila výrobu jemnějšího a méně ostrého rumu „a la Española“. Tento nový styl, odlišný od těžších jamajských a martinických rumů, si rychle získal popularitu na Kubě i v zahraničí. Bacardího podnikání těžilo také z podpory katalánské komunity v Santiagu, která sdílela know-how a vzájemně se podporovala. Přestože Santiago bylo hospodářsky znevýhodněné oproti Havaně, díky specializaci a sociálnímu kapitálu se stalo centrem kubánského rumového průmyslu. I přes různé peripetie, jako byla rostoucí konkurence, přesycení trhu a vznik nových průmyslových center v Portoriku, Desetiletá válka (1868–1878), zvýšené tarify na vývoz a politické represe, které zasáhly i samotného Bacardího, když byl jeho syn Emilio deportován, se dařilo kubánským producentům zvyšovat produkci. Přes tyto výzvy zůstaly kubánské značky rumu Bacardí, La Vizcaya a další symbolem inovace a kvality a položily základy pro exportní tradici kubánského rumu, tak jak jí vnímáme dnes, zejména tedy značku rumu Havana Club.
Na zdraví!
