Článek
Před pár dny jsem seděl v kavárně a pozoroval u vedlejšího stolu muže. Na levé ruce měl chytré hodinky, na ukazováčku prsten na měření spánku a zrovna do telefonu zadával gramáž a složení svého oběda. Vypadal nesmírně soustředěně. A taky nesmírně unaveně. Když za ním přišla jeho malá dcera a s nadšením mu ukazovala jakéhosi brouka, kterého našla na chodníku, jen nervózně odsekl: „Jo, dobrý, utíkej si hrát, tátovi zrovna pípá stresový kortizol.“V tu chvíli mi to došlo. Došlo mi, v jak bizarní pasti jsme se jako společnost ocitli.
Žijeme v době, která je posedlá optimalizací. Chceme žít do sta let, chceme mít dokonalé biomarkery v krvi, chceme stíhat rychlost, s jakou se svět kolem nás sune dopředu, a třeseme se strachem, jestli nám umělá inteligence zítra nevezme práci. Sledujeme nejnovější trendy, nakupujeme drahé doplňky stravy a leštíme laky našich aut.
Všechno to děláme proto, abychom byli úspěšní, zdraví a zabezpečení. Ale mezi všemi těmi tabulkami, grafy a logistickým managementem našich rodinných životů nám mezi prsty utíká to nejpodstatnější.
Obyčejná, čistá radost.
Manažeři logistiky místo partnerů
Vzpomeňte si, jaké to bylo na začátku vašeho vztahu. Milovali jste se, smáli se blbostem, dokázali prochodit noc městem a povídat si o ničem. Pak přišly děti, hypotéky, kariéra. A z těch dvou zamilovaných lidí se postupem let stali špičkoví logističtí specialisté.
„Vyzvedneš malého z kroužku?“ „Koupil jsi to mléko?“ „Zítra jedeme k našim.“
Stali se z nás manažeři talentů našich dětí a koordinátoři rodinného provozu. Marginalizujeme jejich první opravdová trápení nebo drobné úspěchy, protože musíme stihnout další termín. Přehlížíme moudrost našich rodičů a prarodičů, vnímáme je občas v tom shonu jako přítěž, a až když z tohoto světa odejdou, v tiché vzpomínce marně lovíme z paměti těch pár radostných momentů, které jsme s nimi vlastně zažili.
Vzdali jsme se přítomnosti ve prospěch budoucnosti, která možná ani nepřijde.
Každý máme svou „kabelku“ nebo „louku“
Zajímavé je, že jsme sami sebe začali bičovat i za to, z čeho tu radost máme. Společnost nám diktuje, co je ta „správná“ radost. Máme pocit, že musíme meditovat na rozkvetlé louce v horách, abychom byli duchovně na výši. Ale co když vám prostou, niternou radost udělá nová kabelka od designéra, na kterou jste si dlouho šetřili? Nebo rituál v podobě jedné sklenky dobrého červeného vína v pátek večer? Nebo naopak hodiny strávené v bílém plášti v laboratoři, kde objevujete nepoznané?
Všechno je to v pořádku. Žádná radost není méněcenná, pokud je opravdová a prožíváme ji celou svou bytostí. Radost je palivo pro to, čemu se dnes moderně říká longevity neboli dlouhověkost. Jenže žádná vědecká studie vám neřekne to podstatné: Dlouhý život bez radosti není dar, ale trest.
Ta nejdůležitější otázka na závěr
A pak je tu poslední věc. Ta nejdůležitější. Jakou hodnotu mají všechny tyto naše malé i velké radosti, pokud je nemáme s kým sdílet?
Osamělá radost je poloviční radost. Když si koupíte tu kabelku, když objevíte lék v laboratoři, když sedíte na té horské louce – ten moment dostane skutečný smysl až ve chvíli, kdy se otočíte a můžete někomu říct: „Podívej.“ Nebo když na ten zážitek můžete s někým po letech u vína vzpomínat.
Zkusme dnes na chvíli vypnout měřiče tepu. Zkusme odložit telefony s aplikacemi, které nám říkají, jak se máme cítit. Pojďme se prostě jen na chvíli zastavit a podívat se kolem sebe. Protože život se neskládá z velkých milníků a perfektních výsledků z laboratoře. Skládá se z maličkostí, které tak strašně rádi přehlížíme.
A jak to máte vy? Dokážete se ještě radovat z úplných drobností bez toho, aniž byste přemýšleli, co všechno ještě musíte stihnout? Co vám osobně udělalo naposledy tu největší, čistou radost? Napište mi to do komentářů, pojďme si na chvíli připomenout to hezké.
