Článek
Když si vybavím své dětství, mohu vidět mnoho obličejů dětí, které se mi posmívají. Jako tlustý kluk jsem byl neustále terčem posměšků jiných dětí. Když jsme v tělocviku například hráli vybíjenou a dva kapitáni si vybírali hráče do svých týmů, přirozeně jsem byl mezi posledními. Byl jsem ve vybíjené až příliš snadný cíl… Snažil jsem se tak alespoň ukázat druhým, že když nejsem dost rychlý, tak jsem alespoň dost chytrý v lavici. Ale pro některé jsem ani tam nikdy nebyl dost… a byl jsem zase za šprta. Naštěstí doma se mě rodiče snažili vždy podporovat a předávali mi zase jiné hodnoty do života. Samozřejmě že nejsem jediný, kdo si prošel v dětství něčím podobným. Každý tam najdeme něco jiného.
Někdo jiný by zase možná mohl vyprávět, jak se jeho rodiče hádali, jak byl táta alkoholik, jak tloukl maminku i děti, nebo jak je maminka jednoho dne opustila. Zkrátka a dobře, každý si v sobě můžeme nosit z dětství nějaká traumata a vzorce chování, které nám v dospělosti příliš nesvědčí. Otázkou ale je, jak se takových traumat zbavit nebo jak přepsat staré vzorce chování. Dostávám mnoho zpráv a příběhů od posluchačů podcastu Myšlením na vrchol a často za lidským trápením můžeme najít trauma z dětství. Mnohdy i celý život cítíme křivdu za chování druhých lidí, které nám způsobilo jizvy na duši. Neustále otevíráme staré rány a trápíme se věcmi, které už nikdy nezměníme.
Síla křivdy
Taková křivda, a to nejen křivda z dětství, v nás může napáchat pořádnou paseku. Nejhorší je, že na ni člověk není schopen přestat myslet. Jakmile potkáme někoho, kdo nám křivdu způsobil, je to, jako by se znovu otevřela řezná rána, kterou jsme nenechali zahojit. Jako bychom neustále čekali na ranhojiče, a přitom nevíme, že takovou ránu dokážeme vyléčit nejlépe my sami.
Jistě si také vzpomenete na situaci ze svého života, kdy se k vám někdo zachoval nehezky. Možná vám něco řekl nebo udělal něco nepěkného a ve vás to pořád hnije. Člověk by se k tomu nejraději vůbec nevracel, ale do života mu pořád vstupují situace, co tu ránu zase otevřou. A tak se snažíme podobným situacím neustále vyhýbat, až nakonec je celý náš život jen jeden velký útěk. A nejhorší na tom jsou právě ty emoce, které začneme prožívat, jakmile se rána otevře. To najednou začneme prožívat strach, vztek nebo naštvání. Což asi sami uznáte, že nejsou zrovna typy emocí, se kterými bychom chtěli žít. Jenže jak se jich zbavit a nemuset před nimi neustále utíkat?
Inspiraci můžeme hledat v příběhu Louise Zamperiniho, hrdiny 2. světové války. Zamperini během 2. světové války padl do japonského zajetí a tam si ho vyhlédl jeden dozorce, který si dal za úkol, že mladého muže prostě a jednoduše dokáže zlomit. Jenže to nedokázal. Zamperini byl mučen, snášel bolet a obrovské ponížení. Ve státech už byl dávno prohlášen za mrtvého a skutečně v zajetí několikrát málem přišel o život. Když válka skončila a on se vrátil ze zajetí domů, asi měl právo vzít si s sebou mnoho křivd a pocitů bezpráví do dalšího života. Přesto se dokázal s těmito křivdami vyrovnat, a dokonce, když se v roce 1998 vrátil Zamperini do Japonska zahájit olympijské hry, vyřkl přání setkat se svým dávným trýznitelem. Ten bohužel spravedlivému trestu unikl a na jeho zvěrstva se už zapomnělo. Trýznitel Zamperiniho odmítl. Proč si ale myslíte, že se s ním chtěl Zamperini potkat? Měl snad potřebu mu něco vyčítat? Potřeboval to proto, aby se zbavil starých křivd?
Síla odpuštění
Nepotřeboval. Zamperini měl už staré křivdy v sobě dávno vyřešené. Jak se mu podařilo takové křivdy vyřešit, nám ukazuje svou myšlenkou, když jednoho dne řekl:
Odpuštění je jediný lék na nenávist.
A v tom měl Louis Zamperini jednoznačně pravdu. Mohu to potvrdit i z vlastní zkušenosti. I já sám jsem potřeboval uvnitř sebe odpustit všem lidem, vůči kterým jsem si s sebou nesl z dětství zášť, nenávist nebo nějakou křivdu. A Zamperini se chtěl se svým věznitelem potkat, aby mu řekl, že už mu dávno dokázal jeho chování odpustit.
Proto pokud si v sobě nesete nějakou podobnou křivdu, pokud máte ránu, která pořád bolí a neustále se otevírá, zkuste se inspirovat Louisem Zamperinim. Zkuste lidem ze své minulosti prostě odpustit. Možná se to někomu může zdát jako hloupost a říkáte si, jak mám odpustit někomu, kdo třeba už není ani naživu. Jenže Zamperini také dokázal odpustit a nepotřeboval k tomu osobní setkání. Důležité je dokázat se zbavit hněvu a výčitek, které neustále otevírají staré rány. Není podstatné, kolik ran jsme v minulosti dostali. Není ani důležité, jak velké tyto rány osudu byly. To jediné, na čem záleží, je, jakým způsobem jsme byli schopni tyto rány přijmout.
Abychom dokázali cokoliv odpustit, musíme to nejprve dokázat přijmout. Představte si, že si nesete životem na svých bedrech raneček plný kamení. Každý kamínek můžete vnímat jako nějakou zradu, bezpráví, ublížení. Čím více je takový raneček plný, tím víc táhne člověka ke dnu. Aby se nám ulevilo, potřebujeme raneček rozvázat a něco z něj odsypat. Odpustit si ze života trochu té zátěže. Jenže dokud si člověk neuvědomí, jak těžký raneček nese na svých bedrech, jak by si mohl být schopen ulevit? Často se rozhlížíme kolem sebe a příčinu životních strastí hledáme všude okolo. A mnohdy je to jen proto, že jsme nebyli schopni přijmout vše, co nám život v minulosti naložil. Dokud si to neuvědomím a pevně neuchopím ten raneček který nás táhne ke dnu (dokud nepřijmeme minulost), těžko budeme schopni odpustit vše co nás tíží. Krásně o tomto tématu mluvila také Loiusa L. Hay ve slavné knize Miluj svůj život:
Všechny nemoci vznikají z neochoty odpouštět. Když onemocníme, musíme pátrat ve svém srdci, abychom zjistili, komu je třeba odpustit.
Chci tím říct, že dokud se budeme neustále ve starých křivdách nimrat a trápit se jimi, tak je to podobné, jako bychom pořád otevírali staré rány, a nedali jim tak možnost se zacelit. Někteří lidé se snaží před takovými křivdami utéct, jenže ony nás stejně dřív nebo později doženou. Třeba tím, že potkáváme v životě pořád ty samé lidi nebo prožíváme podobné situace, které tu ránu znovu otevřou. My si možná myslíme, že jsme na to už dávno zapomněli, ale ve skutečnosti někde hluboko v našem podvědomí je to pořád uvnitř nás a pořád to tam hnije. A dokud to nevyřešíme, tak to nikdy nevyléčíme. A jak řekl Zamperini, tak jediným lékem na nenávist je právě odpuštění. Není důležité, co si myslí lidé okolo nás, to jediné, na čem skutečně záleží, je, co si nosíme uvnitř sebe. Dovolte si proto ulevit sami sobě, pokud vás něco trápí, vyrovnejte se se starými křivdami a zkuste se na ně podívat z té lepší stránky. Co jste se například díky nim naučili?
Zkusme si uvědomit, že vždy je to jen o našem rozhodnutí, jakým způsobem se budeme schopni dívat na nejrůznější životní situace. Pokud jste rozhodnutí utápět se ve starých křivdách a trápeních, dobře, je to vaše volba. Ale pokud se jich chcete zbavit, tak jste to jen vy, kdo to může dokázat. Stačí si to jen dovolit. Věřím, že se to i vám podaří a že díky tomu budete mít už jen úspěšný a krásný den.
Zdroje a doporučená literatura:
Kniha Miluj svůj život od Louisa L Hay
kniha Nezlomný od Laura Hillenbrand (najdete i jako film na Netflix)
