Článek
Podívejte se, prosím, na fotografii. Muž vpravo se jmenuje Don Green a je výkonným ředitelem Nadace Napoleona Hilla. Po jeho pravém boku stojí Jim Stovall, slepý spisovatel, o kterém kdysi Steve Forbes řekl: „Je to jeden z nejvýjimečnějších lidí naší doby.“ Před čtyřiceti lety přitom Jim seděl zlomený ve svém pokoji o velikosti tři krát čtyři metry a nehodlal už nikdy vyjít ven. Toho dne oslepl. Toho dne si pomyslel, že jeho život skončil. Měl chuť si stěžovat, ale nemohl, nejprve musel udělat rituál, co jej učila babička – Zlatý seznam. Naučme se nyní najít cestu k sebepřijetí skrze vděčnost, tak jak se to podařilo právě jemu.
Návyk z dětství
Abychom pochopili, jak vznikl tzv. Zlatý seznam, musíme se nejprve vrátit do Jimova dětství. Tehdy byl Jim ještě zdravé dítě. Plné ideálů a představ o životě, ostatně jako mnoho jiných zdravých dětí. Tehdy ještě nic nenasvědčovalo tomu, že bude Jim Stovall trávit většinu svého života ve tmě. Vyrovnat se s nezvratným životním osudem mu pomohl rituál, jejž si osvojil jako každodenní návyk díky své babičce. Malý Jim trávil mnoho času právě u babičky, kde neměl mnoho kamarádů a stejně jako spousta jiných lidí měl Jim potřebu si neustále na něco stěžovat. Když už babička nemohla Jimovy stížnosti déle snášet, řekla mu: „Drahý Jime, můžeš si stěžovat, jak se ti zlíbí, ovšem musíš dodržet jedno pravidlo. U nás doma platí, že dokud nenajdeš deset věcí, za které můžeš být v životě vděčný, tak nemáš nárok si na cokoliv stěžovat.“ Od toho dne si Jim Stovall začal psát svůj deník vděčnosti, který je známý jako Zlatý seznam Jima Stovalla.
Když v roce 2019 dělal Petr Casanova (zakladatel webu firstclass.cz) rozhovor s tímto mimořádným mužem, zajímal se, jakým způsobem pomohlo Jimu Stovallovi každodenní praktikování vděčnosti vyrovnat se s jeho osudem. K tomuto tématu mu tehdy Jim řekl: „V každé situaci existuje mnoho zdánlivých maličkostí, které přehlížíme, a přitom za ně můžeme být vděční. Mě to učila už babička. Snažila se mě přimět, abych každý den sepsal takzvaný Zlatý seznam – deset věcí, za které dnes mohu být vděčný. Byl jsem dítě, ale byl to pro mě mocný nástroj, tak jako jím zůstal dodnes. Věřím totiž, že je nemožné vyjadřovat vděčnost a zároveň cítit strach, nelibost nebo hněv. Naučit se být vděční za to, co už máme, je první krok k tomu, abychom dostali všechno ostatní, co ještě chceme.“
Že vděčnost a Zlatý seznam Jima Stovalla opravdu fungují, jsem si vyzkoušel během prvního covidového lockdownu před pár lety. Tehdy celou společnost zasáhla panika a strach, které se projevily také u našich dětí. Podobnou reakci u dětí vyvolala i nedávná situace na Ukrajině. Vzpomínám, jak byl náš syn paralyzován strachem, jak se utápěl ve špatných myšlenkách a emocích. Uvědomil jsem si tehdy velikost vlivu informací, jež plynou do naší mysli, na to, co se děje uvnitř nás.
Překonat vnitřní obavu
Synovi je třináct let a je už rozumný, a tak chápe veškeré argumenty, které mu jako rodiče dáváme a kterými se jej snažíme uklidnit. Jenže emoce jsou silnější než rozum, a proto někdy, i když se snažíme uklidnit všemožnými myšlenkami a logickým vysvětlováním, nás strach neustále ovládá. A právě tehdy jsem si vyzkoušel, jaká moc se skrývá v praktikování Zlatého seznamu Jima Stovalla. Řekl jsem synovi Jimův příběh a vysvětlil mu, jak takový seznam funguje. Potom jsme si společně sedli ke stolu a na papír začali psát body, za které můžeme být vděční. Následně jsme synův Zlatý seznam přečetli nahlas. Lusknutím prstu se uklidnil, najednou prožíval úplně jiné emoce, což je přesně účel takového seznamu. Vděčnost probouzí pozitivní emoce. A čím více vděčnost prožíváme, tím více programujeme svou mysl na pozitivní myšlení. Podobným způsobem zafungovala vděčnost také u Jima Stovalla.
Jimovi bylo sedmnáct let, když žil svým snem hrát NFL – nejvyšší profesionální ligu amerického fotbalu na světě. Snil o dresu Dallas Cowboys a trenéři i skauti ho ujišťovali, že má na to, aby ho získal. Jenže to sami znáte: Když chcete Boha rozesmát, povězte mu své plány do budoucna. Jimovi totiž zničehonic objevili nemoc, která ho měla časem zcela připravit o zrak. Za dvanáct let byl opravdu slepý.
„Ten den jsem se vzbudil a neviděl jsem. Okamžitě mi bylo jasné, že po zbytek života už nic neuvidím. Zaplavily mě strašné myšlenky a také strach. Bylo mi devětadvacet let a slepce jsem pořádně nepotkal. Neměl jsem nejmenší ponětí, co bude dál. Jediný můj nápad v té chvíli byl přejít po paměti do zadního pokoje o velikosti devět na dvanáct stop, kde jsem měl alespoň telefon, rádio a kazetový přehrávač. Tam jsem si sedl, rozhodnutý, že už nikdy nevyjdu ven. Taky jak bych to dokázal?“ vzpomíná Jim na den, kdy se nadobro změnil jeho život. Toho dne byl zoufalý, v depresi a rozhodnutý pro sebevraždu.
Co se tehdy stalo? Jak je možné, že se změnil v jednu z nejinspirativnějších osobností současnosti? V muže, který napsal více jak třicet knih, z nichž šest zfilmoval a přednášel před miliony lidí po celém světě? Kde v jeho myšlení nastal ten bod obratu, který můžeme všichni i v jakékoli jiné tíživé situaci následovat, a vyrovnat se s ní?
Vykročit ze tmy
Zdevastovaně. Takovým výrazem Jim popisuje to, jak se cítil v první chvíli. Ta ale nenastala tehdy, když se probudil slepý, ale mnohem dříve – když se dozvěděl, že začne slepnout a nebude moci být profesionálním fotbalistou, ačkoli pro tento sen dlouhé roky dělal vše. „Cítil jsem se zdevastovaně, ale…“ dodává důležité slovo, které bychom měli mít vždy na paměti. Protože každá mince má dvě strany. „…ale většina lidí na této planetě prochází podobnými těžkostmi. Zdá se, že každý někdy chtěl být filmovou hvězdou, superhrdinou nebo skvělým atletem, obzvláště v dětství, ale dříve nebo později musel změnit své sny a zaměřit se na nové cíle. Pro mě, když jsem uznal, že nemůžu být špičkový americký fotbalista se slábnoucím zrakem, jsem si vytkl za nový cíl alespoň stát se vzpěračem na olympiádě – k tomu bych tolik zrak nepotřeboval, zůstal bych ve sportovním režimu a zúročil svou velikost a sílu.“
Stalo se. Tvrdou dřinu stále hůře vidící Jim přetavil v titul národního šampiona Spojených států a právo zúčastnit se olympijských her v roce 1980. (Nicméně na těch nedostal možnost startovat. Američané na protest proti sovětské invazi do Afghánistánu stáhli svou výpravu z olympiády konané v Moskvě.)
„Pamatuji si, jak jsem si dva týdny před klíčovým kvalifikačním turnajem při tréninku zlomil tři prsty na jedné ruce. Byla to ukrutná bolest, ale nechal jsem si to zabandážovat a vyhrál zlatou medaili. To pro mě byla důležitá zkušenost. Zjistil jsem, že mohu uspět v čemkoli, pro co mám alespoň základní předpoklady, pokud se nevzdám. A tak, po úspěchu v atletice, jsem se zaměřil na byznys, poté na psaní knih, následně na natáčení filmů, zkrátka na cokoli, kde jsem viděl svůj přínos a cestu. Takto žiju dodnes.“
Když ale to ráno otevřel oči a poprvé nic neviděl, s uvědoměním, že je to definitivní, byl to znovu šok, který ihned znásobil negativní myšlenky. „Dali mi do ruky hůl a řekli: ‚Měj ji neustále po ruce. Nedávej ji dál než metr od sebe a nikdy ji neztrať.‘ Opřel jsem ji o židli a došlo mi, jak jsem ztracený – nejdřív že mě už nikdy nebude chtít žádná žena, pak že už nikdy neseženu práci a nakonec že už nikdy nevydělám žádné peníze, to znamená, že si musím jít zařídit podporu a dávky. Ale jak? Měl jsem současně strach, že jak vyjdu z domu, už nenajdu cestu zpět. Byl jsem zoufalý ve své tmě. Věděl jsem, že vsedě doma toho moc nezmůžu, že to musím dokázat a nějak vykročit. Byl to strašlivý střet uvnitř těla, kdy mi bylo jasné, že mi oči katastrofálně chybí, že bez nich marním všechny své fyzické možnosti, zatímco myslet dokážu pořád na maximum. A s tou myšlenkou se můj život kupodivu začal měnit…“ Myslet. Můžeš myslet! – říkal si.
A co vy? Také můžete? Můžete myslet podobně jako Jim Stovall? Svět je plný lidí, kteří najdou tisíce důvodů pro stížnosti a jen hrstka těch, kteří dokážou prožívat opravdovou vděčnost za vše, co jim život přináší. Až příště přepadnou vaši mysl sebetrýznící myšlenky a budete mít potřebu začít si stěžovat na osud, zkuste si vzpomenout na slepého milionáře Jima Stovalla a jeho Zlatý seznam. Vyzkoušejte tento rituál. Pak jen pozorujte, jak se mění vaše vnitřní nastavení. Pamatujte, že jen se zdravým nastavením a pozitivní myšlenkou, člověk získává i pozitivní život.
