Článek
Kultura Polada (místo poblíž Brescie v Lombardii v Itálii) byla kulturním horizontem rozšířeným v údolí Pádu od východní Lombardie a Benátska po Emilii a Romagnu, kde se formovala v první polovině 2. tisíciletí před naším letopočtem snad kvůli příchodu nových lidí z trans alpské oblasti Švýcarska a jižního Německa. Jeho vliv lze také nalézt v kulturách starší doby bronzové v Ligurii, na Korsice, na Sardinii (kultura Bonnanaro) a v jižní Francii. S předchozí kulturou zvoncových pohárů má několik společných rysů, včetně použití luku a určitého mistrovství v metalurgii.
Kromě toho kultura Polada kultuře zvoncových pohárů ani předchozí kultuře Remedello neodpovídá. Bronzové nástroje a zbraně vykazují podobnosti s únětickou kulturou a dalšími skupinami na sever od Alp.
Podle Bernarda Sergenta by původ ligurského jazyka, podle jeho názoru související se vzdálenými rodinami keltského jazyka, by mohli být hledány v kultuře Polada a v kultuře Rhone (starší doba bronzová), jižní emanace únětické kultury.
Starověké jméno řeky Pádu (latinsky Padus) je odvozené z ligurského názvu řeky: Bod-encus nebo Bod-incus. Toto slovo se objevuje v místním názvu Bodincomagus, ligurského města na pravém břehu Pádu po proudu nedaleko dnešního Turína.
Podle legendy byly v pozdní době bronzové založeny města Brescie a Barry (Bergamo) Cydnem, praotcem Ligurů. Zdá se, že na tomto mýtu je zrnko pravdy, protože nedávné archeologické vykopávky zde odhalily pozůstatky osídlení z roku 1200 př. n.l. přisuzované Ligurům. Jiní učenci připisují založení Bergama a Brescie Etruskům.
Obecně se věří, že kolem roku 2000 př. n. l. sídlili Ligurové na mnohem větším území, včetně velké části severozápadní Itálie, až po celé severní Toskánsko, jižní Francii a pravděpodobně severní oblast dnešního Katalánska.
O starém ligurském jazyce je známo jen málo. Nedostatek nápisů neumožňuje určitou jazykovou klasifikaci, přičemž vědecké názory naznačují, že se jednalo buď předindoevropský nebo indoevropský jazyk keltské jazykové rodiny. Problém úzce souvisí s nedostatkem nápisů. Jazykové hypotézy vycházejí hlavně z toponym a jmen osob. Kvůli silným keltským vlivům na jejich jazyk a kulturu byli již ve starověku známí jako Kelto-Ligurové (v řečtině Κελτολίγυες Keltolígues).
Jména Ligurie a Ligurové jsou nejasného původu, avšak latinská adjektiva Ligusticum (jako Mare Ligusticum) a Liguscus odhalují původní – sc- v kořenu ligusc-, který se zkrátil na -s- a změnil se na -r- v latinském názvu Ligurie podle rotacismu. formant – sc- (-sk-) je přítomen ve jménech Etrusků, Basků, Gaskoňců.
Podle Plútarcha si Ligurové říkali Ambroni, což by mohlo naznačovat vztah s Ambrony ze severní Evropy. Plútarchos však odkazuje na jedinou epizodu (bitva u Aquae Sextiae z roku 102 př. n. l.), kdy Ligurští římští spojenci proti Kimbrům a Teutonům křičeli „Ambroni!“ jako bojový pokřik.
Není ve skutečnosti známo, jak se Ligurové nazývali svým jazykem a zda měli termín, kterým by se definovali jako národ. „Ligurové“ je termín, který je odvozen od jména, kterým Řekové nazývali tuto etnickou skupinu v době, kdy začali zkoumat západní Středomoří.
Jeden názor spočívá v tom, že Ligurové původně neměli pojem, který by definoval celou jejich etnickou příslušnost, ale měli pouze jména, kterými se definovali jako členové konkrétního kmene. Teprve když museli jednat se sjednocenými a organizovanými národy (Řekové, Etruskové, Římané), a museli se spojit, aby se ubránili, pocítili potřebu se definovat jako skupina po konkrétním jménem.
Zeměpis Strabův, z knihy 2, kapitoly 5, sekce 28 zmiňuje: Alpy obývají četné národy, ale všechny jsou keltské, s výjimkou Ligurů, a ti, i když jiné rasy, se jim svým způsobem života velmi podobají. Obývají tu část Alp, která je vedle Apenin, a také část samotných Apenin. Tento druhý horský hřeben prochází celou délkou Itálie ze severu na jih a končí u Sicilského průlivu. Tato zóna odpovídá současné oblasti Ligurie v Itálii a také bývalému hrabství Nice.
Mezi 8. a 5. stoletím před naším letopočtem se do Provence začaly stěhovat také kmeny keltských národů, pravděpodobně pocházející ze střední Evropy. Měli zbraně vyrobené ze železa, což jim umožnilo snadno porazit místní kmeny, které byly stále vyzbrojeny bronzovými zbraněmi. Ligurové a nově příchozí Keltové se rozšířili po celé oblasti a sdíleli území včetně dnešní Provence. Keltové a Ligurové se později začali vzájemně mísit a tvořit keltsko-ligurskou kulturu s mnoha kmeny.
Každý kmen vládl ve svém alpském údolí nebo osadě podél řeky, každý měl vlastního krále a vládnoucí dynastii. Z těchto četných keltsko-ligurských kmenů se Salluviové usadili severně od Massaliae v oblasti Aix-en-Provence, zatímco Caturigové, Tricastinové a Cavareové se usadili na západ od řeky Durance.
Stavěli hradiště na kopcích a osady, které později dostaly latinský název oppidum. Dnes se stopy 165 oppid nacházejí ve Var a až 285 v Přímořských Alpách.
Uctívali různé aspekty přírody, posvátné stromy v Sainte-Baume a Gemenos a léčivé prameny v Glanumu a Vernègues. Později, v 5. a 4. století před naším letopočtem, vytvořily různé kmeny konfederace.
Kmeny začaly obchodovat se svými místními výrobky, železem, stříbrem, alabastrem, mramorem, zlatem, pryskyřicí, voskem, medem a sýrem; se svými sousedy. Etruské amfory ze 7. a 6. století před naším letopočtem byly nalezeny v Marseille, Cassis, i na oppidech v regionu.
Stopy osídlení Ligurů mezi 10. a 4. stoletím před naším letopočtem byly archeology nalezeny v Provence. Podle Straba, Ligurové žijící v blízkosti mnoha keltských horských kmenů, byli jiní lidé (ἑτεροεθνεῖς), ale „byli podobní Keltům v jejich způsobu života“.
Massalia (Marseille), jejíž název byl pravděpodobně převzat ze stávajícího ligurského jména, byla první řeckou osadou ve Francii. Byla založena v místě dnešní Marseille kolem roku 600 př. n.l. kolonisty přicházejícími z Phocaea (nyní Foça, v Turecku) na egejském pobřeží Malé Asie. Spojení mezi Massalií a Phoceany je zmíněno v Thucydideově Peloponnéské válce; kdy vypráví, že proti kolonii Phocaeanů se postavili Kartaginci, jejichž flotila byla poražena. Založení Massalie bylo také zaznamenáno jako legenda.
Podle legendy Protis neboli Euxenes, rodák z Phocae, při hledání nové obchodní základny nebo emporionu, objevil středomořskou zátoku Lacydon, napájenou sladkovodním proudem a chráněnou dvěma skalními ostrohy. Protis byl pozván do vnitrozemí na oslavu, kterou uspořádal Nannu, náčelník místního ligurského kmene Segobrigi, pro nápadníky žádající ruku jeho dcery Gyptis. Na konci oslavy předala Gyptis slavnostní pohár vína Protisovi, což naznačilo její jednoznačnou volbu. Po svatbě se přesunuli na kopec na sever od Lacydonu. Až z této osady vyrostla kolonie Massalie.
Později domorodci zrádně zosnovali spiknutí s cílem zničit novou kolonii.Řekové pravděpodobně vyjádřili záměr rozšířit území kolonie, a proto se jej Conran (syn Nannu) pokusil zničit. Ale plán byl prozrazen a Conran, král domorodců, byl zabit v následné bitvě. Odpor Ligurů však měl za následek snížení řeckých nároků. Řekové se vzdali územní expanze.
Massaliotští se nakonec soustředili na rozvoj obchodu, nejprve s Ligury a poté s Galy, dokud se Massalia nestala nejdůležitějším přístavem v Galii.
Corsi byli starověcí lidé na Sardinii a na Korsice. Bydleli na extrémním severovýchodě Sardinie, v oblasti dnes známé jako Gallura. Podle historika Ettore Paise a archeologa Giovanniho Ugase patřili Corsi pravděpodobně k Ligurům. Podobný byl také názor Seneky, který tvrdil, že Corsi z Korsiky, kde poté pobýval v exilu, byli smíšeného původu, což bylo důsledkem neustálého míchání různých etnických skupin cizího původu, jako jsou Ligurové, Řekové a Iberové.
V mýtu, který uvádí Sallust, je osídlení Korsiky vysledováno zpět k Corse, ligurské ženě, která při pastvě svého dobytka odešla na ostrov, který poté přijal její jméno. Massalioté v roce 565 nebo 562 př. n. l. založili kolonii Alalia na místě současného města Aleria.
Řekové nazývali ostrov nejprve Kalliste a poté Cyrnos, Cernealis, Corsis a Cirné. V roce 535 př. n. l. Po bitvě Alalia byli poraženi etrusko-kartaginskou koalicí vytvořenou na základě konkrétně stanoveného paktu. Sardinie připadla Kartagincům, Korsika Etruskům. Ve skutečnosti podle Herodota zvítězili Řekové, ale bylo by to „Pyrrhovo vítězství“, vzhledem k tomu, že z 60 použitých lodí bylo 40 potopeno a zbývající poškozené. Massalioté poté opustili Korsiku. Etruskové znovu získali kontrolu nad východními břehy ostrova. Ve třetím století př. n. l. se Římané, kteří postupně ovládli konfederaci Etrusků a integrovali jejich území, ocitli v přímém kontaktu s Ligury. Římská rozpínavost však směřovala k bohatým územím Galie a Pyrenejského poloostrova a území Ligurů bylo pouze na cestě.
Nepřátelské akce byly zahájeny v roce 238 př. n.l. koalicí Ligurů, Bójů a Galů, ale tyto národy se brzy ocitly v neshodách a vojenské tažení se zastavilo rozpuštěním aliance. Mezitím římská flotila, které velel Quintus Fabius Maximus, zahnala ligurské lodě na pobřeží (234–233 př. n. l.), což umožnilo Římanům ovládat pobřežní cestu do a z Galie.
V roce 222 př. n. l. Insubrové během války s Římany obsadili oppidum Clastidium, že v té době šlo o důležitou lokalitu Anamariů (nebo Mariciů), ligurského kmene, který pravděpodobně ze strachu z blízkých Insubrů již přijal spojenectví s Římem rok předtím. Poprvé římská armáda pochodovala za Pád a expandovala do Gallie Transpadana.
V roce 222 př. n. l. proběhla vítězná bitva u Clastidia a umožnila Římu obsadit hlavní město Insubrů Mediolanum (dnešní Milán). K upevnění své nadvlády vytvořil Řím kolonie Placentii na území Bójů a Cremonu na území Insubrů.
Po vypuknutí druhé punské války (218 př. n. l.) zastávaly jednotlivé ligurské kmeny odlišné postoje. Někteří, jako kmeny západního pobřeží a Apuani, se spojili s Kartaginci a poskytovali vojáky Hannibalovým jednotkám, v naději, že kartaginský generál je osvobodí od sousedních Římanů. Jiní, jako Genuati, Bagienni a Taurini, se postavili na stranu Římanů.
Prokartaginští Ligurové se zúčastnili bitvy o Trebii, kterou Kartaginci vyhráli. Další Ligurové narukovali do armády Hasdrubala Barcy, když vstoupil do Cisalpinské Galie (207 př.nl), ve snaze znovu se připojit k jednotkám svého bratra Hannibala.
V přístavu Savo (dnešní Savona), tehdejším hlavním městě Ligurů z kmene Sabazi, našly úkryt triery kartaginské flotily Mago Barca, bratra Hannibala, jehož cílem bylo zablokovat římské obchodní cesty v Tyrhénském moři. V raných fázích války pro-římští Ligurové velmi utrpěli.
Taurini byli na cestě Hannibalova pochodu do Itálie a v roce 218 př. n. l. napadeni Hannibalem, který se spojil se svými dlouholetými nepřáteli, Insubry. Hlavní město Taurinů v Taurasii (dnešní Turín) bylo po třídenním obléhání obsazeno Hannibalovými silami. V roce 205 před naším letopočtem byla Genua (současný Janov) napadena a srovnána se zemí Magem.
Na konci druhé punské války byl Mago mezi Ingauny a snažil se zablokovat římský postup. V bitvě u Insubria utrpěl porážku a později zemřel na zranění utrpěná v bitvě. Ligurské jednotky byly pak ještě přítomny v bitvě u Zamy v roce 202 př. n. l.
Ligurské kmeny a Galové operující z horských území pokračovali v boji partyzánskou taktikou. Římané byli tedy nuceni k nepřetržitým vojenským operacím v severní Itálii. V roce 201 př. l byli Ingauni nuceni se vzdát. V roce 200 před naším letopočtem Ligurové a Bójové vyplenili a zničili nedávno založenou římskou kolonii Placentii, čímž účinně ovládli nejdůležitější brod v údolí Pádu.
Ve stejném období byli Římané ve válce s Apuany. Teprve v roce 197 před naším letopočtem se Římanům pod vedením Minuciuse Rufuse podařilo znovu získat kontrolu nad oblastí Placentie tím, že si podmanili Celelaty, Cerdicaty, Ilvaty a Bóje a obsadili oppidum Clastidium. Genua byla přestavěna prokonzulem Spuriem Lucretiem ve stejném roce.
Poté, co porazil Kartágo, se Řím snažil expandovat na sever a použil Genuu (Janov) jako podpůrnou základnu pro nájezdy mezi lety 191 a 154 př. n.l. proti ligurským kmenům ve vnitrozemí. V roce 182, kdy byly proti Ligurům vyslány jak konzulární armády, tak prokonsulární armáda. Války pokračovaly do roku 150. př. n. l., kdy vítězní generálové oslavovali dva triumfy nad Ligury. I zde Římané vyhnali mnoho domorodců ze své země a místo nich usadili kolonie (např. Luna a Luca v roce 170 př. n.l.).
Ligurové byli v prvním století postupně začleňováni do systému římských provincií. S koncem kmenových království mizí i místní královské dynastie a další politické elity, jiné kolaborují s novou mocí. Do počátku našeho letopočtu postupuje romanizace Ligurie mílovými kroky a vědomí ligurské jedinečnosti a nezávislosti se zvolna vytrácí.
Prameny:
BAHNÍK, Václav, ed., 1974. Slovník antické kultury. [1. vyd.]. Praha: Svoboda. s. 347.
Ligurian | people | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2024-08-03]. on line: https://www.britannica.com/topic/Ligurian
„Ligurian language“. Britannica.com. 2014-12-16. Retrieved 2015-08-29.
Plinius the elder, Naturalis Historia, III, 47. on line: https://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.02.0138%3Abook%3D3%3Achapter%3D47
Polybios Dějiny III., Praha 2008, přeložil Pavel Oliva
Strabo, Geography, book 4, chapter 6, on line: https://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Strabo/4F*.html
