Článek
Dne 1. dubna roku 1899 bylo v lese Březině mezi Polnou a Věžničkou nalezeno tělo devatenáctileté dívky Anežky Hrůzové. Bydlela před smrtí s matkou a bratrem ve Věžničce, vesnici vzdálené asi tři kilometry od Polné. Do Polné docházela za prací ke švadleně Blandině Prchalové, která měla svou dílnu v židovském městě. U slečny Prchalové se začala učit už asi před třemi roky. Na noc chodila Anežka domů do Věžničky. Do šití ale docházela většinou jen na podzim a na jaře. V osudný rok 1899 chodila do Polné pravidelně každý den od 9. března. (Kovtun s. 16). Dne 31. 3. 1899 ohlásila Marie Hrůzová na policii, že svou dceru pohřešuje. Dcera hajného Jana Mišingra prý Anežku viděla ještě 29. března u Hrůzů doma. To byl prý omyl, vysvětlený Hrůzovými tak, že prý matka i dcera nosily podobné sukně. Když přišla Marie domů, poslala syna Jana znovu na policii s tím, že Anežka je stále nezvěstná. Strážmistr Klenovec tedy na příští den, tedy na Bílou sobotu vyhlásil velkou pátrací akci. Anežku hledalo v lese Březině více než 100 lidí, včetně školáků. (Varejčka, s. 15)
Anežka Hrůzová byla nalezena na pokraji lesa Březina, který východní straně je ohraničen právě cestou z Věžničky do Polné. V roce 1899 se po obou stranách této tehdy vozové cesty táhly pěšiny.
Na místě činu se našly dva Anežčiny šátky, její sukně, zástěra, odtržená obruba její košile a kus plátna ušpiněný krví – zednická zástěra. Dále košíček, prázdná tobolka, zakrvácený přeříznutý provázek a oloupaná jedlová hůl. Přímo u mrtvoly ležely dva krví zbrocené kameny.
Dva nalezené šátky byly umístěny šest metrů východně od těla, položeny pod malým stromkem. Anežčiny sukně se našly ve vzdálenosti 25 metrů severně od těla, položené pod stromem. Odtržená obruba košile byla zabalená v Anežčině zástěře, se našla 30 metrů západně od mrtvoly ukryta pod mechem. Zbylé předměty byly ledabyle poházené. Po okolních stromcích byly nahodile rozvěšeny nitě z košile. Dle výpovědi Marie Hrůzové, na místě činu scházely některé předměty. Byly to černé vlněné rukavice, bílý kapesní šátek a růženec z bílého skla. Mrtvola byla nalezena přikrytá čtyřmi smrčky.
Tělo leželo břichem k zemi. Ruce byly vpředu zkřížené a mezi nimi spočívala hlava, přes niž byla přetažena roztržená sukně a vršek zakrvácené košile. „Celý trup a levá hýždě byly obnaženy, (…) zabitá byla od pasu dolů zčásti přikryta kalhotami, na nohou měla (Masaryk, s. 617) punčochy i boty.“ Anežka utrpěla několik těžkých i smrtelných poranění, ale znásilněna nebyla. Měla ohromnou ránu vedenou zprava zdola šikmo nalevo nahoru směrem k uchu. „Rána pronikla‚veškeré měkké součásti až k páteři‘ a při záklonu hlavy dozadu byla 5 centimetrů široká a 8 centimetrů dlouhá. “ (Kovtun 1994, s. 35)
Na krku byla kromě rány po podříznutí nalezena také strangulační rýha široká asi půl centimetru a táhnoucí se napříč krkem až k páteři. Na hlavě měla Anežka osm ran mezi půl až šesti centimetry dlouhých. Na levém nadloktí byla nalezena dvanáct centimetrů dlouhá a tři centimetry široká krevní podlitina. Na zbytku těla mnoho dalších menších poranění a oděrek. Tělo bylo stočeno do mírného pravého oblouku, nohy byly ohnuty do ostrého úhlu. Doba smrti byla stanovena na 29. 3. mezi 17:45 a 18:15. (Varejčka, s. 18)
V osudnou středu 29. 3. 1899 se Johana Vomelová, žena starosty Vomely z Věžničky, vracela z nákupu z Polné. Bylo asi 16:45, když vycházela z Polné. Cesta běžně trvá asi 45 minut. Vomelová byla ale nemocná, a proto šla velice pomalu. Když už se blížila k Věžničce (mohlo být cca 18:00), vyběhl na ni z lesa neznámý muž ve věku mezi 20 a 30 lety, o němž později vypověděla toto:
„Najednou uslyším takový šramot a on to chlap… On se pustil dolů na pěšinu, jako by mi chtěl nadběhnout a koukal se mi do očí. Já jsem dostala z něho strach. Dala jsem mu pozdravení: Dobrý odpoledne! On poděkoval: Dej to Pán Bůh. Kam jdete? Potom jsem se ho zase bála. On cosi zabručel jako: ‚Támhle je smrč! Já jdu na tu smrč!‘ Potom rázoval po té pěšině a nesl v ruce vejpůlky takovou hůl, z které byla kůra oloupána. A takhle s ní házel… Měl šedé šaty… Šel jako voják čerstvým krokem.“ Vomelová dále vypověděla, že jeho šaty byly venkovské a všední, také že byly trojdílné a všechny tři díly, kabát, vesta i kalhoty, měly stejnou šedou barvu. Muž byl veliké a silné postavy, vousy měl buď velmi krátké, nebo vůbec 19) žádné. (Varejčka s. 19, cituje: Kolektiv autorů. Hilsneriáda: k 100. výročí 1899 1999. Polná: Linda, 1999. 188 s)
Vrahem byl prohlášen Leopold Hilsner, místní potulný žid s pochybnou pověstí, pobuda, tulák a sexuální agresor, který se nechával živit svou matkou a svým dotěrným vztahem k ženám byl vyhlášený. Navíc byl v den vraždy opakovaně vícero svědky spatřen v okolí místa činu.
Dalšími potencionální pachateli nebo spolupachateli, kterým se nakonec podařilo vyhnout pozornosti vyšetřovatelů byli 1) osmadvacetiletý nádeník František Pytlík živící se vyděláváním a prodejem kočičích kůží, 2) Zelinger věrný druh Hilsnerův, rovněž darebák zahaleč, a neznámý muž v šedých šatech.
Svědkové potvrdili, že Pytlík vyšel z lesa v osudnou středu asi v 18:00. Údajně na sobě neměl šedé, nýbrž hnědé šaty. Dle Pytlíka o půl páté vyšel ze svého domova na Kateřinském kopci a chtěl v lese nasbírat chrastí. Protože už ale bylo pozdě, nic nenasbíral a vrátil se domů s prázdnýma rukama. Svědek Šťastný však udal, že Pytlíka viděl asi v šest hodin přicházet od cesty vedoucí k Věžničce. Svědek Procházka řekl, že se s ním potkal v půl sedmé. Mezi půl pátou, kdy vyšel Pytlík z domu, a mezi šestou hodinou, kdy se potkal se Šťastným, uběhla hodina a půl.
Zelinger bydlel v městském chudobinci. Jeho spolubydlící z městského chudobince vypověděl, že se v den „vraždy“ vrátil domů až pozdě večer. Toto dokonce potvrdil i druhý obyvatel jejich světnice, „který dodal, že Zelinger je lotr všeho schopný.“ Hospodyně z útulku dále vypověděla, že si ráno 30. března, tedy den po vraždě, vyžádal teplou vodu, což nikdy jindy nedělal. Dále také uvedla, že zmizela jedna jeho košile. (Varejčka s. 28) Ale důkaz, že by se v uvedenou dobu pohyboval v Březině není.
Sám Hilsner poskytl Zelingerovi alibi, když řekl, že se spolu v pozdním odpoledni v den vraždy procházeli po náměstí. To se ale později ukázala být jedna z mnoha Hilsnerových lživých výpovědí a sám Zelinger to popíral. V inkriminovanou dobu byli prokazatelně v Březině Vomelová, Hrůzová, Pytlík a Hilsner. Kdo tedy zabil Anežku?
Otázka mnohem důležitější než kdo, kdy, kde byl, je především, co přesně Anežku Hrůzovou zabilo. „Na přední ploše krku nachází se ohromná rána táhnoucí se něco z pravá zdola napříč šikmo nahoru nalevo směrem k uchu… v prodloužení svém však nikdy by se byl (řez) k žádné kosti za uchem nedostal.“ „Asi uprostřed krku na pravé straně odprostředka pravého konce rány u krku, táhne se úplně napříč krkem rýha strangulační po celé pravé straně krku až vzadu k páteři se táhnoucí. Rýha jest asi 5 mm široká“.
MUDr. Ivan Hálek tehdy položil velmi zajímavou otázku: „Je možno, aby rána pronikající celým hrtanem a protínající za hrtanem všechny měkké části až na páteř (jak páni dři tomu chtějí), při tom rána téměř horizontální, vlevo jen ‚o něco‘ delší než vpravo, jíž levá carotis byla naříznuta, pravá ušetřena – měla charakter rány řezné? To jest, aby byla nejměIčejší na okrajích, nejhlubší uprostřed? Anebo je možno, aby – zůstala-li krkovice netknuta – v samém jejím sousedství byl hrtan proříznut až na páteř? Nesvědčilo by vše spíše transfikci, při níž carotis zůstala ušetřena, díky tupé (hřbetní) hraně nože, jež k ní byla přivrácena.“ (Hálek 1899)
Modus operandi této „vraždy“ zdá se být vůbec poněkud zbytečně složitým. Nejprve se pachatel snaží rozbít oběti hlavu kamenem, pak ji zdlouhavě škrtí provázkem, aby ji nakonec podřízl, což mohl udělat již na začátku. Jenže jak je možné, že strangulační rýha vstupuje do řezné rány jejím středem. Buď byl „vrah natolik precizním, že vedl řez přímo po strangulační rýze tak, aby se řez a rýha kryly, nebo musel Anežku nejprve podříznout a teprve potom ji škrtit tak, aby provázek vnikl do rány. Připomeňme si nálezovou situaci na místě činu: „zakrvácený přeříznutý provázek“. Přeříznutý! Zakrvácený! Jak se mohl provázek, a nebylo tehdy znamenáno, že právě on byl oním škrtidlem, i když se to samo nabízí, zakrvácen ještě před podřezaním „oběti“. Odpověď je mnohem prostší a jednodušší, avšak o to překvapivější. Dle odborníka: Hloubka škrtidlové rýhy závisí na šířce a pevnosti škrtidla a na síle jeho utažení, resp. na kompletnosti visu těla. Nejhlubší a zároveň nejužší škrtidlová rýha bývá na straně protilehlé závěsu škrtidla. Při užití velmi úzkého a nepoddajného škrtidla, např. drátu, nebo při skoku do smyčky z větší výšky, může dojít k proříznutí škrtidla do měkkých tkání krku, velmi vzácně k neúplné či úplné dekapitaci (Hejna s. 24 cituje: Pankratz et al 1986, Rabl et al 1995, Raja et al 1997, Byard & Gilbert 2004, Dedouit et al 2007 Hejna & Havel 2009, viz obr. č. 11).
Dalším podezřelým je tedy sama Anežka Hrůzová, která si smrt a uvedená zranění mohla přivodit sama. Je těžko představitelné, že by někdo dokázal oběsit 65 kilogramů vážící děvče, které by navíc kladlo odpor. Zakrvácené ruce Anežky a krev za jejími nehty (Masaryk, s. 7) svědčí o pokusech zařezávající se škrtidlo uvolnit. Zápas o život při oběšení by vysvětloval i ostatní lehká zranění na těle a hlavě, drobné ranky, modříny, škrábance, ke kterým právě při sebevraždě oběšením dochází často. Mnohem pravděpodobněji než vykrvácení, k němuž došlo částečně post mortem, jak dokládá malé množství krve na místě nálezu, bylo příčinou smrti nejspíše zadušení.
Vraťme se k starostové Vomelové a jejímu šedivému muži, který se dal vidět jen jí a pak záhadně zmizel jak pára nad hrncem. Právě šedivý oblek zaměstnával přes sto let příznivce i odpůrce Hilsnerovy, neboť se věřilo, že právě muž v šedivém obleku vraždil. Toho se však přes sto let jen domýšlíme, ale důkaz že vraždil tento člověk, kterého údajně viděla Vomelová, žádný nemáme. Potkali se kolem 18:00 hodiny večerní v blízkosti Malé Věžnice, odtud to měl ovšem k místu domnělé vraždy ještě notný kus cesty, asi necelé 2 kilometry. To znamená, že by Anežku do oněch 18:15 zabít nestačil. Mohl by ji zabít později, pak by k tomu došlo mnohem blíže k Malé Věžnici. Ale co když on ji naopak odříznul a ukryl, snad ji chtěl okrást, možná i zachránit, ale pak zpanikařil ukryl tělo a ztratil se navždy i se svým tajemstvím.
Jinou indicii nám zanechali lékaři tehdy provádějící pitvu. „V žaludku hojné množství řídké bělavé kaše, dle všeho se skládající hlavně z mléka.“ (Hálek 1899) „Toho dne připravovala si – jako dnes to vidím – k obědu noky…“ (Blandina Prchalová). Byl uvedený čas „vraždy“ skutečně dobou smrti Anežky?
Jedním z argumentů pro vraždu Anežky byl nepopiratelný fakt, že s tělem bylo ještě po její smrti manipulováno a že se jej někdo snažil ukrýt pod čtyřmi uřezanými smrčky. Někdo musel přeříznout také onen zakrvácený provázek a také pokud to ovšem nebyla sama Anežka, poschovával její prádlo pod okolní vegetaci. A kdo přinesl košík k jejímu tělu? Onen košík, po němž se dopoledne 31. 3. sháněla Anežčina matka u Blandiny Prchalové, když se po své dceři ani nezeptala. A byla to Marie Hrůzová, která později uvedla, že krev byla patrná i na stezce. Uviděla krev a nenapadlo ji vůbec prohledat bezprostřední okolí.
Anežka byla patrně vlečena v již bezvládném stavu za nohy, tomu odpovídají volně splývající ruce a vlasy, vyhrnutí košile a sukně do horní poloviny těla, která při vlečení byla roztržena. Takový úkon by vykonal jeden člověk snadno a vysvětloval by polohu těla v době nálezu. Proti tomu zdají se vypovídat dva zakrvácené kameny u těla. V takovém případě by musel Anežku odvléci živou a zabít na místě, kde byla později nalezena. Kameny byly ovšem pouze zakrvácené a tím není přímo dáno, že by byly použity k vraždě Anežky.
Kdo by však měl prospěch z toho, že by maskoval sebevraždu jako vraždu? „Následkem francouzské revoluce a vydáním Josefínských reforem dochází ke změnám v pohledu na pohřbívání. Josef II. vydává nařízení roku 1784, kterým ruší z hygienických důvodů veškeré hřbitovy uvnitř obcí a současně stanovuje pravidla pro pohřbívání sebevrahů. Na hřbitově má být vyhrazen sektor v nejopuštěnějším koutě „u zdi“ pro jejich pohřeb.“ (ŠKODA s. 87 cituje: Flodrová 1992, 77) Podle kanonického práva nebyl takovým lidem v konkrétních případech poskytnut normální církevní pohřeb (s vyzváněním etc.) ještě ve 30 letech, i když tehdy se již jednalo o porušení zákona. Taková ostuda mohla být v zaostalém venkovském prostředí pro některé bigotně katolické rodiny jen stěží snesitelná.
Literatura:
ČERNÝ, Bohumil: Vražda v Polné; Magnet, Vydavatelství časopisu MNO, Praha 1968
HÁLEK, Ivan: Na adresu polenských lékařů. Čas, 1900, roč. 14., č. 8.
HEJNA, Petr: Morfologické nálezy u oběšení, 2009, disertační práce, dostupné online
MASARYK,Tomáš G.: Nutnost revidovati proces polenský, Praha 1899.
VAŘEJČKA, Roman: Hilsneriáda. Diplomová práce PedF MU Brno 2011 dostupné online
KOVTUN, Jiří: Tajuplná vražda, Případ Leopolda Hilsnera, Sefer 1994 ISBN 80-900895-9-3
ŠKODA Marek: Pohřby a zacházení s těly sebevrahů 2021, diplomová práce, dostupné online
