Článek
Tito lidé nejasného původu žili v oblasti Val Camonica, která byla místem kulturní tradice skalních rytin sahající až do raného neolitu. Camunni jsou zmiňováni klasickými historiografickými prameny z 1. století před naším letopočtem. Ve starořečtině je Strabo označoval jako Καμοῦνοι (Kamounoi), zatímco Cassius Dio je nazýval Καμούννιοι (Kamounnioi). Camunni, podrobení Římem na začátku 1. století našeho letopočtu, byli postupně začleněni do politických a sociálních struktur římské říše jako samosprávný subjekt zvaný Res Publica Camunnorum.
Řecký historik Strabo (63/64 př. n. l. - asi 24 n. l.) popsal Camuny jako součást retských národů v souvislosti s keltskými Lepontii
Římský historik Plinius starší (23–79 n. l.) s odvoláním na Počátky od Cata staršího (234–149 př. n. l.) hovořil o Camunech jako o jednom z několika kmenů Euganei.
Přežívající stopy etruského kulturního vlivu, jsou zaznamenány ve výše zmíněném skalním umění a ve více než dvou stech textech napsaných v camunské abecedě, která je snad variantou severní etruské abecedy.
Na začátku 7. století před naším letopočtem dorazili do Itálie keltští Galové. Pocházeli z transalpské Galie, usadili se v nížině Pádu a dostali se do kontaktu s camunskou populací. Některé z petroglyfů ve Valcamonice s postavami keltských božstev, jako je Cernunnos, potvrzují tuto galskou přítomnost.
Po obsazení svého území Římany byli Camuni připojeni k organizačně k nejbližšímu správnímu městu. Římané jim umožnili udržovat vlastní kmenovou ústavu, zatímco příslušné město se stalo správním, soudním a daňovým centrem. Město, ke kterému byli Camuni přiřazeni, byla pravděpodobně Brixia. Nejprve jim byl přidělen status peregrinus, později získali římské občanství.
V dobách Flaviů byli přiděleni kmeni Quirina, zatímco si udržovali určitou samosprávu. Romanizace později vycházela z Civitas Camunnorum, města založeného Římany kolem roku 23 př. n. l..
Během vlády císaře Tiberia, počínaje 1. stoletím, byli Camuni zahrnuti do stabilních římských politických a sociálních struktur, o čemž svědčí četní legionáři, řemeslníci, a dokonce i gladiátoři camunského původu v několika oblastech římské říše. Camunské náboženství prošlo procesem interpretatio Romana a vytvořilo synkretickou kombinaci s římským náboženstvím.
Camunské skalní rytiny, z nichž 70–80 % pochází z doby bronzové, byly využívány pro slavnostní, pamětní, iniciační a smírné rituály. Svatyně Minervy, nalezená ve Spineře, mezi obcemi Cividate Camuno a Breno v roce 1986, pochází z doby římské a byla jemně zdobena mozaikami.
Začátek středověku se časově shodoval s příchodem křesťanského náboženství mezi Camuny. Období 4. a 5. století bylo svědkem zničení starodávných míst bohoslužeb, zničení menhirových soch v Ossimu a Cemmu, a spálení svatyně Minervy. Zničení duchovního světa Camunů, včetně vymizení jejich jazyka, vedlo i k zániku svébytné etnicity tohoto tajemného starověkého národa.
Prameny:
CENTRE, UNESCO World Heritage. Rock Drawings in Valcamonica. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2024-08-31].
Il Neolitico in Valcamonica - Archeocamuni. www.archeocamuni.it [online]. [cit. 2024-08-30].
L'Epipaleolitico in Valcamonica - Archeocamuni. www.archeocamuni.it [online]. [cit. 2024-08-31].
L'età del Ferro in Valcamonica - Archeocamuni. www.archeocamuni.it [online]. [cit. 2024-08-31].
Ronald Syme, „The Alps“ in Cambridge Ancient History, Cambridge, Cambridge University Press, Vol. VIII.
Serena Solano. „Il santuario di Minerva“. Itinera (v Italštině).[cit 2024-08-30].
VALCAMONICA - Enciclopedia Bresciana. www.enciclopediabresciana.it [online]. [cit. 2024-08-31].
