Dějiny letectví a letecké dopravy v Mariánských Lázních

Počátky letectví v Mariánských Lázních

Po první světové válce je rozvoj letectví v Mariánských Lázních neodmyslitelně spojen s osobou Julia Arigiho, Němce italského původu narozeného 3. října 1895 v Děčíně.

Mládí prožil Arigi v Mariánských Lázních, záhy osiřel a snad i proto se roku 1913 dobrovolně přihlásil do armády. Po vypuknutí války byl Arigi přidělen k Fliegerkompanie 6, musel se svým letounem Lohner nouzově přistát na nepřátelském území Černé Hory.

Jako zajatec se stal automechanikem. Nejprve opravil a později odcizil limuzínu Fiat černohorského prince Mikuláše. Po mnoha dobrodružstvích se s pěti dalšími uprchlíky dostal přes frontu k rakouské armádě. Dne 22. srpna 1916 přišlo hlášení, že šest italských Farmanů útočí na přístav Durazzo a Arigi se dobrovolně hlásil k akci. Nakonec odstartoval proti rozkazu a odvážně zaútočil proti formaci nepřítele. Během půl hodiny sestřelil pět letadel.

Koncem roku 1916 odešel Arigi k Fluggeschwader 1 a v těžkých bojích na řece Isonzo a dobyl řadu vzdušných vítězství. V létě téhož roku byl převelen k Fliku 41 J. Od srpna 1917 proto Arigi sloužil severozápadně od Benátek u proslulého Fliku 55 J, který byl přezdíván Kaiserstaffel-Císařská letka. V dubnu 1918 byl znovu přeložen k Fliku 6 na albánskou frontu, kde jako stíhač bránil Kotor proti anglickým bombardérům. V červnu 1918 přešel Arigi s ostatními do Jagdfliegerkompanie 1 J, v jejíchž řadách se dočkal konce války. Dosáhl hodnosti důstojnického čekatele. Obdržel celkem 32 vítězství, čímž se stal druhým nejúspěšnějším rakouským stíhačem a nejvíce vyznamenávaným poddůstojníkem rakouského letectva.

Od září 1919 přiletěl s vyřazeným rakouským letadlem a přistál na louce ve Velké Hleďsebi u Mariánských Lázní. Zde si také za objektem parní prádelny jižně od místa zvaného Kieselmühle, při Kosím potoce, zřídil první letiště. Letiště vlastně byla jen pokosená louka s dřevěnou boudou sloužící jako hangár.

Roku 1922 si již buduje o trochu lepší, nové letiště na Panských polích v ohybu železniční trati Mariánské Lázně – Karlovy Vary nedaleko nádraží. Letecká společnost Ikarus sice po nezdařené fúzi se společností Falco udělala úpadek, Arigi však patrně létal dál jako soukromník na letadle Aero A-10 , které kromě kabiny pilota mělo i uzavřenou kabinu pro pět pasažérů.

V té době jsou osudy Julia Arigiho nejasné. Zda létal jako pilot pro firmu Aero či provozoval pouze letecké služby a dopravu pošty jako soukromník, není úplně zřejmé. Brzy však i toto druhé letiště přestalo vyhovovat stále náročnějším požadavkům letecké dopravy. Arigi se však roku 1935 zapletl do špionážní aféry proti Republice československé a musel prchnout do Vídně, kde roku 1938 vstoupil do NSDAP. Během války sloužil jako instruktor létání u Luftwafe. Roku 1947 se pokusil získat svůj zabavený dům v Mariánských Lázních zpět. Ale šetřením byla prokázána jeho protistátní činnost i nacistická minulost a jeho žádosti nebylo vyhověno.

Počátky letiště ve Sklářích a pravidelné letecké dopravy v dvacátých a ve třicátých letech 20. století

Pravidelná letecká doprava v Mariánských Lázních započala v roce 1925, provozovatelem byla továrna Aero. Létalo se letadly Aero 11. Letadlo bylo uzpůsobeno pouze pro 2 cestující, sedící v otevřeném prostoru. V té době vzlétala z malého letiště nedaleko mariánskolázeňského nádraží na místě zvaném Panská pole. Dnes je tu sídliště stejného jména.

V roce 1927, když převzaly provoz letecké linky Československé aerolinie, bylo zřízeno ministerstvem veřejných prací nové letiště na ploše 600 × 800 m u dnešní osady Skláře. Pravidelnou leteckou dopravu zde provozovala jako subdodavatel společnost Česká letecká, která provozovala hlavně zahraniční dopravu. Linka přes Mariánské Lázně fungovala ve směru Praha - Mariánské Lázně – Hale – Lipzig – Rotterdam – Amsterdam a to pouze v sezóně. Z Rotterdamu bylo možno pokračovat do Londýna a Bruselu. Pilotem byl p. Hanuš a radiotelegrafistou p. Koroptvička. Linku do Berlína obsluhovala Lufthansa. Za ni létal pilot Steinbeck bez radiotelegrafisty.

V Berlíně se dalo přestoupit na let do Paříže, ale i dalších destinací. Pro kvalitnější odbavení pasažérů byla roku 1930 zřízena nová odbavovací budova s věží pro obsluhu leteckého provozu, meteorologickou stanicí, kancelářemi leteckých společností a čekárnou. Odbavovací hala podle pamětníků připomínala spíše zimní zahradu. Tehdejším ředitelem letiště byl pplk. Materna.

Agendu ČSA a Lufthansy obstarával pan Ráhma a Československé letecké společnosti pan Koliáš. Kromě pravidelné linky tu přistávaly nepravidelné, zvláštní ohlášené lety z Bruselu, Zürichu z Londýna a Kodaně. Meteorologové se vždy v období od 15. května do 15. září střídali. Na vnitrostátní lince Praha - Mariánské Lázně - Karlovy Vary se střídali piloti Korda, Hranička, Rajtr a Emanuel Novotný.

Poté co vstoupilo v platnost nařízení, že v letadle pro více než 4 cestující musí být radiostanice, přibili i radiotelegrafisté Jan Kupka, Josef Šulc, pan Lis a pan Vysloužil. Ve třicátých letech Hotel Continetal pořádal třikrát v týdnu pravidelné okružní cesty vyhlídkového autobusu na lince Mariánské Lázně - Karlovy Vary - Konstantinovy Lázně Tachov se zastávkou na zdejším letišti, kde se podávalo pohoštění.

Letiště za Druhé světové války

Až do roku 1938 byl život na letišti i v okolní osadě Skláře celkem poklidný. Od roku 1938 pod sílící Henleinovskou propagandou zhoršily se i vztahy letištního personálu s místními obyvateli. Po zavření hostince pana Zintla, kde se povětšinou lidé z letiště stravovali, musela zásobování provizorně zajišťovat vojenská posádka v Tachově.

V druhé polovině roku 1938 byla civilní doprava přerušena a na letišti zůstal jen správce Srb s rodinou, tři telegrafisté a meteorolog a ozbrojená hlídka. Již 14. dní před obsazením pohraničí německou armádou zaútočili na zaměřovač na letišti ordneři vyzbrojení puškami. Odzbrojili vojenskou hlídku, ale nakonec museli ustoupit a propustit zajatce.

Dne 30. září opustil posledním evakuačním vlakem Mariánské Lázně i zbylý personál letiště. Odvezl také zaměřovač Telefunken, ten ovšem musel být na letiště opět vrácen dle ustanovení Mnichovského diktátu, že veškeré zařízení musí zůstat na místě. Letiště poté sloužilo jako vojenské. Probíhal zde většinou výcvik pilotů Luftwafe.

Z toho důvodu byla přistávací dráha prodloužena na 1200 m, aby na ní mohly přistávat i vojenské stíhačky. Tento provoz zde však skončil v polovině roku 1942. Ke konci války sloužily budovy letiště pouze jako dílny na opravy radarů. Tehdy byly součástí sousedního pracovního tábora RAD. Ke konci války a bezprostředně po ní sloužilo sklářské letiště jako sklad vyřazeného vojenského materiálu zejména radiolokátorů.

Po válce

Po válce Americká armáda předala letiště české straně v listopadu a vyřazený vojenský materiál připadl ČSR. Startovací dráha i hangáry byly poškozeny leteckými pumami. Odbavovací budovu Němci vypálili, podle jiné verze byla zničena spojeneckým bombardováním.

Novým správcem letiště byl jmenován Václav Lipský a vedoucím zabezpečovací služby letecké Josef Šindelář. V roce 1946 bylo letiště na příkaz tehdejšího odboru ministerstva dopravy opraveno. Zavezeny byly zejména krátery po bombách na přistávací dráze. V přístavcích velkého hangáru bylo zřízeno správní zázemí s odbavovací místností a v severním přístavku dílny. Dne 25. listopadu 1946 byl nově jmenován vedoucím zabezpečovací letecké služby František Richter. V sezóně 1947 zahájily Československé aerolinie pravidelné lety letadly Junkers.

V tomto roce rovněž byla zvažována oprava vypálené a zničené odbavovací budovy. Opravu měla provést firma Dr. Vlašín. Rekonstrukce skeletu budovy až do dání jí do provozuschopného stavu bylo tehdy kalkulováno na 600 000 Kč. Na konec však bylo od rekonstrukce ustoupeno. Po prodloužení přistávací dráhy na 1 200 m byla zahájena v roce 1948 doprava letadly Dakota DC-3 a IL12.

Letecká doprava byla provozována však již jen jako vnitrostátní na linkách Mariánské Lázně – Praha, nebo Mariánské Lázně - Karlovy Vary - Praha. Tento stav trval ovšem pouze do roku 1949, neboť poté co obchodní oddělení ČSA zdražilo tarify, opadl o tyto linky v následujícím roce zájem. Nepravidelně však civilní dopravní lety do Mariánských Lázní fungovaly až do roku 1953. Poté na letišti přistávala převážně sanitní letadla L200 přivážející pacienty do mariánskolázeňských sanatorií a aerotaxi.

V poválečných letech byl rovněž na letišti postaven zaměřovač OKM vybavený již ústředním topením a vysílač Staffelstein. Zaměřovač OKM navazoval spojení s letadly na linkách Praha-Zürich a Praha - Frankfurt na Mohanem. Byl vybaven jak středofrekvenčním zaměřovačem, tak VHF zaměřovačem. Mezi Prahou a Mariánskými Lázněmi bylo přímé radiofonické spojení na krátkých vlnách. Radary v Praze nedosahovaly takového výkonu, a proto zaměřovač OKM v Mariánských Lázních sloužil jako prodloužená ruka pražského letiště směrem na západ.

Roku 1951 se ve vile ARIGI uskutečnily dva kurzy pro letecké stewardky. Pro tento účel byl objekt nově upraven. V roce 1954 bylo letiště a okolní vybaveno překážkovými světly, proto bylo možno na letišti přistávat i za zhoršených povětrnostních podmínek. Radiotelegrafisty tehdy byli Ludvík Čambala, František Krs, a radiomechaniky Alois Rezek a Jiří Hruška. Jako elektro údržbář zde působil pan Bulík. Startérem letiště byl František Zýka.

V letech 1957 a 1958 byla vybudována nová betonová přistávací dráha na letišti Karlovy Vary a letecká doprava v Mariánských Lázních definitivně končí.

Nový vzestup letiště v 70. letech a jeho pozdější zánik

Přestože existoval ambiciózní plán na obnovení pravidelné letecké dopravy do Mariánských Lázní od roku 1960, kdy měl dopravu zajišťovat nový typ letadla pro 21 pasažérů, zůstalo jen u zbožných přání. Po celá šedesátá léta provoz na letišti skomíral a zůstal zde již jen jeden zaměstnanec obsluhující zdejší meteorologickou stanici.

Teprve na podzim roku 1969 došlo ve věci letecké dopravy do lázní ke zlomu. Tehdy se v Mariánských Lázních sešla komise Rady vzájemné hospodářské pomoci. Za obnovení leteckého spojení účinně intervenoval sovětský ministr letectví maršál Evženij Fjodorovič Loginovov, účastník výše zmíněného setkání.

A servilní kolaborantská vláda ČSSR začala ihned jednat. Znovu byl oprášen ambiciózní fantasmagorický plán z éry prezidenta Novotného, kdy se zvažovalo, že všechna krajská města a západočeské lázně budou vzájemně propojeny leteckou dopravou. Věci napomohlo, že tehdejší slovenská společnost se sídlem v Bratislavě Slov-air poskytla pro tuto linku letadlo Turbolet L-410.

Letiště muselo být ale přizpůsobeno, neboť bylo již zastaralé a zchátralé. Rekonstrukci provedl stavební podnik Mariánské Lázně, který v té době mimo jiné rekonstruoval i mariánskolázeňské vlakové nádraží. Iniciativně k zprovoznění letiště napomohli i zaměstnanci letiště samotného a rovněž jejich kolegové z Karlových Varů.

Celý turnus se létal tak, že ráno odstartovalo letadlo z letiště v Lučenci a s mezipřistáními v Bratislavě a Praze dopoledne již přistávalo v Mariánských Lázních. Odpoledne v 16 hodin startovalo na zpáteční let přes Prahu a Bratislavu do Lučence.

Slavnostní otevření linky se na letišti Skláře konalo dne 1. dubna 1972. Povětrnostní podmínky byly tehdy kromobyčejně špatné, a tak letadlo nakonec přistálo v Karlových Varech. Cestující byli do Mariánských Lázní dopraveni autobusem. Nakonec se však počasí umoudřilo a letadlo odpoledne, nyní už pouze s posádkou, doletělo do Mariánských Lázní. Zde byla posádka slavnostně přivítána předsedou Městského národního výboru Ing. Janem Příhodou.

Dne 4. dubna pak Slov-air zahájil pravidelný provoz. Létalo se pětkrát týdně na trase Praha - Mariánské Lázně a zpět. Doba letu trvala pouhých 30 minut a letenka stála asi 70 korun, čímž konkurovala ceně vlakové jízdenky s rychlíkovým příplatkem. To bylo možné jednak díky štědrým státním subvencím, a hlavně nízké ceně paliva.

Ale novému leteckému spojení v čase nesvobody štěstěna příliš nepřála. Již rok předtím utekl letadlem na západ Ladislav Bezák. Do dvoumístného Zlínu 226 T naložil 19.  prosince 1971 manželku a čtyři syny. Nato s přetíženým letadlem odletěl z Kladna směrem na Cheb a po dramatických peripetiích a pokusu o jeho sestřel přistál v Norimberku.

Dva muži Karel Doležal a Antonín Lerch unesli 18. dubna 1972 československý letoun L-410 společnosti Slov-Air na pravidelné lince Praha - Mariánské Lázně a přistáli s  ním v Norimberku, kde požádali o politický azyl. Již v červnu 1972 došlo opět k únosu letadla skupinou deseti pasažérů ve věku osmnáct až dvacet čtyři let, kteří sebou vezli i nemluvně. Hned po startu z Mariánských Lázní dne 8. června v 16. hodin 8 minut, nad Bečovem, když se posádka měla odhlásit letišti Mariánské Lázně a přihlásit letišti Karlovy Vary, strhl jeden z únosců jménem Adamička kapitánovi Jánu Mičicovi sluchadla a zastřelil ho ranou do krku. Druhý únosce přednesl požadavek „Okamžitě do Německa“.

Ostatní omráčili lahvemi od Coca-Coly zbylé tři pasažéry, kteří k nim nepatřili. Druhý pilot Dominik Chrobák splnil ihned požadavek únosců a přistál za státní hranicí u Weidenu. Po přistání se pokusili únosci prchnout do lesa, ale západoněmecká policie je záhy pochytala. Adamica se pak u soudu k vraždě Jána Mičici doznal a později spáchal ve vězení sebevraždu. Dalším únoscům byly sníženy tresty. Roku 1976 jim bylo umožněno získat politický azyl, který jim německá strana jako vzdušným pirátům zprvu odpírala.

Jak bylo vůbec možné dostat zbraně do letadla to po letech osvětlil Kerbl: „Měl jsem tašku, která měla vespodu zapínací kapsu. Do té jsem dal železnou trubku, ve zbytku tašky byly jen trička a slipy. Jenže v Praze to dali na pás s detektorem kovu a my zjistili, že takhle to nepůjde. Řešení se ale našlo mimoděk v Mariánských Lázních. Tam byla jen taková dřevěná bouda a kontrola probíhala jen ručně,“ Zbraně obstarala jedna z dívek, Alena Heinzová, jejíž otec byl důstojníkem Veřejné bezpečnosti.

Prostě mu dvě pistole ukradla. Na palubu letadla pak propašovali zbraně tak, že první ukryli v kočárku s malým dítětem, druhou si jedna z dívek ukryla do kalhotek. Letištní kontrola proběhla bez problémů a únosci se mohli usadit na svá sedadla v letounu.

Podle jiné verze, když bylo letadlo na Teplou, zvedl se svého sedadla už ozbrojený Lubomír Adamica. Požadoval nejprve změnu kurzu. Piloti skutečně kurz letu změnili, ale ne požadovaným směrem. Jejich lest ale únosci rychle odhalili díky kompasu, který měli u sebe. Po dalším dohadování s piloty pak z neznámých důvodů Lubomír Adamica vystřelil a kapitán letounu Ján Mičica se na svém sedadle zhroutil. Kulka zasáhla krční tepnu a stříkající krev zkratovala navigační zařízení. Řízení se ujal druhý pilot, který pokračoval směrem do západního Německa. Situaci stěžoval fakt, že letadlo určené jen k vnitrostátním letům nemělo dostatek paliva.

Letadlo L-410 skončilo nakonec v Aeromuzeu v Martině. Roku 1974 vyšla v nakladatelství Magnet o celé události kniha Josefa Madějovského „Vražda v oblakoch“. Rovněž se stala námětem pro jeden díl seriálu Třicet případů majora Zemana. A krátce po události rovněž inspirovala tehdy populární českou rokovou skupinu Olympic k nahrání písně Únos.

Konec letecké dopravy

V roce 1981 byl civilní provoz zastaven definitivně, takže zde do r. 1989 sloužil pouze Aeroklub Svazarmu a Slov-Airu. Po roce 1989 spravovala letiště Air Special. Po jejím bankrotu se sen o leteckém spojení lázní se světem rozplynul a letiště je neustále v nabídce realitních kanceláří. Zájem ze strany kupců je však nevalný. Občas se zde ještě létá.

Zdroje: