Článek
V Doupovských horách nad řekou Ohří, která tudy protéká, nachází se ves Radošov, původním jménem Rodisfort.
Původní jméno vsi Rodisfort není dle v místopisné literatuře tradovaného názoru německé ale latinské. Nejde tedy o Radovanův brod, z německého furt-brod, v kvazi-historizující verzi s příponou-šov, což rovněž značí staročesky brod. Jedná se totiž o složeninu slovanského osobního jména Rod s latinským sufixem ve druhé deklinaci Rod-is tedy Rodův či Rodova a latinského fort – pevnost, hrad.
S protilehlým hradištěm na druhé straně řeky, v katastru Velichovském, a dalším sousedním hradištěm východně, jsou takto blízko sebe hradiště celkem tři. To ukazuje na zvláštní význam tohoto místa. Je třeba ovšem poznamenat, že archeologické poznání těchto hradišť je zatím nedostatečné a doposud nebyla ustanovena přesnější chronologie jejich existence. Respektive přesnější data máme pouze z Velichovského hradiště na Liščím dříve Thébském vrchu, které datujeme od poloviny 9. století do druhé poloviny 10. století.
Na lokalitě Radošov II. byl dík narušení terénu nedávno nalezen kamenný val, avšak nemáme k dispozici žádný datovací materiál. Interpretace této polohy jako předhradí lokality Radošov I., je nesprávné. Takzvaná šíje, jež oba vrcholy spojuje, je pouze odvalem kamenolomu na vrchu dnes nazývaném Košťál, z 19. století. Vyplňuje rokli, jež oba vrchy oddělovala a kudy už od pravěku procházela frekventovaná stezka.
Víme-li, že první část názvu vsi je tvořena osobním jménem, pak toto jméno má být správně ve tvaru Rod, nikoliv Radovan. Známe Roda? Ne příliš dobře, ale ano. Na základě pozdních křesťanských pramenů z Kyjevské Rusi, máme jakousi ovšem notně zkreslenou představu o tomto pohanském božstvu.
Nejstarší zmínka o něm pochází z církevního traktátu Slovo nekogejo christoljubca z 11. či 12. století Prameny uvádí, že se lidé k Rodu a Rožanicím modlili, přinášeli jim med, sýr, chléb, kaši a obilí jako oběti. Jejich svátek připadal na svátek Bohorodičky, tedy 26. prosince.
K velmi nejasným funkcím tohoto božstva patřila odpovědnost za plození lidí a tím i jistá odvozená odpovědnost za jejich konkrétní osudy. Rožanice, nižší božstva předoucí nit lidského osudu, by v lidovém folklóru nejlépe odpovídaly našim sudičkám.
V žádném z pozdějších pramenů na západě Rod uváděn není. Nezmiňuje se o něm ani Helmold kněz buzovský ani Thietmar Mersenburský, ani jiní západní autoři. To vedlo k poněkud zjednodušenému závěru, že tento bůh byl znám pouze tzv. východním Slovanům, avšak západním Vinidům nikoli.
Pojmenování důležitého strategického hradiště jménem boha Roda, může být tolik hledaným důkazem uctívání tohoto pohanského božstva alespoň částí kmenů v českém prostoru před příchodem křesťanství.
Fakt, že se jednalo o božstvo osudu, nás opravňuje klást si do budoucna otázku, zda se na zdejším hradišti nenacházelo orákulum, či jiné kultovní místo s nadregionálním přesahem.
Jak by takové orákulum mohlo přibližně vypadat známe z popisu Saxona Grammatika. Svantovít spojoval funkce válečného boha i boha dostatku a plodnosti. Ve Svantovítově arkonské svatyni stála socha s velkým picím rohem, z něhož se po celý rok odpařovalo víno či medovina. Podle výparu věštili kněží stav úrody v příštím roce. Rituál za zvýšení úrody se také konal s medovým koláčem (viz obětiny výše), za kterým se kněz skrýval. Nebyl-li vidět značilo to dobrou úrodu.
Chrámoví kněží cítili ke Svantovítovi takovou úctu, že při uklízení svatyně zadržovali dech, aby chrám nezneuctili dechem smrtelníka, a pro nadechnutí vybíhali ven. Teprve pak se zase vrátili a pokračovali v úklidu.
Ale, orákulum mohlo mít i jiné podobu. Nemusela je představovat antropomorfní socha s oděním a proprietami. Svatyní mohl být vlastně jakýkoliv předmět, strom, či posvátné zvíře (např. kůň).
Zde je však nutno skončit, neboť byla vyčerpána všechna známá fakta, i všechny potencionální hypotézy. A byť pro ně hovoří silná indicie, je to indicie indicie. Jedině nová hmatatelná fakta získaná multidisciplinárními výzkumy mohou pomoci rozluštit tajemství tohoto inspirativního a zatím málo známého místa.
Zdroje:
GRAMMATIKUS, Saxo. Gesta Danorum; v edici Jørgen Olrik & Hans Ræder (eds.), Saxonis Gesta Danorum, Hauniæ, 1931.
HANZL, Lukáš. Nový pohled na radošovská hradiště, Na stopě (pre)historii jihozápadních Čech 5, Sborník přátel k životnímu jubileu Jana Anderleho, nakl. Ing. Petr Mikota 2021, ISBN 978-80-87170-83-0
HELMOLD von Bosau. Slovanská kronika Helmolda, kněze Buzovského, Překlad: Karel Vrátný, Praha 1947
NIEDERLE, Lubor. Slovanské starožitnosti. Praha: Bursík & Kohout, 1916. S. 68. Díl II., svazek I..
PROFANTOVÁ, Naďa; PROFANT, Martin. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha: Libri, 2004. ISBN 80-7277-219-8. S. 192-193.
VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 126-127.
