Článek
„80 % Romů v EU žije v chudobě. Jejich situace se ve většině zemí od zavedení strategického rámce EU pro romskou menšinu v roce 2020 spíše zhoršila, než že by se zlepšovala. Členské státy musí neprodleně jednat.“
Romové a Sinti v ČR
Dle tzv. kvalifikovaných odhadů, které ty lidi prohlašují za Romy, ať se jim to líbí nebo ne, žije na území ČR cca 250 000 Romů. Podle kvalifikovaného odhadu ve vládním dokumentu Strategie rovnosti, začlenění a participace Romů 2021–2030 žije v Česku asi 262 000 Romů.
Většina Romů a Sinti se však hlásí k české, moravské nebo slovenské národnosti, kdy romství vnímají spíše jako národopisnou podskupinu majority, a ne jako svébytnou etnickou skupinu. Problém je v tom, že identifikace s národem je vždy jen otázkou volby. A je to volba čistě subjektivní a nelze ji z vnějšku stanovit nějakými „objektivními“ ukazateli.
V roce 2021 se k romské národnosti přihlásilo sotva 21 691 obyvatel. Na druhou stranu zde silně působí stud a nízké hodnocení sociálního statusu romství, i slabé národní povědomí ze strany samotných Romů.
Lze však stanovit určité ukazatele pro možný původ, každého jedince. Kočovný život Romů dávno vymizel a s ním i tradiční kultura, způsob jejich života se stále více přibližuje majoritě. Takže tudy cesta nevede.
Jedním z možných indikátorů je mateřský nebo obcovací jazyk. Mnoho Romů však má jako mateřský jazyk češtinu bez akcentu a většina z nich už romsky ani nerozumí. Romštinu jako svůj rodný jazyk (nebo jeden z rodných jazyků) uvedlo při sčítání lidu v roce 2011 celkem pouhých 40 370 obyvatel a dnes to bude patrně ještě méně.
Pro Romy a Sinti v Čechách jsou typická určitá jména. Jejich statistika může pomoci alespoň přibližně stanovit reálné počty nikoliv Romů ve smyslu nacionality, ale lidí s historicky romským původem. Takových jmen se podařilo ověřit celkem 450. Nejčastějšími výskytem jsou jména jako Horváth či Horvát (aktuálně cca 12000), Sivák, Růžička atd., vyskytující se v tisících. Jiná jména mají sotva pár nositelů. Přičemž medián se pohybuje mezi 800-900 jedinci na jedno jméno.
Podle toho by měl být reálný počet Romů v ČR někde mezi 360 000 až 400 000 tisíci, po započtení migrace Romů do Kanady a Anglie za lepším životem, by toto číslo mohlo dosahovat 420 000 -430 000 v ČR narozených jedinců s romskými předky za posledních 70 let. Jsou tedy údaje vlády o počtech Romů chybné, nebo dokonce zavádějící? Nikoliv nezbytně!
Je totiž třeba důsledně odlišovat lidi s romským původem, ale již zčásti nebo úplně asimilované např. ze smíšených manželství a lidi z romských komunit, tak jak vnímají sami Romové, romští koordinátoři, vláda a její instituce.
Je tu tedy nejméně 100 000-140 000 jedinců, které jejich okolí za Romy nepovažuje ani oni sami sebe a kteří na svůj romský původ již zapomněli a nebo jej skrývají. Protože jsou již ve druhé nebo třetí generaci součástí majority, častokrát ze míšených manželství, bez typických fyzických a kulturních znaků romství, vypadli již dávno ze všech statistik. Naprosto konformní a plně zapojení do společnosti, častokrát i s vyšším sociálním statutem, unikají pozornosti.
Asimilace funguje víceméně neoficiálně
Tato početná, ale neviditelná, skupina úspěšných potomků bývalých Romů je plně integrovaná ve společností a nemá pražádný zájem na sdílení kulturních a etických hodnot a vzorců chování stávajících Romů. Je spokojená, cítí se komfortně a přejala všechny hodnoty majority včetně nacionální identifikace, vztahu k práci, k rodině atd.
Je otázkou, kolika bývalým Romům zachránila tato „neviditelnost“ život již během romského holocaustu, protože z pochopitelného důvodu o nich nevznikly, a ani nemohly, žádné statistiky.
Na rozdíl od komunisty prováděné nucené a někdy i násilné asimilace Romů, která však fungovala pouze částečně, probíhá postupná dobrovolná asimilace přirozenou cestou, např. právě prostřednictvím smíšených párů, adopcí romských dětí do majoritních rodin a podobně. Hodně pomáhá také dosažené vzdělání jedince.
Protože jde o proces přirozený, dobrovolný a motivovaný, velmi dobře funguje, tiše a bez problémů kdesi v pozadí, v oblasti individuálních a intimních mezilidských vztahů mimo oficiální příručky sociální a komunitní práce.
Integrace a inkluze objektivně nefungují
Nejpočetnější jsou komunity Romů v Ústeckém, Moravskoslezském, Jihočeském a Libereckém kraji. V těchto čtyřech krajích žije prakticky polovina všech českých Romů. Největší podíl na populaci pak mají v Ústeckém (cca 8 %), Karlovarském a Libereckém kraji (po 5 %). Každý 15. až 20. člověk v těchto krajích je dnes Rom. Ale kupříkladu v okrese Sokolov, snad žije až přes 10 % Romů.
„Z výzkumu organizace CVVM v roce 2019 vyplynulo, že vztah Romů a Čechů je v současnosti nejlepší za posledních 20 let. Pozitivně soužití Čechů a Romů dotazníku vnímalo 23 % lidí, což je historicky nejlepší výsledek.“ Ale matematicky, v porovnání s tím, moc nesedí následující tvrzení: „Romy za sousedy nechce většina obyvatel České republiky. Jednotlivé průzkumy se liší, ale Romy za sousedy nechce cca 75–80 % lidí. Za zcela nepřijatelné by to pokládalo 40 procent dotázaných, dalších 26 procent by to neslo těžce a 24 procentům by to nebylo příjemné.“ To je 90 %.
Klíčovým ukazatelem úspěšnosti inkluze by byla rostoucí vzdělanost Romů a Sintů. Jenže, nedokončená základní škola je typická pro 9,0 % Romů do 25 let. V předešlé generaci to byla pouhá 4 %. Základní školu má jako jediné dokončené vzdělání 46,3 % Romů, v předešlé generaci do 35 let 32,5 % a praktickou školu má 4, 5 % oproti 16 % v předešlé generaci. Vyučilo se bez maturity pouhých 32,5 % oproti 43,9 % v kategorii 30-35 let. Střední odbornou školu bez maturity mají v obou věkových kategoriích 3 %. Střední odbornou školu s maturitou má naopak v kategorii 20-25 let 4,5 % Romů, oproti skupině 30-35 let, kde absolvovalo jen 1,5 %. Gymnázium s maturitou, konzervatoř nebo vysokou školu nemá v obou skupinách téměř nikdo, v kategorii nad 40 let to bylo jen něco mezi 01-03 promile. Vývoj tedy opačným směrem, od desíti k pěti.
Pozitivně se inkluze projevuje pouze v tom, že klesá počet romských dětí umístěných do tzv. „zvláštních škol“. Na druhou stranu zvýšil počet jedinců bez středního vzdělání pouze se základní školou. „Podíl osob ve věku 20–64 let, které dosáhly nejvýše nižšího sekundárního vzdělání (ISCED 0–2), což znamená nejvýše dokončené základní vzdělání, je v našem souboru 59,6 % (57,6 % – 61,6 %). V obecné populaci byl tento podíl v roce 2022 5,9 %.“ Osoby s gymnaziálním či vysokoškolským vzděláním potupně z romské populace postupně mizí, tak jak vymírá starší generace. To je očividně neúspěch, neboť vzdělanost navzdory 30 letům inkluze setrvale klesá a sní i schopnost Romů zvyšovat svůj sociální status.
Jiným indikátorem sociálního úspěchu je pracovní zařazení a z něj vyplývající legální příjmy. Zde je však třeba konstatovat, že 19 % Romů má úplný nebo částečný invalidní důchod. Pětina Romů má tedy zajištěný jiný příjem a na práci nezávisí. Odhaduje se, že zhruba 17 % je dlouhodobě přihlášeno na úřadu práce. Nezřídka i déle než 5 let. Až 36 % dospělých Romů práci bezprostředně nepotřebuje, nebo o ni aktivně neusiluje.
„Podle šetření Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí (VÚPSV) má celkem 49,6 % romské populace ve věku 20–64 let placenou práci nebo alespoň pracovalo v posledních 4 týdnech. V porovnání s obecnou populací, kde míra zaměstnanosti dosahovala 80 %, se jedná o nižší podíl.“ Kam se však podělo 15 % Romů, kteří nepracují, nejsou invalidé, ani nejsou registrovaní na ÚP? Zhruba každý devátý Rom pak pracuje bez uzavřené smlouvy. Část jich podniká, část jich je ve výkonu trestu, část je hospitalizována s různými intelektovými defekty v ústavech, někteří dosáhli na starobní a předčasný, či vdovský důchod. Další si vydělávají prostitucí, prodejem drog a další kriminální činností. Většina z nich však skončila v kategorii společně posuzovaná osoba, kdy dostávají dávky částečně prostřednictvím příbuzného. To se týká hlavně žen.
Jde o kulturní rys, ne o důkaz sociálního vyloučení
V kategorii žen však pracuje pouze 25-30 % osob v ekonomicky aktivním věku. Jako důvod udávají péči o osobu blízkou. Romni (romská žena) má totiž být doma u plotny a dětí. Je to kulturní relikt staré patriarchální rodiny, pro Romy tak typické. Právě tato tradiční schémata Romů jsou nejspíše hlavním důvodem, proč inkluze selhává.
Závislost na sociální pomoci a trvalá udržitelnost klientely
Mnoho bylo napsáno o drogové závislosti, závislosti na herních automatech, či alkoholizmu Romů. Nikdo však nezmiňuje závislost na sociálních službách, která udržuje celé generace v závislém postavení a brání jim v samostatném vývoji.
Závislost na sociální pomoci, ve smyslu dlouhodobého spoléhání se na dávky a sociální služby, je komplexní téma, které se v moderních společnostech řeší v souvislosti s trhem práce a snahou o aktivizaci občanů. Nejedná se pouze o finanční závislost, ale i o ztrátu soběstačnosti a motivace k práci. Dlouhodobá závislost na pomoci může vést k pocitu méněcennosti, ztrátě motivace a sociální izolaci.
Trvalá udržitelnost sociální klientely se týká dlouhodobého zajištění potřeb a blaha sociálně znevýhodněných skupin obyvatelstva, aniž by to ohrozilo potřeby budoucích generací. Toho se vzhledem k výsledkům sociální inkluze za posledních 30 let netřeba bát. Potřeby budoucí generace Romů budou za 30 let stejné jako dnes. Alespoň vše tomu nasvědčuje.
Trvalou udržitelnost sociální služby, která zajišťuje trvalou existenci neziskovek a trvalý příjem gádžů, kteří tyto neziskovky zpravují, může totiž zajistit pouze trvalá romská závislost na sociální pomoci a podpoře. Rychlý a trvalý úspěch sociální a komunitní práce by znamenal vyschnutí fantastických penězovodů. A to si nikdo nepřeje.
