Článek
Livius uvádí, že byli etruského původu. Tradice uváděná Justinem a Pliniem starším potvrdila, že byli součástí těch lidí, kteří se usadili na pláních Pádu a byli vyhnáni do hor útočícími Galy. Raety nejprve zmínil Polybius. Není pochyb o tom, že si udrželi samostatnost až do doby, kdy v roce 15 př. n. l. ovládl jejich území Řím. Nejprve Raetie vytvořila samostatnou provincii, ale ke konci 1. století n.l. k ní byla připojena Vindelicie; proto mohl Tacitus (Germania, 41 let) hovořit o Augustě Vindelicorum (Augsburg) jako o „kolonii provincie Raetie“. Celá provincie (včetně Vindelicie) byla nejprve spravována vojenským prefektem, poté prokurátorem. Nebyla obsazena stálým vojskem, ale spoléhala se na ochranu svých vlastních domorodých vojsk a milicí až do 2. století našeho letopočtu. Za vlády Marka Aurelia vládl Raetii velitel legie III Italica, která měla sídlo v Castra Regina (Řezno) od roku 179 n.l.
Pod Diokleciánem byla Raetie součástí diecéze vicarius Italiae a byla rozdělena na Raetii prima, se správním střediskem v Curii Raetorum (Chur) a Raetii secunda, se správním střediskem v Augusta Vindelicorum (Augsburg). Hranice mezi nimi není jasně definována, ale lze ji obecně stanovit jako čáru vedenou na východ od místního jezera Brigantinus (Bodamské jezero) k řece Oenus (dnešní řeka Inn). Během posledních let Západořímské říše byla země v dezolátním stavu, ale její okupace Ostrogóty v době Theodorika Velikého, do určité míry oživila její prosperitu. Raetie prima existovala po rozpadu říše jako samostatná politická jednotka, Raetia Curiensis, po několik století, než byla připojena k Švábskému vévodství v roce 917.
Retština byl jazyk, kterým se mluvilo ve starověkém regionu Raetie ve východních Alpách před – a v římské době. Dokumentuje to přibližně 280 textů datovaných od 5. do 1. století před naším letopočtem, které byly nalezeny v severní Itálii, jižním Německu, východním Švýcarsku, Slovinsku a západním Rakousku ve dvou variantách skriptů starého písma.
Společné rysy mezi Etrusky, Rety byly pozorovány v morfologii, fonologii a syntaxi. Oba jazyky jsou nejčastěji pokládány za součást společné skupiny tyrsénských jazyků. Tyrsenská rodina jazyků je často považována za paleoevropskou a předcházející příchodu indoevropských jazyků do jižní Evropy.
etrusky raetsky česky
zal zal „dva“
cvil akvil „dárek“
zinace t'inaχe „udělal“
-s -s „-ova, ovy,“ (přípona genitivu)
-ce -ku „-i, -y,-a“ (minulé příčestí)
Vindelici
Většina moderních vědců považuje Vindeliky za Kelty, i když s velkým vzájemným vlivem svých nekeltských sousedů. Centrem Vindeliků bylo oppidum Manching. Hmotná kultura Vindeliků byla součástí laténské kultury.
Jen málo z jazyka Vindeliků přežilo, i když místní jména naznačují, že s největší pravděpodobností hovořili různými dialekty galštiny, jako sousední Bojové a Norici.
Název vindelického města Kambodunum (dnes Kempten) je zjevně odvozen od keltského cambo dunonu: „opevněné místo v ohybu řeky“.
Jeden klasický zdroj, Serviův komentář k Vergiliově Aeneidě, uvádí na rozdíl od toho, že Vindelici byli původně ilirští Liburnové ze severovýchodního pobřeží Jadranu.
Spolu se sousedními kmeny byli Vindelici v roce 15 př. n.l. podrobeni budoucím císařem Tiberiem. Nápis z roku 12 př. n.l. na Tropaeum Alpium zmiňuje mezi poraženými čtyři kmeny Vindeliků: Kosuanety, Rucinaty, Likaty a Katenaty. Ke konci 1. století našeho letopočtu byla vlast Vindeliků zahrnuta do provincie Raetie.
Prameny:
Encyclopædia Britannica. Raetia, on-line: https://en.wikisource.org/wiki/1911_Encyclop%C3%A6dia_Britannica/Raetia
Encyclopædia Britannica/Vindelicia, o-line:
https://en.m.wikisource.org/wiki/1911_Encyclop%C3%A6dia_Britannica/Vindelicia
Plinius, Gaius Secundus. Naturalis Historia III., kap XX.
Suetonius, Gaius Tranquillus. Životopisy dvanácti císařů. Praha: Svoboda, 1998.
ISBN 80-902300-5-9
Tacitus, Publius Cornelius. Letopisy. Praha: Svoboda, 1975
Zamarovský, Vojtěch. Dějiny psané Římem. Bratislava: Perfekt, 2005.
ISBN 80-8046-297-6
