Článek
Leónidás nebyl královým prvorozeným synem, a tak je pravděpodobné, že od svých sedmi let absolvoval stejně tvrdý výcvik jako ostatní spartští občané. První dochovaná informace o Leónidovi pochází z roku 489 nebo 488 př. n. l., kdy se stal králem, když Kleomenés I. za nevyjasněných okolností zemřel. Příčinou Kleomenovy smrti byla patrně sebevražda, avšak nelze vyloučit, že se jednalo o vraždu.
Po řadu let se král Dareios I. chystal k invazi do Řecka, ale v roce 490 př. n. l. byl poražen Athéňany v bitvě u Marathónu. Po něm i jeho syn Xerxés se připravoval k nové invazi do Řecka, kterou chtěl pomstít deset let starou porážku svého otce. V čele zřejmě nejpočetnějšího soudobého vojska, podporovaného podobně ohromným námořnictvem, se vypravil proti Helénům. Sparťané nejprve chtěli ustoupit až na Peloponés, ale Athéňané nechtěli vydat své město perským plenitelům. Padlo rozhodnutí zastavit Peršany severněji.
V srpnu 480 př. n. l. proto vyrazil Leónidás k průsmyku Thermopyly („Teplé brány“), který kontroloval vstup do středního Řecka údolím Tempi. Nejde vlastně o soutěsku jako takovou ale kus pobřeží mezi skalisky a mořem. Dnes však moře ustoupilo, proto je zde pláň.
Leónida doprovázelo pouze 300 příslušníků jeho osobní tělesné stráže, z nichž všichni měli syny, kteří by dále zachovali jejich rod. Společně se Sparťany dorazili k průsmyku také arkádští, korintští a jiní peloponéští těžkooděnci. K nim se připojili rovněž Thespijci, Thébané, Lokrové a Fókové. Celé řecké vojsko čítalo podle různých antických pramenů přibližně mezi 4000 až 7000 hoplíty. Perské vojsko čítalo podle různých údajů 80 000-200 000 bojovníků.
Xerxés žádal, aby Řekové složili své zbraně. Leónidás mu na to prý odpověděl: „Pojď a vezmi si je!“ („Molón labe!“).Xerxes konečně pátého dne zahájil útok. V úzkém průsmyku nebyli však Peršané schopni uplatnit svoji početní převahu nad Řeky, kteří díky svým delším kopím a dokonalejší výzbroji přivodili lehce ozbrojeným barbarům těžké ztráty.
S obdobným průběhem se střetnutí vyvíjelo i šestý den. Teprve následující den přinesl obrat v bitvě, neboť málijský zrádce Efialtés prozradil Xerxovi tajnou stezku přes hory, po níž bylo možné obejít postavení Řeků. Perský velitel Hydarnés potom touto cestou vpadl Helénům do týlu. Jakmile se o tom Řekové za úsvitu sedmého dne dozvěděli, leckteří z nich se vyslovovali pro stažení vojska.
Leónidás s 300 Sparťany, 900 heilóty a 700 Thespijci vytrval v průsmyku. Asi 400 Thébanů bylo nuceno zůstat proti své vůli jako rukojmí. Thespijci, jejichž vůdcem byl Démofilos, setrvali dobrovolně. Jak poznamenal Hérodotos: „prohlásili, že neodejdou a neopustí Leónida a jeho druhy, a také tam zůstali a padli. Takže vlastně těch statečných bylo mnohem více než oněch 300. Sparťané a Thespijci byli nakonec zcela obklíčeni a pobiti do jednoho, zatímco Thébané se vzdali.
Po boji přikázal Xerxés, aby byla Leónidově mrtvole uťata hlava a naražena na kůl. Král tím chtěl demonstrovat, co se stane těm, kteří se mu budou stavět na odpor.Poté, co se Sparťané zmocnili Leónidových ostatků, zpopelnili je se všemi poctami a uložili ve velkolepém mauzoleu na severu Sparty, kde se konaly každoroční festivaly na Leónidovu počest.
V místě bitvy u Thermopyl, nedaleko největší mohyly s pohřbenými bojovníky se nyní nachází památník, nazývaný „Leónidův monument“, viz video.
Literatura:
HÉRODOTOS. Dějiny. Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-1192-7.
OLIVA, Pavel. Kolébka demokracie : dějiny a kultura klasického Řecka 5.-4. stol. př. n. l.. Praha: Arista, 2000. ISBN 80-86410-04-8.
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Řecký zázrak. Praha: Euromedia Group - Knižní klub, 2000. ISBN 80-242-0403-7.
