Článek
Vývoj průměrné mzdy v ČSSR byl charakterizován pozvolným, ale stabilním růstem; zatímco v letech 1955-1970 rostla průměrně o 3,2 % ročně (z 1 192 Kčs na 1 915 Kčs), v období 1970-1989 se růst zpomalil, s meziročními přírůstky v 70. letech 2,4-4,7 % a v 80. letech na 1,5-2,4 %, celkově se zvýšila mzda z 1 997 Kčs na 3 170 Kčs, kdy nejnižší průměrná mzda byla v roce 1989 kolem 3 170 Kčs, přičemž nejčastější plat byl mírně nižší.
Mzdy v SSSR se značně lišily. V 80. letech 20. století se průměrná mzda pohybovala v rozmezí 120–150 rublů, minimální mzda pro nekvalifikované pracovníky byla 70–115 rublů a vysoce kvalifikovaní specialisté, inženýři a manažeři si mohli vydělat 200–400 rublů a více, s případnými bonusy. Mzdy byly nižší v lékařství a školství, ale vyšší v průmyslu a u horníků. Systém odměňování často zahrnoval „13. plat“ (bonus) a závisel na úrovni dovedností, odvětví a přeplnění plánu.
Průměrné mzdy v SSSR vykazovaly stabilní, ale pomalu se zpomalující růst, vzrostly z přibližně 100–120 rublů v 60. letech na 195–200 rublů na začátku 80. let (například 195,6 rublů v roce 1980) a do roku 1990 dosáhly 274,6 rublů. Růst byl pozorován v průmyslu, lékařství a managementu, ale ve veřejném sektoru zaostával. Tento růst byl poháněn hospodářským rozvojem a rostoucím vývozem ropy, ale na konci období se i přes rostoucí příjmy objevil nedostatek zboží, což vedlo k nárůstu „skryté inflace“.
Celkové srovnání mezd obou států je zajímavé zejména s ohledem na vzájemný kurz jejich měn. Za socialismu byl kurz mezi československou korunou (Kčs) a sovětským rublem pevně stanoven státem, nikoli trhem; po měnové reformě v roce 1953 to bylo typicky 1,80 Kčs za 1 rubl, ale reálná hodnota, směnitelnost a černý trh (devizové přebytky/nedostatky) měly od oficiálního kurzu často daleko, což odráželo izolaci a ekonomické problémy centrálně řízených ekonomik.
Turistický kurz byl 1:8 v roce 1987. Průměrný Čechoslovák tak nominálně vydělával až 2× více než sovětský občan (ale čtvrtinu než průměrný Rakušan). Tento rozdíl se projevoval především v koupěschopnosti obyvatel. Pojďme se podívat, co si mohli dovolit občané ČSSR a co občané Sovětského Svazu.
Domácí spotřebiče
V ČSSR byla elektronika drahá a hůře dostupná. Zatímco černobílá TV stála kolem 3000 Kčs, barevné TV 12 000 Kčs (později kolem 7000 Kčs), vysavače ETA stály kolem 800 Kčs. Lednička značky Calex vyšla zhruba na 4500 Kčs, Elektrosvit pak na 2000 Kčs. Pračka Tatramat stála od 6000 do 6500 Kčs (při bočním plnění).
V SSSR barevné televizory stály od 600 do 700 až po více než 1 000 rublů (například Rubin stál 720 rublů, Record 630 rublů a Raduga 750 rublů), zatímco černobílé televizory stály 200 až 240 rublů. Rádia, kazetové magnetofony také vyžadovaly několik průměrných mezd (kolem 250-300 rublů), což odráželo nedostatek a status tohoto zboží, které bylo často kupováno na úvěr.
V 70. letech 20. století vlastnilo ledničku 34 % rodin (43 % rodin ve městech) a nejoblíbenějšími značkami byly ZIL-Moskva (modernizovaný ZIS-Moskva) a Minsk. Jejich cena se pohybovala od 330 do 370 rublů.
Pračky měli nižší v SSSR menší kvalitu než československé. Voda v pračce se neohřívala a plnění a vypouštění se provádělo ručně. Mohla vyprat až 2,5 kg suchého prádla. V roce 1960 dosáhla výroba praček téměř 0,9 milionu kusů a v roce 1965 se zvýšila na 3,4 milionu kusů ročně. Do roku 1970 vlastnilo pračku 64 % městských domácností v SSSR. Na venkově se dodnes pere prádlo v potoce.
V 60. letech 20. století se cena vysavačů pohybovala od 40 do 50 rublů, v porovnání s průměrným platem 80 až 110 rublů to nebylo mnoho. Například v roce 1968 vláda stanovila cenu vysavače Vichr na 40 rublů. Hromadná výroba vysavačů v SSSR začala již v roce 1952. Prvními značkami byly Pioneer a Dněpr.
Výroba vysavačů v SSSR byla zpočátku nevýznamná (130 000 kusů v roce 1955), ale do roku 1960 dosáhla roční produkce 0,5 milionu kusů a do roku 1970 1,5 milionu kusů, přičemž se rozšiřovala i nabídka modelů. Do roku 1970 vlastnilo vysavač 16 % městských domácností a do roku 1980 toto číslo vzrostlo na 37 %.
Telefony v domácnostech
V ČSSR bylo zapojeno v roce 1990 1,664 milionu přípojek, přičemž kapacita sítě byla téměř naplněná. Zbývalo nejméně ještě 300 000 čekatelů na pevnou linku a běžná čekací lhůta na připojení byla do té doby i 15 let.
V SSSR byly telefony v domácnostech vzácností; většina rodin žádný nevlastnila, protože jich byl nedostatek a byly dostupné především firmám. V roce 1980 byl podle serveru su90.ru přístup obyvatelstva k telefonům extrémně nízký, na rozdíl od rádií a televizí. Situace se do roku 1990 změnila, ale stále se lišila od západních standardů.
Podle údajů připadalo v roce 1980 v SSSR na 100 obyvatel 4,5 domácího telefonu; do konce roku 1990 to bylo 8,7 (včetně paralelních a párových telefonů), což je jen asi o dvacet procent méně v přepočet obyvatel než v ČSSR ve stejné době.
Dostupnost bydlení
V roce 1989 bylo na území dnešní ČR přes 3,6 milionu bytů (konkrétně 3 649 589), přičemž se ročně dokončovalo kolem 50 000 až 100 000 bytů, dominantně v panelových domech a formou družstevního nebo státního bydlení; po roce 1989 došlo k dramatickému propadu výstavby, ale zároveň k růstu individuální a bytové výstavby, ačkoli v menším objemu než dříve. Převažovalo družstevní a státní bydlení (např. přes 716 000 bytů v bytových družstvech, kde bylo 930 833 členů) a výstavba panelových domů. Dnes je pro srovnání bytů celkově mnohem více (přes 5,3 milionu v ČR k roku 2021), ale výrazně vzrostl podíl vlastnického bydlení a neobydlených bytů.
Tabulka vývoje počtu bytů:
1948: 2.889.283,
1950: 2.784.547,
1980: 3.494.846,
1989: 3.649.589
(za socialismu /42 let/ se postavilo 2,1 mil. nových bytů, 1,3 mil. bytů se zbouralo, přírůstek je jen 0,76 mil. bytů. Průměrná obytná plocha na osobu byla 13,6 m2 jako v Sovětském Svazu, protože obě země měly podobné standardy.
Tabulka sovětské výstavby za Stalina:
Na konci 30. let 20. století se bytový fond v Moskevské oblasti oficiálně skládal z následujícího:
50 % — „dočasné ubytování“ (baráky, většinou dřevěné)
25 % — zemljanky
15 % — tří- až pětipatrové budovy s jednotlivými rodinnými byty (3-4 osoby na pokoj)
8 % — nepovolené „nahlovky“
2 % — chaty v izolované osadě Berjozki pro vrcholový management státu a přední specialisty, stejně jako centrální hotel
Podle sbírky „Národní hospodářství SSSR za roky 1913-1956“ činil městský bytový fond Ruské říše v roce 1913 180 milionů m², z čehož 133 milionů m² tvořila obytná plocha. Podle L. Ju. Grudciny byla v roce 1913 průměrná obytná plocha na obyvatele v ruských městech 4,5 metru čtverečního, zatímco „skutečné statistiky“ ukazovaly mnohem horší situaci. Bytová krize a nedostatek ustálila průměrný standard na 5–6 metrech čtverečních na osobu.
Problém začala řešit masová výstavba bytových domů „chruščovovské éry“ tzv. „pětietážky“, později „brežněvky“ neboli „devítietážky“. V letech 1960–1990, bylo postaveno 3 373 milionů metrů čtverečních bytů, což představuje průměrně ~108,8 milionu metrů čtverečních ročně. Představuje to zhruba 100 000 000 jednopokojových bytů, které byly sovětským standardem.
Za Brežněva (1964–1982) asi 164 milionů lidí dostalo tzv. „bezplatné“ byty, což výrazně snížilo čekací listiny. Do konce 80. let dosáhl standardní obytný prostor na osobu 13–16 metrů čtverečních.
Osobní automobily
Podle Státního statistického výboru SSSR připadalo v roce 1990 v SSSR na 1 000 obyvatel 57 osobních automobilů. To bylo výrazně méně než v ČSSR v roce 1970, kdy na 1 000 obyvatel připadalo 70 osobních automobilů. A výrazně kdy v ŠSR připadlo 170 vozů na 1000 obyvatel, nejvíce v celém socialistickém bloku. Rusko například dosáhlo úrovně ČSSR v roce 1970 až v druhé polovině 90. let. Ze sovětských republik na tom byla nejlépe Estonsko se 111 vozy na 1000 obyvatel v roce 1990.
Televizory
Počet televizorů v sovětských domácnostech prudce rostl, z přibližně 5–7 % rodin v roce 1955 na více než 95 % do roku 1990, přičemž v roce 1990 dosáhl vrcholu 321 televizorů na 1 000 obyvatel, z nichž 148 bylo barevných.
Televizory byly velmi žádané a jejich přítomnost v domácnostech se v 80. letech 20. století stala normou a symbolizovala prosperitu a přístup k informacím.
Tabulka: Dynamika penetrace televize (podle podílu domácností):
1955: 5–7 % domácností
1960: ~20 % domácností
1965: ~45 % domácností
1970: ~70 % domácností
1980: 85–90 % domácností
1990: více než 95 % domácností
Vlastnictví televizoru (na 1 000 osob):
1965: 68 televizorů
1990: 321 televizorů (včetně 148 barevných)
Byly spuštěny továrny na výrobu televizorů od prvních modelů jako „KVN-49“ až po standardizované barevné televizory jako „Gorizont“. Přechod na standardizované a modulární modely zjednodušil výrobu a snížil náklady, čímž se televizory staly dostupnějšími (například z ~1 200 rublů na 650 rublů za barevný televizor v 70. letech 20. století).
Počty televizorů v československých domácnostech také raketově rostly. V září 1961 jich bylo 1 milion, do roku 1963 to bylo již 1,5 milionu a s nárůstem vysílání. Počet diváků pak pomalu rostl, v roce 1965 byly přihlášeny 2 miliony televizních přijímačů, v roce 1978 jich už bylo na čtyři miliony. V té době již Československá televize vysílala barevně, první pořady v barvě mohli diváci vidět již v roce 1973.
V roce 1990 již byla televize v Československu téměř všudypřítomná, a ačkoli přesná čísla pro ten rok nejsou přímo v přiložených výsledcích, trend naznačoval vysokou penetraci, kdy se stala běžným spotřebním zbožím, která byla klíčová pro informovanost a představovala určitou úroveň životní úrovně, s postupným přechodem od barevného vysílání k digitálním standardům až o několik let později.
Televizory byla jediná spotřební položka, ve které panovala mezi oběma zeměmi parita.
Počty TV kanálů
V SSSR existovalo několik hlavních „celosvazových“ kanálů (První program, Druhý a později Třetí a Čtvrtý), které byly k dispozici ve většině regionů, a také mnoho republikových a místních studií, která vysílala na jejich území a tvořila tak komplexní systém s důrazem na centrální televizi pro celou zemi, zatímco do konce 80. let bylo možno podle regionu přijímat 4–6 celosvazových a regionálních kanálů. Estonci mohli navíc sledovat finskou televizi, které rozuměli asi jako my rozumíme Slovákům.
U nás byly od 73. roku k dispozici 2 kanály, třetí byl spuštěn až po revoluci. Obyvatelé pohraničí mohli za jistých okolností přijímat signály ARD, ZDF nebo rakouské ÖRF. Satelity bylo možno pořídit dovozem ze zahraničí nebo koupí v TUZEXU od roku 1987, ale to se týkalo jen malé skupiny obyvatel.
Počítače
Počty počítačů v československých domácnostech byly na konci 80. let velmi nízké (v roce 1989 jen asi 2 % domácností), přičemž první osobní počítače (jako Atari, C64, ZX Spectrum) se začaly objevovat spíše jako okrajový koníček; postupně, hlavně po rozpadu ČSSR a v 90. letech, jejich počet dramaticky rostl a v současnosti jsou běžnou součástí naprosté většiny českých domácností.
V SSSR byly počítače v domácnostech vzácností, zejména do konce 80. let, kdy začal malý boom sovětských klonů ZX Spectra (Mikrosha, Sura) a dovážené počítače byly nedostupné. Koncem 80. a začátkem 90. let se jejich počet pohyboval v řádu stovek tisíc.
Tabulka: Údaje o výrobě počítačů v SSSR.
BK-0010/0011 (1985-1993). ~150 000 - 160 000
Micro-80/Radio-86RK (1986-1991). ~15 000 - 20 000
Mikrosha (1987-1991). ~7 000 - 9 000
Agat (1984-1993). ~12 000 - 15 000
Corvette (1987-1992). ~7 000 - 8 000
Vector-06Ts (1987-1991). ~15 000 - 20 000
Sura (1987-1991). ~6 000 - 8 000
UKNC (1987-1991). ~15 000 - 20 000
Elektronika MS 0511 UKNC (1989-1995). ~17 000 - 25 000
V roce 1995 vlastnilo počítač pouze 2,2 % ruské populace, jako ČSSR v roce 1990. V roce 2000 mělo počítač doma 4 % Rusů a dalších 3,6 % používalo počítač doma u přátel a příbuzných. Téže úrovně dosáhla Česká republika v roce 1995. V roce 2003 připadalo na 100 obyvatel Ruska 10 počítačů; do konce roku 2005 to bylo 12 počítačů (Vershinskaya, 2006). Rusku tedy trvalo téměř 10 let, než dosáhlo úrovně 4 %, a pouze 5 let, než toto číslo ztrojnásobilo.
Cestování
Od roku 1970 do roku 1985 bylo v zahraničí 0,5–0,7 milionu sovětských turistů ročně. To je 0,2 procenta. Cesta do zahraničí v SSSR před rokem 1988 byla extrémně vzácná věc, dostupná pouze nomenklatuře. Cesta do Bulharska stála 300 rublů + 300 rublů na směnu a nelze to koupit, jen získat), ale je to docela dostupné pro každého, kdo to chce.
Statistiky ukazují, že do konce 80. let cestovalo do zahraničí ročně asi 3 miliony sovětských občanů a počet cestujících se od 80. let drží přibližně na této úrovni, včetně cest do zemí socialistického bloku (Bulharsko, východní Německo, Československo) a, což je obtížnější, do kapitalistických zemí (Finsko, Itálie). Především však cestovali uvnitř SSSR.
Které země byly povoleny k návštěvě? Mírumilovné a ideologicky sladěné státy – Bulharsko, Československo, Maďarsko, Mongolsko a Kuba. Na základě bilaterální dohody navštívilo Spojené státy v letech 1958 až 1988 více než 50 000 sovětských turistů.
Západní Evropa byla pro dovolenou z velké části tabu: na jedné straně se úřady obávaly, že lidé budou šokováni kapitalistickou životní úrovní. Na druhé straně existovala dohoda mezi západoevropskými zeměmi a SSSR o rovnoměrném přílivu turistů: pokud zemi navštíví 1 000 francouzských turistů, pak SSSR může do Francie poslat 1 000 svých vlastních turistů. Sovětský svaz však nebyl mezi cizinci oblíbený kvůli předsudkům, papírování a vysokým nákladům.
V 70. letech nebyly žádné problémy se získáváním dokumentů jako takových: o to se staraly odbory. Mnohem náročnější bylo cestování do zahraničí individuálně. Šance na získání povolení byly malé: museli jste získat pozvání od příbuzného žijícího v zahraničí nebo od cizinců, kteří jsou ženatí se sovětskými občany, a doporučení z pracoviště ověřené ředitelem firmy, tajemníkem odborů a tajemníkem stranického výboru. Dále jste museli absolvovat pohovor o důvěryhodnosti na okresním výboru, po kterém doporučení podepsal tajemník okresního výboru. Ale to nebylo vše – museli jste:
Napsat podrobný životopis s uvedením všech míst studia a práce
Získat zdravotní potvrzení
Zdůvodnit potřebu cesty
Vysvětlit své cestovní plány.
Ale ani to nezaručovalo úspěch: žádost musela být předložena regionálnímu výboru na 30–45 dní. Zaměstnancům obranných závodů, těm, kteří se podíleli na výzkumu vesmíru, a disidentům bylo cestování do zahraničí definitivně zakázáno. Povolení mohlo být bez vysvětlení odepřeno komukoli.
Sovětští turisté cestující do zahraničí si s sebou brali mnoho věcí na prodej, aby kompenzovali nedostatek cizí měny.
Pokud jde o geografické priority u sovětských občanu v „domácí“ turistice, sociologický průzkum provedený v roce 1975 ukázal, že nejžádanější možností strávení letní dovolené největší počet respondentů označil cesty na Krym (21 % respondentů), na pobřeží Černého moře na Kavkaze (16 %) a do letovisek Pobaltských států (13 %), například do Jurmaly.
V SSSR mohli sovětští občané cestovat do zahraničí prostřednictvím Ústřední rady pro cestovní ruch (CCT) Všesvazové ústřední rady odborových svazů, Státního výboru SSSR pro cestovní ruch, BMMT „Sputnik“ (z Ústředního výboru Všesvazového leninského komunistického svazu mládeže), doporučení okresních a městských výborů Komsomolu pro mládež a stranických organizací v podnicích a institucích pro starší generaci. Podniky vedly čekací listiny na mezinárodní cesty. V období 1988-1991 navštívilo 60-70 % sovětských občanů cestujících do zahraničí socialistické země.
V průměru si v SSSR mohl dovolit dovolenou v zahraničí pouze jeden ze 300 lidí, zatímco dnes je to v Rusku každý desátý. Jinými slovy, dovolená v zahraničí se v Rusku stala třicetkrát dostupnější, než byla za socializmu.
Podle statistik CIA cestovalo na konci existence SSSR rok (1990-91) do zahraničí v rámci zájezdů 8 milionů lidí, což představovalo téměř 3 % celkové populace SSSR.
Nejvyšší počet takzvaných „turistů“ ze Lvova do Polska v SSSR byl v roce 1991 3,5 milionu. A to byl rekordní sovětský rok.
Cestování Čechoslováků do zahraničí za socialismu bylo přísně kontrolováno. Přestože se bývalý režim snažil omezovat cesty na Západ, byl až do léta 1969 poměrně liberální. Pokud občan předložil devizový příslib nebo pozvání osoby žijící v zahraničí, většinou cestovní pas i výjezdní doložku dostal. S nástupem normalizace se všechno zásadně změnilo. Došlo k okamžitému zrušení již vydaných výjezdních doložek k jakýmkoli soukromým cestám mimo země RVHP.
V roce 1988 z ČSSR vycestovalo 7,3 mil. občanů, z nichž 687 tis. mohlo navštívit nesocialistické státy. Tuto výsadu tak měl zhruba jeden z dvaceti obyvatel tehdejšího patnáctimilionového Československa. Hlavní proud o síle 248 tis. osob zamířil do západního Německa. Dovolenou zde strávilo 128 tis. z nich s průměrnou délkou pobytu 11,3 dne.
Druhou nejoblíbenější kapitalistickou destinací bylo Rakousko se 136 tis. návštěvníky z Československa, přičemž 59 tis. zde strávilo dovolenou o průměrné délce 7,3 dne. Dalšími v pořadí byly Itálie (46 tis., z toho 26 tis. na dovolenou s průměrnou délkou 13,8 dne), Francie (35 tis., z toho 19 tis. na dovolenou o průměrné délce pobytu 15,6 dne) a Švýcarsko (38 tis., z toho 25 tis. na dovolenou o průměrné délce 18,1 dne).
Čechoslováci vyráželi těsně před pádem komunistického režimu na dovolenou dokonce i do Spojených států. Celkem jich v roce 1988 navštívilo USA 8 tis., z nichž dovolenou tam strávilo 7 tis. občanů ČSSR. Průměrná délka pobytu dosáhla 55,4 dne!
Do východního Německa odjelo na rekreaci 2,4 mil. osob, do Maďarska 1,8 mil., do Polska 772 tis., do SSSR 252 tis. a do Jugoslávie 326 tis.
Shrnutí
Přes jistý progres oproti SSSR nesmíme zapomínat, že klíčovým slovem socializmu u nás byl NEDOSTATEK, a to prakticky čehokoliv. Jednou nebyl v celé zemi toaletní papír, jindy vložky pro ženy, jindy zase něco jiného. „Turecké“ hospodářství řízené komunisty nikdy nikde nefungovalo. Nedalo se v něm žít, jen přežívat.
Trvalý nedostatek doslova všeho a přerozdělování toho mála, co bylo, byl hlavní nástroj režimu, jak si nakupovat loajalitu a udržovat kontrolu nad společností. Měl-li socializmus fungovat nesměli obyvatelé dané země mít dostatek.
Reference:
https://living.iprima.cz/trendy/elektronika-roku-1989-v-ceskoslovensku-co-kolik-stalo-ktere-veci-neexistovaly
https://asiaplustj.info/ru/news/tajikistan/society/20170510/sdelano-v-sssr-skolko-stoila-sovetskaya-bitovaya-tehnika
https://www.idnes.cz/mobil/tech-trendy/po-roce-1989-hrozil-telefonni-siti-kolaps-zachranily-ji-az-obrovske-investice.A091115_205510_mob_tech_hro
https://lilasbleu.livejournal.com/1154619.html
https://5koleso.livejournal.com/145659.html
https://www.reddit.com/r/AskHistorians/comments/15q0i78/what_was_tourism_like_in_the_soviet_union/?tl=ru
https://www.reddit.com/r/AskHistorians/comments/1oxylj/how_common_were_computers_and_computerbased/?tl=ru
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/v-roce-1989-mely-pocitac-dve-domacnosti-ze-sta-dnes-je-obtizne-ho-nemit-_201411120544_pkoci
https://medium.seznam.cz/clanek/lukas-hanzl-automobilismus-v-sovetskem-imperiu-ceskoslovensko-kontra-konkurence-208310
