Článek
František Lotrinský, který si vzal dědičku rakouského císařského trůnu Marii Terezii, přišel o své rodné Lotrinsko. Náhradou tehdy dostal knížectví toskánské, uvolněné po vymřelém rodu Medici. Toskánsko bylo povýšeno na velkovévodství a jako dědictví jej obdržel Leopold, bratr prvorozeného Josefa II., císaře římského a krále českého. Když se roku 1792 sám stal císařem, pod jménem Leopold II. (Leopold I. jako velkovévoda toskánský) vzdal se Toskánska ve prospěch syna Ferdinanda.
Ten nastoupil na toskánský trůn jako Ferdinand III. a stal se zakladatelem toskánské větve habsburského rodu. Na trůně si nepobyl dlouho. Francouzská revoluce vynesla do čela Napoleona Bonaparta a ten se rozhodl mimo jiné i sjednotit Itálii. A tady do příběhu toskánských Habsburků vstupuje Ostrov, respektive panství Schlackenwerth, se zámkem a městem. Roku 1799 Napoleon vyhnal Ferdinanda z Toskánska. Nakrátko byl sice roku 1803 odškodněn Kurfiřtstvím salcburským, to však už roku 1805 musel vydat Rakousku a roku 1806 byl opět odškodněn Kurfiřtstvím würzburským po rozpuštění Svaté říše římské přejmenovaném na Velkovévodství würzburské. Po porážce Napoleona mu bylo Toskánsko Vídeňským kongresem opět navráceno. Měl jediného syna, který se dožil dospělého věku, a tím byl Leopold II.
A v tomto období vymírá roku 1789 i katolická větev rodu markrabat z Baden-Badenu. Panství ostrovské se stává komorním statkem a je pronajato Schwarzenbergům. Roku 1798 vypršela i tato nájemní smlouva. Ostrov se ocitl i s celým panstvím v majetku císaře Františka I. a ten si jej roku 1809 vkládá do Desek zemských jako tzv. fideikomisní panství a zámek přestavuje na svou venkovskou rezidenci, což dokládá i jeho erb nad branou do zámku.
Roku 1811 obdržel Ferdinand III. Ostrov dekretem dost možná jako záruku za pomoc při splácení válečných reparací Napoleonovi I., kterýžto nárok vzešel z Bratislavského míru a téhož roku na jaře přivodil Rakousku státní bankrot. V Ostrově však Ferdinand III. Toskánský nesídlil a zámek s přilehlým parkem tehdy sloužil jako oblíbená atrakce karlovarských lázeňských hostů, kteří sem často konali výlety. Ostatně sám Ferdinand měl oficiální rezidenci ve Würzburgu a již roku 1815 se mohl opět vrátit do Toskánska a do Florencie.
Dík nepřítomnosti vrchnosti bylo možno park zpřístupnit široké veřejnosti a provozovat v něm mnoho aktivit. Jednou z nich bylo v zahradě provozované divadlo studenty piaristického gymnázia, kteroužto tradici převzal roku 1818 ochotnický spolek Thalia. Toto divadlo ostatně navštívil sám Johan Wolfgang Gothe roku 1823, jak zaznamenal do svého deníku.
Leopold II. poslední panující velkovévoda toskánský a trojnásobný starosta ostrovský
Leopold II. byl jediným mužským dědicem Ferdinanda III.. Roku 1817 se oženil Marií Annou Saskou, se kterou měl však pouze tři dcery a žádného dědice, když se roku 1824 po smrti otce se stal velkovévodou toskánským. Posléze si však vzal za ženu princeznu Marii Luisu z Království obojí Sicílie, ta již byla plodná dostatečně a tak mu porodila i mnoho mužských potomků.
Leopold II. nejevil o své české statky valný zájem až do osudného roku 1859, kdy tento antiliberální a konzervativní vládce byl ve Florencii svržen lidovou revolucí. Pokusil se abdikací zachránit trůn pro svého syna Ferdinanda IV. ale bylo již pozdě. Ferdinand IV. sice nastoupil na uvolněný velkovévodský stolec, ale fakticky ještě ani nezačal vládnout a musel se poroučet též.
Toskánskem se prohnala revoluce, která vyhlásila republiku. Florentská republika však nakonec splynula s Italským královstvím. Celá rodina toskánských Habsburků pak chvatně emigrovala do Čech. Podle pověsti si její příslušníci stačili vzít jen něco šperků, aby měli něco do začátku, ale de facto přišli Toskánci o veškerý italský majetek. Leopold II. se s mladšími dětmi a se svou ženou uchýlil na zámek v Ostrově, kde skutečně celá 60. léta 19. století pobýval, a dokonce se zapojil i do místní samosprávy jako velmi oblíbený starosta.
Ostrov si vybral mimo jiné proto, že zámky v Ploskovicích a Zákupech prodal odstoupivšímu císaři Ferdinandovi IV. již roku 1848. Roku 1860 koupil Brandýs nad Labem a Přerov nad Labem, kde rodina také ráda sídlila, protože jí zdejší klimatické poměry připomínaly Toskánsko.
Jan Salvátor alias Jan Orth
Arcivévoda Jan Salvátor přezdívaný Gianni, byl nejmladší syn velkovévody Leopolda II. toskánského a Marie Antonie princezny Království z obojí Sicílie z rodu Bourbonů. Narodil se roku 1852 ve Florencii. Ještě jako sedmiletý odešel v roce 1859 s rodinou do ostrovského exilu, kdy vévodové toskánští střídavě pobývali na na zámcích v Ostrově a Brandýse nad Labem. Císař Franz Josef I. zasáhl však do chlapcova života záhy a podrobil ho kuratele arcivévody Albrechta, zkostnatělého konzervativního páprdy, který se stal jeho vychovatelem. Starý netalentovaný zpátečník neměl žádné pochopení pro jemnou duši a umělecké vlohy mladého chlapce a tvrdě je potlačoval. Jan Salvátor byl v útlém věku velmi muzikální a skládal dokonce valčíky. Jeho skladba byla provedena Johannem Straussem mladším, který byl jeho přítelem. Aby nezostudil jméno rodiny, zvolil si pro jistotu pseudonym Jan Traun. V této době ještě občas v Ostrově pobýval, ale patrně mu k srdci zvláště nepřirostl. Jan Salvátor začal svou vojenskou kariéru v roce 1865, v níž pokračoval ještě celá 70. léta.
Pro četné kázeňské přestupky byl posílán do těch nejzapadlejších garnizónů. Přesto však povyšoval v důstojnické hierarchii a nezabránily tomu ani četné skandály. Příslušnost k habsburskému rodu mu skýtala výhody a sociální zajištění i přesto, že jej František Josef I. nesnášel a u oficiálních míst byl v nemilosti.
Byl to především jeho skandální vztah s Mili Stubelovou, prostoduchou měštkou nevalné společenské úrovně, která ho však v jistou dobu svou neotesaností přitahovala. Františkovi Josefovi I. se také nelíbilo, že Jan Salvátor kazí korunního prince Rudolfa, se kterým Jana pojilo opravdové důvěrné přátelství. Tak tomu ostatně bylo až do osudného roku 1889, kdy korunní princ Rudolf za velmi tajemných okolností umírá se svou milenkou Mili Vetserovou v Mayerlingu.
V roce 1889, požádal Jan Salvátor o propuštění z císařského domu. Vzdal se titulu i hmotného zabezpečení a zvolil si jméno Johann Orth. Ve stejném roce se oženil v Londýně se svou dlouholetou milenkou Milli Stubelovou, tanečnicí vídeňské Dvorní opery. Následně získal v Hamburku kapitánskou licenci a koupil nákladní parník St. Margarita. Krátce na to se již s prvním nákladem plavil do Buenos Aires.
Předpokládá se, že jeho loď se potopila roku 1890 v prudké bouři u Cabo Tres Puntas v okolí mysu Horn. Na palubě byla i jeho žena, Milli. Teprve po mnoha letech byl prohlášen za mrtvého.
Ludvík Salvátor
Ludvík Salvátor se již jako chlapec zajímal především o přírodní vědy. Hovořil plynně 14 jazyky, včetně češtiny. Z korespondence vyplývá, že rodina spolu komunikovala převážně italsky. Byl rovněž talentovaným malířem. Studoval na vídeňském Theresianu a na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze.
Po otcově smrti dědí zámky v Brandýse nad Labem a Přerově nad Labem s příslušenstvím. Ač sám pacifista, sloužil nějaký čas v rakouské armádě, než se vydal plně na vědeckou dráhu. Již jako dospělý napsal přes 50 vědeckých knih, mimo jiné cestopisů. V Přerově nad Labem založil po roce 1895 jedno z prvních etnografických muzeí typu skanzen v Evropě.
Ludvík Salvátor velmi rád cestoval. Procestoval Austrálii i Jižní Ameriku, ale nejraději putoval po středomoří, čím si vysloužil přezdívku princ středomoří. Většinu svých zámořských výprav uskutečnil na vlastní parní jachtě Nixe. V roce 1883 arcivévoda obeplul dokonce svět. Své zážitky z cesty pak vydal v knize „Um die Welt, ohne zu wollen“.
V roce 1894 u mysu Caxin nedaleko Alžíru se potopila jeho první loď Nixe I. O katastrofě lodi Nixe I. pojednává kniha „Schiffbruch oder Ein Sommernachtstraum“.Nejoblíbenějším místem, kde se koncem 19. století zdržoval, byl statek Miramar na ostrově Mallorca.
Poté si pořídil novou, téměř identickou, jachtu Nixe II. Spekulovalo se také, zda Ludvík Salvátor byl či nebyl bisexuál, neboť se prý rád obklopoval mladými a hezkými muži. Přesto měl mnoho milenek a s nimi celou řadu nelegitimních dětí. Proto po jeho smrti přešel jeho majetek na posledního rakousko-uherského císaře Karla I. Na sklonku svého života se stále více nemocný Ludvík přestěhoval z Mallorky na zámek Brandýs nad Labem, kde v roce 1915 zemřel.
Ludvík Salvátor byl rovněž přítelem spisovatele Julese Verna. Ten údajně na základě Ludvíkových životních příběhů zpracoval literární postavu Matyáše Sandorfa – nového hraběte Monte Christa.
Ferdinand IV
Ferdinand IV. se oddělil od rodiny záhy po pádu moci své dynastie a uchýlil se do exilu do svého salzburského paláce. Jako venkovské sídlo mu sloužila villa Toscana v Lindau u Bodamského jezera. Ferdinand IV nijakými zvláštními talenty, ani skandály nevynikal.
Po smrti otce sice zdědil zámek Ostrov, ale příliš zde nepobýval. Po dohodě s italskou stranou, mu byla vrácena část archivu, která nebyla státní povahy. Tehdy využil ostrovský zámek pro uložení tohoto archivu. Jiná část archívního fondu, která byla vrácena ještě jeho otci, byla Leopoldem II uložena v Brandýse nad Labem. Ferdinandův archiv skončil na celé půlstoletí v Ostrově. Dnes jsou obě části sceleny ve Státním ústředním archivu v Praze.
V roce 1870 se vzdal nároku na již beztak neexistující toskánský velkovévodský trůn. Patrně se tak stalo v souvislosti s koncem lidového povstání tzv. Brigantů v Kalábrii, kteří se pokoušeli nastolit opět vládu Bourbonů, s nimiž byli Toskánci spřízněni. Jejich porážkou však mladá sjednocená Itálie potvrdila svou životnost a naděje starých vládců na případný návrat se definitivně rozplynuly.
Oženil se hned dvakrát. Nejprve s princeznou Annou Saskou, dcerou Krále saského Jana I.. Ta však ještě v mladém věku podlehla plicní chorobě. Podruhé se oženil s Alicií z Bourbon-Parmy.
Luise Antoinette Toskánská
Luise Antoinette Toskánská se narodila v Salcburku roku 1870 z druhého manželství Ferdinanda IV. Její sňatek s Friedrichem Augustem, korunním princem saským, byl očekávatelný. Oba rody byly příbuzensky spřízněny. Zásnuby se konaly na zámku v Ostrově.
Luisa porodila svému královskému manželovi celkem 7 dětí. Náhle však prchla na vánoce roku 1902 za dramatických okolností z královského paláce v Drážďanech k Ženevskému jezeru, kde se setkala se svým bratrem Leopoldem Ferdinandem Salvátorem, který ji podporoval a pomáhal jí.
Vypukl skandál kvůli vychovateli královských dětí Gironovi, jenž byl současně Luisiným milencem. Král Jiří I. nechal sňatek svého syna s Luisou soudně rozvést, avšak František Josef I., hlava habsburské rodiny, rozvod neuznal. Luisa se překvapivě před rozvodem s Gironem nakonec rozešla a čerstvě narozené dítě, u něhož nebyla jistá paternita, bylo po jistých peripetiích uznáno za člena saské královské rodiny.
Roku 1904 však již měla nového milence hraběte Carla Giucardiho, který byť pouze formálně byl stále ženat. Roku 1907 se provdala za hudebního skladatele Enrica Toselliho. Tehdy teprve František Josef I. uznal její rozvod a navždy ji vyobcoval z habsburského domu. S Tosselim se však po narození syna opět roku 1908 rozešla a roku 1912 i rozvedla.
Mezitím používala jména a titulu, který jí udělil její otec Antoinette Maria hraběnka d´Ysette, a uchýlila se k strýci Ludvíku Salvátorovi na Mallorku. Zemřela roku 1947 v Bruselu, kde žila jako chudá květinářka.
Leopold Ferdinand Salvátor alias Leopold Wölfling
Podobný osud potkal i jejího bratra Leopolda Ferdinanda Salvátora. Leopold Ferdinand Salvátor se narodil jako druhé dítě a první syn Ferdinanda IV. v roce 1868. Byl bratrem korunní saské princezny Luise Antoinette. Jako prvorozený měl být dědicem Ferdinandova majetku i velkovévodského titulu. Tedy měl zdědit i zámek v Ostrově s rodinným archívem.
Během skandálu své sestry Luise se rozhodl roku 1902 vystoupit s habsburského domu také. Za občanské jméno si zvolil pseudonym Leopold Wölfling. Učinil tak z lásky, aby se mohl oženit s Wilhelminou Adamovicz, poštovní úřednicí a dcerou prostitutky. Rodina mu prý tehdy nabídla 100 000 zlatých, pokud ji opustí. Odmítl a raději se vzdal titulu a všech výsad. Svatba s Wilhelminou se konala roku 1903, ale již roku 1907 bylo manželství rozvedeno. Jeho jméno bylo odevšad vymazáno a byl navždy vyobcován z Rakouska.
Žil jako švýcarský občan z jednorázového odstupného 200 000 zlatých a apanáže 30 000 zlatých od svých rodičů. Po odchodu z Rakouska se věnoval hlavně studiu přírodních věd. Během první světové války se dobrovolně přihlásil do armády, avšak na přímý zásah Františka Josefa I. byl z vojska vyřazen. Proto se roku 1915 přihlásil jako dobrovolník do armády německé. Protože však byl oficiálně Švýcar, byl odmítnut.
Po válce byla jeho rodina vyvlastněna a citelně vyschly také příjmy z apanáží, proto i jeho dluhy začaly povážlivě růst. V té době provozoval se svou druhou ženou smíšené zboží. Uvedená skutečnost se objevila i v jeho memoárech známých u nás pod názvem „Z arcivévody hokynářem: paměti habsburského arcivévody Leopolda Toskánského.“
Kolem roku 1928 byl vídán, jak dělá turistického průvodce v Hofburgu a v Schönbrunnu. V té době doprovázel komentářem a přednáškou na turné po Evropě projekce němého filmu „Das Schicksal derer von Habsburg“. V roce 1933 se přestěhoval do Berlína, kde se potřetí oženil s o mnoho mladší Klárou Hedwigou Pawlowski.
V této době velmi obdivoval rodící se německý nacismus a věřil, že s ním přichází nový lepší svět. Že Hitlerovy záměry úplně nepochopil, vyplynulo z článku „Es gibt keine Rassen-Reinheit. Mitteleuropa der Grosse Schmelztiegel“, kde se vymezil vůči rasistické politice nového režimu.
Nebyl za to přímo perzekvován, ale omezilo to v posledních měsících života jeho možnosti psaní pro noviny, jímž se v tomto období živil. Zemřel v Berlíně roku 1935.
Své nové příjmení Wölfling si parně zvolil podle oblíbeného krušnohorského vrcholu u Merklína, který se nacházel na jejich ostrovském panství.
Josef Ferdinand Toskánský
Byl druhorozeným synem Ferdinanda IV. Vystudoval vojenskou akademii a sloužil jako důstojník v rakouské armádě. Mezi jeho zálibami dominoval lov. Snad jen jeho cesta do Egypta, již absolvoval pod pseudonymem hrabě Buriano, a jeho záliba v balonovém létání jej trochu ozvláštňují. Po odchodu Leopolda Wölflinga se stal hlavním dědicem Ferdinanda IV., a po jeho smrti i hlavou rodiny. Byl i posledním držitelem zámku v Ostrově, než jej roku 1919 zkonfiskoval nový československý stát. Jeho význam tkví v tom, že je zakladatelem českých egyptologických sbírek.
Po rozvodu s první ženou Rosou Jockelovou roku 1928, se roku 1929 oženil s Gertrudou Tomanekovou. S ní měl děti Klaudii a Maxmiliána, kterým jako zplozeným v mesalianci (Gertruda byla jen prostá šlechtična bez titulu) byly přiznány zástupné tituly prince a princezny z Florencie.
Roku 1938 byl týden vězněn v koncentračním táboře Dachau, ale na zásah Hermanna Göringa byl propuštěn.
Reference:
Almanach de Gotha. Annuaire généalogique diplomatique et statistique, Dieterich u. a., Gotha 1.1764 - 181.1944 (editions 1887 and 1931)
Größingová, Sigrid - Maria. Stíny nad trůnem Habsburským, Tragické osudy v rakouském panovnickém domě, Knižní klub 1993, ISBN 80-85634-21-X
Hamannová, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha: BRÁNA, Knižní klub, 1996. 408 s. IDBN 80-85946-19-X.
Hamannová, Brigitte.Rudolf, korunní princ a rebel, Odeon 1993, ISBN 80-207-0433-7
Hanzl, Lukáš. Česká stopa Julese Verna, na Médium.cz publ. 17. 9. 2024, 8:16, on line: https://medium.seznam.cz/clanek/lukas-hanzl-ceska-stopa-julese-verna-85576
CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny Uruguaye Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 575 s. ISBN 80-7106-323-1.
Oulík, Václav. Po stopách Habsburků. Praha: Erika, 1996. ISBN 80-7190-348-5.
Pernes, Jiří. Habsburkové bez trůnu. Praha: Iris ; Knižní klub, 1995. 232 s. ISBN 80-7176-253-9.
