Článek
Mělo vlastní jazyk, z něhož se dochovalo cca 500 nápisů převážně v etruské abecedě. Politicky představovalo území konfederaci více či méně nezávislých měst, která v některých případech byla patrně ještě starší než města etruská.
Hérodotos (asi 484–425 př. n. l.) v jednom spisu zmiňuje jadranské Venety a na další straně odkazuje na „Enety v Illyrii“ (historie I.196), jejichž domnělé manželské zvyky, jak tvrdí, odrážely Babylóňany. To vedlo časné učence k hledání spojení Venetů s Ilyry.
Tuto identifikaci jaderských Venetů jako Ilyrů však zpochybňovali mnozí lingvisté. Hans Krahe a později Anton Mayer prokázali, že Herodotos nemluvil o jadranských Venetech, ale o ilyrském kmeni, který žil v pohraničí severní historické Makedonie. Pozdější lingvistické a paleontologické studie jejich objevy dále upevnily.
Polybios (c. 200 - c. 118 př. n. l.) tvrdil, že ve 4. století př. n. l. byli Veneti pokeltštění, že až na jejich jazyk byli totožní s Kelty. Římský historik Titus Livius (59 př. n. l. - 17 n. l.), sám rodák z venetského města Patavia, napsal, že po pádu Tróje se trójský princ Antenor stal vůdcem Paphlagoňanů poté, co byli všichni vyhnáni ze své vlasti. Společně migrovali na severní konec pobřeží Jaderského moře, kde založili osadu, a podmanili si domorodé obyvatele známýmé jako Euganei (Dobře narození).
Příběh spojuje Venety s Enety, o nichž se zmiňuje Homér (850 př. n. l.). Vergilius (70–19 př. n. l.), ve svém eposu Aeneas, zmiňuje stejnou tradici. Komentář k Vergiliově Aeneidě od gramatika Maura Servia Honoratia (400 n. l.) Naznačuje spojení mezi Venety a Vindeliky, kteří jsou příbuzní Liburnů z istrijského pobřeží. Z toho však vyplývá pouze to, že staří Liburnové mohli před příchodem Venetů zahrnovat široký pás východních Alp, od Vindelicie, přes Noricum, až po dalmatské pobřeží.
Plinius starší (23–79 n. l.) uvádí, že Cornelius Nepos (100–24 př. n. l.) naznačil, že Eneti (Heneti) byli předky italských Venetů. Uvádí města Ateste, Acelum, Patavium, Opitergium, Belunum a Vicetia, jako města patřící Venetům.
Řecký historik Strabo (64 př. n. l. –24. n. l.) se naopak domníval, že jadranští Veneti pocházeli z Keltů, kteří byli zase příbuzní pozdějšímu stejnojmennému keltskému kmeni, který žil na pobřeží Bretaně a bojoval proti Juliovi Caesarovi. Dále tvrdí, že identifikace jadranských Venetů s ilyrskými Enetoi, kterou připisuje Sofoklovi (496–406 př. n. l.), byla chybou kvůli podobnosti jmen. Strabo také poskytuje bližší informace o tehdejších doménách Venetů.
Území Venetů si všimli Řekové ve 4. století před naším letopočtem. Strabo zaznamenává, že Dionysius I. Syrakuský (kolem r. 432–367 př. n. l.), toužící po území Venetů, založil podél pobřeží Jaderského moře obchodní kolonie.
Sicilský tyran upřednostňoval město Adria jako obchodního partnera a pomáhal mu budovat kanály, které jej spojovaly s mořem. V roce 303/302 př. n. l. vedl lakedaimonský princ Cleonymus ze Sparty flotilu žoldáků proti řece Brenta, která měla v úmyslu dobýt Patavium. Venetové se však bránili a sparťanské lodě byly zajaty a zničeny.
Venetové byli rovněž v cyklicky se opakujícím se konfliktu s keltskými národy, které poté obsadily většinu severozápadní Itálie. I když udržovali mírové vztahy s Cenomany, kteří se usadili v oblasti Brescie a Verony. Později do východní části země vpadli Karnové z oblasti Vídeňské pánve a založili město Aquilea, důležité centrum obchodu s baltským jantarem ve Středomoří.
Zdá se, že Venetové začali s Římem intenzivněji spolupracovat a obchodovat ve třetím století před naším letopočtem.
Během druhé punské války se Veneti spojili s Římany proti Keltům, Iberům a kartáginské expedici (218–203 př. n. l.) vedené Hannibalem. Livius zaznamenává, že poslali vojáky bojovat spolu s Římany v bitvě u Cannae. Se založením latinské kolonie Aquileia Římem v roce 181 př. n.l. a stavbou silnice Via Postumia v roce 148 př. n.l., po níž následovala Via Annia v roce 131 př.
Venetové postupně dobrovolně přijali latinský jazyk, římskou architekturu, římské územní plánování a římské náboženství. Votivní oběti se někdy objevují ve venetském jazyce psaném římskou abecedou, nebo ve venetštině s latinským překladem. Římští konzulové byli požádáni, aby rozhodli o hraničních sporech mezi Este a Padovou v roce 141 a znovu v roce 135 př. n. l. a také o hraniční spor mezi Este a Vicenzou.
V roce 175 př. n. l. požádala Padova o pomoc Řím při potlačení vzpoury chudiny. Venetové dostali po tzv. „sociální válce“ práva v Lex Pompeia de Transpadanis a římské občanství v roce 49 př.nl v Lex Roscia. K absorpci Venetů do římské kultury dále přispěly římské kolonie založené v Este, Concordii a Terstu mezi 49 př.
Informace o venetské společnosti lze odvodit z artefaktů, hrobek a náboženských votivních předmětů. Mezi majiteli půdy byli bohatí, kteří byli pohřbeni s jantarovými šperky.
Venetové aktivně obchodovali s jantarem na jantarové cestě. Byli rovněž bojovníci, řemeslníci, rolníci, rybáři a chovatelé dobytka. V 7. století před naším letopočtem obchodníci v Este používali první bronzové mince, tedy dříve než Etruskové, ale již ve 3. století před naším letopočtem se podle řeckého vzoru používaly stříbrné peníze, zejména v Padově. Zemědělci pěstovali obilí a hrozny. Řemeslníci vyráběli keramické a bronzové předměty a tkali vlněné látky. Z dobových vyobrazení víme, že mezi oblíbené sporty patřili box a závody lodí.
Venetština je zaniklý indoevropský jazyk, kterým Veneti mluvili ve starověku v severovýchodní Itálii (Veneto a Friuli) a části dnešního Slovinska. Jazyk je doložen více než 300 krátkými nápisy pocházejícími ze 6. až 1. století př. n. l. Mizí kolem 1. století, kdy se místní obyvatelé asimilovali do římské sféry.
Zatímco někteří vědci považují venetštinu za jazyk, který více souvisí s osco-umbrijskými jazyky než s latinou, mnoho autorit navrhuje, s ohledem na odlišný slovní systém, že venetština se oddělila od jádra italických jazyků poměrně brzy. Nedávný výzkum dospěl k závěru, že venetiština byla na základě morfologie relativně archaický jazyk významně podobný keltštině, zatímco na základě fonologie zaujímal mezilehlou pozici mezi keltštinou, a proto italickými jazyky. Rovněž byly zdůrazněny fonologické podobnosti s rhaetštinou.
Během období latinsko-venetských dvojjazyčných nápisů v římském písmu, tj. 150–50 př. n l., byla venetština zaplavena latinskými výpůjčkami. Posun z venetštiny k latině, který vedl k zániku jazyka, byl podle vědeckých poznatků již v té době již v plném proudu.
Venetština měla čtyři konjugace (podobné latině). Je známo asi 60 slov, ale některá byla vypůjčena z latiny (liber.tos. <Libertus) nebo z etruského jazyka. Mnoho z nich vykazuje jasný indoevropský původ, například vhraterei <PIE * bʰréh₂= bratrovi. Příklady vět:
venetsky: Mego donasto śainatei Reitiiai porai Egeotora Aimoi ke louderobos
latinsky: Me donavit sanatrici Reitiae bonae Egetora [pro] Aemo liberis-que
česky: Egetora mě jménem Aemuse a dětí dala dobré léčitelce
venetsky: eik Goltanos doto louderai Kanei
latinsky: hoc Goltanus dedit liberae Canis
česky: Goltanus to obětoval pro Kanise
Zdroje:
Hérodotos, Dějiny, Praha: Academia, 2004. 548 s. ISBN 80-200-1192-7
Polybios Dějiny II., Praha 2008, přeložil Pavel Oliva
Publius Vergilius Maro, Aeneis, Praha 1970 , Svoboda, s. 395
Šašel Kos, Marjeta. „The Story of the Grateful Wolf and Venetic Horses in Strabo's Geography“. In: Studia Mythologica Slavica 11 (October). Ljubljana, Slovenija. 2008. pp. 9–24. staženo na: https://doi.org/10.3986/sms.v11i0.1685.že
Strabo, Geografie, kniha IV, kapitola 4, na The Geography of Strabo, on line: https://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Strabo/4D*.html
Strabo, Geografie, kniha V, kapitola 1, na The Geography of Strabo, on line: https://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Strabo/4A*.html
Veneti, on line na:https://www.eupedia.com/forum/threads/veneti.26066/page-3
