Článek
První zmínky o plavbě vorů na Ohři pochází z první poloviny 15. století. Přesto jeho počátky budou 1 až 2 století, či možná ještě starší. Dozvídáme se o ní zejména kvůli clům na vory pod Okounovem a u Nového Šumburku.
Podmínky pro voroplavbu na Ohři jsou pro kamenité dno, peřeje a nízký průtok v letních měsících mnohem horší, než jaké bývají na jiných řekách. Je zřejmé, že byla omezena především na jarní měsíce po oblevě. V dalších ročních obdobích probíhala spíše na kratších úsecích a jen ojediněle. Přesto však šlo o obchod jistě velmi výnosný, neboť ještě ve středověku kromě vybírání výnosných cel z plavení dřeva vynutil si plavební provoz vznik rozsáhlé infrastruktury, která s ním souvisela.
Patřily k ní vorařské osady Slavice u Chebu, nebo předměstí Robíč u Lokte, s příznačným jménem ves Kotvina nedaleko Klášterce, či překladiště u Kadaně v blízkosti dnešního hotelu Split.
Voroplavba trvala na Ohři až do poloviny 19. století, kdy byla škála plavidel rozšířena o takzvané šífy. Šíf byla v 19. století nákladní dřevěná loď přepravující různorodý náklad po proudu. V některých úsecích mohly být šífy taženy proti proudu koňmi, avšak většinou pluly jednosměrně po proudu dolů, což vylučovalo jejich opětovné využití. Byly jakousi alternativou vorů, kdy se v cíli rozebraly na řezivo z něhož byly vyrobeny. Jejich konstrukce byla jednoduchá, a s plochým dnem připomínaly velkou pramici.
Na rozdíl od Vltavy, kde byla tradice vorařství mnohem silnější a podmínky pro voroplavbu optimálnější, nepřežila plavba na Ohři vybudování prodloužení Buštěhradské dráhy do Chebu v 70. letech 19.století. Nemohla nižší efektivitou konkurovat páteřní železnici, která díky odbočkám do hor mohla svážet hotové řezivo přímo z pil s jednodušší manipulací a mnohem dále a ve všech směrech, Voroplavba na Ohři proto rychle zaniká a je brzy téměř zapomenuta.
Je velmi obtížné najít nějaké historické zmínky o vorařství na Ohři, zvláště když se o něm nepořizovaly téměř žádné záznamy. Dík badatelskému úsilí pana doktora Jaroslava Fialy, v jeho článku „Karlovarské městské lesy v 17. a 18. století“ máme dnes zadokumentovány ojedinělé historické zmínky o plavení užitkového dřeva po Ohři v 17. století.
Za prvé jsou to prodeje dříví z městských lesů v letech 1635 a 1637. Celkem bylo tehdy prodáno z Karlových Varů 7 vorů dřeva (bohužel není zřejmý počet tabulí řazených do jednoho pramenu) do Kadaně.1 Dřevo pocházelo z lesa Soos a kácení bylo svěřeno poddaným z Olšových Vrat. Ti jej dopravili do Sedlečka, kde je místní svázali do vorů a splavili do Kadaně.2
To je poprvé, kdy můžeme určitou obec na Karlovarsku a její obyvatele ztotožnit s plavectvím. Že bylo dřevo opravdu cennou komoditou dosvědčuje i fakt, že vory chránily před „potulující se soldateskou“ čtyři mušketýři.
Další písemná zmínka pochází až z roku 1717. Plavecká tradice byla již tehdy možná v jakémsi úpadku, neboť zpráva se váže k nehodě, kdy se roztrhl pramen a mnoho dřeva z karlovarských městských lesů uplavalo. To bylo kladeno za vinu městskému zřízenci pro zásobování města vodou dřevěnými rourami. Ten však trval na odpovědnosti plavců. Městská rada v Karlových Varech rozhodla, aby pečoval o plavení vorů, neboť tomu rozumí.3
Samostatnou kapitolou vedle vorařství bylo plavení šífů a karlovarští šífaři. Osada Schieffhäuseln z 19. století se nacházela na levém břehu Ohře, mezi Rybářemi (Fischern) a Dalovicemi (Dalwitz). Od obou obcí byla oddělena skalisky a přístupná byla pouze úvozovou cestou z Bohatic. Dodnes se zde dochovaly pouze dva domky, z nichž pouze jeden si zachoval původní vzhled. Zbytek osady ustoupil mladší zástavbě.
Poznámky:
1) Fiala, J., Karlovarské městské lesy v 17. a 18. století, in: Historický sborník Karlovarska II., Karlovy Vary 1994, S 221-235.
2) Tamtéž, S 229.
3) Tamtéž, S 229.
