Článek
Slovník-dokončení
tin- den
θesan - ráno, den
uslane - odpoledne
tiur, tivr, tiu - měsíc, luna
avil - rok
ril - ve věku,
Velcitna - březen
Capr- duben
Ampile - květen
Acale - červen
Hermi - srpen nebo léto?
Celi - září
Chosfer - říjen
Masan, Masn - neznámý měsíc
anθa - severní vítr, orel (latinsky: aquila)
arac - jestřáb, sokol
arim - opice
capu - sokol
falatu - nebe
hiuls - sova
leu - lev (latinsky: leo)
neri - voda
pulumχva - hvězdy
thamna - kůň
thevru - býk (latinsky: taurus)
tisś - jezero
tiu - měsíc, luna
θi - voda
usil - slunce (latinsky: sol)
vers - oheň
aska řecky ἄσκος áskos - měch na víno
aska eleivana - láhev na olivový olej
cape, capi - schrána
capra - urna
cletram - umyvadlo nebo koš
culiχna κύλιξ, - velký pohár na víno
cupe κύπη nebo latinsky cūpa, - pohár
leχtum λήκυθος, - lahvička
leχtumuza - malé
lechtum patna πατάνη, - miska
pruχ, pruχum πρόχоυς, - konev
qutun, qutum κώθων - plavidlo
laconské qutumuza - malé
qutum θafna - kalich
θina, tina odvozeni z θi voda
slovesa
am- být
cer- dělat
tur- dát
ziχ- psát
Konjugace
Časování (konjugace, ohýbání sloves) se provádí především pomocí speciálních koncovek, v některých případech i hláskovou změnou kmene slova. V etruštině se nerozlišují se jednotlivé osoby ani jednotné a množné číslo.
přítomný čas: -e
Přítomný čas (prézens (2. pád prézentu), z latinského praesens) je slovesný čas, který v různých jazycích vyjadřuje především v současnosti probíhající děje nebo trvající stavy.
příčestí činné: -ce
Příčestí činné, obvykle označované jako minulé nebo též l-ové, se používá k tvoření minulého času a podmiňovacího způsobu.
příčestí trpné: -χe
Příčestí trpné, označované také jako „n/t-ové“, se používá k opisnému tvoření trpného rodu. Tvoří se dvojím typem zakončení.
imperativ: kořen slovesa
Rozkazovací způsob či imperativ (z latinského imperativus) je slovesný způsob, jímž se vyjadřuje příkaz, požadavek či zákaz. V mnoha případech může znít použití rozkazovací způsobu hrubě a nezdvořile. Rozkaz proto bývá mnohdy opisován zdvořilejší cestou skrze použití jiného způsobu.
konjunktiv: -a
Konjunktiv z pozdně latinského modus coniunctivus, je slovesný způsob, který vyjadřuje zpravidla podmíněnost či hypotetičnost děje. Existoval již v praindoevropském jazyce a udržel se v mnoha živých jazycích. V češtině a některých dalších slovanských jazycích převzal jeho funkci kondicionál a částečně též imperativ. Používá se k vyjádření přání, vyjádření pochybností, vyjádření negativního příkazu.
debitiv: -ri
Používá se, když řečník něco musí, např z latiny mihi bibendum est „Musím pít“.
Verbální substantiva jsou tvořena sufixy – u (výsledek), -θ (současnost), - as (předčasnost), -e (infinitiv).
Literatura:
Agostiniani, Luciano (2013). „The Etruscan Language“. In Jean MacIntosh Turfa (ed.). The Etruscan World. Abingdon: Routledge. pp. 457–77.
Bellelli, Vincenzo & Enrico Benelli (2018). Gli Etruschi. La scrittura, la lingua, la società. Rome: Carrocci Editore, 2018.
B onfante, Giuliano; Bonfante, Larissa (2002). The Etruscan Language: an Introduction. Manchester: University of Manchester Press. ISBN 0-7190-5540- 7. Preview available on Google Books.
Facchetti, Giulio M. (2000). L'enigma svelato della lingua etrusca. Rome: Newton & Compton. ISBN 978-88-8289-458-0.
Pallottino, Massimo (1955). The Etruscans . Penguin Books. Translated from the Italian by J. Cremona.
Penney, John H. (2009). „The Etruscan language and its Italic context“, in Etruscan by Definition. Eds. Judith Swaddling & Philip Perkins. London: British Museum, pp. 88–93.
