Článek
Zatímco její vrstevníci trávili dětství na tanečních kroužcích, trénovali fotbal nebo hráli počítačové hry, ona si vytvářela seznam zemí, které chce jednou navštívit. Dnes si může hrdě odškrtnout každou jednu z nich – navštívila totiž všech 195 států světa.
Její příběh zní téměř neuvěřitelně. Poprvé letěla letadlem už ve čtyřech letech a od té doby se do cestování bezhlavě zamilovala. Místo pohádek sledovala dokumenty o přírodě, místo panenek si kreslila vlajky států. Vždycky jsem to měla jinak než ostatní děti. Kamarádky chodily na balet, bavily je večírky a kluci. Já jsem chtěla jen poznávat svět, říká s úsměvem.
Její touha cestovat se zrodila brzy a rostla každým rokem. Nejprve navštěvovala evropské země, ale velmi rychle se dostala i na jiné kontinenty. V deseti letech už měla za sebou první výlet do Asie, ve třinácti přeletěla Atlantik do Jižní Ameriky a v patnácti strávila celé prázdniny na cestě po Africe.
To vše by samozřejmě nebylo možné bez výrazné podpory rodiny. Klára otevřeně přiznává, že za jejími úspěchy stojí i její rodiče. Měla jsem štěstí, že naši můj zájem nikdy nezpochybňovali. Místo aby mě nutili do běžných aktivit, rozhodli se mě podpořit v tom, co mi dává smysl. Jasně, občas jsem si vyslechla poznámky, že jsem rozmazlená holka, co si jen užívá. Ale lidé nevidí tu náročnost, plánování, únava, kulturní střety, někdy i strach, vysvětluje.
Cestování jí přineslo nejen tisíce kilometrů, ale i tisíce zážitků. Viděla polární záři na Islandu, spala pod širým nebem v poušti v Maroku, pila čaj s místními v Bhútánu, poznala děti v odlehlé části Papuy-Nové Guineje i starce v zapomenuté vesnici na Sibiři. Mluvila s buddhistickými mnichy, prožila písečné bouře, zažila tropické deště a ochutnala jídla, na která už by dnes raději nevzpomínala.
Každá cesta ji posunula dál. Naučila se samostatnosti, rychlému rozhodování i schopnosti naslouchat a respektovat odlišnosti. Cestování vás naučí pokoře. Najednou vidíte, jak rozdílné životy lidé vedou, co všechno považujeme za samozřejmost, a přitom jinde je to nedosažitelný luxus, popisuje Klára.
Přestože její příběh zní jako pohádka, není to vždy snadné. Nejvíce ji trápí, že nenašla nikoho, kdo by její životní styl sdílel. Je mi devatenáct, ale často se cítím mnohem starší. Ne proto, že bych se chtěla usazovat, ale protože většina kluků v mém věku má úplně jiné zájmy. Chtějí pařit, hrát hry, nebo sedět doma. Jen málokdo chce ráno vstát ve čtyři, jít na výšlap do hor a spát pod stanem v dešti. A přitom by mi tolik chybělo, kdybych to měla dělat sama, říká trochu smutně.
K lásce ke světu by ráda přidala i lásku partnerskou. Zkoušela seznamky, ale často narazila na nepochopení. Někteří si mysleli, že si dělám srandu, když jsem napsala, že jsem navštívila všechny země. Jiní mi rovnou řekli, že to na ně působí děsivě. Prý si vedle mě připadají obyčejní, vypráví.
Její snem není luxusní život s kufrem v ruce, ale život plný dobrodružství, poznávání a sdílení. Nepotřebuji pětihvězdičkový hotel, klidně si rozložím karimatku na podlaze. Jen bych ráda někoho, kdo to bude cítit stejně. Kdo se nebude bát jít do neznáma, i když nemá všechno pod kontrolou.
Klára si své cestování zaznamenává na sociálních sítích i do osobního deníku. V budoucnu by ráda vydala knihu, v níž by popsala nejen zážitky, ale i myšlenky, které ji při cestách napadaly. Chtěla bych, aby si mladí lidé uvědomili, že je v pořádku mít jiné zájmy než většina. Že nemusíte být jako ostatní, abyste byli šťastní.
Cestování jí přineslo spoustu přátel po celém světě, ale přesto přiznává, že pocit osamělosti občas přijde. Je zvláštní, když jste v davu, a přesto se cítíte sami. Protože víte, že si s nikým v tu chvíli nemáte co říct. Ale i to je součást cesty – pochopit, že štěstí je něco, co si musíme tvořit sami a že lidské spojení je někdy těžší než překonat oceán.
Do budoucna má spoustu plánů. Nechce být jen ta holka, co navštívila všechny státy. Chce studovat antropologii, pracovat na projektech v rozvojových zemích, a hlavně ukazovat, že cestování může být životní filozofií, nejen dovolenou. Možná se to změní. Možná jednou budu chtít zůstat na jednom místě. Ale teď vím, že ještě musím jít dál. Ne kvůli tomu, abych sbírala místa, ale protože svět má ještě tolik co nabídnout – a já nechci nic z toho zmeškat.
